Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Knihovnice - 8. kapitola

22.01.2012 (09:15) • Kika57 • FanFiction na pokračování • komentováno 22× • zobrazeno 2356×

Páni. Tak Edwardovi se líbí Tanya, „dcera“ dlouholetého přítele Eleazara? To jsem nečekala a hlavně to, že Jasmin nezasáhla – vždyť to prý dělala.

Kniha – Edward Anthony Masen Cullen

„Těší mě, Tanyo, mé jméno je Edward,“ představil se, uchopil její ruku a políbil ji.

„Vítej u nás, Edwarde,“ mile ho přivítala. Poté všichni zašli do domu, ale jen ti dva zůstali venku.

„Nechceš se jít projít?“ zeptala se ho Tanya. Edward s radostí souhlasil. Byla to perfektní příležitost k seznámení. Žádná rodina, žádné hloupé poznámky na jeho samotu, nic, co by mu mohlo pokazit se s ní sblížit.

„Dáme si závod!“ vykřikla se smíchem a vyrazila. Edward se rozeběhl za ní, ale jakmile byl téměř u ní, zpomalil. Kromě jeho čtení myšlenek, byl také mimořádně rychlý. Ještě nikdo ho nepředběhl, ale ji chtěl nechat vyhrát. Udělat jí radost, dát jí důvod k jejímu překrásnému úsměvu a zvonivému, hlasitému smíchu.

A tak se taky stalo. Oba dva se smáli přes celý les a hledali nějaké hezké místečko, kam by se mohli posadit a povídat si.

„Co tady?“ zeptal se Edward. Před ním byl obrovský spadlý kmen stromu. Bylo to opravdu hezké místo.

„Dobře,“ usmála se, chytila Edwarda za ruku a táhla ho za sebou. Společně se posadili a začali si povídat. Edward jí řekl zkrácený příběh svého života a poté nechal slovo Tanye. Byl příliš zvědavý, co se jí stalo, proč byla přeměněna. Navíc mu přišlo nevhodné, aby celou konverzaci vedl on, neboť by ji nepustil ke slovu. Jakmile Tanya dovyprávěla svůj příběh, oba dva přemýšleli, o čem si teď budou povídat.

„A… Ty jsi sama?“ rozhodl se jí zeptat.

„No…,“ usmála se a zatvářila se zamyšleně, „ne tak docela. Občas, když sem zabloudí nějaký nomád, tak… No, vždyť to znáš,“ zasmála se.

Edward se nestačil divit. Kam se poděla ta slušně vychovaná dívka? Asi to byl jen nějaký zvláštní smysl pro humor, který vlastní, říkal si.

Avšak v jeho hlavě se začaly objevovat myšlenky, které mu nepatřily. Myšlenky, za které by se styděla i ta nejlacinější dáma v Las Vegas.

Chtěl pryč. Mrzelo ho, že nalétl další chtivé dívce, která toužila po jeho těle nebo bohatství jeho rodiny. Poprvé si myslel, že by mohl potkat tu pravou, ale opět to nevyšlo.

Chudák Edward. Muselo být strašné, když se dívce, o které si myslel, že by mohla být ta pravá, začaly v hlavě objevovat nechutné myšlenky. Jasmin je opravdu zlá a odporná mrcha a on měl tu největší smůlu, protože dostala zrovna jeho.

„Agnes?“ oslovila jsem knihovnici sedící vedle mě.

„Dočteno?“ odpověděla téměř okamžitě.

„Ne…“ Protočila jsem oči. Co s tím pořád má? A navíc… Čtu sice ráda a hodně, ale nečtu stránku za vteřinu!

„Já jsem se jen chtěla zeptat, jestli jsou všechny knihy klanu Cullenů obsazeny, víš?“

„A proč tě to zajímá? Máš zájem nebo co?“ odpověděla podrážděně. Co to do ní vjelo? To ji opravdu štve, že jsem ještě nedošla ke konci? Ale já za to nemůžu. Kdyby „výcvik“ netrval tak dlouho, už bych mohla připisovat a připisovat…

„Ne, jen mě to zajímá. Ty máš Alice, Nancy má Carlislea a dál?“ vyzvídala jsem.

„Helga měla Esmé, takže ta je volná. Ostatní knihy jsou obsazeny, ale ty knihovnice, které je mají, jsou opravdu staré a už moc nekomunikují.“

„Díky, Agnes,“ poděkovala jsem.

„Mmm… Poděkovala bys mi tím, že bys dočetla,“ zamumlala si pod nos, ale přesto mi její slova neunikly.

Ta je nějaká protivná. Docela by mě zajímalo, co by se stalo. Asi opravdu půjdu číst…

Cullenovi byli v Denali dva týdny a za celou tu dobu se Edward snažil Tanye vyhýbat. Po tom, co ji viděl v choulostivých situacích, i když jen přes její mysl, se jí nemohl podívat do očí. Jeho zklamání bylo příliš velké.

Po jejich návratu Edward skládal jednu novou skladbu za druhou, ale přesto se Jasmin nepodařilo, aby se nějaká jmenovala podle ní. Buď ho někdo přiměl na jiný název, nebo když ho vyslovil nahlas, někdo mu to rozmluvil.

Kniha – Edward Anthony Masen Cullen

Všichni seděli v obýváku a dohadovali se o dalším místě pobytu, když zazvonil pošťák. Emmett se radostně rozeběhl ke dveřím. Toto byla opravdu výjimečná chvíle, nestávalo se často, že u nich někdo zazvonil, dokonce ani pošťáci nechtěli. Buď se vymlouvali na délku, nebo raději zašli na recepci nemocnice a vše tam nechali s tím, ať si to pan doktor Cullen vyzvedne.

„Děkujeme a vraťte se, prosím, brzy!“ křičel na něj, zatímco pošťák utíkal, co nejrychleji mu to šlo.

„Jééé… To je Volterra,“ zasmutnil Emmett a psaní dal do ruky Carlisleovi.

„To je Aro…,“ zašeptal Carlisle. „Přijede na návštěvu.“ Dával si veliký pozor na to, aby nemyslel na to, co čte, takže Edward neměl tušení, o co jde. Z hrudi se mu dralo vrčení, aby svého otce upozornil, že toto je věc, kterou by skrývat nemusel a neměl.

„Zlatíčko…,“ snažila se ho Esmé uklidnit.

„Kdy?“ zeptal se Jasper.

„Třicet, dvacet devět, dvacet osm…,“ rozezněl se po celé místnosti zvonivý hlásek, který nepatřil nikomu jinému, než jeho sestře Alice.

Všichni jako na povel vstali a čekali, co se bude dít. Aro svůj trůn, hrad, moc často neopouštěl. Muselo se stát něco opravdu výjimečného, že se rozhodl pro tento čin.

Uběhlo přesně třicet vteřin od prvního slova, které Alice vyšlo z úst, když se Aro objevil s částí jeho gardy před prahem jejich vilky. Bez ostychu a pozvání vešli, jako by jim vila patřila. Byl to projev neúcty k nim a už bylo jasné, že se návštěva dlouho nezdrží.

„Vítej, příteli,“ začal Carlisle a přátelsky ho objal.

„Rád tě opět vidím, Carlisle. Vidím, že se tvá rodina rozrostla.“ Nenápadně, ale přeci z něj vyšla slova, která se snažila zjistit situaci.

„Ano. Toto je Alice a Jasper. Přišli k nám nedávno.“

Tato zdvořilostní konverzace netrvala dlouho…

„A mají nějaké dary?“ zeptal se vládce.

„Ano, Alice vidí budoucnost a Jasper žádný dar nemá,“ ujal se Edward slova. Došlo mu, že jakmile by zjistil, že má Jasper dar, chtěl by se dotknout jeho ruky a zjistil by jeho minulost. Musel by být potrestán smrtí, protože se účastnil války o území, a to by nikdo z jeho rodiny neunesl.

„Budoucnost…,“ zašeptal fascinovaně a prohlížel si ji svýma rudýma očima.

„Edwarde a Alice… Přidejte se do mé rodiny,“ řekl roztouženě.

„Co?“ Esmé zalapala po dechu.

„Ne,“ vyhrkla Alice. „Nic proti vaší rodině, pane, ale já jsem spokojená tady,“ usmála se a natiskla se na tělo svého manžela.

„Dostanete čestné místo v naší gardě,“ pokoušel se ji přemluvit, ale marně.

„Já tu také zůstanu.“ Edward na sebe upoutal pozornost. Jenže jeho slova nezněla tak přesvědčivě. Lákala ho jeho nabídka. Co by dělal tady? Jen se koukal na zamilované pohledy své rodiny a poslouchal lítostivé myšlenky? O to opravdu nestál a pochyboval, že by ho ve Volteře někdo litoval.

„Nezníš moc přesvědčivě, Edwarde. Opravdu k nám nechceš jít?“ lákal ho Aro.

Edward už měl slova souhlasu na jazyku, ale přeci se něco v jeho hlavě změnilo…

„Ne,“ vyšlo z něj odhodlaně. Otočil se ke své rodině a zahlédl jejich pohledy plné lásky a radosti a pochopil, že jen tady je jeho místo. Sem patří.

A bylo po všem. Po jeho slovech už nebylo nutné, aby „hosti“ dále zůstávali v prostorách domu. Jakmile zmizeli z doslechu, všichni si hlasitě oddechli.

„Díky, brácho,“ poděkoval Jasper Edwardovi a ostatní mu s radostí věnovali objetí.

„To bylo těsný, co?“ zašeptala mu Alice do ucha a odcupitala pryč.

„Ano, to bylo,“ zašeptala jsem si sama pro sebe. Poprvé od doby, co jsem poznala, co je Jasmin zač, jsem byla ráda, že měla Edwardovu knihu. Co by se stalo, kdyby ne? Z Edwarda by se opět stalo krvežíznivé monstrum a ještě k tomu zabiják upírů. To už bych opravdu knihu vrátila na její původní místo a vzala si jinou. Bohatě mi stačilo jeho temné období…

S nechutí jsem popadla knihu do náruče a odkráčela za Nancy.

„Nancy? Mám hlad a potřebuji si chvilku odpočnout… Co mám udělat s knihou?“ zeptala jsem se. Ona sama mi říkala, že nemám knihu nechávat bez dozoru, ale z místnosti ji odnášet nemůžu.

„Ou… Tak mi ji dej, já ji ohlídám,“ usmála se a já jí vložila knihu do rukou. Věřila jsem, že ji ohlídá, takže jsem se mohla odebrat do kuchyňky a poté se věnovat spánku…

Opět poděkujte domcamerci, protože to ona napsala slovo Volterra.

Autor: Kika57 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Knihovnice - 8. kapitola: