Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Když už zbývá jenom osud - 21. část

01.02.2011 (22:00) • Shindeen • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 4481×

Cítila jsem, jak se mi najednou v krku usadil velký knedlík. Vždyť je to Derek, raduj se přece, naváděla mě jedna část mysli. Ta, která při pohledu na něj radostně vzpomínala na všechny společně strávené chvilky, na všechnu legraci, kterou jsme spolu zažili, na problémy, do kterých jsme se spolu párkrát dostali, na všechna rande, která jsme si užívali, na první a dosti váhavý polibek, na všechna slovíčka lásky, která mi kdysi řekl…

Jenomže potom se mi před očima zčistajasna zjevila vzpomínka úplně jiná. Na rozdíl od ostatních, které byly díky svému stáří už takové mdlé, vybledlé a nejasné, byla tahle živá, ostrá a až neskutečně jasná. Naše poslední setkání v klubu v Seattlu.

„Ahoj, Bello,“ pozdravil mě, hlas prosáklý nejistotou a ještě něčím zvláštním, co jsem nedokázala zařadit. Tvář měl sice ztrhanou, pod očima měl hluboké kruhy, skoro jako by několik dní nespal, ale jeho červené rty byly povytáhnuté ve vřelém úsměvu. Jindy rozcuchané vlasy dnes měl splihlé, pravděpodobně za to mohl mírný deštík, který bubnoval o zem. Cítila jsem, jak mi srdce bolavě poskočilo. On tady vážně byl. Stál přede mnou a upíral na mě své sytě modré oči.

„Ahoj,“ oplatila jsem tiše. Jedna moje část by se mu nejraději okamžitě vrhla kolem krku, pevně ho objala a omluvila se mu za všechno, co jsem mu řekla posledně, přiznala bych se, že nic z toho nebyla pravda a že ve skutečnosti chci být s ním úplně stejně, jako on se mnou. Přistihla jsem se, že jsem chtěla, aby i on mě pevně objal, chtěla jsem cítit příjemnou teplotu jeho těla, která… Ne!

Zakázala jsem si myslet na něco podobného, zakázala jsem si cokoliv, co nějak porušovalo všechna moje předsevzetí. A to ta, že si na konci života k sobě nikoho nepustím.

Zaznamenala jsem, jak nervózně přešlápl z nohy na nohu. Za tu dobu, co jsem ho znala, jsem přesně poznala, že tohle znamená, že je nervózní. Bůhvíproč mě to trochu vyděsilo. Poprvé mě to donutilo reálně se zamyslet nad tím, co tady asi dělá… A když jsem se na něj tak dívala, nebylo zase tak těžké to uhodnout. Začala jsem mít mírné obavy.

Odkašlala jsem si. „Co tady děláš, Dereku?“ Můj hlas nezněl tvrdě ani odmítavě, i mě překvapilo, že to byla taková ta nepříjemná zdvořilost, kdy každý pozná, že je používána jenom tehdy, když má sloužit k překrytí úplně jiného pocitu.

„Já…“ zadrhl se, což mě překvapilo i vyděsilo ještě víc. On byl vždycky ten typ kluka, co jde přímo k věci, než aby zbytečně odkládal podstatu celého rozhovoru. Ještě chvíli jen tak postával, několikrát znovu přešlápl z nohy na nohu a jednou si rukou prohrábl vlasy. Potom se ozval hlasitý povzdech. „Bello, takhle to nejde. Musíme se promluvit. O nás dvou.“ Bum. A je to tady. Měla jsem tušit, že jeho návštěva bude znamenat něco takového. Najednou jsem hrozně zatoužila po tom, abych se vrátila o pár minut zpátky a ty dveře vůbec neotevírala.

Vůbec bych se s ním neměla bavit. Minule jsem mu jasně řekla, že to prostě nejde. Co na tom nepochopil? Copak mu nedocházelo, že mi to takhle, když jsem se znovu musela dívat do jeho ublížených očí, znovu zažívat ten pocit prázdnoty a beznaděje, znovu si uvědomovat, že na tomhle světě už nezůstanu tak dlouho jako ostatní, dělal ještě mnohem, mnohem horší? Vždyť takhle všechny moje vyrovnávací manévry s tím, že prostě umřu dřív a že to ani nikdo nezaznamená, a tudíž si s tím nesmím dělat žádné starosti, šly do háje.

Vzápětí jsem si ale odpověděla sama. Ne, nevěděl. On nemohl tušit nic o mojí nemoci, tím pádem nevěděl ani o mých vnitřních bojích, které se právě bolestivě odehrávaly.

„Dereku,“ hlesla jsem skoro bezmocně. „My spolu vážně nemůžeme být, vždyť to víš.“ Prsty, kterými jsem ještě stále svírala dveře, jsem nevědomky křečovitě stiskla k sobě, až se mi tvar dřeva začal zařezávat do dlaně.

Obličejem mu prolétla bolest. Tak silná, že jsem pocítila další bolestný záškub na místě, kde jsem nejspíš měla srdce.

„Právě že to nevím, Bello. Řekni mi proč,“ naléhal tiše, oči stále nespouštěl z těch mých, bezmocně jsem zírala do těch modrých studánek a snažila se potlačit tu touhu se v nich utopit. Věděla jsem, že to dělá schválně, poznal totiž každou mou lež právě tímhle způsobem. Jeho pronikavý pohled byl snad ještě horší než Edwardův.

„Prostě to nejde, Dereku, řekla jsem ti to tehdy, řeknu ti to i teď.“ Měl by odejít, napadlo mě. Hodně, hodně daleko, abych se na něj už nemusela dívat a cítit se přitom provinile.

„Tohle není důvod, Bello!“ Najednou zněl tak zoufale, až mě to samotnou překvapilo. Takhle jsem ho neznala. On se takhle nikdy nechoval, to já byla pokaždé ta hysterická, zatímco on byl muž nad věcí.

„Je to pravda, prostě to tak je, nezměníš to,“ zašeptala jsem. Byla jsem náhle celá ztuhlá, skoro jako bych zkameněla na místě, mým hlasem neprostupovaly žádné emoce, byl tvrdý a bezvýrazný. Krutý a pravdivý.

Překvapilo mě, když se Derek zamračil. Jeho výraz působil skoro zuřivě. Čelisti stiskl pevně k sobě a postřehla jsem, že i dlaně se mu stáhly do pěstí.

„Takhle tady můžeme být donekonečna. Řekni mi něco, co by dávalo smysl, něco, co nemá nic společného s nějakým slovíčkařením!“ Poslední slůvko mi doslova plivl do obličeje. Byl až nebezpečně blízko. Jeho vysoká, svalnatá postava se nade mnou tyčila a já jsem snad poprvé za celá ta léta v jeho společnosti pocítila strach. Kam se poděly jeho vtípky? Jeho veselé jiskřičky v očích a ten pocit pohody, co z něho vyzařoval?  „Řekni mi to narovinu, Bello. Nemiluješ mě? Celou dobu sis se mnou na škole jenom hrála? A co to rande v klubu? Potřebovala ses pobavit, ale neměla jsi nikoho, s kým jít?!“

Křičel… Křičel tak, že jsem se bála, aby nevzbudil pozornost sousedů. Ale neměla jsem ani sílu se podívat kolem sebe, abych se ujistila, že tohle vystoupení nemá žádné diváky. Krčila jsem se pod náporem jeho slov a nebyla jsem schopná cokoliv udělat.

„Já tě totiž miluju, víš?“ pokračoval trochu klidněji. Jeho emoce se mu střídaly ve tváři jako na běžícím pásu. Vztek, něha, láska, zuřivost, až nakonec uvolnění. Jako by se mu nehorázně ulevilo, když ta slova znovu řekl.

„Neříkej to,“ zašeptala jsem skoro neslyšně. Už jsem to nechtěla znovu poslouchat. Ta slova už mi nezněla tak krásně jako kdysi, kdy jsem se nad nimi rozplývala. Najednou pro mě znamenaly něco špatného, něco, co se absolutně nemůže týkat mého života.

„Co nemám říkat? Že tě miluju? Že jsem se vrátky do Seattlu vrátil jenom kvůli tobě? Že když jsem odsud tehdy odjel, tak i když jsem se snažil, nikdy jsem nenašel nikoho, ke komu bych něco podobného cítil?“ Znovu se znenadání rozzuřil. Nejspíš bych měla uvažovat o tom, jestli je po psychické stránce v pořádku, ale toho jsem nebyla schopna. Každé písmeno, které splynulo z jeho úst, se mi zvlášť zabodlo do hrudi. Bylo to, jako by bodavé střepy usedaly někam, kde neměly co pohledávat. Ale bolelo to… bolelo to jako snad ještě nikdy nic jiného. Moje časté bolesti hlavy tomuhle nesahaly ani po kotníky.

Oči mu plály a já se do nich dívala jako naprostý magor. Nerozuměla jsem ničemu, nevnímala jsem vůbec nic, ani jsem nic nedělala. Skoro jako bych se proměnila v sochu.

A pak se jeho rty najednou přitiskly na mé.

Vzpomínky se nedočkavě vydraly ven, stejně jako všechny ty radostné pocity, které se chtěly za každou cenu projevit, které mu chtěly polibek oplatit a náležitě si ho vychutnat.

Ale nebyly dost silné. Díkybohu… Tenhle polibek se totiž ani trochu nepodobal tomu sladkému a kouzelnému, na které jsem od něj byla zvyklá. Byl tvrdý a… nechutný. Byla jsem si jistá, že Derek pil, alkohol totiž bylo to jediné, co jsem cítila. Žádná něžnost a romantika. Měla jsem pocit, že mě líbá nějaký naprosto cizí násilník. Popadl mě neuvěřitelný pud ho od sebe okamžitě odstrčit. Pokusila jsem se o to. Vší silou jsem se mu rukama zapřela do hrudi, ale jak jsem hned zjistila, bylo to marné. Byl mnohem silnější než já. Proti jeho dlouhým hodinám stráveným v posilovně jsem neměla šanci. Marně jsem se od něho snažila odtrhnout, ale čím víc jsem se vzpouzela, tím pevněji mě držel.

Celá zoufalá, jak už jsem nevěděla co dál, jsem ho kousla do rtu. Silně, abych mu dala jasně najevo, že tím neprojevuju vášeň, ale odpor. Když ho to vyvedlo z míry a on na okamžik odtáhl obličej od mého, hned jsem toho využila. „Okamžitě mě pusť!“

Zamračil se. Vypadal zuřivě a naháněl mi strach. Srdce mi bušilo závratnou rychlostí. A i když tomu kdysi v jeho společnosti bývalo vždycky stejně, dnes to bylo z úplně jiného důvodu.

„Dereku!“ Hlas mi přeskočil, což mi na důležitosti moc nepřidalo. Znovu jsem se marně pokusila odtáhnout. „Já nechci, aby to takhle dopadlo, rozumíš? Nechci!"

Povzdechl si. Na okamžik mě to vyvedlo z míry. Vypadalo to tak zvláštně, navíc když k tomu ještě zakroutil nechápavě hlavou. „Ale já to chci.“  Tón, jakým to řekl, už nepatřil k Derekovi. Nic z toho, co se tady dneska stalo, k němu nepatřilo. Až teď jsem si uvědomila, že přede mnou stojí naprosto cizí člověk, který v sobě neměl ani špetku něčeho, co bych si s tím starým a náhle zapomenutým člověkem mohla spojit.

Srdce mi obklopil chlad.

„Pusť mě, Dereku,“ řekla jsem. Neznělo to klidně, spíš jsem ta slova drtila mezi zuby. Ale tak jako tak s sebou nenesly žádný účinek.

On totiž jenom zavrtěl hlavou. „Ne, Bello, tohle neudělám. Ty si musíš uvědomit, že ke mně cítíš to samé.“ Je to psychopat.

Ale než jsem se nadála, znovu mě hrubě políbil. Ale to už ve mně vřel vztek, který spolu se smutkem z toho, že jsem právě ztratila všechno dobré mínění o osobě, kterou jsem kdysi nejspíš milovala, způsobil, že mi z očí vytryskly slzy. Ne že by mi po tváři stekla jedna, vyvalilo se jich několik najednou a já jsem cítila zřetelný chlad, co přicházel zvenku, na místech, kudy protekly.

Nevím, jestli mě popadl nějaký amok, ale najednou jsem sebou začala házet zběsileji než před tím. Chtěla jsem ho kopnout, ale mezi námi nebyl skoro žádný volný prostor, takže to zas tak dobře nešlo. Chtěla jsem řvát, vykřičet všechno ze sebe. Jenomže jsem si připadala naprosto bezbranná, protože jsem ze sebe nevydala ani zvuk. Nebyla jsem připravená se mu jen tak oddat, chtěla jsem bojovat, i když jsem zatím nevěděla jak.

A pak… pak byl najednou pryč. Nebyla jsem si jistá, co se stalo. Nevěřila jsem, že by nějak zapůsobila síla mysli. Ale co teda?

Kolem pasu jsem cítila něčí ruce, ale byla jsem si jistá, že Derekovy to nejsou. Tyhle byly jiné, byly tvrdé a studené… a něžné. Uvědomila jsem si, že mě Edward drží těsně vedle sebe. Zmateně jsem pohlédla do jeho obličeje. Téměř vražedný pohled upíral na Dereka, který mu ho stejně tak oplácel.

„Nerozuměl jsi, co říkala?“ procedil Edward skrz zuby. Takhle jsem ho neznala. I když jsem si občas myslela, že je na mě vzteklý, teď jsem si uvědomila, že v porovnání s tímhle to pokaždé muselo být jen nevinné dětské pošťuchování. „Řekla, abys odešel.“

„Kdo jsi, že se do toho pleteš?!“ štěkl Derek podrážděně. Ti dva byli jako dva rozzuření lvi. Zatím kolem sebe jenom tak kroužili, ale bála jsem se, aby se jeden druhému nevrhl po krku.

„Do toho ti nic není.“

„Ne?“ Derek se na mě podíval. Z jeho očí čišelo tolik nevraživost, že jsem se k Edwardovi nevědomky přitiskla ještě víc. Bůhvíproč pro mě jeho tělo znamenalo něco jako symbol bezpečí. „To by ses divil, co mi do toho je!“

„Odejdi, Dereku,“ řekla jsem třepotavě.

„To jsi mi mohla říct rovnou, že sis našla nového frajera,“ odplivl si. Jeho hlas zněl nevraživě, ale to bylo nejspíš slabé slovo. Stejně tak však působil i jeho pohled, který neustále těkal mezi mnou, Edwardem a jeho rukama, které mě držely. „Proč by ses taky zahazovala se starým zbožím, když máš k dispozici něco nového a neokoukaného?“ doslova pěnil a já jsem se při každém jeho slově nevědomky přikrčila.

„Je nejvyšší čas vypadnout,“ řekl znovu Edward tím cizím tónem. Ale i když mluvil tvrdě, jedna jeho ruka mi jemně přejížděla po předloktí v konejšivém gestu. Bylo zvláštní, jak se dokáže chovat tak rozdílně v jednu a tu samou chvíli.

Derek po něm bleskl očima, viděla jsem v nich tu touhu něco provést, znovu jsem měla pocit, že každou chvíli vyskočí a Edwarda udeří.

Ale neudělal to. Místo toho se naposledy podíval směrem ke mně. A slova, která mi potom řekl, byla horší než dýka do srdce. „Jsi jenom prachsprostá děvka. Lituju toho, že mezi námi kdy k něčemu došlo.“

A potom odkráčel pryč.

Zírala jsem za jeho mizející postavou, dokud se dveře nezaklaply. Nebyla jsem to já, kdo je zavřel. Vlastně jsem to ani nemohla být já, nebyla jsem totiž schopná byť jen sebemenšího pohybu. Jediné, co jsem dokázala vnímat, bylo bolestně bušící srdce.

Nevěděla jsem, jak jsem se dostala do obýváku, ale najednou jsem seděla v měkkých polštářích na gauči a něčí ruka mi shrnovala vlasy z tváře.

„Neudělal ti nic?“ Edwardův hlas jako by patřil k tomu tichu, které vládlo všude kolem. Ten melodický zvuk mě donutil podívat se mu do starostlivého obličeje.

Zatímco mě pozoroval, na čele měl usazenou starostlivou vrásku. „Vypadáš jako v šoku, neměl bych někam zavolat?“ Ta slova mě trochu probrala.

„Ne, jen to ne…“ zamumlala jsem skoro nesrozumitelně.

Až teď mi začalo docházet, co vlastně udělal. Odtrhl mě od Dereka. Kdyby to neudělal, nejspíš bych se ještě stále zoufale a marně zmítala v jeho objetí. Napadlo mě, jak daleko by byl schopen Derek zajít, kdybych byla doma sama… Při té představě mi přeběhl mráz po zádech a já jsem se celá zachvěla.

„Určitě ti nic není?“ ujišťoval se dál. Přitom mi podával deku, kterou sebral z gauče. Nejspíš pod ní dneska spal. „Celá se třeseš,“ poznamenal, když mi ji přehazoval přes ramena.

S vděkem jsem si ji přitáhla blíže k tělu. Dlouhou chvíli ani jeden z nás nepromluvil. Zvažovala jsem, co by bylo vhodné říct. Ale nevěděla jsem si rady. Co se říká v podobných situacích?

„Doufám, že jsem tě nějak neurazil, když jsem ho poslal pryč,“ promluvil. Podívala jsem se do jeho obličeje. Rozcuchané vlasy mu trčely do všech stran. Vypadal jako nějaký neposedný klučina. A ten vážný tón, jímž mluvil, se k němu vůbec nehodil. „Ale vážně to nevypadalo, že by ti to bylo příjemné. A když jsi sebou začala zmítat, napadlo mě, že bys možná potřebovala trochu pomoct.“

Trochu jsem se pousmála. „Děkuju,“ řekla jsem jenom. Usoudila jsem, že jiné slovo by to stejně nemohlo vyjádřit líp.

Omlouvám se... zase jsem se rozkecala na kravinách, takže jsem se nedostala vůbec nikam a neodhalila jsem nic z toho, co jsem odhalit chtěla. Ale teď už fakt přísahám, že v příštím díle se pokusím odpovědět na většinu otázek okolo Jennifer a možná i něco nového ohledně Belly a Edwarda.

A ještě nakonec - moc děkuju za krásné komentáře k minulé kapitole. Sice jich bylo míň, než při posledním sčítání, ale ani zdaleka jsem nečekala, že by jich mohlo být tolik. Neodradila jsem tolik lidí, kolik jsem si myslela. :)

Autor: Shindeen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Když už zbývá jenom osud - 21. část: