Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Královna temnoty - 3. kapitola

16.07.2010 (10:15) • Crystal • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2093×

Pohled upírky beze jména

Současnost, Kdesi na východě USA

Do soumraku jsem zůstala schovaná v jedné uličce, která byla nedaleko přístavu. Seděla jsem opřená o nepříliš čistou zeď, měla jsem zavřené oči, poslouchala jsem okolní zvuky.
Ale nadechnout jsem se neodvážila, nechtěla jsem totiž, aby ten žár v krku byl ještě větší. Musela jsem se soustředit, abych se ovládla. Nechtěla jsem někoho zabít, alespoň ne nyní. Nechtěla jsem způsobit rozruch příliš brzo, nemuselo by to dopadnout dobře.

Však na to bude dost času na lodi, na která do Evropy dojede o pár lidí méně, než zde nastoupí. Bude to dokonalý lov, mnoho mrtvých…

Při vzpomínce na sladkou krev, která mi proudila do úst, se žár v mém krku zvýšil. V duchu jsem se přemlouvala, abych se nezvedla a nezakousla se do nejbližší z osob, které se pohybovaly v mé blízkosti. Několikrát jsem byla rozhodnutí, že vyběhnu z té uličky, ale vždy jsem nakonec zůstala klidná s myšlenkou, že pokud chci dosáhnout síle, musím zůstat nehybná… Protože pokud se chci dostat do Evropy, musím zůstat nenápadná.

A tak jsem opřená dál vyčkávala na vhodnou příležitost. Dál jsem poslouchala zvuky města a pobřeží.

Tolik bijících srdcí… Nasucho jsem polkla a snažila poslouchat něco jiného. Slyšela jsem tolik zvuků, které mi předtím, jako lidské bytosti, zůstaly skryty… 

Vzdálené šplouchání vln, které narážely do útesů, chechtání racků, to nejtišší šeptání lidí, kteří se pohybovali v okruhu pár bloků, kapky děště, které dopadaly na cesu a zase jejich srdce. Celá jsem se napjala, už jsem si jednou na toto zakázala myslet. Na jídlo bude dost času, již brzy. Opět jsem polkla a snažila se zachovat klid. Bylo to tak těžké, jenom sedět, být klidná a čekat. Ve snaze udržet se klidná jsem konečky svých prstů zarývala do betonu, který se pod tím tlakem měnil v prach.

Kvůli žízni jsem se cítila víc a víc zmatená. Jen být v klidu, to jediné jsem po sobě chtěla, bylo to to nejtěžší. Nehnutě sedět a nedýchat. V duchu jsem si slibovala, že za chvilku už nebudu vyčkávat… že moment, na který čekám, nadejde co nejdříve. Opět jsem nasucho polkla, ale bolest to nezmenšilo, ba naopak, byla stále větší a agresivnější.

V myšlenkách jsem se stále dokola přemlouvala, abych se nenadechla, pak by to vše bylo ještě horší a já bych se prozradila příliš brzo.

Snažila jsem se soustředit na kapky deště, které stále dopadaly na cestu… jen na to kap, kap, kap. Tak uklidňující zvuk. Netuším, jestli jsem jako člověk měla ráda déšť, ale teď se mi líbil. Byl tak krásný, temný a plný tajemství.

A pak jsem uslyšela ten zvuk, na který jsem tak dlouho čekala. Loď zvedla kotvu, to byla má příležitost. Bleskově jsem se narovnala a stále bez dechu jsem nejrychleji, jak jsem dokázala, proběhla uzounkou uličkou a zamířila přímo k moři. Byla jsem tak tichá a rychlá, i kdybych proběhla kolem člověka, nezaregistroval by mou přítomnost, pouze lehký pohyb větru. Ale kdo by v dešti zůstával venku?

Když jsem vběhla do přístavu, loď byla již pár metrů od břehu, na kterém už nikdo nezůstat.

Rozběhla jsem se a o pár okamžiků později jsem se odrazila od mola.

Dopad byl neslyšný a já byla svému cíli zase o kousíček blíž. Už bylo téměř jisté, že se dostanu tam, kam potřebuji. Daleko od lidské minulosti, kterou si nepamatuji. Netušila jsem, jestli je to  dobře nebo špatně. Vlastně mi to bylo tak nějak… jedno. Neměla jsem zájem to zjistit, protože lidský život byl pryč. Věc dávno ztracená, věc poté již nehledaná.

I pod tíhou žízně, která se se zvukem mnoha silných srdcí zvětšovala, jsem donutila své nohy, aby se pohnuly jiným směrem, než odkud vycházelo to pravidelné buch, buch.

Hned jsem zamířila do podpalubí, kde byly uschovány zavazadla cestujících. Tam mě nikdo hledat nebude.

Zalezla jsem se mezi kufry a čekala, musela jsem... chtěla jsem. Věděla jsem, že na lov se můžu vydat až v polovině cesty, nepřála jsem si, aby to ještě otočili. Oni by toho ještě byli schopni. 

Byla jsem dokonale ztuhlá, protože kdybych povolila jediný sval, celé mé snažení by bylo zbytečné. Kdybych jednou začala s lovem, nebyla bych schopna přestat, to jsem neměla zapotřebí. Tolik jsem si přála být silnější než jsem, zatím co jsem slyšela, jak se pod mýma rukama drtí dřevo.

Snažila jsem se soustředit na něco nepodstatného, něco, při čem můžu dokonale vypnout mozek, aniž bych riskovala něčí smrt. Schoulila jsem se tedy do klubíčka, dodávalo mi to pocit bezpečí… Bezpečí, čeho bych se vlastně měla bát?

Pohledem jsem začala hypnotizovat vzorek dřeva na podlaze. Bylo to tmavé dřevo s velmi jemnou strukturou.

Chtěla jsem najít lepší způsob, jak strávit první hodiny na lodi. Stále ke mně doléhaly hlasy - tichounký šepot lidí z jejich pokojů, ale snažila jsem se je nevnímat, protože bych s nimi vnímala i jejich srdeční tep. Popravdě jsem netušila, jak dlouho se ještě dokážu ovládat…

Snažila jsem se plně ponořit do svých myšlenek, díky žízni to nebylo zrovna nejjednodušší.

Cítila jsem se jako dítě, které zavedete do cukrárny, necháte ho sledovat všechno to sladké, cítit tu vůni, necháte ho tam sedět, ale zakážete mu si cokoli koupit.

Letmo jsem se rozhlédla kolem, bylo tady tak málo místa… všude jen samé věci a žádný prostor, jen uzounké uličky. Mnoho krabic a kufrů naskládaných na sobě. Nelíbilo se mi tady a i když jsem nedýchala, cítila jsem tu lidskou vůni, která se z nich linula.

Opět jsem zavřela oči, snažila jsem se nevnímat nic. Žádné zvuky, pachy, čas… nic. Jen čekat…

Pohled nikoho

Kdesi v Rumunsku

Od úst několik set let starého upíra, se zhroutilo, nyní již nehybné tělo a s tupou ránou popadlo na zem. Již světlovlasého upíra nezajímalo, již to pro něj byla jen nechutná, odpudivá věc. Navíc, teď měl úplně jiné zájmy.

Karmínovýma očima pohlédl na upírku, jejíž medově hnědé, lehce rozcuchané vlasy jí lehce padaly do obličeje a ve vlnách se kroutily do půli zad. Zorničky se mu rozšířily a lidským tempem šel za ní. Tolik ji miloval, zbožňoval její šílené chování, udělal by pro ni cokoli. Ona byla jeho všechno.

Tiše našlapoval bosýma nohama do vlhké lesní půdy a stále ji sledoval, ona ho neslyšela.

Jen stála u nepříliš vzrostlého stromu, lehce rukou přemítla po jeho kůře a mumlala si pro sebe něco tak tichounce, že ji ani její druh neslyšel.

„Lilo, už jsme na lovu dvě hodiny, vůbec jsi nepila…“ zašeptal a objal ji ze zadu kolem pasu. Měl o ni starost, poslední dobou byla zamlklá. Byla příliš zaujatá tím proroctvím.

„Já vím… ale,“ špitla líbezným hláskem a svou pozornost opět upoutal strom, jen zdánlivě němá bytost.

„Co ti řekl les?“ zeptal se, byl si až příliš dobře vědom jejího nadání, kdyby chtěla, zjistí vše… Její dar byl velmi užitečný.

„Raisa měla pravdu. Ona se zrodila, oni to viděli. Všechno je propojené, už to všichni z nich ví. Oni ji viděli, je zlá a silná a tolik zmatená, ale míří sem. Řekli mi to, protože jsem jim nikdy neublížila... oni mi věří, ví, že je mám ráda. Věří i tobě,“ řekla s úsměvem a otočila se k upírovi.

„To je dobře, lásko,“ řekla a políbil jo do vlasů. Její odpovědí byl tichý smích, byla šťastná, nevšímala si své žízně. Ona byla jedna z mála těch, kteří ji dokázali dokonale ignorovat.

„Stále na mě mluví, tolik šepotu, nejde to vypnout. A když jim řeknu, aby přestali, poslechnou, ale mluví mezi sebou,“ zašeptala zmučeně, ona neměla ráda svou schopnost, nedokázala ji ovládat…

<< Shrnutí >>

Autor: Crystal (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Královna temnoty - 3. kapitola: