Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Knihovnice - 1. kapitola

02.01.2012 (15:00) • Kika57 • FanFiction na pokračování • komentováno 24× • zobrazeno 3684×

Seděla jsem v ohromné místnosti za mohutným stolem. Seděla jsem obložená hromadou knih, ale to byl ten problém – je jich až moc. Mohla bych si vybrat tuto… Ne, ta je moc tenká a tahle… Ta už je skoro dopsaná…

„Ahoj, Bello. Už máš vybráno?“ ptala se mě s úsměvem má učitelka.

„Já nevím. Je toho tolik, že si nemůžu vybrat,“ pronesla jsem zoufale. V žádném případě jsem ji nechtěla zklamat, ale asi to bez její pomoci nezvládnu.

„Nevěš hlavu, holka, jsi ještě mladá. Za pár měsíců už budeš mít několik knih. To se vsaď.“

„Tobě se to řekne, ty jsi v tomto řemesle… Jak dlouho?“

„Pár desítek let už to bude,“ zasmála se a mrkla na mě. „Ale ty jsi k tomu předurčená, takže se nemáš čeho bát.“

Ještě pořád jsem si nezvykla na naše výhody. Nancy mi pořád opakovala, že mám být ráda, že jsem zrovna já ta, která je vyvolená. Prý lepší práci nenajdu, ale mně se to zatím nezdálo. Zasahovat do života ostatních a doufat, že jsem nedopomohla k jejich smrti příliš brzy. Prý se to někdy stane, ale to mi řekla, až když jsem vešla do této místnosti a začala se učit…

„Dnes přijdu pozdě, Bello,“ hlásila mi mamka a běhala sem a tam. Opět ji zavolali, aby do práce přišla dřív…

„Jako vždy,“ zamumlala jsem si pro sebe. Mrzelo mě, že od doby, co táta zemřel, tráví mamka víc času v práci než se mnou. Někdy jsem ji chápala – nechtěla si ho připomínat, ale musela mě na to všechno nechat samotnou? Vždyť od pohřbu doma pouze přespává…

„Co říkáš?“ zavolala na mě z kuchyně.

„Nevadí! Stejně jsem chtěla jít do knihovny,“ zavolala jsem nazpět a vstala. Raději už pojedu do školy, než si začne vyčítat, že mě tu nechává, a slibovat, že se polepší.

Konečně jsem vypadla ze školy. Copak jsem opravdu až tak neviditelná? Ve Phoenixu bydlím už od malička a stejně si profesoři nepamatují, jak se jmenuji. Žáci si na mě sedají a omlouvají se, že mě neviděli, a při tělocviku mě sem tam někdo zamkne v šatně, protože zapomněli, že tam ještě jsem.

Zato v knihovně… Knihovnice si mě už po týdnu zapamatovala a připadá mi, že zná nazpaměť všechny knihy, co už jsem četla a mám rozečtené.

„Vítej, Isabell,“ pozdravila mě, jen co jsem se objevila ve dveřích.

„Dobrý den, paní Robertsová,“ oplatila jsem jí.

„Včera jste nechala v knize záložku. Dávejte si pozor, mohla byste ji ztratit.“

„Děkuji vám!“ S radostí jsem si ji vzala. Tu jsem od táty dostala v první třídě. Prý když už se učím číst, tak se mi bude hodit.

Tím náš rozhovor skončil. Já se vydala do ráje knih, vybrat si tu, kterou si přečtu. Milovala jsem historické knihy… Šáhla jsem po jedné a vydala se ke stolku. Zabrala jsem se do romantického příběhu dvou zamilovaných, ale příliš hrdých lidí, když vedle mě zavrzala židle.

„Provedla jsem něco?“ nechápala jsem.

„Ne, jen jsi vyvolená,“ odpověděla mi knihovnice. „Jmenuji se Nancy a naučím tě vše, co budeš na své budoucí řemeslo potřebovat.“

„Promiňte, ale myslím, že nejste v právu zas tak zběhlá, abyste mě mohla učit…“

„Nemyslím toto povolání, ale to, pro které ses narodila.“

„A to je…“ Pořád mi to nedocházelo, ale komu taky ano?

„Knihovnice,“ odpověděla jedním slovem. Znělo to tak hrdě… Jak jí mám říct, že já knihovnice být nechci?

„Omlouvám se, ale takhle by to asi nešlo. Já si své povolání chci vybrat sama a už mám vybráno.“ Raději jsem se vzdala a chystala se k odchodu.

„Takhle by to taky nešlo!“ vykřikla a silně mě chytla za ruku. „Nechtěj, abych zasáhla do tvého osudu, a tím tě donutila přijmout to, pro co jsi zrozená, Bello!“

„Co? Pusťte mě!“ Připadala jsem si jako malá ustrašená holka, ale z té ženské šel opravdu strach. Připadalo mi, že její zelený odstín očí se pomalu měnil na hnědou.

„Sedni si a poslouchej!“ rozkázala a já ji poslušně poslechla. Sedla jsem si na zadek a rozhodla se ji vyslechnout. Vždyť až dopovídá, můžu vstát a s díky odejít, ne?

„Hodná… Takže jak jsem řekla – jsi vyvolená. Ty se máš stát novou knihovnicí a bude pro mě čest ti vše ukázat.“

„Vždyť na knihovnici nic není. Stačí si zapamatovat, kam která kniha patří, a mám vystaráno, ne?“

„Ne,“ zasmála se. „Ty budeš jiná knihovnice. Knihovnice osudu. Budeš řídit životy druhých. Budeš jim házet klacky pod nohy, přát štěstí, lásku, a to jenom podle toho, co podle tebe bude nejlepší. Ty můžeš rozhodovat, co se komu stane… No není to úžasné?“ radovala se.

„Ani ne?“ odpověděla jsem zaraženě. Vždy jsem tuto paní měla za hodnou a slušnou, ale jak ji tak poslouchám, asi v něčem jede…

„Náhodou je to zajímavé,“ bránila své řemeslo.

„Jasný… Hrát si na Boha je opravdu fajn!“

„Ale někdo to dělat musí a ty budeš další zaučená…“ Nenechala jsem ji domluvit.

„To tedy nebudu!“ Kdo si myslí, že je? I kdyby to, co mi tu tvrdí, byla pravda, tak mi nemůže poručit, že to budu dělat taky. Já nechci!

„Mám ti to přikázat?!“ Její tvář už nebyla uvolněná a plná radosti, ale vzteku.

„To můžete, ale já vás neposlechnu,“ zasmála jsem se.

„To se ještě uvidí,“ zasmála se se mnou a položila přede mě knihu. Byla docela velká, ale tenká a jmenovala se…

„Do pytle! Co to má být?“ vyjekla jsem a odskočila od stolu tak, že se převrátila židle.

„To je tvá kniha.“ Knihovnice rozevřela knihu a začala v ní listovat, dokud nenašla poloprázdnou stránku. Do ruky si vzala pero a začala psát.

„A co bych musela dělat?“ vyhrkla jsem jen, co dopsala a opět si k ní přisedla.

„Už je to lepší, že?“ usmála se a otočila knihu směrem ke mně. „Čti,“ přikázala mi.

I když se mi to zdálo zvláštní, začala jsem té ženě věřit a uvědomovat si, že by to nemuselo být tak špatné. Dokonce jsem začala uvažovat, že bych tak mohla pracovat.

„Co to má být?!“ nechápala jsem.

„To je práce knihovnice, ale to už jsem ti snad říkala, ne? Že tvou prací by bylo rozhodovat o životě jiných. Také jim můžeš vnuknout nápady, různá znamení a podobné věci.“

Teď se tomu jen směji. Věřím, že kdybych o knihovnicích věděla víc, rozhodně bych jí chtěla být dřív. Seznámila jsem se i s ostatními dívkami, co s námi pracovaly. Bylo nás dohromady deset, ale to jen v našem oddělení. Na každý kontinent je jedno a já byla ráda, že nebydlím v Asii – to bych se k smrti upracovala.

„Nancy?“ zavolala na ni a ona byla u mě během chvilky.

„Tak už?“

„No moc ne… Jen mě napadlo, proč byly a jsou války? Proč jste tomu nezabránily?“

„Dobrá otázka, ale zkus to takhle… Než jsi sem přišla, bylo nás tu devět a kolik lidí žije v Americe? Nemůžeme pročíst každého a plést se mu do života. Největší pozornost mají politici a nadpřirozené bytosti.“

„Nadpřirozené bytosti?“

„Upíři a vlkodlaci. Tedy měniči – vlkodlaci téměř vyhynuli. Jestli chceš, tak ti pak dám přečíst nějakou dokončenou knihu, ale to až o tvém volnu.“

„Páni… Upíří?“

„Přesně tak. Bájná nesmrtelná stvoření živící se krví. Jsou extrémně rychlí, silní a naprosto dokonale krásní,“ zasnila se.

„Páni! A to se opravdu živí krví? A co rakve a sluneční světlo?“ Momentálně bych si přála vidět nějakého upíra na vlastní oči. Prý dokonale krásní – co přesně to znamená?

„Rakev a sluneční světlo? Lidský výmysl, i když to sluneční světlo… Nespálí je, ale začnou se třpytit jako diamant. Co se týče té krve. Ano, živí se lidskou krví, i když je tu jedna sedmičlenná rodina, která se označuje jako vegetariánská rodina. Neživí se lidskou, ale zvířecí krví. Snaží se žít jako lidi, a tím si zmenšují výčitky svědomí. Nechtějí být zrůdy.“ Nancy jejich příběh vyprávěla s takovým zapálením, že mě vtáhla do vyprávění. Čím déle mi o nich vyprávěla, tím víc jsem toužila po jejich knize.

„Mohla bych dostat upíří knihu?“ zaprosila jsem.

„To nejde, Bello. Má to být tvá první kniha. Když to pokazíš u člověka, tak zemře, když u upíra, ohrozíš dění celého světa. Víš, jak se to blbě napravuje?“

„Prosím! Budu opatrná, zasahovat co nejméně a snažit se je neprozradit. Když nebudu něco vědět, tak za tebou přijdu. Prosím…“ Ruce jsem si složila do sebe a doufala, že to na ni zabere.

„Fajn… Možná bys mohla začít s vegetariánem. Je tu jeden, který by docela potřeboval zasáhnout do života.“ Nancy se ke mně otočila zády a přešla k nejčistší části knihovny. „Toto je nadpřirozená část a tady je tvá kniha.“

Držela jsem v ruce zlatou knihu s malými červenými puntíky a s očekáváním jsem hledala název.

„Není tu,“ zvolala jsem naštvaně. „To je prázdná kniha nebo co?“ nechápala jsem. Jméno je vždy napsané velkým písmem na předních deskách.

„Trdlo. Tady to máš.“ Rozevřela knihu. „U upírů to je jinak. Takže celou přečti, až poté uvažuj o tom, co mu dáš nebo sebereš.“

Němě jsem přikývla a hrdě si nesla knihu ke svému stolu. Pohodlně jsem se usadila a začala číst knihu Edwarda Anthonyho Masona Cullena.

Autor: Kika57 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Knihovnice - 1. kapitola: