Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Když přijde láska - 5. kapitola

Když přijde láska - 5. kapitolaRande?

5. kapitola

Emma

Urovnávala jsem knihy na policích, když zvonek nade dveřmi zacinkal na znamení příchodu zákazníka. Zvedla jsem hlavu a už po druhé toho dne dostala šok. Edward! Zase.

Když tu byl poprvé… byla jsem moc ráda, že ho vidím, jenže jsem nedokázala udělat, to, co mi radila Alice, akorát jsem se před ním ztrapnila. Koukala jsem na něj jako na boha a nebyla schopná slova. Odešel tak rychle. Než jsem to stihla všechno vstřebat - jeho vůni, která se mi vtírala do čichových buněk, jeho přítomnost, ze které mé srdce poskakovalo nadšením, jeho dotek, jehož intenzita mě zastihla nepřipravenou – byl pryč, jako by se mi to snad jen zdálo.

A teď tu stál znovu. Vypadal úplně stejně, takže jsem si nebyla jistá, jestli to třeba není jen výplod mé bujné fantazie, touhy, která mě poslední dobou vůbec neopouští.

Dívali jsme se na sebe, jako bychom se neviděli několik měsíců ne jen pár minut, hodin… kdo ví, kolik to přesně bylo. Nevěděla jsem, co říct. Ahoj, mi přišlo hloupé, obyčejné.

„Ahoj,“ řekla jsem, vážně skvělé.
„Ahoj,“ pozdravil mě a dál stál u dveří.
„Zapomněla tu Alice ještě něco?“ Nejspíš, jo, když zase přijel.
„Ne, přijel jsem za tebou,“ vysvětlil důvod své návštěvy a dost mě tím překvapil, ale hlavně potěšil. Přijel za mnou? Za mnou… Uklidni se. Klid.
„Za mnou?“ zeptala jsem se nesměle.
„No,“ popošel blíž ke mně. Kdybych natáhla ruku, dotkla bych se ho. Tak ráda bych to udělala. Tak jako on předtím pohladil mě. Přála jsem si zjistit, jestli je jeho pokožka tak hebká a ledová, jako si ji pamatuju. Jestli pocit, až se ho dotknu, bude stejný.
„Přemýšlel jsem a napadlo mě, jestli…“ začal váhavě. „Jestli bys třeba někam nezašla. Třeba na večeři nebo do kina.“ Musela jsem vykulit oči, určitě. Edward se pousmál a já se tam málem složila. Slyšela jsem správě? Vážně mě právě pozval na rande? Ne, to jsem si určitě vymyslela.
„Takže?“ On to vážně řekl. Na chvíli jsem ztratila řeč. Tohle bylo neuvěřitelné.
„Ano,“ vyhrkla jsem až příliš rychle a znělo to až příliš horlivě. „Chci říct, ráda půjdu,“ opravila jsem se a doufala, že to znělo trochu… míň nadšeně.
„Skvělé, takže tě vyzvednu zítra v sedm?“ navrhl.
„Jasně. Napíšu ti adresu.“ Chvíli mi trvalo, než jsem našla poznámkový bloček a tužku a pak roztřesenou rukou naškrábala adresu mého bytečku.

„Tady.“
„Díky. Tak se uvidíme zítra.“
„Dobře,“ vydechla jsem. Na krátký, na můj vkus až moc krátký okamžik chytil moji ruku do své a držel ji. Pak ale odešel.

Dívala jsem se, jak odjíždí a pak už jsem se neudržela a zavýskla si nahlas. Tohle je vážně šílené.

ωωω

Myslela jsem, že se nedočkám, ale ten den utekl nějak moc rychle. Bezradně jsem stála před skříní a přehrabovala se oblečením. Nevěděla jsem co si vzít, vlastně jsem ani nevěděla, co budeme dělat. Říkal, že třeba večeři nebo kino. Co si z toho mám vybrat?

Odhodila jsem další sukni a znovu se ponořila do útrob svého šatníku.

Z hledání mě vyrušil telefon.

„Ano?“
„Chtělo by to šaty,“ řekl hlas na druhé straně.
„Prosím?“
„Na to rande… nejvhodnější budou šaty.“
„Alice?“ zkusila jsem.
„Jasně, čekala jsi snad někoho jiného?“ zasmála se.
„Nečekala jsem nikoho,“ řekla jsem.
„Vezmi si šaty, ale nic extra společenského, měli by být elegantní, a boty na podpatku, možná by sis mohla vyčesat vlasy,“ radila.

Po telefonu jsem jí popsala šaty, které doma mám, a vybrali jsme fialkové na ramínka. Pak mi popřála hodně štěstí a já se šla připravit.

Přesně v sedm zazvonil zvonek. Se sevřeným žaludkem jsem se naposledy zkontrolovala v zrcadle a otevřela.

„Páni,“ bylo první, co Edward řekl.
„Ahoj.“
„Ahoj, vypadáš skvěle,“ vysekl mi poklonu. V tu chvíli jsem musela být rudá jako přezrálá jahoda.
„Díky.“ On vypadal naprosto neodolatelně. Měl tmavé džíny, tmavomodrou košili, u krku rozhalenou a přes ni sako. „Ty taky,“ dodala jsem s mírným zpožděním.
„Půjdeme?“ Kývla jsem, vzala si kabelku a zamkla.

Galantně mi nabídl rámě a odvedl k autu. Pomohl mi usadit se a vyjeli jsme. Bála jsem se, že bude v autě ticho. Nebudeme se mít o čem bavit, protože kdykoliv jsme byli spolu, bylo to takové rozpačité, moc jsme nemluvili, hlavně jsme na sebe zírali. Ale byly to zbytečné obavy. Rozhovor se rozproudil úplně sám.

Vzal mě do krásné restaurace, kde měli to nejlepší z nejlepšího. Připadal jsem si tam trochu jako slon v porcelánu, ale nakonec to nebylo tak hrozné a příjemně jsem se uvolnila.

Nejdřív jsme mluvili o mé práci. Jak jsem zjistila, Edward je velkým fanouškem knih. Má přečtené snad všechno, co bylo kdy napsáno. Vedle něj jsem se se svými znalostmi mohla jít zahrabat. Byla jsem proti němu tak obyčejná. Nechápala jsem, co tu vůbec dělám.

I když jsme se jen tak nezávazně bavili, bylo zřetelně cítit jisté napětí, které mezi námi panovalo. Každý pohled byl elektrizující a ty doteky…, ne že bychom na sebe pořád sahali, ale naše ruce se občas omylem dotkly a pak jiskry jen létaly. Snažila jsem se to ignorovat, ale dost dobře mi to nešlo. Byla sem ztracená.

 

Edward

Cítil jsem se s ní tak příjemně. V její společnosti se zdálo všechno v pořádku, všechno bylo tak, jak má být. Moje obavy byly pryč a místo nich zbyla jen touha po tom být s ní. Což se mi v tuhle chvíli plnilo. Stále jsem měl špatné svědomí, ale moje sobecká část značně převyšovala. Chtěla tohle, chtěla Emmu.

Jak mi vysvětlila Alice, nemůžu truchlit navždy. Dokonce si na mě přivedla pomoc v podobě Esmé. Věděla, že na její názor dám.

Obě mi promlouvaly do duše, mám prý být šťastný, Bella by si to tak přála. Nemůžu pro ni truchlit navždy, nikdo to po mě nežádá a je jen přirozené, že jsem pocítil sympatie, to slovo Alice doprovodila gestem značícím uvozovky, k jiné ženě. Navíc tak milé a krásné. Prý bychom se k sobě moc hodili. Tak nemám na nic čekat a užívat života dokud jsem mladý. Tomu jsem se musel zasmát. Jsem všechno možné jenom ne mladý, alespoň z našeho pohledu.

Esmé to brala vážněji a řekla, že je to jen na mě, ale není pro mě dobré být sám. Navíc prý všichni vidí, jak se mi Emma líbí a já jí taky nejsem lhostejný, což jsem mimo jiné věděl, díky jejím myšlenkám, sám.

A tak jsem na ně dal, alespoň pro tento večer. Emma byla nádherná a v její společnosti jsem se cítil jako doma. Mohl jsem si s ní povídat úplně normálně, aniž by po mě házela chtivé pohledy nebo nějak úmyslně flirtovala, jak jsem to znal od různých jiných žen. Slyšel jsem, jak o mě smýšlí, ale taky jsem zaslechl, jak si nařizovala, aby se klidnila, aby na mě pořád nekoukala a podobně.

S tím koukáním jsem měl sám problém. Nemohl jsem od ní odtrhnout zrak. Zdála se taková drobná a křehká, vlastně ona taková byla. S botami na podpatku mi dosahovala sotva k ramenům. Vyvolávala v člověku pocit, že ji musí chránit. Možná bych ji přirovnal k víle a to hlavně díky blond vlasům, které se jí rozlévaly po zádech. Měl jsem chuť do nich zabořit ruku a zjistit, jestli jsou opravdu tak jemné jako se zdají.

Byla taková nevinná, alespoň tak bych jí asi popsal jedním slovem. Byla světem nezkažená, což se už málo vidí. Bella byla taky taková, utekla mi jedna myšlenka, kterou jsem hned odsunul do pozadí. Nechci srovnávat Bellu s Emmou, každá je jiná, každá je jedinečná.

Uvědomil jsem si, že se v její přítomnosti musím neustále usmívat. Nemohl jsem si pomoct. Poslouchal jsem její vyprávění a přitom sledoval, jak se jí pohybují rty, jak si při mluvení pomáhá rukama, štíhlé dlouhé prsty jí při tom poletovaly ve vzduchu, jak jí září oči, když mluví o něčem, na čem jí záleží, co jí zajímá.

Zkrátka… byl jsem z ní vedle, ať se mi to líbilo nebo ne.

Jasně jsem cítil to jiskření mezi námi. Jako by mezi námi proudila zvláštní energie, která nás k sobě až nebezpečně přitahovala. Proto jsem neodolal a občas se letmo dotkl její ruky, když jsme se třeba ve stejnou chvíli náhli pro skleničku, či pro ubrousek.

Její kůže byla horká a každý dotekem mi vystřeloval šíp tepla až do srdce. Znovu jsem roztával. Pomalu se mi dostávala pod kůži a věděl jsem, že je to neodvratné.

Po večeři, ve které jsem se jen tak povrtal, jsme se vydali pomalou procházkou směr kino. Mluvili jsme o filmech a dumali nad tím, na co jít. Nakonec jsme se rozhodli pro thriller. Byl jsem překvapený Emminým výběrem. Dívku jejího ražení bych viděl na něco romantického nebo aspoň komedii.

Koupil jsem Emmě popcorn a šli jsme se usadit do sálu. Bylo tam všeho všudy sedm lidí, což zahrnovalo značné soukromí.

Setmělo se a film začal. Při úvodních titulcích začala Emma chroupat popcorn, ale v průběhu filmu přestala, protože film byl dost drsný. Nic pro slabé povahy. Emma se držela, ale pak přišla jedna scéna, která ji donutila zakrýt si oči rukama a vyjeknout.

Chvíli jsem bojoval sám se sebou, ale nakonec jsem podlehl svým "pudům" a pro povzbuzení ji vzal za ruku. Nejdřív se trochu zarazila, ale pak se uvolnila a dlaň mi stiskla. Osmělil jsem se ještě trochu víc a propletl naše prsty. Emma sebou každou chvíli trhla. Hladil jsem ji palcem po hřbetu ruky, abych ji uklidnil. Zdálo se, že to pomáhá.

Podíval jsem se na ni a zjistil, že se na mě dívá. Pohled jsem jí opětoval a úplně zapomněl, že přede mnou běží napínavý film. Její oči se v přítmí sálu leskly a rty se nepatrně chvěly.

Natáhl jsem ruku a po plném spodním rtu přejel palcem. Byl jemný, stejně jak jsem si představoval. Nepatrně jsem se naklonil dopředu s jasným úmyslem. Tak moc jsem jí toužil políbit. V tu chvíli byla jenom ona. Byli jsme sami v celém vesmíru. Jen ona a já.

Její myšlenky mluvily samy za sebe. Přímo na mě křičely, abych to neprodlužoval. Nachýlil jsem se k ní ještě víc. Dělilo nás jen pár centimetrů. Podíval jsem se na její ústa, která mě zvala. Ač jsem to nepotřeboval, zhluboka jsem se nadechl a překonal těch pár centimetrů.

Ale dřív než se naše ústa spojila, se rozsvítilo světlo.

Emma oslepeně zamžourala kolem. Sakra!

Usadil jsem se na své místo. V sále jsme už byli sami. Film skončil. Trochu rozpačitě jsem se po Emmě podíval.

 

Emma

Néééé! Ach jo. Já mám takovou smůlu. Hlavu jsem měla plnou podobných slov. Nemohli počkat tak pět minut? Co by jim to udělalo.

Zklamaně jsem koukla na Edwarda, který se na mě, snad omluvně, usmíval. Pokusila jsem se ho povzbudit úsměvem. Škoda, že neví, jak moc bych si přála, aby k tomu polibku došlo. Tak moc jsem to chtěla, ale nahlas jsem to říct nedokázala. To fakt ne.

Oči mi zalétly ke dveřím, kde nohou podupávala zaměstnankyně kina a vypadala, že jí tady vážně překážíme a nejraději by nás sama vykopala až na ulici.

S povzdechem jsem se zvedla a zamířila k východu. Mile jsem se na slečnu usmála a do koše odhodila prázdný kelímek od popcornu. Ujistila jsem se, že mě Edward následuje a pokračovala dál.

Venku foukal chladný vzduch, takže jsem si přitáhla kabátek blíž k tělu.

Co teď? Byla to spíš taková řečnická otázka, určená jen pro mě, vždyť jsem ji ani nevyslovila nahlas, ale přišlo mi, jako by mi Edward odpověděl.

„Zavezu tě domů.“

Už? Nenápadně jsem se koukla na mobil, který ukazoval něco málo po desáté hodině. Ten čas tak letí. V Edwardově přítomnosti mi bylo tak dobře, lehko, nebyly žádné problémy, nepříjemné vzpomínky. Byli jsme jen my dva. Přála jsem si, aby to ještě trvalo, nechtěla jsem se loučit, spadnout zpět do normálního světa, ve kterém na mě nic nečeká.

„Dobře,“ odpověděla jsem a zařadila jsem se mu po boku cestou k parkovišti. Chvíli jsme šli mlčky. V hlavě se mi honily vzpomínky na chvíle nedávné. Na to, jak mi jeho chladný dech ovíval tvář, jak byly jeho oči neuvěřitelně blízko. Skoro jsem cítila dotek jeho rtů. Jaké by to asi bylo…

Mé dlaně se dotkly jeho prsty. Jen tak lehce, pak mi stiskly ruku a nakonec se propletly s mými.

Tak tohle se mi líbilo. Moc se mi to líbilo.

Otevřel mi dveře auta, čekal, až se posadím a pak mě odvezl k mému bytu. Doprovodil mě ke dveřím domů a já celou cestu, asi deset metrů, hořečnatě přemýšlela, jak to pozdržet, jak ho zastavit, aby neodcházel.

A pak mě to napadlo. Já jsem vážně blbá. Viděla jsem přeci nepřeberné množství filmů, kde k takovýmto situacím docházelo. Skoro jsem se plácla do čela, jak mě to najednou trklo. Edward se něčemu pousmál a zastavil se.

„Byl to moc příjemný večer,“ začal, ale tak nějak jsem ho nenechala domluvit.
„Ehm, nezašel bys na chvíli nahoru, na kafe nebo tak?“ zeptala jsem se a cítila, jak mi hoří tváře. Vážně jsem ho právě pozvala do svého bytu. A vážně to znělo tak hrozně, jak se mi zdá? Jako bych chtěla snad… „Teda, mohli bychom si ještě chvíli povídat,“ dodala jsem, abych to trochu vylepšila, ale nedělala jsem si velké iluze, jestli se mi to povedlo.

Vyčkávavě jsem se na něj dívala a čekala na odpověď jako na nějaký ortel.

Jeho oči se vpíjely do mých a viděla jsem v nich boj, který sváděl sám se sebou, ale nakonec řekl: „Rád.“

Úplně jsem si oddechla. Vážně jsem se tolik bála, že odejde? Usmála jsem se, dodala si odvahy a vzala ho za ruku, abych ho vedla.

Odemkla jsem byt. Mrkla na Quida a odvedla Edwarda do obýváku, který byl spojený s kuchyní. Můj byteček byl jako krabička od sirek, do toho jejich paláce by se vešel minimálně dvacetkrát.

„Co si dáš?“
„Vodu, díky.“ Zvědavě se rozhlížel kolem a mlčel. Nadávala jsem si, že jsem víc neuklidila.
„Není to nic moc,“ omlouvala jsem se.
„Je to hezké. Takové útulné, líbí se mi.“ Usadil se na gauč. „Přesně se to k tobě hodí. Vystihuje tě to…“

Podala jsem mu sklenici vody a z druhé se rovnou napila. Chvíli jsem přemýšlela, kam si sednout. Jestli k němu nebo raději do křesla. Už jsem udělala krok ke křeslu, když mě Edward chytil za ruku a stáhl vedle sebe.

Byla jsem tak nervózní. Nevím proč tak najednou. Celý večer byl v klidu, povídali jsme si a teď pořádně nevím, co ze sebe vypravit. Možná je to tím, že bych věděla o jedné činnosti, kterou bych dělala mnohem raději než mluvení.

„Víš, měl jsem z toho všeho,“ rozhodil ruce, „trochu obavy. Vím, že jsem se choval poněkud zvláštně, ale tohle všechno je pro mě jakoby… nové. Dlouho jsem se takhle necítil.“ Znovu se dotkl mé ruky a pohrával si s mými prsty.
„Pro mě taky,“ přiznala jsem se. „Neměla jsem moc štěstí v… lásce.“
„Je mi s tebou dobře,“ řekl a mně se rozbušilo srdce.
„Mě taky, až moc,“ vzdychla jsem, což vyvolalo na Edwardově tváři mírný úsměv, skládající se z pozvednutého koutku. Byl to dech beroucí úsměv.
„Tak to jsem rád, aspoň v tom máme jasno.“ A pak udělal něco, co jsem nečekala. Objal mě kolem ramen a donutil mě tak, abych se opřela o jeho rameno. V tu chvíli nebylo nic přirozenějšího.

Nosem mi přejel přes temeno a slyšela jsem, jak se zhluboka nadechl.

„To je tvoje rodina?“ zeptal se naprosto nečekaně. Vzhlédla jsem. Díval se na fotku postavenou na stolku vedle gauče. Byla jsem na ní já s bráškou a rodiče. Byla to jedna z posledních fotek, které jsme společně pořídili. A byla taky jediná, která jsem měla. Zbytek byl nenávratně zničen.

Natáhl se pro rámeček, aby si obrázek prohlédl zblízka.

„Tohle je Danny, můj bráška a moji rodiče,“ ukazovala jsem na jednotlivé postavy, které se na nás vřele usmívali. Bodlo mě u srdce. Už nikdy je takhle neuvidím a všechno je to moje vinna.
„Co se tenkrát přesně stalo?“ Mlčela jsem, nechtěla jsem o tom mluvit.
„Nemusíš mi to říkat, jestli nechceš, ale třeba by se ti ulevilo. Musela jsi je mít hodně ráda.“ Přikývla jsem. Na víc jsem se nezmohla. Hrdlo jsem měla stažené a oči mě štípaly přicházejícími slzami. I když už to bylo tolik let, nějak jsem to nezvládala. Bylo to stále příliš živé.
„Em…“ zaváhal. „Co se tenkrát stalo?“

Mlčela jsem. Nemohla jsem o tom mluvit, ne teď. Byl tak krásný večer, tohle sem nepatřilo. Nikomu, kromě doktorů a policie, jsem nikdy nevykládala, co se tenkrát stalo. Nemůžu mu to říct.

To jsem si říkala v duchu, ale najednou jsem zjistila, že se ze mě slova sama linou, aniž bych si uvědomila, že mluvím.

„Bylo mi tehdy asi deset. Žila jsem s rodiči a mladším bráškou na kraji malého městečka Sea Paradise. Byla jsem tam moc šťastná, táta byl nejlepší na světě a Danny pořádně otravný, přesně jak to má být. Jenže…“ Nechtěla jsem o tom zase přemýšlet. Příliš to bolelo. Edward mě opět vzal za ruku, jako by mě tím gestem chtěl povzbudit. Nenutil mě pokračovat, čekal, až budu sama připravená mluvit dál.
„Ten den to konečně vypadalo na déšť. Sucho sužovalo městečko docela dlouho, nikdy jsem takové nezažila. Zrovna jsme večeřeli, když začalo pršet a netrvalo dlouho a přidala se bouřka. Měla jsem ráda bouřky, vždycky jsem ráda sledovala, jak si blesky hrají na obloze. Tentokrát byla daleko, takže jsem neviděla nic.“ Znovu jsem se odmlčela a hlasitě polkla.

„Mamka nás uložila jako každý jiný večer. Probudila mě hlasitá rána. Jakoby blesk uhodil hned vedle nás, ale nic se nedělo. Všude bylo naprosté ticho. Měla jsem žízeň a tak jsem se šla do kuchyně napít, jenže netekla voda. Sebrala jsem veškerou odvahu a sešla do sklepa, kde jsme měli zásobu balených vod. Pamatuju si, jak jsem se divila, čeho jsem se ve sklepě tak bála, když bylo rozsvíceno, nebyl vůbec děsivý.“ Hořce jsem se zasmála. Jak jsem byla hloupá. Kdybych se v tom sklepě tak nezdržovala, nemuselo se nic z toho stát.

„Ucítila jsem smrad a nějaké rány. S lahví v ruce jsem vyběhla schody a otevřela dveře. Všude se valil šedý štiplavý kouř. Chtěla jsem jít vzbudit rodiče, bála jsem se.“ Cítila jsem se stejně jako tehdy. Strach mě zase ochromil, nemohla jsem se pohnout. A když jsem se nakonec rozeběhla, byla jsem jako šnek. Slzy mi zase tekly po tvářích, zrychleně jsem dýchla. „Vyběhla jsem schody, ale bylo pozdě, celá horní chodba byla pohlcena ohněm. Nedostala jsem se ani k rodičům ani k Dannymu.“ Vzlykla jsem nahlas. „Nezachránila jsem je… běžela jsem pro pomoc, ale bydleli jsme příliš daleko. Umřeli tam a já ne.“

Edward mě pevně objal a jenom držel. Brečela jsem, jakoby se to všechno stalo znovu. Přitom už to je tak dávno, dařilo se mi zapomenout.

„Ty za nic nemůžeš.“
„A kdo jiný,“ škytla jsem. „Nedostala jsem se k nim včas. Musela jsem si pro vodu a pak tam prostě blbla.“
„Byla jsi dítě, nemohla jsi je zachránit. Není to tvoje vina.“ Vrtěla jsem hlavou a dál brečela.

Když jsem se jakžtakž uklidnila, a seděla bez hlesu, zeptal se: „Co se stalo?“ Dobře jsem chápala co tím myslí, ale moc se mi odpovídat nechtělo, jenže… vždyť už je to jedno.
„Blesk uhodil do stromu, který stál vedle domu, a hořící větev nám spadla na střechu. Náš dům byl celý ze dřeva, říkali jsme si o to. Vzplanul a zbylo z něho jen spáleniště. Hasiči už nemohli nic dělat.“
„Co bylo dál?“
„Dál? Co víc bys chtěl. Nezbylo mi nic.“ Chtěla jsem se od něj odtáhnout, ale nedovolil mi to.
„Myslel jsem, co bylo s tebou?“ V jeho hlase zaznívala starost.
„Šla jsem do domova, co jiného. Dvakrát týdně jsem navštěvovala psychiatra, který se ze mě snažil dostat, to, že se cítím vinna. Vinna, tolik sezení kvůli tomuhle jednomu slovíčku. Nakonec jsem to dokázala potlačit a smířila se s tím. V osmnácti jsem z domova odešla a přestěhovala se sem, je to přesný opak místa, kde jsem žila dřív. Mám malý byt a žiju si po svém. Mám práci, kterou mám ráda…“ Konec příběhu. Mého života.

„Ale nejsi šťastná,“ pronesl přesvědčeně.
„Žiju jak, umím,“ namítla jsem.
„Stačí ti to?“
„Nemám na výběr.“
„Každý má na výběr.“ Rozhořčeně jsem se mu podívala do tváře. To jsem neměla dělat. Jeho oči byly blíž, než jsem přepokládala. Jeho pohled mě naprosto hypnotizoval. Udělala jsem jedinou věc, která mi přišla v tu chvíli rozumná… sklopila jsem oči, ale… očima jsem narazila na jeho ústa. Krásně tvarovaná, vábivá. Znovu jsem se podívala Edwardovi do očí a zřetelně jsem cítila to napětí, které prostoupilo vzduch kolem nás. Bylo to jako v tom kině, ale lepší, teď jsme byli sami. Nehrozilo, že nás někdo nečekaně přeruší. Byli jsme jen my dva. Nepřemýšlela jsem nad tím a pohnula se směrem k němu.

Setkaly jsme se na půl cesty. Jeho rty nebyly vůbec měkké, jak se zdály na první pohled, ale byly hebké a stejně studené jako jeho paže, jako on celý. Přitiskla jsem se k němu, jak nejvíc to šlo a pod něžným tlakem jeho úst lehce rozevřela rty. Jeho jazyk mi vklouzl do úst a já ho s nadšením přijala. Připadala jsem si jako člověk, který prošel celou poušť, jen aby našel kapku vody.

Oba jsme byli nedočkaví, naše rty se spojovaly a zase rozpojovaly, abychom se nadechli. Edwardovy dlaně mi přijížděly po zádech, já mu prsty vjela do vlasů…

Z úst se mi vydral sten, který, jako by nás oba probral. Ztuhli jsme. Oči jsem nechala zavřené, bála jsem se toho, co bych mohla vidět v těch jeho, ale přesto jsem se odhodlala a řekla: „Teď šťastná jsem.“


Takže... řekla bych, že konečně podlehli svým citům.

Jak se Vám líbilo rande s Edwardem?


4. kapitola ɞ SHNRUTÍ ɞ 6. kapitola



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Když přijde láska - 5. kapitola:

 1
30.12.2012 [12:48]

kiki1To bylo tak krásný, romantický. Emoticon Nádherná kapitola. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

29.05.2011 [20:45]

Belluska12Nechces rovnou napsat knizku????? Emoticon Emoticon

24.05.2011 [0:05]

NattyJá jsem taky štastna....nic vic k tomu zatim nebudu psat Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!