Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kletba rodu Este - prolog

10.12.2011 (20:45) • arabek • FanFiction na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 2083×

Kliatba rodu Este - Maledizione della famiglia d'Este (originální znění - italsky)

Prolog - Decisione straziante (překlad - Srdcervoucí rozhodnutí)

Láska je velký mistr. Učí nás být tím, čím jsme nikdy nebyli. Zahání překážky naší povahy a její náhlé účinky vypadají jako zázraky. Z lakomce činí rázem rozmařilce, ze zbabělce statečného a drsného činí uhlazeným. Zbystřuje rázem i nejsmutnější duši a dodává i nejprostšímu duchu! - Moliére

Louky s pasoucími se koňmi osvětloval zářivý paprsek slunce. Nebe svou modří připomínalo studánku. Vzduch byl načichlý létem. Poupata se měnila v zářivé květy plné barev. Hory se třpytily v zářivém světle slunka. Cesta sestavená z mnoha kamenných kvádrů se leskla jako jezera v dalekém Finsku. A tou nádherou projížděl kočár tažený šesti bílými koňmi. Uvnitř sedělo překrásné děvče a smutnýma očima sledovalo míhající krajinu…

Otevřela jsem unavené oči a sledovala krajinu, která mi mizela před očima. Přes nádherné hory prosvítalo první letní slunko. Bývala bych se nad tím pohledem pozastavila, ale dnes jsem měla jiné starosti. Měli jsme dorazit do sídla mého budoucího ženicha. Snad i proto jsem nevnímala všechny krásné vjemy. Doteď si pamatuji na ten den, kdy se všechny mé sny na pohádkového prince a chvění v podbřišku rozplynuly jako ranní mlha. Těch pár slov dokázalo rozpustit všechny touhy a přání v slzách.

Zdrcují slzy plné ponížení, jež moje srdce rvaly, se draly ven jako vodopád. Každičký den, který jsem jako malá strávila v zahradě, jsme se služebnými strávily hrami na svatební pochody, se stal jen hloupou a bezvýznamnou minulostí. Stažené hrdlo, ledová ruka a záplava slz se staly mojí každodenní prezentací. Slza mi stekla po tváři. Byla stejně chladná jako moje city. Nenáviděla jsem ty, jež mi vzali mé sny a přání. Veškerá láska k okolnímu světu zmizela ve stejný okamžik, kdy o mém osudu bylo definitivně rozhodnuto. Věděla jsem, že za to všichni nemohou, ale pocit nenávisti byl tak tíživý, že jsem musela dávat špetku viny každému.

Slzy smutku mi stékaly po tváři a máčely nádherné mušelínové šaty, ale ani ten nejkrásnější šperk nemohl moje raněné srdce zacelit. Vzpomínky mi vířily hlavou a vracely se do doby, kdy ještě žila maminka. Ty nádherné pohádky plné lásky mi utkvěly v paměti jako ty nejzářivější hvězdičky, jenže mě se netýkaly. Připadala jsem si, jako kdyby veškerý smutek mého lidu padl na moji osobu. Pod nátlakem jsem se musela vdát za dědice Volterry, po jehož boku budu muset strávit celou věčnost. Možná to bylo mým výborným původem, ale možná ne. Nést na svých bedrech nával moci a poloupírství není jednoduché pro nikoho. A sotva pro slabou a citlivou dívenku, vlastně pro žádnou ženu. Nikdy bych nikomu nepřála stát před tak velkým skokem do života, ale být myslí stále malé dítě plné snů a ideálů.

Krajina přicházela a mizela stále rychlejším tempem. Nevšimla jsem si, že kočár zrychlil, ale já - ponořena do svých myšlenek - jsem nevnímala okolí. Oči jsem měla zalité slzami a rty se mi neklidně třásly. Pomalu, ale jistě, jsme se blížili. Srdce mi bilo stále slaběji a slaběji. Jako by tak chladná ruka svírala zbytky mých citů silněji a silněji. Třásla jsem se při pomyšlení na ten obrovský úděl, který jsem díky svému dokonalému původu dostala. Raději bych se narodila jako otrok, než zažít znovu tento den… vlastně ani tento život. I přes veškerou snahu zklidnit mou mysl, jsem se cítila stále hůře a hůře. Hlavou mi zněly hlasy služebných, matky a přes to všechno se nesla jako černý mrak vzpomínka na mého otce.  Cítila jsem se jako přeplněná sopka, co nemá naději ve výbuch.

„Dcerko, proč se tváříš, jako kdybychom jeli na popravu? Tvůj strach je neoprávněný. Nebudeš si toho mladého prince brát hned. Dnes vás pouze seznámíme. Jistě z něj budeš nadšená. Jsi přece Isabella Anastázie di Este, tebe jen tak něco nezaskočí. Určitě v tom mladém šlechtici najdeš byť jen malé zalíbení,“ řekl můj otec klidným hlasem. Jenže jeho klid se na mne nepřenášel. Cítila jsem se stále slaběji. Možná to bylo i tím, že jsem velice dlouhou dobu nebyla na lovu a žaludek se mi svíjel v bolestivé křeči. Třásla jsem se a snažila se vrátit do doby, kdy jsem neměla ani potuchu o tom, co mě čeká. Ta doba se zdála jako život někoho jiného. Malinké, nezkušené dívenky s nádhernými sny. Možná jsem za těch pár proplakaných dní dospěla a pochopila, že láska a moc se nemohou měřit. Vždyť ani já neměla takou moc postavit se svému otci. Před očima mi běhaly mžiky. Černé šmouhy. Zatmavily mi na chvilku mozek a já se propadla do hlubokého bezesného spánku…

Rychle jsem otevřela oči. Hlava mi třeštila. Nedostatek krve a spánku se začala projevovat. Tušila jsem, že začínám blednout. Ačkoliv jsem měla tvář jako porcelánová panenka, nebyl to v žádném případě nejsvětleší odstín, jaký dokázala moje pokožka vyvinout. Zjevně jsme byli nedaleko hradu, jelikož kočár začal zpomalovat. Srdce začalo bít jako splašené a do tváří se mi navracela barva, ale ne ta, kterou jsem čekala. Zjevně to musel být velice ošklivý odstín, jelikož můj otec udělal znepokojenou grimasu. Zhluboka jsem se nadechla a lehce přivřela oči. Nedokázala jsem se na něj dívat. Asi za to nemohl, ale někomu vina musela padnout a on byl tomu nejblíže. Vyhlédla jsem z okna. Slunce se pomalu přestávalo třpytit a elegantním obloukem zapadalo. Lehce jsem zavrčela a usadila se jako pravá dáma. Ačkoli moji výchovu nikdo nezanedbal, tak jsem se občas pokoušela utrhnout z uzdy. Nebyla jsem nikdy klidné a spořádané dítě. Možná to tak nepůsobí, ale pořád ve mně někde hoří ten plamínek temperamentu. Bohužel kvůli nedostatku volnosti pomalu zhasíná.

„Isabello, kolikrát ti mám říkat, že vrčení je krajně nevhodné,“ ozval se můj otec. Vrčení považoval za společenskou potupu a příliš hlasité vyjadřování svých myšlenek. Ačkoliv jsem měla sto chutí ošklivě se zašklebit, neudělala jsem to. Dělat věci horší než jsou, jsem se obvykle nepokoušela. Sama jsem měla dost problémů se sebou samotnou, než si kazit ten nejhorší den v mém životě ještě více.

„Isabell, budeme vystupovat,“ ozval se můj papá. Kola kočáru se zastavila a moje srdce poskočilo jako splašené. Cítila jsem, jak se dere ven, prosí o to, abych jej pustila na svobodu. Nejradši bych utekla i s ním někam hodně daleko a nikdy se tady neukázala, a kupodivu jsem se za své zvrhlé myšlenky ani nezastyděla. Dveře se se skřípotem otevřely a do očí mě udeřilo ostré denní světlo. Zamračila jsem se na podkoního a následně přijala jeho ruku… Ten předal mojí ruku otci. Celá rozechvělá jsem kráčela po červeném koberci, jež se táhnul od kočáru až k obrovskému hradu. Musela jsem uznat, že kdokoliv, kdo tu bydlí, zjevně má hluboko do kapsy, ačkoli se to našemu sídlu nevyrovnalo. Procházela jsem pod oblouky a těsně se dotýkala sloupů, které tuto monumentální stavbu držely.

Nervozita mnou cloumala, krůpěje potu mi stékaly po zádech a rty se nepatrně chvěly. Už jen pár kroků, pomyslela jsem si zoufale, a budu stát před samotným vládcem Volterry…

„Slečno Isabello, velice rád Vás poznávám,“ řekl muž a já zvedla pohled. Oči mi těkaly z osoby na osobu a dar zjišťoval veškeré informace o této povedené rodince. Muž, který mě předtím oslovil, se spokojeně usmíval. V očích mu hrály plaménky zaujetí, ale na bělostné tváři nedával nic znát.

„Chtěl bych Vám představit svou dceru Jane a syna Aleca. Toto jsou moji bratři Caius a Marcus. A nakonec… Edward. Dědic trůnu a Váš budoucí ženich,“ začal znovu muž. Sledovala jsem každý pohyb všech upírů zde přítomných. Nakonec mi pohyb sklouzl na mladíka s bronzovými vlasy. Aha, tak tedy Edward. To byl ten muž, který mě chtěl zbavit veškeré svobody a práv. Za nic na světě jsem se nechtěla stát ničím majetkem a jeho už vůbec ne, nalhávala jsem si. Vrhla jsem po něm ošklivý pohled a cítila, jak otec zesílil tlak na mou ruku. S potěšením jsem zaregistrovala, že plamen skrytý uvnitř mého srdce se pomalu, ale jistě rozhořívá. Všimla jsem si, že všichni trochu znepokojeně ustoupili, tedy až na toho mladíka. Jeho drzost mě iritovala. Nedala jsem dost najevo svůj nezájem?

Znovu jsem o něj zavadila pohledem, ale tentokrát delším. Jeho svaly se rýsovaly v bílé košili a na tváři mu pohrával divoký úsměv. Zalekla jsem se. Možná tady nebudu jediná, kdo není spokojený s událostmi nejbližších dní, ale možná si to jen nalhávám, abych měla důvod se s chlapcem bavit. Nádherné zlaté oči si mě pohrdavě měřily. Ve chvíli, kdy dorazily k obličeji, chlapec promluvil:

„Vítám Vás zde, slečno Isabello, velice rád Vás poznávám. Jsem velice vděčný, že zrovna já se mohu ucházet o vaši půvabnou ručku.“ Lehce zaskočená jsem se automaticky usmála. Byl to reflex, který mi již od narození chůvy vštěpovaly. Předcházela jsem tak trapným chvilkám, při kterých jsem neměla slov.

„Mne také těší, pane, ačkoli tolik nadšení, co Vy, projevit nemohu,“ odpověděla jsem lehce drze. Možná jsem to i přehnala, ale já nepatřila do skupiny lidí, která neříkala pravdu. Edward si mě obdivně změřil. Asi netušil, co se za maskou milé a malinké dívenky skrývá. Sama zaujatá tím Edwardem jsem nevnímala okolní svět. Možná se něco dělo, ale možná ne. Nedokázala jsem ani přemýšlet. Moje oči, mysl a uši patřily jenom tomu drzému chlapci přede mnou.

Dívka Edwarda naprosto učarovala. Nikde ve svém životě nespatřil nic tak nádherného. Dívka s tváří anděla v sobě skrývala vlčici, která se naprosto jasně sápala ven. Viděl v jejích očích ohnivé plamínky, které se skrz nádhernou blátivě hnědou barvu draly ven. Skrývala v sobě něco, co chtěl objevit. Oplývala obrovským kouzlem osobnosti. Stačil jeden pohled a člověk nemohl dál. Stala se pro něj středem vesmíru… Brr, pomyslel si a myšlenky vyhnal z hlavy…

Pokud jste došli na konec této kapitolky, tak Vám gratuluji. Tímto bych také chtěla poděkovat Roxaně. Pomohla mi po stylistické stránce a velmi mi přispěla na další část povídky svojí kritikou. Ach ano, slyšíte správně. Kritika mi pomáhá mnohem více než řada nicneříkajicích smajlíků. Ještě jednou, Roxano, moc ti děkuji.

Tvoje věrná fanynka Arábek

Autor: arabek (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kletba rodu Este - prolog: