Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Když přijde láska - 4. kapitola

HameRene


Když přijde láska - 4. kapitolaKonec nebo začátek?

4. kapitola

Emma

Návrat do normálního života, vím, byl to jen jeden den a jedna noc, ale i tak mi to přišlo jako strašně dlouhá doba, byl poměrně v klidu.

Druhý den jsem s pomocí Cullenů našla požadované sklady a večer už byla ve svém bytě v Port Angels, který mi najednou připadal podivně prázdný.

Nakrmila jsem Quida, vyvětrala a potom, co jsem zjistila, že lednice zeje prázdnotou, jsem skočila nakoupit.

Večer jsem seděla na gauči, měla puštěnou televizi, ale vůbec nevnímala, co běží za pořad. V hlavě a před očima jsem měla jedinou věc… jediného člověka. Edwarda. Ten kluk mi dokonale zamotal hlavu.

Jeho dokonalá tvář se zlatýma očima se mi za víčky zjevuje kdykoliv zavřu oči, v nose mě pohladí jeho sladká vůně, tak netypická a přesto úžasná. V tu chvíli taky zřetelně cítím jeho hladké rty. Je to jakoby se mě dotýkal právě v tento okamžik. Jenže pak otevřu oči a všechno je pryč.

A je pryč navždy. Nebyl důvod se s ním znovu setkat. A on dal jasně najevo svůj postoj k této situaci. To, že prostě zmizel, mluvilo samo za sebe, ať už proto měl jakékoliv důvody.

Říkal, že měl ženu, ale co to znamená? Měl, rozvedli se a on ji stále chce, rozvedli se a on ji nechce, ona odešla, on odešel nebo umřela? Bylo tolik možností. Ale čím víc jsem o tom uvažovala, tím víc mi z toho vycházela ta první.

Jenže to, jak se na mě díval… S takovou něhou. Konec, stop, musíš se přes to přenést, jít dál, zapomenout na něj.

S novým odhodláním jsem si vlezla s knížkou do postele s tím, že King mě přivede na jiné myšlenky. Dobrý nápad, ale naprosto nevyšel. Přistihla jsem se, jak tupě zírám do knížky a na co myslím? Ano, na Edwarda.

Zaskučela jsem a obličej zabořila do polštáře. Já jsem nepoučitelná!

ωωω

Rozmisťovala jsem knihy do polic. Ráno tu byl dodavatel a přivezl spoustu nových knih. Měla jsem je rozložené po pultu a pomalu je jednu po druhé ukládala. Občas jsem nějakou otevřela a nahlédla a v hlavě si dělala seznam, co si chci přečíst.

„Slečno?“ oslovila mě paní stojící u vedlejšího regálu s cestopisy.
„Ano?“
„Měla byste něco o Madagaskaru? Chystáme se tam na dovolenou a ráda bych si o tom něco zjistila,“ řekla a bezradně se dívala na plné police.
„Ovšem.“ Přejela jsem pohledem názvy a vytáhal tři knihy.
„Děkuji.“
„V klidu si to prohlédněte. Kdybyste ještě něco potřebovala, obraťte se na mě.“ Vrátila jsem se k rovnání a umístila posledních pár knih.

Paní si přišla zaplatit jeden z cestopisů a pak byl zase klid. Dopoledne nebývala příliš plodná na zákazníky. Podívala jsem se, jestli někdo nejde a sáhla jsem pod pult pro rozečtenou knihu. Usadila jsem se s ní na vysoké stoličce u okna a začetla se. Příběh mě úplně vtáhnul, takže jsem přeslechla cinknutí zvonku nade dveřmi.

„Ehm, ehm,“ ozvalo se odkašlání. Prudce jsem zvedla hlavu a dívala se do Aliciny usměvavé tváře.
„Alice!“ křikla jsem překvapeně. Pak jsem si všimla, že není sama, v náruči měla usazenou Renesmé, která na mě cenila své zoubky. „Ahoj, co tu děláte?“
„Ahoj, přišly jsme tě navštívit. Snad to nevadí.“
„Ne, moc ráda vás vidím. Jak se máte?“ ptala jsem se, ale musím přiznat, že mě až tak nezajímalo, jak se mají ony dvě, jako konkrétně jedna určitá osoba.
„Skvěle, všichni se máme dobře,“ odpověděla a dívala se na mě tak zvláštně.

Podívala jsem se na hodinky. Bylo skoro dvanáct.

„Pojďte si sednout dozadu, mám polední pauzu,“ vyzvala jsem je a cestou zamkla.

Sedly jsme si na starý rozvrzaný gauč, který tu byl pro podobné příležitosti. Ne že by za námi pořád někdo chodil...

„Renesmé tě moc chtěla zase vidět. Važ si toho, ne každý mimo rodinu si získá její náklonnost.“ Renesmé ke mně natáhla ruku, tak jsem ji za ni chytla a trochu s ní potřásala. Zdálo se, že se jí to líbí. Automaticky jsem se natáhla a vzala si ji na klín. Pak jsem jí ručkama tleskala a různě pohybovala.
„A co ty? Ani jsi nezavolala,“ vyčetla mi Alice. Asi by nebylo vhodné jí říkat, že jsem si myslela, že už je nikdy neuvidím, že?
„Měla jsem dost práce,“ vymlouvala jsem se. Nevím, jestli mi to zbaštila, ale převedla téma a chvíli jsme se bavily jen tak o ničem.

„Ptal se na tebe Edward,“ řekla náhle. Vykulila jsem oči a mé hloupé srdce zaplesalo.
„Vážně?“ vydechla jsem. Alice na mě vesele zamrkala.
„No jo. Hned jak se vrátil domů. Ptal se, jestli jsi stále u nás.“ To mě trochu zchladilo. V překladu se ptal, jestli už jsem konečně pryč.
„Aha.“
„A když jsem řekla, že jo, vypadal docela smutně. Myslím, že byste si vy dva měli vyjít.“ Tak tou první větou mě potěšila. Vypadal smutně… znamená to něco? Chtěl se mnou mluvit? Chtěl… nebo to taky neznamená vůbec nic. A ta druhá věta…
„Prosím?“
„Emmo, já nejsem slepá. Viděla jsem, jak po Edwardovi koukáš a on z tebe nespustil oči. I Jasper to ví,“ rozhodila rukama.
„Jasper?“
„No, on… To je jedno. Ty a Edward se k sobě prostě hodíte. Toho by si všiml i slepý,“ trvala na svém.
„Alice, já nevím. Edward má určitě nějakou přítelkyni. Nechci nikomu lézt do zelí. Ano, je hezký a přitahuje mě, až to není hezké,“ dodala jsem šeptem.
„Tak to můžeš být v klidu, Edward žádnou přítelkyni nemá. Problém vyřešen. Kam půjdete?“ plánovala, jako bychom vážně měli jít na rande.
„A co matka Renesmé?“ neodpustila jsem si. Alice viditelně posmutněla, všudy přítomná jiskra veselosti byla pryč.
„To by ti měl říct Edward sám.“

Na chvíli se mezi námi rozhostilo ticho. Já jsem přemýšlela o Renesméině matce. Jestli od nich odešla nebo co se mohlo stát, když o tom nikdo nechce mluvit. Alice se zdála být ponořená do vzpomínek a Nessie mě začala tahat za vlasy.

„Nicméně... Možná bys mohla Edwardovi zavolat. Dám ti na něj číslo,“ vymyslela něco naprosto šíleného.
„Já mu volat nebudu. Ani náhodou,“ bránila jsem se, ale Alice se zdála být rozhodnutá.
„Em, tak to bude nejlepší,“ přesvědčovala mě.
„Ne, k tomu mě nedonutíš ani párem volů. Vždyť ani nevím, jestli o mě skutečně stojí. To je špatný nápad.“
„Jenže, takhle se nesejdete nikdy,“ bědovala.
„S tím nic nenadělám. Je mi líto, Alice, ale musím už otevřít. Ráda jsem vás obě viděla. I vás, slečno,“ pitvořila jsem se na Nessii.

Alice jí ještě vzadu přebalila. Pak koupily pár pohádkových knížek a s máváním odešly. Ale ještě předtím, než se za nimi zavřely dveře, mi Alice musela slíbit, že si dnešní rozhovor nechá pro sebe a Edwardovi neřekne ani slovo. S potěšeným úsměvem mi to odpřísáhla a tanečním krokem odešla. Já té holce nerozumím, povzdechla jsem si a vrátila se k práci.

 

Edward

Nemohl jsem uvěřit tomu, co jsem udělal. Co by na to řekla Bella? Tahle otázka mě trápila asi nejvíc. Ale úplně zbytečně. Vždyť se vlastně nic nestalo. Políbil jsem ji na čelo, no a co. Nic to nebylo. To jsem si mohl opakovat, ale přesto jsem nemohl zahnat své špatné svědomí. Pocit, že jsem tím zranil Bellu, mě nechtěl opustit. Nechtěl jsem ji klamat, zradit. Přece ji miluju. Ona je jediná láska mého života, tohle si nezaslouží. Jednou jsem jí slíbil věrnost a hodlal jsem to dodržet. Hodlal jsem to dodržet navždy, do konce mé zatracené věčnosti.

A co Emma? Slyšel jsem její myšlenky, když jsme byli včera večer spolu. Rozhodně jsem neudělal nic, co by si ani ona nepřála, jenže… Nemohl jsem ji tahat za nos. Neměl jsem dovolit, aby si dělala naděje. Naděje… o ně přece nešlo. Měl jsem jí to hned vysvětlit, ale co jsem místo toho udělal? Zdrhnul jsem jako srab.

Bylo lepší, že prostě odešla. Mělo to tak být. Zůstanu se svojí dcerou a budu myslet na svou Bellu, která se na nás ze shora určitě dívá. Takhle to má být a tak to i zůstane.

ωωω

„Ahoj, princezno,“ přivítal jsem Nessii, která se ke mně ode dveří blížila batolivým krokem. Byla mi skoro na dosah, když se jí nějak zamotaly nožky a ona padala k zemi. Chytil jsem ji do náruče a políbil na čelo. „Jakpak jste se s tetou Alicí měly?“ ptal jsem se a čekal jsem, že mi přitiskne ručku na tvář a začne mi vyprávět. Ale nestalo se tak. „Copak je?" staral jsem se. Tohle bylo divné. Nessie se však jen usmívala a natahovala se po Jakovi.

„Cos jí udělala?“ utrhl jsem se na sestru.
„Nic, co by?“ nasadila nevinný kukuč, ale mě neoblafla.
„Proč se mnou Nessie nemluví?“ dožadoval jsem se vysvětlení a jestli mi ho ta trpaslice neposkytne, tak ho z ní dostanu třeba násilím. Nikdo nebude manipulovat s mou dcerou.
„Nevím, asi je unavená. Byly jsme se podívat v obchoďáku. Asi by bylo nejlepší dát ji před svačinou chvíli spát.“ Zamračil jsem se. Její mysl mi ukazovala, jak chodily po obchodech a nakupovaly, ale pak najednou nic a Alice přemýšlela, jestli šaty, které koupila, mají tu správnou barvu a neměla raději vybrat jiné.
„Alice,“ zavrčel jsem.
„Nech mě být. Já nic neprovedla.“ Obdařila mě pohledem mluvícím za vše a odešla nahoru za Jasperem.

Ohlédl jsem se na Nessii s Jakem a viděl, jak mu vesele vypráví.

„S tebou mluví?“ zeptal jsem se.
„Jasně, proč by ne?“ divil se, i když moc dobře věděl, o co jde a měl z toho potěšení pes jeden. Jednou mu ten jeho zablešený kožich vypráším. Ale dotklo se mě to, myslel jsem, že tohle přijde, až bude malé takových sedmnáct a ne jeden rok.

Zavřel jsem se v pokoji a pustil si hudbu. Něco se tu dělo, ale neměl jsem nejmenší potuchy, co a to mi vadilo, nebyl jsem na to zvyklý. Díky svému daru jsem se dozvěděl všechno. I to, co jsem vědět nechtěl.

Například jsem nechtěl vědět, co si myslí Emma. Tak moc bych si přál, abych to nikdy neslyšel, protože její myšlenky v mé přítomnosti věrně kopírovaly ty moje a to nebylo dobré.

„Edwarde, Edwarde,“ vytrhl mě z rozjímání Alicin ječák. Proč křičí, jsem nechápal. Přeci ví, že stačí promluvit a uslyšel bych ji. Beze spěchu jsem se za ní vydal. Byla v Renesméině pokoji a právě malou ukládala ke spánku.
„Co se děje?“ Lekl jsem se, že je něco s Nessií.
„Nemůžu najít Barneyho.“ Barney byl plyšový králík, kterého měla Nessie ze všech hraček nejraději a jakmile nebyl Barney s ní, odmítala spát.
„Jak to myslíš?“
„Nejspíš jsem ho někde nechala,“ pokrčila rameny. „Nedá se nic dělat, ale budeš ho muset jet hledat.“
„Alice, dneska to vydrží a zítra koupíme nového,“ našel jsem řešení.
„Podívej se na ni.“ Nessie vypadala opravdu nespokojeně. Povzdechl jsem si.
„Dobře, najdu ho,“ souhlasil jsem. Co bych pro svou dceru neudělal.
„Skvěle. Myslím, že by mohl být tady, s Nessií jsme se tam chvíli zdržely.“ V myšlenkách mi poslala adresu a pak se věnovala Renesmé.

Dal jsem malé pusu a už uháněl směr Port Angels. Dané místo jsem našel bez problémů. Trochu mě překvapilo, že se jedná o knihkupectví. Myslel jsem, že Alice navštěvuje obchody s oblečením, třeba jde do sebe.

Chytl jsem za mosaznou kliku prosklených dveří, jejichž rám byl natřený tmavozelenou barvou, stejně tak i rám výlohy. Hned jak jsem vešel, ucítil jsem ji a pak jsem ji uviděl. Emma.

„Eh… A-ahoj,“ vykoktala ze sebe a její myšlenky byly zmatené.
„Ahoj.“ Díval jsem se na ni - ne, to není ten správný výraz. Já na ni civěl jako idiot. Všechno, co jsem se snažil potlačovat, se dralo na povrch. Ach bože… proč? Úpěl jsem v duchu.

Emma se na mě vyčkávavě dívala. Nechápala, proč jsem přišel, což mě donutilo si odkašlat a přejít k jádru věci.

„Byla tu dneska Alice s Nessií?“ Hloupá otázka, jasně že byla, jinak by mě sem neposílala, i když u Alice člověk, ani upír, nikdy neví.
„Byly tu.“ Nemůžu uvěřit, že mu to řekla. Něco mi snad slíbila, rozčilovala se v duchu. Fajn, tak teď jsem byl mimo zase já.
„Nenechaly tu Barneyho?“
„Barneyho?“ divila se. Napadlo ji, jestli to není nějaké zvíře a svým způsobem měla vlastně pravdu.
„Nessiin plyšák,“ vysvětlil jsem a přešel blíž k ní. I přesto, že nás dělil pult, jsem cítil teplo, které vyzařovala. Byla jako to slunce. Kdekoliv se objevila, bylo hned jasněji, prozářila chmurný zatažený den. S ní se zdálo všechno hezčí. Co to tu plácám? „Neviděla jsi ho někde?“
„Koho?“ Musel jsem se pousmát.
„Toho plyšáka.“
„Jasně, podívám se.“ Odešla za těžký tmavomodrý závěs a cestou si nadávala do hlupaček. Byla úžasná.

„Mám ho,“ ozvalo se a pak vykoukla ven. V ruce držela Barneyho a usmívala se. Byl to krásný úsměv. Uvědomil jsem si, že se moc neusmívá a to byla škoda.
„Vezmeš si ho?“ Až v tu chvíli kdy promluvila, mi došlo, že ke mně natahuje ruku s hračkou.
„Ehm… samozřejmě. Díky.“ Když jsem králíka přebíral, dotkl jsem se letmo jejích prstů. Bylo to, jako by mnou projel elektrický proud. Emma se rychle odtáhla a o krok ustoupila. Ale moc dobře jsem slyšel, co si myslí. Nebylo jí to nepříjemné.
„Tak, asi půjdu. Promiň, že jsem otravoval.“ Vůbec. „Rád jsem tě zase viděl.“ Chvíli jsem se na ni díval a stál tam jako blbec. „Tak… měj se.“ Tak jdi ne? Ne, stál jsem tam jako tvrdé y a aniž bych si uvědomoval, co dělám, jsem zvedl paži a hřbetem ruky ji pohladil po tváři. Co to sakra provádíš? Nadával jsem si v duchu. Rychle jsem se otočil, s velkým sebezapřením jsem otevřel dveře a vyšel ven. Vůbec se mi nelíbilo, jak jsem se cítil. Radost s toho, že jsem se jí dotýkal a smutek z toho, že odcházím. Neměl bych cítit smutek, nemělo by se mi stýskat.

„Tak co?“ ptala se Alice hned, jak jsem vešel do domu. Ale neptala se jen na Barneyho.
„Ty… tys to udělala schválně,“ obvinil jsem ji.
„A divíš se?“ Ani to nepopřela manipulátorka.
„Nebudeš mě využívat ke svým hrám.“
„Nejsou to žádné moje hry. Kdyby ses viděl!“ Vytrhla mi z rukou hračku a odnesla ji Nessii. Pak mě zatáhla ke mně do pokoje a usadila mě na postel.
„Myslela jsem, že když tě trochu postrčím, dojde ti to… Dotáhneš to do konce, ale jak vidím, pletla jsem se.“
„O čem to sakra mluvíš?“ nechápal jsem, i když…
„Ty a Emma. Kdybys vás dva viděl. Chtěla jsem vám dopřát chvíli o samotě, abyste si mohli promluvit. Abys ji někam pozval.“
„Proč bych to dělal?“
„Ty mě vážně chceš naštvat.“ Pozdě, už se stalo. „Emma je moc milá holka, líbíš se jí a jsem si jistá, že ona tobě taky, tak proč něco neuděláš?“ Její otázky nebyly zrovna jednoduché.
„Alice, ty zapomínáš na Bellu,“ pronesl jsem tiše, ale důrazně.
„Ne, já ne. To ty zapomínáš, že už tu není.“

Na tohle jsem neměl co říct. Bella už tu nebyla, ale přece ji nemůžu jen tak vymazat.

„Promiň,“ pípla.
„Ne, máš pravdu, ale…“
„Edwarde, zkus ji jen někam pozvat. Užijete si hezký večer a uvidíš, co se z toho vyklube. Trochu víc ji poznáš, to ti neublíží,“ přesvědčovala mě a musím přiznat, že jí to šlo celkem dobře. Už mě nebavilo s tím bojovat, jenže…
„Slíbil jsem, že budu Belle věrný.“ Byl jsem jako papoušek. Opakoval jsem to samé pořád dokola, ale nemohl jsem si pomoct.

Alice se posadila vedle mě a objala mě kolem ramen.
„Bella by si určitě přála, abys byl šťastný, a vím, že Emma by se jí moc líbila. Nemůžeš zůstat sám a užírat se navždy. Zasloužíš si mít někoho, kdo tě bude mít rád.“

Chvíli jsme seděli mlčky, oba ponoření do svých myšlenek. Přemýšlel jsem o všem, co mi řekla. Ozývaly se ve mně dva hlasy. Srdce a rozum. Srdce s Alicí souhlasilo, ale rozum ne. Našeptával mi, že je to chyba, že nemůžu. Ale jsem jen slabý upír. Co nadělám.

„Myslíš, že bych teda měl?“
„Jsem si tím jistá. Zavírá za hodinu, ještě to stihneš,“ prozradila mi a rychle mě objala. „Tak se nezdržuj,“ vybízela mě.

Znovu jsem nasedl do auta a už po třetí toho dne se vydal stejnou cestou, avšak tentokrát za úplně jiným cílem. Byl jsem nervózní. Nervózní, jako už dlouho ne. Měl jsem i výčitky svědomí, které mi odvahy zrovna nepřidávaly, ale vidina Emmy mě hnala kupředu. Nevím, jak to dělala, ale naprosto si mě získala. Prostě… byl jsem v tom až po uši. Bylo těžké si to přiznat, ale taky to byla úleva a to velká.

Zastavil jsem před obchodem a vydal se k už známým dveřím. Tak do toho, řekl jsem si a zmáčkl kliku.


Oba jsou trochu nerozhodní, jak to může dopadnout? Pozve Edward Emmu konečně na rande?

Moc a moc Vám děkuju za komentáře, jsem za ně strašně ráda.:)


3. kapitola ɞ SHRNUTÍ ɞ 5. kapitola



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Když přijde láska - 4. kapitola:

 1
3. Kendal
30.10.2014 [19:03]

Krasne se to cte, proste nadhera. E+E Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

30.12.2012 [11:43]

kiki1Nádhera. Emoticon Emoticon Emoticon

29.02.2012 [21:02]

Belluska12 Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!