Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Když už zbývá jenom osud - 20. část

29.01.2011 (11:45) • Shindeen • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 4838×

Pomalu jsem zaparkoval na krátké příjezdové cestě u Bellina domu. Byl jsem naštvaný. Byl jsem nehorázně rozčilený sám na sebe, že jsem měl chuť odběhnout někam do lesa a tam praštit vší silou svou hlavou o nějaký kus kamene. Nedozvěděl jsem se zhola nic z toho, co jsem se dozvědět chtěl. Po tom menším incidentu na silnici, kdy jsem se na okamžik přestal ovládat, jsem nadále už jen zarytě mlčel, neodvažujíc se znovu promluvit. A Bella taky.

Trapné ticho narušoval jen zvuk pneumatik klouzajících po mokré silnici, sem tam nějaké vzdálené zatroubení nákladního auta, a občas i tlumená policejní houkačka ozývající se z ulic nedalekého velkoměsta. Ale hlasy, které by pocházely z mých nebo jejích úst, jako by nikdy neexistovaly. Vnitřek auta byl tak neuvěřitelně prosáklý tichem, že jsem měl dojem, že tam zůstane ještě hodně dlouhou dobu po tom, co Bella vystoupí.

Věděl jsem, že jsem ji pořádně vyděsil. Její srdce tlouklo nepravidelně ještě nějakou tu chvíli po tom, co jsem se jakžtakž uklidnil a rozhodl se pokračovat v cestě. Slyšel jsem ho tak zřetelně, že mě to donutilo pomyslet na to, co by se asi stalo, kdybych v samém popudu udělal něco horšího, než jen zběsile šlápl na brzdu. Ale i tohle bylo dost. Co kdyby Bella nebyla připoutaná? Se mnou náraz ani nehnul, ale ona je jen křehký člověk, ji by prudký náraz hlavou do čelního skla mohl vážně zranit, anebo dokonce i zabít.

Dokázal bych potom žít sám se sebou, kdybych věděl, že jsem zmařil nevinný lidský život kvůli vlastní nerozvážnosti?

„Tak díky za svezení,“ zamumlala Bella váhavě. Zněla snad ještě unaveněji než předtím. Byl jsem si naprosto jistý, že se nebude zdržovat ani sprchováním a rovnou padne do postele, kde usne ještě dřív, než se její hlava dotkne polštáře. Kéž bych toho byl schopný i já. Dal bych cokoliv, abych mohl na okamžik přerušit tu nikdy nekončící věčnost i jen troškou spánku.

„Nemáš za co,“ odvětil jsem zvláštním tónem, který i mně samotnému byl cizí. Skutečně jsem měl poslední dobou pochybnosti, že v tomhle těle jsem ještě stále já. Moje chování bylo jako ještě nikdy. Nálady se mi měnily z vteřiny na vteřinu a docela jistě jsem věděl, že už se i na svět kolem dívám úplně jinak, než dřív.

„Tak ahoj,“ zamumlala s pohledem sklopeným na svá kolena. Natáhla ruku ke klice, a jakmile otevřela dveře, rychle vyklouzla do silného lijáku. Člověk by řekl, že na sebe nenechá studené kapky spadat, aby jí smáčely vlasy i oblečení, a raději by se rozběhl co nejrychleji k domovním dveřím. Ale Bella mě zase přesvědčila o její výjimečnosti. Nebyl jsem si sice jistý, že by se tak zachovala vždycky, možná to bylo jenom díky tomu, že spala za chůze a na rychlejší pohyb už zkrátka neměla energii, ale ona se pod tím náporem vody doslova loudala.

Chvíli jsem ji ještě pozoroval, nohy se jí motaly jedna pod druhou, a když se přiblížila ke schodům, hned o ten první zakopla a s tlumenou nemotorně dopadla na zem. Tiše zanadávala.

Hlasitě jsem si povzdechl. Ani jsem moc nepřemýšlel nad svým konáním, ale motor auta najednou utichl a já už jsem vylézal ven a v příštím okamžiku už se skláněl nad ní a pomáhal jí na nohy.

„Ehm… díky,“ řekla nerozvážně, jako by si nebyla jistá, co je zvykem při podobných situacích říkat. „Jsem nešika.“

„To vidím,“ potvrdil jsem. Pořád jsem ji ještě přidržoval za loket, když sklonila hlavu dolů a zkoumala svoje – teď už naprosto špinavé a mokré – džíny.

Povzdechla. „Jen je škoda, že poslední dobou musíš být u všeho přítomen zrovna ty.“

„Já už si docela zvykl na to, že všechen zemský povrch je pro tvé nohy jakýmsi nepřítelem,“ podotkl jsem s mírným pousmáním, které stejně nemohla vidět, ale které se mi na tváři usadilo automaticky, jen co jsem pomyslel na všechna její škobrtnutí – a hlavně na to, jak jsem ji poprvé v nemocnici uviděl rozplácnutou na zemi, jak se jí nedařilo vstát ani na čtvrtý pokus.

„O to horší pro mě,“ zamumlala nesrozumitelně a při tom zamyšleně zalovila v kapse bundy. Na okamžik se zatvářila zmateně, poté trochu zaraženě, ale pak se jí obličejem mihlo cosi jako pochopení, které následně vystřídal zoufalý a značně namíchnutý výraz. Hlasitě zasakrovala a naštvaně se ošila.

Nechápavě jsem se na ni podíval. „Děje se něco?“ Její chování sice bylo hodně neobvyklé, a stejně jako moje se taky bylo schopno z vteřiny na vteřinu změnit, ale tomuhle už jsem vážně nerozuměl.

„Nemám klíče,“ hlesla.

Zamrkal jsem. „Chceš říct, že sis je zabouchla uvnitř?“ Podíval jsem se na bílé oprýskané dveře.

Zavrtěla hlavou. „Ne, chci říct, že jsem si je nechala pod palubní deskou ve svém autě. Do háje!“ Naštvaně nakopla prázdný květináč, a hned na to pevně stiskla čelisti, jak chtěla potlačit bolestné zaskuhrání.

Trvalo mi asi vteřinu, než mi došla pointa toho problému. Její klíče jsou v autě. V autě, kterým dneska ráno odjela pryč. V autě, které momentálně stálo osaměle zaparkované na parkovišti, zhruba třicet metrů od dětského domova. Protože s mou nabídkou, že ji odvezu domů, jsem jí nabídl i to, že jí zítra ráno zase odvezu, aby nemusela taxíkem. A tím pádem jsem za to částečně mohl já. Hernajs…

Bella si pořád dokola mumlala něco o tom, že je vážně skvělé nocovat na verandě mezi zvadlými muškáty v mokrém oblečení, když je ještě ke všemu tak chladno.

„Nemáš tady někde třeba postranní vchod, nebo tak něco?“ ptal jsem se inteligencí nemyslícího puberťáka. Kdyby tady nějaký jiný vstup do domu měla, nejspíš už by ti to řekla, Edwarde.

Zakroutila hlavou. „Hele, víš co? Raději jeď, nechci tě dál zdržovat.“

„Bello, přece tě tu takhle nenechám,“ povzdechl jsem si. Napadlo mě, jestli by nebylo zdvořilé ji pozvat k nám domů, vlastně jsem jí to dlužil za to, že mě nechala u sebe. Pak jsem ale pomyslel na to, že by musela nocovat v baráků plném upírů, a okamžitě tenhle nápad zavrhl. Vodit si do domu lidi nebylo zrovna nejbezpečnější. Nikdo nikdy neví, co se může stát.

„To je v pohodě,“ zívla. „Já už se nějak vyšplhám do okna, jedna klika špatně jistí, takže…“

„Nech toho, prosím tě. Vždyť ty nevyjdeš ani schody, proboha!“ Rukou jsem si pročísl vlhké vlasy a na prstech mi zůstaly malé kapičky vody. „Které to je okno? Já tam vlezu a potom ti odemknu.“

Pochybovačně se na mě zpod řas podívala. Dlouhou chvíli si mě měřila skeptickým pohledem, její duhovky doslova hořely touhou něco odseknout, dokázat, že se o sebe dokáže postarat sama… Ale nakonec nejspíš uznala, že můj nápad je značně chytřejší, a že pokud je tady někdo, kdo by v jednu hodinu ráno byl schopen šplhat po zdi domu, ona to zcela určitě není.  „To nalevo nad kuchyní, když do něj zatlačíš trochu větší silou, klika povolí. V kůlně mám žebřík. Sice není nějak extra dlouhý, ale dosáhnout by tam měl.“ Už se chystala vykročit mně neznámým směrem, ale kvapně jsem ji zachytil a pohledem přikoval na místě.

„Ty stůj tady, nehýbej se, nic nedělej, nebo si ještě nějak ublížíš. Já to zařídím.“

Kupodivu nic nenamítala, což mě na okamžik donutilo zapochybovat, že se jí nic nestalo.

S odsouzeným pohledem jsem pohlédl do nepříjemného deště, a než jsem si to stihl rozmyslet, lidským klusem jsem se rozběhl. Jakmile jsem zmizel za rohem domu, boty špinavé, jak pode mnou tráva s blátem čvachtala, rozhlédl jsem se kolem sebe, abych se ujistil, že se sem nikdo nedívá – například strašně milá paní sousedka se sklony hrát si na FBI. Vážně jsem neměl náladu na to, aby po mně zase mrštila motykou a začala všude rozkřikovat, že se chci k Belle vloupat. Dnes by k tomu navíc všechny okolnosti nahrávaly. Uprostřed noci, po tmě, navíc zvenčí…

Zakázal jsem si podobné myšlenky a raději vzhlédl. Okno, o kterém Bella mluvila, bylo přímo nade mnou. Nejspíš bych si měl skutečně donést ten žebřík. Ne snad, abych po něm lezl, ale čistě pro věrohodný efekt. Ale usoudil jsem, že Bella stejně momentálně není ve stavu, aby řešila, jakým způsobem jsem se nahoru dostal.

Poslední pohled kolem dokola. Pak jsem se přikrčil, odrazil se a v příští vteřině jsem dřepěl na nepříliš pevném, ale naštěstí alespoň dost širokém parapetu. Podle rady jsem do okna zatlačil a ono se s tichým zavrzáním unaveně otevřelo. Pomyslel jsem si, že nemá příliš bezpečné bydlení.

Tiše jsem doskočil dovnitř domu, špinavýma botama přímo na starý zaprášený koberec – jak milé. Rychle jsem za sebou okno zavřel, aby jí sem ještě k tomu všemu nenapršelo, se vší ohleduplností k její podlaze jsem si zabahněné boty sundal, popadl je do ruky a rychle sešel dolů ke dveřím.

Najít náhradní klíče nebylo vůbec těžké. Visely na malém věšáčku hned vedle očividně nefungujícího ovládání bezpečnostního zařízení.

Zarachotil jsem klíčem v zámku. Když jsem otevřel a už se chystal Belle vítězně oznámit, že konečně může dovnitř, zarazil jsem se na místě. Pohled na ni mě odrovnal.

Seděla na nějaké hromadě starých papírových krabic, jakýchsi knihách a tunách časopisů, které byly nejspíš určené do sběru, záda opřená o zeď domu, hlavu skloněnou, oči zavřené a podle tlukotu srdce už v polospánku. Nejprve jsem měl nutkání se zasmát tomu, že stihla usnout během takové chvilky, ale potom jsem si uvědomil, že dívat se na ni takhle ve mně vzbuzuje spíš něco jako lítost. Vypadala tak nevinně, ohromně zranitelně. Že i sebemenší otřes by jí ublížil.

Hlasitě jsem si povzdechl. Trochu sebou škubla, ale hlavu nezvedla, jen tiše vydechla. Pustil jsem boty v předsíni na zem a bos vyšel na verandu. Naposled jsem se podíval na její nevinný výraz ve tváři, neubránil jsem se pousmání. Pak jsem ji šetrně uchopil do náruče. Byla lehká jako pírko.

Zašel jsem do domu, a jakmile jsem za sebou zavřel dveře a opatrně z ní sundal boty spolu s mokrou bundou, vydal jsem se po schodech nahoru do jejího pokoje. Už jsem se nakláněl a pokládal ji do postele, ale najednou zamžikala očima. Chvíli pátrala očima ve tmě, až se trochu dezorientovaně zastavila na mém obličeji.

„Můžeš si ustlat na gauči, jestli chceš,“ zamumlala skoro nesrozumitelně. Její ústa očividně odmítaly spolupracovat. Roztomile si povzdychla a zabořila hlavu do polštáře. Další slova už byla téměř nezřetelná. Kdybych neměl tak dobře vyvinutý sluch, možná bych jí ani nerozuměl. „Asi bych si vyčítala, kdybys takhle pozdě řídil a něco se ti stalo…“ A pak už usnula doopravdy.

* * *

Bella:

Všechno bylo rozmazané. Světlé a tmavé šmouhy se vpíjely do sebe, sem tam prosyceny ještě nějakým jiným barevným odstínem. V obrysech jsem byla schopná rozeznat tak jedině velkou šatní skříň a okno, protože to zářilo ze všeho nejvíc a nutilo mě přivírat oční víčka. Ještě chvíli jsem se dívala nezaostřeně před sebe, ale pak mě to přestalo bavit. Rychle za sebou jsem několikrát zamrkala. A docela to i pomohlo. I když mě oči neuvěřitelně bolely a já jsem měla pocit, jako by mi ji někdo doslova vysušil, už jsem alespoň viděla dost dobře na to, abych mohla pohlédnout na digitální budík.

A jestli jsem vážně viděla dobře a kromě neostrosti jsem neměla ještě halucinace, čísílka nastavená přesně podle televizního zpravodajství ukazovala 11:23. A do háje.

Aniž bych si byla zkusila uvědomit, že moje tělo jaksi odmítá spolupráci a nejpravděpodobněji ještě stále dospává pod teplou přikrývkou, odhodila jsem ze sebe peřinu a vyskočila na nohy. A hned na to jsem se s hlasitou ránou octla na zemi.

Hlasitě jsem zaklela. Sevřela jsem do dlaně levé zápěstí, kterým jsem při cestě dolů zavadila o noční stolek a momentálně mi v něm tepala tupá a stále ještě spánkem omámená bolest. Byla jsem si jistá, že do večera tam budu mít pořádnou modřinu.

Namáhavě jsem se zapřela lokty o postel a jako stará babička se vysoukala na nohy, přičemž mi z úst několikrát uniklo tiché zasténání, jak jsem si postupně uvědomovala svaly, které se pomalu probouzely.

Když jsem se napřímila, ode dveří se ozval tichý zvonivý smích, který na okamžik způsobil, že jsem celá zkameněla.

Prudce jsem otočila hlavou. „Edwarde… Co tady…“ hlesla jsem jenom. V mysli mi jako na povel začaly vyskakovat všechny vzpomínky na včerejšek. Silnice, prudké zabrzdění, strach, Edwardův zuřivý výraz, Jennifer, dětský domov, další strach, zmatenost, klíče, okno… postel. „Aha,“ došlo mi najednou. Cítila jsem, jak se mi krev nahrnula do tváří.

„Na tebe je vážně skvělá podívaná,“ zachichotal se znovu a odlepil se od futer. Pomalým, houpavým krokem došel až ke mně. „Neudělala sis nic?“ Opatrně uchopil ruku, kterou jsem před chvílí zkoumala. Jeho prsty byly ledové, skoro jako by zrovna před chvílí dělal něco v mrazáku. Na mojí zhýčkané pokožce, která byla příjemně teplá jako každé ráno, když vylézám z vyhřáté postele, naskočila husí kůže. Edward si jí všiml, obličej se mu na okamžik zachmuřil a pak moji ruku zase rychle pustil. „Nejspíš sis ji nezlomila. Pro tentokrát,“ usmál se. Já se na něj na oplátku zašklebila a raději se co nejrychleji vydala směrem ke koupelně.

„Ještě sis nerozmyslel dnešní návštěvu Jennifer?“ odvedla jsem rychle téma. Nepotřebovala jsem poslouchat, jak jsem nešikovná. Věděla jsem to i sama.

„Já ne, ale myslel jsem si, že ty budeš chtít zůstat doma,“ odpověděl a váhavě se na mě podíval.

„Já?“ podivila jsem se. „Jak jsi na takovou blbost přišel?“

„No…“ Zaslechla jsem v jeho hlase nervozitu. „Spala jsi jako zabitá, myslel jsem, že budeš chtít prostě odpočívat, zvlášť po tom, co se ti stalo, když…“

„K tomu incidentu s omdlením se nevracej,“ přerušila jsem ho rychle. „Nic podobného už nehrozí, jasné?“ Možná jsem zněla trochu ostřeji, než jsem měla původně v plánu. Pořád mi ještě při vzpomínce na to bylo trapně. A navíc mi vadilo, když jsem se o tom s někým musela bavit. A když jsem mluvila s ním, bylo to dvojnásobné, protože s ním jsem mívala pocit, že mě vždycky co nevidět prokoukne. Vždycky jsem byla tak průhledná, kdykoliv jsem něco provedla, teta nebo kdokoliv jiný okamžitě poznali, když jsem se snažila zapírat. A on byl navíc takový… jak jen správně vystihnout to, co jsem myslela. Prostě kdykoliv se na mě upřeně podíval, něco se stalo a já jsem pokaždé najednou dostala strach, že mě pouze očima přinutí, abych kápla božskou. Což jsem zcela určitě nemohla dopustit.

„Dobře, dobře,“ dal se rychle na ústup a vykročil směrem ke mně. „Takže v kolik chceš jet?“

„Třeba hned, jenom se převlíknu.“ Až teď, když jsem to řekla, jsem si uvědomila, že mám na sobě nepohodlné džíny. Dřív mě nenapadlo pomyslet na to, v čem jsem spala, ale teď mě to zarazilo. Musela jsem vytuhnout vážně rychle, protože jindy bych v takové stahující látce nikdy neusnula. „Dole budu za chvilku, můžeš už jít startovat auto,“ křikla jsem, protože už jsem byla skoro u koupelny.

Slyšela jsem, jak Edward zamumlal něco v odpověď, a jakmile jsem se ujistila, že nic nenamítal a vážně se vydal po schodech dolů, zapadla jsem dovnitř.

S vybíráním oblečení jsem si hlavu nedělala. Na dveřích jsem měla pověšené poměrně čisté rifle. Ty, co jsem měla na sobě, jsem stejně jako tričko hodila do pračky, zrovna když se domem rozlehlo drnčení domovního zvonku.

Zamyšleně jsem se podívala z okna, které vedlo na cestu. Před vjezdem k mému somu parkovalo černé auto. Ve značkách jsem se nikdy nevyznala, ale tohle mi připadalo povědomé.

Rychle jsem na sebe hodila košili, zapnula jsem si pár knoflíčků, které zakryly to nejdůležitější, a zbytek jsem si ještě dozapínala, když jsem vyběhla na chodbu a scházela ze schodů dolů.

Dveře byly ještě zavřené, z čehož jsem usoudila, že Edwardovi přišlo neslušné, aby otevíral mojí návštěvě. Opíral se o futra v kuchyni a se zachmuřeným pohledem mě sledoval. Nehodlala jsem řešit, co se mu zase nelíbí, protože zvonek se v tu chvíli ozval znovu. Někdo tady byl nejspíš hodně netrpělivý.

„Už jdu!“ křikla jsem, a hned nato udělala poslední krok ke dveřím a sáhla jsem po klice.

Když se dveře se zavrzáním otevřely dokořán a já jsem poprvé pohlédla do očí nově příchozímu, nevěřícně jsem zalapala po dechu. Derek byl ten poslední, koho bych tu čekala.

Dostali jsme se k dalším kulatinám. Jelikož tohle byl původně nápad na jednorázovku, je to skutečně celkem pokrok. Ale když už jsme tady, měla bych zase jednu takovou drzou prosbu. Nehledejte v tom, prosím, nic otravného a nuceného, jenom bych byla zvědavá, kolik lidí jsem svým psaním od posledního sčítání odradila. Takže pokud nejsem moc troufalá, jenom bych byla ráda, abyste tady zanechali komentář jakéhokoliv typu, ať už kritika, chvála, rady, nebo třeba jen smajlík. :) Určitě by mě to potěšilo.

Autor: Shindeen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Když už zbývá jenom osud - 20. část: