Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Když přijde láska - 7. kapitola

22.04.2011 (07:30) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2821×

7. kapitola

Emma

„Ahoj,“ řekl a políbil mě na rty. Polibek jsem mu bez další řečí oplatila a nechala se unášet na vlnách naprosté euforie, která se mě zmocňovala při každém jeho doteku.

Byli jsme spolu týden a ten týden se stal nejkrásnějším týdnem v mém životě. S Edwardem bylo všechno snazší, lepší, krásnější. Trávili jsme čas vzájemným poznáváním. Probrali jsme všechno od prvních krůčků až po teď, teda jen u mě. Oblíbené filmy, knihy, barvy, květiny u obou.

Trochu mě zaráželo, že Edward o svém dětství nemluví. Nedalo mi to a zeptala jsem se. A tak jsem se dozvěděla, že jsou všichni adoptovaní a na dětství si moc nevzpomíná. To jsem chápala, ale stejně jsem měla pocit, že mi něco uniká. Něco důležitého, ale nevěděla jsem co.

Edward byl jiný, to ano, ale mě se to líbilo. Na rozdíl od ostatních kluků mi přišel vyzrálý, dospělý.

Byla sobota a já měla jet ke Cullenovým na první návštěvu jako Edwardova přítelkyně. Nebudu lhát, byla jsem pekelně nervózní. Bála jsem se toho, jak mě přijmou a očekávala to nejhorší. Přeci jen nejsem Edwardova žena Bella. Neznala jsem ji, vlastně jsem ji ani nikdy neviděla, ale jak o ní Edward mluvil… s takovou úctou. Jak ji asi brali ostatní?

Prsty jsem vyťukávala neklidné staccato na područku dveří a dívala se ven z okýnka.

„Nervózní?“ zeptal se Edward. Omluvně jsem se usmála a ruku stáhla do klína, kde jsem ji sevřela v pěst.
„Promiň, já jen…“ pokrčila jsem rameny.
„Bude to dobré. Všichni se na tebe moc těší,“ uklidňoval mě a rukou, kterou měl položenou na řadící páce, mě pohladil po stehnu. Chopila jsem se jí jako tonoucí stébla. Pocit, že je tu se mnou, mi dodával odvahu.
„Nessie tě vyhlíží, co vstala,“ řekl s něžností v hlase.

Malá Nessie. Edward ji občas bral sebou, když za mnou jel. Chodili jsme do parku nebo si jen tak hráli u mě v bytě. Byla to ta nejkrásnější holčička, jakou jsem kdy viděla. Když se mě jednou dotkla, měla jsem pocit, jako bych něco zahlédla. Byl to jen záblesk, já s Edwardem a ona s Jacobem. Rychle jsem zamrkala a najednou to bylo pryč. Asi se mi něco zdálo.

Edward si mě zvědavě prohlížel, usmála jsem se a dál pomáhala malé se stavbou komínu, do kterého strčila dřív, než jsme ho dodělali a se smíchem sledovala, jak se kostky sypou k zemi.

Na ni jsem se taky moc těšila. Přirostla mi k srdci. V její přítomnosti se probouzely moje… mateřské pudy? Jo, něco podobného.

Jednou mi nějaká paní v parku řekla, že mám krásnou dceru. V tu chvíli jsem se dmula pýchou, i když Nessie nebyla moje, začínala jsem ji tak brát. Byla to přece jen dcera mého přítele.

„Jsme tu.“

Edward mi otevřel dveře a pak je za mnou zase zabouchnul. Chytila jsem se jeho nabízené ruky a nechala se odvést ke vchodovým dveřím. Přišlo mi tak strašně dávno, co jsem tu byla naposledy a přitom to bylo jen pár týdnů.

Než jsem překročila práh, zhluboka jsem se nadechla. V obýváku stála vyrovnaná celá rodina. Edwardovi rodiče, sourozenci a Nessie, která si hověla u Jacoba v náruči.

„Vítám tě, Emmo,“ řekla Esmé a vykročila ke mně, aby mě objala na přivítanou a políbila na tvář. To samé se pak opakovalo s Alicí a Carlislem s Emmettem a Jasperem mi podali ruce.

Rosalie a Jacob se na mě dívali s despektem, celkem nepřátelsky. Nevěděla jsem, jak se mám tvářit, jak se chovat.

Edward mě ochranitelsky objal kolem ramen a přitiskl si mě k boku. Ty dva probodával pohledem, až jsem si říkala, že jim něco řekne. To jsem nechtěla. Nechtěla jsem, aby se hádal se svou rodinou.

Zachránila to Nessie, která se po nás začala natahovat. Usmála jsem se na ni a přešla k ní, abych ji pochovala. Jake se na mě zamračil a zdálo se, že mi ji nedá. Malá se začínala kroutit a kopat nožkama.

„Jaku,“ řekl Edward varovně. Jake viditelně stiskl zuby a neskrývanou nelibostí mi Nessii předal.

„Ahoj, zlatíčko, jakpak se máš?“ cukrovala jsem s ní a byla ráda, že tam nemusím jen tak stát.

Rosalie si odfrkla a někam odešla. Emmett ji následoval a ostatní se posadili v obýváku. Esmé mi donesla čaj a pak jsme si povídali.

Nakonec se mi to nezdálo tak hrozné. Jake mě po celou dobu rozhovoru sledoval jako ostříž, jako bych snad mohla malé něco udělat.

Nessie mi usnula v náruči a Alice se nabídla, že ji uloží. Esmé jí šla pomoct, Carlisle odjel do nemocnice a Jasper zmizel někde venku. Zůstala jsem tam jen s Edwardem a Jakem. První jmenovaný mě chytil za ruku a druhý to gesto ohodnotil protočením očí.

„Půjdeme ke mně,“ řekl Edward a vedl mě po schodech nahoru.

Když jsem tu tehdy spala, byla jsem jen dole a v pokoji pro hosty. Už jsem se zabývala myšlenkou, jak to u Edwarda asi vypadá, ale to co jsem uviděla, předčilo všechna moje očekávání.

Pokoj byl prostorný se spoustou místa a koutkem na hraní pro Nessii. Pak tu byla obrovitánská vysoká postel, byla mi po pás, na které jsem mohla oči nechat. Dál velká knihovna, různá elektronika. Všude vládla elegance a jednoduchost, barvy byly tlumené, nenápadné a přesto celý prostor skvěle doplňovaly.

„Líbí?“ zeptal se Edward, když jsem dokončila svou prohlídku.
„Nádhera.“

Přešla jsem k oknu a zadívala se ven. Měl nádherný výhled. Když jsem se já podívala z okna svého bytu, viděla jsem jen betonové budovy a smogový opar. Tady byl pravý opak. Zelený les, louky, nedaleký potok, nádherná příroda.

Edward mě objal zezadu kolem pasu a položil si hlavu na moje rameno. Opřela jsem se o něj a užívala si to. Bylo mi příjemně.

Políbil mě na tvář a zašeptal: „Zůstaň tu přes noc.“
„To není dobrý nápad,“ odpověděla jsem a oči přitom nespustila z té krásy před sebou.
„Proč ne? Místa je tu dost. Bylo by to ve vší počestnosti,“ lákal mě.
„O to nejde.“ Ráda bych hodila všechnu počestnost za hlavu.
„A o co teda?“ vyzvídal dál.
„Nevšiml sis. Nemají mě rádi.“ Stále jsem se dívala před sebe.
„A kdo? Esmé je z tebe nadšená, stejně tak Alice a Carlisle.“
„A co ostatní? Rosalie a Jacob mě nesnáší, Jasper se taky nezdál moc nadšený,“ odporovala jsem.
„To není pravda.“
„Nejsem slepá.“
„Jasper se jen hned nepřátelí, ale jsem si jistý, že si ho získáš,“ povídal mi do ucha.
„Já nevím, Edwarde. Já sem nepatřím,“ špitla jsem.

Otočil si mě v náruči a naléhavě se mi zadíval do očí.

„To jsou nesmysly. Tvoje místo je vedle mě, takže i tady.“
„Miluju tě.“
„Tak se mi to líbí,“ samolibě se usmál a pak mu úsměv zněžněl. „Taky tě miluju.“

Vytáhla jsem se na špičky a spojila naše rty v nádherném polibku.

Edward

Stalo se přesně to, čeho jsem se obával. Rose a Jake si nemohli odpustit svoje pohledy a to jsem je varoval. Přál jsem si, aby se tu Emma cítila co nejlépe a tohle jí to rozhodně neusnadnilo.

Jen nerad jsem ji vezl večer domů. Chtěl jsem ji mít pořád u sebe. Nevím, jak se to stalo, ale byla pro mě hodně důležitá. Vstoupila mi do života a nedokázal jsem si představit, že by někdy odešla.

V mém srdci zabírala velké místo, stejně jako Nessie a samozřejmě Bella. Ta tam zůstane navždy. Má výsadní právo, ale díky Emmě jsem si uvědomil, že můžu jít dál. S ní.

Hodnou chvíli jsme se objímali před jejím bytem, zvala mě dál, ale musel jsem jet domů něco vyřídit. Takhle to dál nešlo.

Asi pětkrát jsme se políbili, pokaždé to bylo naposledy – nemohl jsem se jí nabažit.

Pak se mi vysmekla z náruče a prý když nechci dovnitř, ona už půjde. Zářivě se na mě usmála, poslala mi vzdušný polibek a zavřela dveře.

Díval jsem se na místo, kde mi zmizela, jako bych čekal, že se znovu objeví. Zatřepal jsem hlavou, abych se trochu probral a vydal se domů.

Cestou se moje skvělá nálady postupně měnila a do domu jsem vešel absolutně rozčílený.

„To už jsi zpátky?“ zeptala se ledabyle Rose. Propálil jsem ji pohledem.
„Co to mělo znamenat? O něčem jsme snad mluvili?“ uhodil jsem na ni.
„Na mě nekoukej, to ten pes,“ odfrkla.
„S ním si promluvím později. Co ti na Emmě vadí? Nic ti neprovedla!“
„Nic? Je to další člověk, co se snaží vetřít do naší rodiny, do mojí rodiny a přivlastnit si ji. Všichni jste z ní úplně vedle, ale copak jste slepí?“
„O čem to sakra mluvíš?!“
„Kdykoliv se objeví nějaká lidská holka v okolí deseti kilometrů, přileze za tebou a ty jim všem zobeš z ruky. Copak nechápeš, jak je to nebezpečné? Nejdřív Bella, teď tahle. S jednou bych se smířila, ale tohle už je moc.“
„Plácáš nesmysly. Já ji prostě miluju a s tím už nic nenaděláš,“ pokrčil jsem rameny.
„A co až jistí, co jsme zač?“
„To budu řešit, až to přijde, zatím není žádný důvod.“
„Jsi blázen, Edwarde,“ otitulovala mě.
„Výjimečně s ní souhlasím,“ ozvalo se ze schodů. „ A taky byste mohli mluvit tišejc, Nessií spí.“
„Fajn, s tebou jsem chtěl taky mluvit.“
„O čem? O tý tvý Emmě?“ ušklíbl se.
„Ano, o Emmě, dneska ses k ní choval strašně a to s Renesmé… Měl by ses trochu kontrolovat.“
„Ty jsi ten pravej na kázání o kontrole. Sám seš s tím na štíru. Nemůžeš si dát pokoj, co? To ty by ses měl kontrolovat a myslet na Bellu.“ Mračil se jako deset čertů.
„Bellu do toho netahej!“ V hrdle se mi ozývalo vrčení, které stále nabíralo na intenzitě. „Nic o tom, co se děje nevíš, tak do toho nestrkej ten svůj čumák.“
„Co s ní asi uděláš? Taky jí uděláš dítě a zabiješ?“ To už jsem nevydržel a skočil po něm.

Nestihl jsem mu ani dát ránu a ocitl jsem se v ocelovém sevření  Emmetta a Jaspera. Snažil jsem se jim ze všech sil vytrhnout. Zmítal jsem sebou a hlasitě vrčel, ale drželi mě pevně.

„Klid, uklidni se,“ říkal někdo, ale já ho neposlouchal. Nechtěl jsem se uklidnit. Nemá právo takhle mluvit o Belle ani o Emmě. To že se otiskl do mojí dcery, mu nedává právo se takhle chovat.

„Edwarde, to bude dobrý, dýchej zhluboka.“ Před očima se mi objevil Alicin obličej. Chytila mi tvář do dlaní a donutila se dívat přímo na ni. „Kašli na něho.“ Postupně jsem se uklidňoval, až jsem byl schopný rozumně uvažovat.

„Už to nikdy, nikdy, neříkej,“ zvedl jsem varovně ukazovák. Vytrhl se klukům a vyběhl ven.

Utíkal jsem dlouho, potřeboval jsem být sám. Možná jsem neutíkal jen tak, ale před tím, co se dělo. Potřeboval jsem se dostat pryč od všeho kolem.

Musel jsem přiznat, že jsem na Jaka nebyl naštvaný, za to, co řekl, ale za to, že měl pravdu. Mohl jsem za Bellinu smrt. I když jsem zkoušel tu skutečnost zasunout do hlouby svého mozku a občas se mi dařilo na to zapomenout, bylo to tam. Pravda se prostě nemohla změnit. A tím víc jsem si říkal, že musím Emmu chránit. Kdyby se jí něco stalo, byl by konec.

Trochu jsem si zalovil, a když jsem měl pocit nasycení, vydal jsem se neznámým směrem. To jsem si říkal, dokud jsem se nezastavil před Emminým domem. Bylo už pozdě, ale v jejím okně přesto svítilo světlo. Nejspíš lampička u postele.

Přemýšlel jsem, co dělat. Přál jsem si ji vidět, vědět, že je v pořádku, že tu je… pro mě.

Zazvonil jsem a netrvalo dlouho a v mluvítku zachrastilo.

„Prosím?“ ozvala se Emma mírně chraplavým hlasem.
„Tady Edward,“ řekl jsem. Chvíli bylo ticho.
„Edwarde?“
„Ano, jsem to já. Můžu nahoru?“
„Pojď.“ Dveře zabzučely a já vešel.

Vyjít schody nebyl problém a pak už na mě čekala rozespalá Emma v županu mezi dveřmi.

Vykuleně na mě koukala a automaticky mě pustila dovnitř.

„Promiň, nechtěl jsem tě vzbudit,“ omluvil jsem se.
„Četla jsem si.“ Zadíval jsem se na ni.
„Tak jo, usnula jsem u knížky, ale stejně to nevadí.“

Byl na ni úžasný pohled. Obličej měla uvolněný, rty lákavě měkké, župan se jí maličko rozvázal a mezi uvolněnými cípy vykukovalo její vláčné tělo. Byla kouzelná a neuvěřitelně lákavá.

Někde uvnitř mě se probudil plamen, který jsem nedokázal uhasit. Nedokázal jsem s tím bojovat, ne po dnešku a tak jsem podlehl.

Chytil jsem její obličej do dlaní a přisál se na její rty.

Emma

Byla jsem to totálně zmatená, ale polibky mu víc než ochotně oplácela. Bylo to jiné než normálně. Odvážnější, vášnivější. Podlamovala se mi z toho kolena. V pěstích jsem sevřela jeho tričko, abych se udržela na nohou.

Na chvíli jsem se od něj odtrhla a opřela si čelo o jeho. Edward měl zavřené oči a zhluboka dýchal. Já lapala po dechu, jako bych právě vytrčila hlavu z vody.

„Co… co se stalo?“ dostala jsem ze sebe. Otevřel oči a podíval se přímo do těch mých.

To, co jsem v nich viděla, mě odzbrojilo. Byl tam smutek, samota, ztracení.

Pevně jsem ho objala a jen držela.

Znovu vyhledal moje rty a zamumlal: „Potřebuju tě.“

A já ho taky potřebovala. Nechala jsem si z ramen stáhnout župan a v jeho náruči odnést do ložnice.

Hořečnatě jsem hledala cestu pod Edwardovo tričko. Byl tak chladný, ale přesto jsem při dotyku s jeho pokožkou celá hořela. Stáhla jsem mu tričko a najednou jsem ležela na posteli a Edward se nade mnou skláněl.

Dlouze jsme si hleděli do očí a pak se Edward vpil do mých rtů.

ωωω

Seděla jsem na velkém plochém kameni, nechala se vyhřívat slunce. Zády jsem se opírala o Edwarda, v dlaních jsem svírala jeho ruce a studovala strukturu, která by mohla způsobovat to záření.

Pokožka se mu blýskala jako by do ní měl vsazené malé diamanty. Ale ať jsem se dívala, jak jsem chtěla, neviděla jsem nic.

Ucítila jsem na tváři lehký polibek. Spokojeně jsem zamručela a natáhla se po další, skutečný.

Někdo mě otočil na záda… a já se postupně probírala.

Rozlepila jsem víčka a hned jsem se dočkala krásného přivítání v podobně krátkého líbnutí na rty.

„Dobré ráno,“ řekl Edward.
„Dobré. Kolik je?“ Byla jsem ještě rozespalá a nejraději bych se zase odebrala ke snění, ale… Edwardova těsná blízkost mi to nedovolila.
„Brzo, půl sedmé.“
„To je opravdu brzo,“ souhlasila jsem. Zasmál se a pohladil mě po holém rameni.
„Mmm.“
„Mohla bys ještě spát… chci říct, mohli bychom,“ opravil se.
„Raději bych věděla, co se včera stalo,“ řekla jsem vážně a propletla naše prsty.

Edward si s nimi pohrával a bylo na něm vidět, že se mu nechce příliš odpovídat.

„Lituješ toho?“ zeptal se z nenadání.
„Dnešní noci?“ Přikývnul. „Ani náhodou. Byla to ta nejkrásnější noc v mém životě.“ Na tváři se mu objevil mírný úsměv.
„Ty toho lituješ?“ Napadlo mě, že třeba chtěl slyšet něco jiného, protože on to tak cítí.
„Ne, udělal bych to znovu.“

Rozhostilo se ticho, ve kterém bylo slyšet jen tikání hodin na nočním stolku.

„Pohádal jsem se s rodinou,“ oznámil mi.
„Kvůli mně,“ řekla jsem. Nebyla to otázka, jen jsem konstatovala fakta.
„Ne, nebylo to kvůli tobě.“ Nevěřila jsem mu. Jaký jiný důvod by měl mít.
„Edwarde, nemusíš mi lhát. Já to chápu, teda ne moc, ale snažím se to pochopit. Zkrátka mě nemají rádi.“
„Nejde o všechny, jen o Rose a Jaka,“ přiznal.
„Proč je s vámi vůbec Jake?“ Nevím, proč jsem se na to ptala zrovna teď, ale tak mě to napadlo
„On je, byl, nejlepší přítel Belly a moc si oblíbil Nessií.“ Za slovem oblíbil, jsem slyšela ještě něco, ale nedokázala to rozluštit. „Když Bella zemřela, zůstal u nás a stala se z něho taková chůva.“
„Pořád si to vyčítáš?“
„Ano.“
„Není to tvoje chyba. Ač to bude určitě znít hrozně, lidé umírají. Je to tak, nejsou žádní viníci,“ přesvědčovala jsem ho.
„Emmo, ty nevíš, co se stalo,“ povzdychl si.
„Tak mi to pověz,“ vybídla jsem ho.
„Bojím se, že bych tě pak mohl ztratit.“
„To se nestane, budu pořád s tebou.“ Viděla jsem, jak se snaží přemoct, ale marně. „Nemusíš mi to říct hned. Já počkám. Ale stejně si myslím, že to nebyla tvoje vinna.“

„Obviňuješ se ještě za to, co se stalo tvé rodině?“ Do háje, mohlo mě napadnout, že to vytáhne.
„To je něco jiného.“
„To už jsi říkala, ale nevím, v čem je to jiné.“
„Prostě je to jiné. Konec debaty,“ uzavřela jsem to.
„Až ty připustíš, že za to nemůžeš, zkusím to ji já.“
„Edwarde, já ne…“ Položil mi přes rty ukazovák, aby mě umlčel.

„Nechme toho. Rád bych si užil krásné ráno se svou přítelkyní.“ Přítelkyně, jak krásně to znělo. Jeho přítelkyně a tou jsem byla já.

Ještě jsem si vzpomněla na jednu věc.

„Víš, že záříš?“ zeptala jsem se s úsměvem, který se ještě rozšířil při jeho překvapené reakci. Vykulil oči, podíval se k oknu a pak zpátky na mě. Zpytavě mě přejížděl pohledem, jako by snad něco hledal.
„Zářím?“
„Ano, v mém snu jsi zářil. Byli jsme spolu někde venku, svítilo slunce a ty jsi zářil. Blýskal ses jako diamant. Bylo to krásné. Já vím, mám bujnou fantazii, ale líbilo se mi to.“

Zdálo se mi to, nebo se mu skutečně ulevilo?

Úlevně, se stopou veselosti, se zasmál a něžně mě zalehl svým mužným tělem.

Pak jsem zapomněla na všechno. Na jeho rodinu, na záření… a bylo mi hej.

Co k tomu dodat. Všechno vypadá skvěle, ne?;)

Moc děkuji všem, kteří mě podporují svými komentáři. Bez Vás by tu tato povídka asi dlouho nevydržela. Díky

6. kapitola ɞ SHRNUTÍ ɞ 8. kapitola

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Když přijde láska - 7. kapitola: