Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Knihovnice - 5. kapitola

13.01.2012 (20:30) • Kika57 • FanFiction na pokračování • komentováno 23× • zobrazeno 2214×

Ležela jsem na posteli a každou chvilku jsem se převalila na druhý bok. Nemohla jsem spát, spíš nechtěla jsem spát. Jakmile jsem zavřela oči, měla jsem před sebou Edwarda s očima barvy krve se zuby v něčím krku. V posledním snu to nebyl jen tak obyčejný krk, ale můj. Je odporné vidět svou vlastní smrt. Jste pouze němý divák, který nemůže zasáhnout a cítí stejnou bolest jako oběť.

Mohla bych jít číst… Ne, nemohla. Kdybych potkala nějakou knihovnici, řekla by to Nancy a ta by mi sebrala Edwardovu knihu. Na jednu stranu by to bylo fajn – mohla už bych spát, ale pořád tu je to ale… Co bych dělala, kdybych už nemohla nahlédnout do Edwardova nekonečného života? Slíbila jsem si, že se postarám o Edwarda. Chtěla bych zkusit být jeho štěstím.

Jsem naivní. Opravdu si mohu myslet, že mu pod mou „ochranou“ bude fajn? Vždyť já ani nevím, co a jak! Možná bych to měla opravdu vzdát. Zkusit něco lehčího a později se k němu vrátit – jestli by byl ještě volný.

A tak běžela vteřina po vteřině, minuta po minutě, možná i nějaká ta hodina. Ani jsem se nenadála a do pokoje mi pronikly první sluneční paprsky. Štěstí nebo smůla? Nevím, ale raději jsem vstala a vydala se do koupelny. Dnes jsem ji tak trošku odbyla, šla si dát rychlou snídani a utíkala do knihovny.

My, knihovnice, jsme od lidí odlišní v mnoha bodech, ale postavit nás vedle sebe, nepoznáte rozdíl – ta nejlepší výhoda. Dále pomaleji stárneme, jíme méně než lidé a k funkčnosti nemusíme prospat třetinu dne.

„Dobré ráno, Bello,“ pozdravila mě zvesela Nancy.

„Dobré.“ Neměla jsem moc náladu na povídání. Zamířila jsem ke knize a doufala, že dnes přečtu další řadu let a tím se přiblížím k realitě, dnešku.

Kniha – Edward Anthony Masen Cullen

„To snad nemyslíš vážně!“ vyjel na svého otce, jen se objevil ve dveřích.

„Myslím. Nemohl jsem ji tam jen tak nechat,“ odsekl podrážděně. Edward věděl, jak si vyčítal tento zoufalý čin, ale přesto si nedokázal odpustit nesouhlas. Sám nenáviděl to, čím je a teď promění další dívku.

„Carlisle…“ zašeptala Esmé a převzala si od něj mladou dívku.

„Jmenuje se Rosalie a našel jsem ji na ulici. Někdo ji dost ošklivě zmlátil a znásilnil…“

„Proboha!“ skočila mu do řeči jeho matka.

Edward už dále nemohl poslouchat tyto řeči ani otcovy výčitky svědomí, obavy, na které myslela jeho matka nebo bolest, která ovládala každou myšlenku mladé dívky. Bylo to k nevydržení.

„Jdu na lov!“ křikl rozčileně a vyběhl z domu. Byla obrovská výhoda bydlet v lese. Žádný člověk tam dobrovolně nevkročil, tudíž si mohli běhat, jak chtěli.

„Slyšíš, Isabello?“ někdo do mě šťouchl.

„Co?!“ vyhrkla jsme podrážděně.

„Také bys mohla být milejší,“ dostalo se mi stejně podrážděně.

„Omlouvám se vám, Agnes. Potřebujete něco?“ optala jsem se.

„Jdu se zeptat, jak ti to jde. Edwardův život je velice zajímavý, že ano?“

„Jak to víte?“ nechápala jsem. Copak měla někdy jeho knihu? Ale proč by se jí vzdala?

„Já mám knihu Alice, jeho sestry,“ snažila se mi to vysvětlit, ale marně.

„Alice? Kdo to je?“

„Jaj… Tak tam ještě nejsi,“ zasmála se. „Tak si hezky čti, protože potom asi budeme muset spolupracovat,“ usmála se.

„D-dobře.“ Ač se mi to snažila vysvětlit, nechápala jsem to. Očividně je Alice jeho sestra, ale proč spolu budeme muset spolupracovat? A není Edwardova sestra Rosalie?

Nechala jsem Agnes být a raději se opět zahleděla do knihy. Napjatě jsem hleděla do těch krásně poskládaných slov do vět, které tvořily tento dokonalý příběh. Líbilo se mi, jak se Edward pošťuchoval s Rose. Byla to rodina, přesto Edward neunesl její výčitky a ona neměla ráda jeho arogantní postoj. Byla nešťastná, že nemůže mít to, pro co se narodila – pro dítě. Celý svůj život snila o dokonalém manželovi a po jejich společném uzlíčku štěstí.

Neměla jsem ji ráda. To, jak se chovala k mému svěřenci, jakým způsobem se chovala ke svým „rodičům“. Avšak to se změnilo, když se ocitla ve dveřích s Emmettem v náruči. To poprvé Carlislea oslovila otcem a to jen kvůli jeho přeměně.

Kniha – Edward Anthony Masen Cullen

Edwardovy myšlenky létaly všemi směry, ale nejčastěji se střetly u jeho rodiny. Miloval ji, o tom ani pochyb, jen ho štvalo to rozrůstání. Nejdřív on a táta, poté máma, Rosalie, Emmett a asi před hodinou a půl je jejich rodina bohatší o dva upíry – Alice a Jaspera. Viděl v nich ohrožení. Objevili se z ničeho nic, jejich životy jsou plné záhad a tajemství a našli nás oni, tady v Londýně, když oni byli v Americe? Je jasné, že něco tají a Edward byl rozhodnutý zjistit pravdu.

Otočil svůj směr běhu a vydal k domu. Měl by se zkusit zeptat rovnou nebo je přistihnout při činu? Druhá varianta se mu zdála lepší. Přeci jenom, kdyby se jich zeptal, dávali by si větší pozor.

Už byl téměř u domu, když ho zarazil, že neslyšel všechny myšlenky, pouze těch dvou.

„Vyšlo to, lásko,“ promluvila Alice.

„Já nevím. Zdají se být divní. Opravdu jsme našli ty správné?“ odpověděl ji Jasper.

„Určitě! Věř mi, prosím. V té vizi jsem viděla Carlislea, jak lovil zvěř. Uvidíš, že nám ukáže nový a lepší život.“

„Lepší život na dietě? Miluji tě, ale nevím, jestli je to pro mě to pravé.“

Poslouchal jejich přestřelku a začal si uvědomovat, že se zmýlil. Asi nejsou zas tak špatní, jen se snaží najít nový a lepší způsob. Když on cítil vinu, která se zvětšovala s každou obětí, proč u nich by to mělo být jinak? Asi upíři nejsou jen bezcitná monstra…

On je naprosto sladký! Proboha… To, jak se chová, co říká a jeho myšlenky jsou tak čistý a… Má nová platonická láska. Nechápu, jak se mi mohl dostat takto pod kůži, vždyť je to jen kluk z knihy. Jenže proč je v každé mé myšlence? Zanedbávám sebe a to jen kvůli němu.

„Isabello?!“ oslovila mě, pro mě neznámá knihovnice.

„Prosím?“ optala jsem se. „Potřebujete něco?“

„Ano, potřebuji!“ rozkřičela se. Docela mě to vyděsilo. Nečekala jsem to, zatím jsem se setkala jen s přátelskými knihovnicemi.

„A-a jak vám můžu pomoct?“ V očích měla nenávist. Co jsem jí tak strašného udělala? Vůbec jsem to nechápala. Ale zase byla krásná. Červené, husté a vlnité vlasy se jí vlnily do půli zad, štíhlou postavu zvýraznily její korzetové bílé šaty a páskové bílé boty na vysokém podpatku. Vypadala jako anděl, ale přesto ďábelsky.

„Dej mi tu knihu!“ Každé slovo, které vyšlo z jejích úst, vyslovila zvlášť. Dala si záležet, abych každému rozuměla a asi abych jí vyhověla.

„Myslíte Edwardovu?“ Raději se zeptám…

„Ano!“ vykřikla z plných plic a tím na nás upoutala veškerou pozornost.

„Ne!“ Nedám jí jeho knihu! Ještě jsem nedošla ke konci a… a… Já ji měla první! Teď je moje!

„Ty jedna nevděčnice! Okamžitě mi ji dej!“

„A to jako proč!“ vracela jsem jí stejně nepříjemným tónem. O něj budu bojovat.

„Protože je moje!“

Já vím, je to krátká kapitola, ale příště bude delší. ;)

Autor: Kika57 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Knihovnice - 5. kapitola: