Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Když přijde láska - 14. kapitola + Epilog

18.05.2011 (15:15) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 24× • zobrazeno 4066×

14. kapitola

Edward

Stalo se přesně to, co jsem očekával. Nenáviděla mě a nijak se tím netajila. Dokonce i mou rodinu ignorovala. Obviňovala nás všechny z toho, čím teď je, ale oni za to nemohli. To já, jen já.

Byl jsem sobecký, ale i přesto jsem toho nelitoval. Bylo lepší vidět ji živou alespoň relativně, než žít s pocitem, že jsem mohl něco udělat, ale neudělal. Litoval bych toho do konce své existence, pokud nějaký konec má.

Asi bych to neměl říkat, ale bylo by to horší než s Bellou. U ní jsem se snažil, dělal jsem, co jsem mohl, abych ji zachránil a nepovedlo se. Nepřestanu toho litovat nikdy. Ale kdyby se to samé stalo s Emmou, musel bych žít s pocitem, že jsem to ani nezkusil.

Může se zdát, že jsem rapidně změnil názor ohledně upírského života. Nebyla to tak úplně pravda. Tohle byla jen zkušenost. Jedna osoba se mnou chtěla být a já jí to nedovolil, a když k tomu mělo dojít, bylo už pozdě. Teď je tu druhá, kterou miluju, a tak jsem nechtěl opakovat stejnou chybu, ale opět se mi to nepovedlo.

Teď je z Emmy upír, a ani o to nestála, nesnáší mě a všechno kolem, ale nevadí, budu se dál snažit znovu ji získat. Jen jí musím dát nějaký čas, aby se smířila se situací.

Rozhodnutí to bylo hezké, ale už se to hůř provádělo. Jen se na ni dívat, nemluvit s ní a vůbec se chovat jako cizinec mě ubíjelo. Trochu jsem záviděl svojí dceři, že může s Emmou být.

Jo, Edwarde, co sis nadrobil, to si taky sněz.

Mrzutě jsem se zvednul a raději šel na lov. Potřeboval jsem si vyčistit hlavu a to se v domě plném cizích myšlenek moc nedalo.

Vypil jsem dvě srnky a šel na louku. Nebyl jsem tam… no, od smrti Belly. Tak nějak se stala zapovězeným místem, ale cítil jsem, že tam musím jít.

Lehl jsem si do trávy a díval se na nebe. Bylo to uklidňující být jen sám se sebou. Skoro sám na celém světě. Mohl jsem přemýšlet a… byl tu prostě nádherný klid.

To se nedalo říct o domě.

Když jsem se vrátil, vládl všude ruch a shon, což u nás není normální.

„Co se stalo?“

„Emma promluvila,“ zatrylkovala Alice radostně.

„Promluvila?“

„Ano, mluvila s Rosalií,“ potvrdila mi, že jsem slyšel správně.

„S Rosalií?“ To bylo další překvapení. Proč zrovna s ní?

„No jo. A Emma pak sama přišla a požádala nás, zda bychom s ní nešli na lov.“ Vážně jsem jen koukal. Tohle byly novinky a všechno jsem to propásl.

„S kým šla?“

„S Esmé a Jasperem.“ Dobře, to je pokrok, ale stejně mi vadilo, že jsem u toho nemohl být, třeba by byla ochotná jít se mnou.

Jsi naivní, Edwarde.

„Kde je Renesmé?“ zajímal jsem se.

„Rose ji koupe.“

Uzmul jsem Rose Nessii hned ve dveřích, šel ji nakrmit a pak uložit.

Houpal jsem ji v náruči a četl pohádku o princezně a princovi. Ty měla nejraději. Sama měla ručku položenou na mojí a vyprávěla mi svou vlastní verzi.

Tentokrát byla princeznou Emma a já princ, který ji zachránil ze spárů strašného draka. Jak postupně usínala, obrázky se rozmazávaly, až na chvíli zhasly úplně. Pak je vystřídaly barevné sny. Kde jsme byli já, Emma a Nessii jako rodina. Byli jsme tam všichni šťastní.

Přál bych si, abych jí to mohl splnit, ale v tuhle chvíli bylo všechno tak nejisté. Obzvlášť, co se týkalo mého vztahu, možná spíš nevztahu, s Emmou.

Opatrně jsem dal Renesmé do postýlky a sešel dolů.

Byli tam všichni, tím myslím i Emmu.

„Edwarde, dobře, že jsi přišel. Máme poradu,“ řekl Carlisle.

„Budeme se stěhovat?“ reagoval jsem na jeho myšlenky.

„Záleží, jak se dohodneme, ale myslím, že vzhledem k situaci, ve které se nalézáme, by to bylo nejlepší.“

„Ta situace jsem já?“ ozvala se Emma.

Promluvila. Sama od sebe promluvila a to jsem tu i já.

„Ne… tedy ne tak úplně. Už jsme dlouho na jednom místě a je načase přesunout se jinam. Tvoje přeměna to jen uspíšila,“ odpověděl jí Carlisle diplomaticky.

„Souhlasí s tím všichni?“ Většina přikývla. Rose se zašklebila, ale taky to odsouhlasila, takže nebylo co řešit.

„Vybereme s Esmé nějakou oblast. Pokud máte návrhy, sem s nimi. Zbytek probereme zítra. Můžete jít,“ rozpustil sešlost.

Všichni se rozprchli po domě nebo venku, u stolu zůstal jen Carlisle s Esmé a Emma, která se zvedla pomalu a loudavým krokem pokračovala nahoru.

Uvědomil jsem si, že jsem ji ještě neviděl použít upířích výhod. Tím myslím rychlosti, síly… vypadalo to, že se toho spíš bojí, než by si to užívala. A byli jsme zase na začátku. To všechno bylo kvůli mně.

Emma

Stěhování…

Až doteď jsem neměla ponětí, co ten pojem znamená. Když jsem se stěhovala já, zabalila jsem si svých pět švestek do tašky a jela jsem. Tohle bylo ve velkém… hodně velkém. Všude byly krabice, tašky, válely se různé věci.

Já bych to nazvala chaosem, což ovšem nebylo, jak mě ujistila Alice, která měla všechno pod kontrolou.

Moc jsem toho neměla, opět. Do nového života s taškou drobností. Esmé s Alicí byly v mém bytě pro pár věcí, které jsem si chtěla nechat. Většinou se jednalo o věci po rodičích. Quida si vzala Kate a bylo vyřízeno.

Díky upířím schopnostem bylo zabaleno během jednoho dne. Ráno to vypadalo jako minové pole a večer nebylo nikde nic. Zůstal jen nábytek, který se přikryl bílými prostěradly.

Nevěděla jsem, kde se nachází náš cíl, a popravdě mi to bylo celkem jedno. Jak jinak to může být jiné než tady.

Odjezd byl těžší, než jsem myslela. Vzpomněla jsem si na Kate, která si myslí, že jsem mrtvá. Ona byla jediná osoba, se kterou jsem se stýkala, než jsem potkala Cullenovi. Věděla o mně všechno, vždycky tu pro mě byla, a i když byly moje vzpomínky trochu nejasné, ji jsem si pamatovala.

Ráda bych se s ní rozloučila, řekla jí, že žiju, ale nebylo to možné. Musela zůstat v domnění, že jsem mrtvá, bylo to tak pro dobro všech.

Naposledy jsem si prošla dům, ve kterém jsem toho hodně zažila. Bylo to pěkné i méně, ale na chvíle s Edwardem nezapomenu nikdy.

Vyšla jsem ven, abychom mohli vyrazit, a zůstala zírat na jediné auto. Všichni už byli pryč.

„Jedeme spolu,“ oznámil mi Edward spokojeně. Probodla jsem ho pohledem. To určitě naplánoval.

„Tak jdeš, nebo za mnou poběžíš?“ zavolal na mě. Jo, měla jsem sto chutí raději běžet, než vedle něho sedět bůhvíjak dlouho v autě.

Uraženě jsem si sedla a rozjeli jsme se.

„Krásný den, že?“ zahájil velmi důležitou konverzaci o počasí. Nezájem. Dívala jsem se z okýnka a pozorovala ubíhající krajinu. Kdo ví, jestli se sem někdy vrátím. I když tu nebylo moc slunečno, byl to domov. Kolikrát za život najde člověk domov. Jenže ty už nejsi člověk, napomenula jsem se.

„Určitě se sem vrátíme. Vždycky se vrátíme,“ reagoval Edward na mé myšlenky.

Nic jsem mu na to neřekla. Možná usoudil, že je zbytečné snažit se se mnou zavést řeč a raději si pozpěvoval písničku, která vyřvávala z rádia.

Byl v nějakém dobrém rozpoložení. Za tu dobu, co jsem u nich byla nucena žít, se neusmál, pořád se jen mračil a tvářil se, jako by mu ukradli hračku. Teď byl samý úsměv a dobrá nálada z něj jen hýřila. Jeho problém.

Cestou se rozhodně neloudal, ale i tak jsme jeli nějak moc dlouho. Jako upírovi mi nevadilo sedět bez hnutí, o to nešlo. Jen ta společnost.

Po očku, strašně nenápadně, jsem se koukla na osobu na místě řidiče, a i když se mi to nelíbilo, ten pohled jsem si užívala.

Vlasy měl jako vždy rozcuchané, tvář po dlouhé době klidnou a uvolněnou, oči mu zářily a na rtech mu pohrával mírný úsměv. Všechno se v tu chvíli ve mně sevřelo.

Edward otočil hlavu a úsměv se mu ještě rozšířil.

Rychle jsem se odvrátila a nahodila pohled ledové královny.

„Jenom se stavím pro benzín. Zůstaň v autě,“ nakázal mi. Nejraději bych ho neposlechla, ale protože jsem ještě nebyla mezi lidmi, nechtěla jsem nic riskovat.

Benzínka byla malá, nikde nikdo, ale i tak jsem se raději nadechla, než otevřel dveře a to samé než zase nastoupil.

Tohle už mi vážně přišlo dlouhé. Jsou všichni upíři tak netrpěliví?

Kde jsou ostatní? zeptala jsem se ho v duchu a očekávala, že na mé myšlenky jako vždy zareaguje. Ale tentokrát nic. Kde jsou ostatní? zopakovala jsem, kdyby to předtím třeba neslyšel. Opět žádná reakce. Kam to jedeme?

Víš co? Trhni si nohou. Poradila jsem mu. Když nechce mluvit, tak ať.

„Kde jsou ostatní?“ řekla jsem nahlas, když uběhl zase nějaký čas. Nemohla jsem to už vydržet.

„Před námi.“ Páni, to je ale odpověď.

„Kam to vůbec jedeme?“

„To je překvapení,“ mrknul na mě.

„O to nestojím,“ bručela jsem. „Kam to jedeme?“ Neodpověděl.

„Sakra, Edwarde.“

„Sakra, Emmo.“

„Co to děláš? To je nějaká dětská hra?“ rozčilovala jsem se.

„Je snad? Protože jestli ano, rád bych to věděl. Vím, jak se na mě zlobíš, ale nebylo by lepší promluvit si o tom a nějak to vyřešit? Tohle schovávání nic nevyřeší. Dělej si, co chceš, ale mluv se mnou.“

„Ty chceš, abys tebou mluvila? Ty máš ještě tu drzost něco po mně chtít?“ vyletěla jsem. „Ale dobře, jak chceš. Budu s tebou mluvit,“ ječela jsem. „Zničil jsi všechno, zničil jsi mě. Nechtěla jsem být upír a to, že jím jsem, nic nezměnilo. Ale už s tím nic nenadělám a musím tak žít. Jenže je to tak těžké. Nechci si to přiznat, nechci se s tím smířit, ale každým dnem mě to dohání víc a víc. Viděl jsi ty oči? Už to nejsou moje oči. Jsou cizí.“

„Emmo…“

„Zastav,“ řekla jsem. Dupnul na brzdu a auto zastavilo. Byli jsme uprostřed lesa, byla noc a auta nejezdila. Ujistila jsem se, že je to bezpečné, a vystoupila.

Nutně jsem potřebovala ven, upír neupír.

Opřela jsem se o auto a zhluboka dýchala, jako by mi mohl noční vzduch pomoct.

„Emmo.“ Edward mě chytil za ramena a naléhavě se mi zadíval do očí. „Tohle jsou tvoje oči.  Vždycky budou. Jsou to ty nejkrásnější oči na světě. Ať už budou mít jakoukoliv barvu, budou tvoje. Jsi v nich ty, to se nezmění.“ Jeho obličej byl blízko mého, viděla jsem jeho oči, oči plné pravdy.

„Ale tohle už nejsem já,“ vzlykla jsem.

„Jistě, že jsi. Copak bych tě mohl pořád tak milovat, kdybys to nebyla ty? Nemohl bych milovat nikoho jiného. Vím, že jsem to neměl dělat, ale udělal a udělal jsem to právě proto, že tě miluju. Emmo, máme možnost být spolu navždy. Prosím, já tě prosím, dej mi ještě jednu šanci. Tohle jsem pokazil, ale pokusím se udělat všechno, abych to napravil,“ přemlouval mě.

„Já nevím. Tohle je tak těžké.“

„Není. Jsou jen dvě možnosti a je jen na tobě, kterou si vybereš.“ Pustil mě a poodstoupil.

Dívala jsem se na něj. V tváři se mu odráželo očekávání, možná očekávání toho nejhoršího. Byla to tvář, kterou jsem milovala… kterou miluju stále.

Pořád jsem byla do Edwarda zamilovaná, jen byla ta láska zastíněna jinými emocemi, které ji přehlušily, ale pořád tam byla. Dřímala pod povrchem, aby mohla zase v plné síle vytrysknout. A ta chvíle nastala právě teď.

Od konečků prstů na rukou až po konečky prstů u nohou mě zaplavila vlna lásky. Lásky, kterou jsem cítila k Edwardovi.

A tak jsem jednala. Nepřemýšlela jsem o tom, jestli je to správné nebo špatné, po tom, jak jsem se k němu chovala, a prostě ho rychle a silně objala.

„Edwarde,“ vydechla jsem a rozplakala se. Nebyl to opravdový pláč. Byl suchý, ale přesto jsem mu nemohla zabránit.

„Všechno bude v pořádku,“ šeptal.

„Drž mě, prosím. Já to sama nezvládnu. Nedokážu to.“

„Jsme v tom spolu. Spolu to dokážeme. Nikdy tě neopustím,“ slíbil.

Trochu jsem se odtáhla, abych na něj viděla, a pak jsme se políbili.

A tím polibkem jsem definitivně ukončila svůj starý život a začala nový, zatím neznámý, ale určitě ne horší.

Epilog

Společný lov… ty dny jsem milovala. Hlavně proto, že jsme na ně s Edwardem moc nejezdili. Byly to jediné dny, kdy jsme si mohli užít chvilku klidu a sami sebe. To ticho v domě byl osvobozující.

„Moc tu nezlobte,“ radil nám Emmett a vysloužil si za to vypláznutí jazyka.

„Nic si z něho nedělej, mami. Užijte si to tu.“ Nessie mě objala a pak se posadila do auta vedle Jakea, který nám jen mávl.

Mami… ani nevím, kdy mi tak začala říkat. Prostě to nějak přišlo a bylo to správné. Já jsem byla její matka, i když ne pravá. Neustále jsme jí připomínali Bellu. Nechtěli jsme, aby úplně zmizla z jejího života. To ona ji přivedla na svět a měla právo na to být její matkou. Já byla taková náhradní, ale vůbec mi to nevadilo. Renesmé byla moje dcera, jediné dítě, které jsem mohla mít… I když dítě. Pochybovačně jsem přejela pohledem po jejích dlouhých nohou v těsných džínách, tričku a bundičce.

Ona už není dítě, je to slečna. Vždyť se bude za půl roku vdávat.

Naposledy jsem jim zamávala a už jen sledovala mizející auta.

„A je to,“ zavrněl mi do ucha Edward. „Čtyři dny volna, není to krása?“ zeptal se s úsměvem.

Ano je, je to ten nejkrásnější život, jaký jsem si mohla přát.

A je tu konec...

V první řadě bych chtěla tuhle kapitolu věnovat všem, kteří mi tu pravidelně nechávali komentáře, ze kterých jsem vždycky měla velkou radost. Moc Vám za ně děkuji.

Pak bych chtěla poděkovat těm, kteří povídku alespoň četli.

Takže ještě jednou všem děkuju za podporu a snad se zase sejdeme u nějaké další povídky. :)

13. kapitola ɞ SHRNUTÍ

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Když přijde láska - 14. kapitola + Epilog: