Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Královnina dcera 2. kapitola

15.11.2014 (09:15) • NicoleVVV • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 999×

EDIT: Článok neprešiel korekciou gramatiky!

Ležela na posteli, těžké brokátové závěsy zatažené, když najednou uslyšela na chodbě ozvěnu kroků. Zaposlouchala se a přemýšlela, kam asi míří. Zastavily před dveřmi jejího pokoje. Kdo to asi bude? Zvědavě pozorovala dveře a vyzvala příchozího dovnitř. Dveře se otevřely a v nich stál její včerejší průvodce.

„Nicole? Můžeme jít?“

„Samozřejmě,“ odpověděla a v mžiku stála u něj.

Vykročili chodbou do útrob hradu. Těšila se na trénink a cestou vyzvídala, co se bude dít. Alec jí však nechtěl nic prozradit, jen se tajemně usmíval. Když konečně došli do tělocvičny, všimla si několika postav, které jen tak postávaly a čekaly, co se bude dít. Tři z nich se potichu bavily. Jakmile vstoupila, hovor ustal a Nicole usoudila, že se nejspíš bavili o ní a o jejím výcviku. Z hovoru stihla zaslechnout jen jediné slovo – sázka. Nechtěla věřit tomu, že se sází o to, kdo ji sundá dřív. Uvažovala nad svými možnostmi a byla rozhodnutá, že bude bojovat ze všech sil. Pokud prohraje, tak jedině s hrdostí.

Najednou na ni blondýnka promluvila:

„Takže, s kým začneš?“ usmála se a ukázala na Aleca. „Na začátek by to chtělo někoho rozumného,“ domluvila a několik upírů v místnosti se posměšně usmálo.

„Není potřeba, myslím, že to klidně může být on,“ ukázala, k překvapení všech, na mohutnou postavu.

„Felix?“ zeptali se tři hlavní členové gardy současně, jen jmenovaný se potěšeně zasmál.

„Proč ne? Bude to zajímavější,“ ušklíbl se Felix a sebejistým krokem se vydal směrem k ní. Nicole ale na nic nečekala a odběhla doprostřed místnosti, kde vyčkávala, dokud nezaútočí. Věděla, že je z nich nejlepší bojovník, ale vybrat si jeho byla otázka cti. Na důkaz toho vzdorovitě pozvedla bradu nahoru.

Felix byl rád za každou výzvu, a tak se rozběhl přímo na ni. Nicole se rychle, ve zlomkách vteřin, rozhodovala, co udělá. Napravo? Nalevo? Kam? No tak! Kam?

Nebyl čas dlouho přemýšlet. Felix se přibližoval blíž a blíž. Soustředila se a všechnu sílu dala do odrazu. Vyletěla několik metrů nahoru a Felix zůstal v úžasu. Myslel si, že ji vyřídí za pár vteřin. Ale vypadalo to, že se spletl. Nicole na nic nečekala a kočičím skokem po něm skočila. Dopadli na podlahu. Felix skončil na zemi, ale v mžiku ji od sebe odkopl a ona letěla několik metrů vzduchem. Dopadla na zeď, na které se objevila prasklina, ale než stačil přiběhnout, už stála pevně na nohách, připravena zaútočit.

Rozeběhla se na něj a několik metrů před ním se odrazila, vyskočila nahoru a dopadla přímo na jeho ramena a pevně chytla jeho hlavu do rukou. Nechybělo mnoho a trhla by, naštěstí si ale uvědomila, že je to jen výcvik. Ostatní upíři, kteří nebojovali, stáli stranou a nevěřícně sledovali výsledek souboje. Felix se tvářil jako spráskaný pes, to proto, že se nestává často, aby prohrál. Nicole měla radost, že vyhrála.

„Prohráls!“ řekla mu a seskočila dolů.

Nestačila se ani pořádně porozhlédnout po tvářích přítomných, protože v ten moment se na ni vrhl další – Demetri. Překvapená Nicole rychle uskočila stranou a odrazila se od stěny. Tušila, že tohle bude horší, bylo vidět, že ji chce porazit. Demetri je rychlejší a mrštnější než Felix, který budí respekt už jen svým vzhledem.

Věděla, že prohraje a proto zvolila tu nejzákladnější strategii, která je známá již odnepaměti – nejlepší obrana je útok. Zaútočila nečekaně a s takovou razancí, že když se srazili, odletěli od sebe několik metrů. Nicole ale nezaváhala a vší silou na něj skočila. V letu ho drapla za ramena a společně se přetočili ve vzduchu a dopadli na podlahu. Než ale stihla zareagovat, Demetri s ní mrštil o nedalekou stěnu. Ona ale neváhala a rychle vyskočila na nohy. Rozběhla se a v myšlenkách rychle počítala potřebnou rychlost a úhly. Najednou se odrazila od stěny a z boku na něj skočila. Srazila ho na zem. Spíš štěstím dopadla přímo na něj, a jakmile se to stalo, neváhala a okamžitě sklonila hlavu k jeho hrdlu. Bylo to tak rychlé, že Demetri ani nestačil pokusit se ji odrazit.

Nicole vyčkávala na reakce ostatních a očekávala další útok. Nevěřila nikomu v místnosti. Demetri vypadal, že by ji okamžitě zabil, kdyby mohl. Ostatní se tvářili spíše pobaveně. Najednou sebou cukla a uskočila stranou. Všimla si rychlého pohybu za jejími zády. Obezřetně se podívala tím směrem a uviděla Felixe.

„To bylo úžasný, jak jsi to dokázala? Žádnému nováčkovi se to ještě nepodařilo,“ usmíval se a ještě pořád nevěřícně kroutil hlavou.

„To bude asi tím, že nejsem nováček,“ zasmála se, ale stále byla ve střehu. „Podcenil jsi mě, proto jsi prohrál.“

„Jo, to teda prohrál a pořádnej balík!“ řekl naoko nakvašeně, sáhl si do kapsy a podal Alecovi hrst bankovek.

„Jo, jo, já ti to říkal,“ ušklíbl se Alec.

„Měli bychom si pospíšit, za chvíli tu bude Heidi,“ zvolala Jane.

„Heidi?“ divila se Nicole a přemýšlela, jestli o ní někdy slyšela. Usoudila, že nejspíš ne a Alec se o ní včera také nezmínil. Proto tázavě pozvedla obočí a zadívala se na Aleca.

„Heidi se stará o potravu a právě je s večeří na cestě. Měli bychom si pospíšit nebo nic nezbude,“ vysvětlil jí a ona pochopila. Samozřejmě, tolik upírů nemůže lovit na stejném místě. Bylo by to příliš nápadné.

Všichni pospíchali k sálu a ona se snažila držet s nimi krok. Hlavou se jí honilo tolik myšlenek… Musím se někoho zeptat, jak to tu chodí, pomyslela si.

„To nechodíte lovit ven?“ podivila se. Bavilo ji lovit venku. Najít oběť, stopovat ji a ulovit. Nechtěla by se živit jako zajatec. Za žádnou cenu. Vždyť si to ani nedokázala představit.

„Chodíme, ale jen my. Ostatní garda se musí dovolit,“ odpověděl jí. Dál nic nevysvětloval. To proto, že už došli do sálu, ze kterého se ozývaly vyděšené lidské výkřiky. Hostina začala. Všichni už pili, jen Nicole tam stála a nevěděla, jestli může začít. Žízeň a pokušení bylo silnější a Nicole neodolala. No co, přinejhorším bude nějaký problém, pomyslela si a vrhla se na nejbližšího muže. Popadla ho za košili a než se vůbec stačil nadechnout k výkřiku, prokousla mu tepnu.

Od doby, kdy naposledy pila, uběhlo už hodně dní. Cítila, jak jí žízeň spalovala hrdlo a ona se jí naprosto oddala. Milovala ten pocit. To, jak krev protéká jejím hrdlem a hasí tu nesnesitelnou žízeň…

Když se konečně nasytila, rozhlédla se po sále. Viděla, jak někteří upíří ještě pijí. Ona však měla dost, proto se nenápadně otočila a vytratila se do svého pokoje.

…

Dny ve Volteře ubíhaly a já si začala naplno užívat života tady. Už jsem celkem věděla, jak to tady chodí a připadalo mi, že i ostatní mě docela přijali. Tedy až na pár výjimek…

Moje vítězství při první lekci výcviku mělo takový úspěch, že na další lekci se přišla podívat snad celá Volterra. Naštěstí jim došlo, že není třeba mě cvičit dál a můj výcvik byl ukončen. To znamenalo, že jsem se mohla začít věnovat jiným, záživnějším činnostem.

Trénovala jsem s ostatními gardisty nebo jsem Santiagovi pomáhala cvičit nově příchozí upíry, kteří se rozhodli zůstat. Tak jako teď.

Zrovna jsem pozorovala, jak spolu ti dva bojují. Byli to nováčci, přeměnění jen před několika měsíci. Patřili k těm upírům, u kterých boj nebude nikdy jejich silná stránka. Cvičila jsem je už celý měsíc a stále nedělali ani minimální pokroky. Kdyby měli za protivníka zkušeného bojovníka, nepřežili by ani půl minuty. Docela mi už docházela trpělivost, nevím, proč Aro na jejich výcviku tolik trval.

„Dost!“ zakřičela jsem a oni okamžitě přestali.

„Děláte to naprosto špatně! Je to, jako by se pošťuchovaly děti!“ zakroutila jsem hlavou nad jejich neschopností. „Takto chcete prosazovat upíří zákony? Vždyť jste k smíchu!“

Měla jsem sto chutí je okamžitě roztrhat. Musela jsem se trochu uklidnit. Zavřela jsem oči a několikrát se zhluboka nadechla a v myšlenkách se ponořila do minulosti. Viděla jsem starého muže, svého učitele, který vždy trpělivě vysvětloval mému bratrovi to, co já už dávno uměla.

Cítila jsem, jak ze mě pomalu mizí vztek. Ještě jsem několik málo okamžiků nechala zavřené oči a pak, když jsem si byla jistá svým klidem, jsem je otevřela a podívala se na ty dva rádoby bojovníky. Oba dva stáli bez hnutí a jejich tváře nesly známky studu a strachu. S napětím očekávali nejhorší.

„Pojďte proti mně,“ vyzvala jsem je kupodivu už docela klidným hlasem, ale oni se na mě přesto dívali se strachem.

„Dělejte!“ zařvala jsem a první z nich, malý a hnědovlasý, se konečně rozběhl mým směrem. Byl neuvěřitelně pomalý a jeho pohyby byly tak předvídatelné. Ani jsem nemusela přemýšlet, co udělám. Jen jsem se skrčila, rychle se otočila a jediným pohybem paže ho srazila k zemi.

Druhý, blonďák, se také rozběhl, ale než stačil cokoliv udělat, chytila jsem jeho hlavu do rukou a jediným pohybem ji odtrhla. Vhodila jsem ji směrem na hnědovlasého, který na ni v šoku nevěřícně zíral.

„Oprav ho!“ zakroutila jsem hlavou. „Musíte být rychlejší! Pro dnešek končíme,“ přikázala jsem a otočila jsem se směrem ke dveřím. O ty se s pobaveným úsměvem opíral Demetri. Neměla jsem z toho radost. Nepatřil k těm, které bych nazvala přáteli. Vždy, když je v mé blízkosti, jsem ve střehu. Nevím, čím to je. Jako by na něm bylo něco zvláštního, něco, co mě znervózňuje. Něco, kvůli čemu se cítím slabá.

„Nevšimla jsem si tě, jsi tu dlouho?“ zeptala jsem se.

„Dlouho ne, ale kdybych věděl, jaká to bude zábava, přišel bych dřív,“ odpověděl kousavým tónem.

„Velmi vtipné… Přišel ses jen podívat nebo něco potřebuješ?“

„Aro tě čeká v knihovně,“ oznámil mi a bez dalších slov odešel. Jen jsem zakroutila hlavou a vydala se směrem ke knihovně. Knihovna ležela na opačném konci hradu, ale já nespěchala. Nebyla jsem ráda, že Demetri viděl, jak tomu neschopnému pitomci trhám hlavu. Dobře, možná jsem to trochu přehnala… Věděla jsem, že nebude trvat dlouho a bude to vědět celý hrad. Což se během chvilky potvrdilo – potkala jsem Felixe se škodolibým úsměvem. Tak fajn…

„Jak šel dnes výcvik?“ zeptal se.

„Dobře,“ odpověděla jsem, aniž bych zpomalila.

„Slyšel jsem, že jeden skončil bez hlavy. Chudáček,“ prohlásil s ironií v hlase a já zastavila a pohlédla na něho.

„Cha, cha, cha,“ usmála jsem se, „vyřiď Demetrimu, že se to může stát i jemu, když se nepřestane plést do cizích věcí. Jak já toho arogantního zmetka nesnáším!!!“ zasyčela jsem a rozběhla se dál.

Když jsem přišla do knihovny, znovu mě uchvátila její velikost. Všude, kam oko dohlédne, se tyčily regály plné knih. Muselo jich tu být na tisíce. Rozhlédla jsem se a uviděla Ara, který tam už čekal. Seděl za stolem a listoval nějakými stránkami rozloženými na stole. Jen co mě uviděl, tak přestal.

„Nicole, má drahá, jak se ti líbí ve Volteře?“ zeptal se mě až moc přesládlým tónem.

„Překvapivě se mi tu líbí, byla jsem hloupá, že jsem nepřišla už dřív,“ zasmála jsem se a Aro potěšeně vydechl. Netušila jsem, co po mně může chtít. Pochybovala jsem, že to má být jen přátelské klábosení. Pokud vím, tak Aro nikdy nedělá nic jen tak.

„To mě těší, ale zajímalo by mě, co tě přimělo změnit po tolika staletích názor a přijít do Volterry?“

Už je to tady.

„Věděla jsem, že se na to budeš ptát, ale neumím ti odpovědět. Je to zvláštní, ale jakmile jsem tvoji gardu potkala tenkrát v Káhiře, věděla jsem, že musím přijít. Jako by mě sem něco přitahovalo. Nikdy jsem nic takového nezažila.“

Zaujatě mě poslouchal a bylo vidět, jak usilovně přemýšlí. Zajímalo by mě, co tím sleduje.

„Zajímavé. Takže chceš říct, že kdybys nepotkala gardu, tak bys nikdy nepřišla?“

„Když to říkáš takhle, tak to zní divně. Ale asi máš pravdu,“ přitakala jsem a přemýšlela o jeho slovech. Nikdy jsem o tom takhle nepřemýšlela, ale má pravdu. Jak je možné, že jedno setkání má na mě takový vliv? „Máš pro to nějaké vysvětlení?“

Na Arovi bylo vidět, jak usilovně přemýšlí a zvažuje, co mi může říct a co má zatajit.

„Mám jednu teorii, ale na tu je ještě brzy. Necháme situaci volný průběh a pokud se má teorie potvrdí, vše ti rád vysvětlím,“ odmlčel se, a než jsem se stačila na cokoliv zeptat, tak pokračoval dál. „Zavolal jsem si tě proto, že mám něco, co by tě mohlo zajímat,“ prohlásil a tvářil se při tom tak nadšeně, jako kdyby mi chtěl dát celou pyramidu.

„Opravdu?“ zeptala jsem se s neskrývaným zájmem. Byla jsem zvědavá, co to je, ale přesto mi dál v hlavě vrtala ta jeho tajná teorie.

„Podívej,“ vyzval mě a rukou ukázal na objemný svazek svitků, který ležel na desce stolu. „Je to kompletní originál, jeden z mála dochovaných,“ řekl nadšeně a s dychtivým výrazem čekal, až si svitky prohlédnu.

Zvědavě jsem se naklonila nad stůl a spatřila sadu známých znaků. Mně až moc blízkých – hieroglyfy. Užasle jsem na něj pohlédla a zvědavě přečetla nápis na prvním svitku.

„Spíš, aby ses probudil. Zemřeš, abys žil.“

„Kdo se zahledí do slunce, tomu se odhalí podstata tmy.“

Věděla jsem, co tato moudra znamenají, stejně jako každý z mé rodné země. Přesto jsem ale pro jistotu přečetla název tohoto díla. To proto, že jsem nemohla uvěřit tomu, co vidím. Tomu, co vidím ležet jen pár desítek centimetrů ode mě, položené na stole.

Kniha mrtvých.

Hleděla jsem nevěřícně na tu hromadu svitků a nebyla schopna slova. Kniha mrtvých, vše o smrti a posmrtném životě. Všech sto osmdesát devět kapitol. Nemožné. Úžasné. Skvělé. Již za mého života, na počátku tohoto kalendáře, bylo dochováno jen několik kompletních knih. Ani jako sama egyptská princezna jsem nikdy neměla možnost vidět kompletní originál.

„To máš dárek ode mne, užívej ji opatrně, je poslední svého druhu.“

„Děkuji, má slova nedokážou vyjádřit mou vděčnost.“ Stále jsem nepochopila úplný význam jeho slov. Já ji mám vlastnit? Pokud to mělo být jako úplatek, tak se mu to povedlo…

Aro odešel a já, stále ještě v šoku, klesla do křesla a se zájmem se vrhla do čtení hieroglyfů.

Moc se omlouvám za dlouhé čekání - snad se už nebude opakovat...

NicoleVVV

Autor: NicoleVVV (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Královnina dcera 2. kapitola: