Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Když přijde láska - 12. kapitola

Když přijde láska - 12. kapitolaProblémy?

12. kapitola

Emma

Domů jsem se vracela s pocitem klidu a míru. Bylo osvěžující, po takové době.

Smířila jsem se s tím, co se stalo. Po několika dlouhých letech jsem byla naprosto smířená s tím, co se stalo. Pocit viny ustoupil a já byla schopná to přijmout.

Po návratu domů jsem šla do práce a život se vrátil do starých zajetých kolejí. Jen jsem trávila stále víc a víc času u Edwarda. Spala jsem tam skoro každou noc, jak jsem si jednou uvědomila. Edward mě ráno odvezl do práce a odpoledne vyzvedával.

Trávila jsem čas s jeho rodinou, tedy aspoň s tou částí, která mě brala, a hlavně s Nessií, která byla naprosto úžasná. Zamilovala jsem si ji a moc jsme si spolu užívaly. Pomalu už chodila, při čemž jsem jí byla neustále za zadkem, aby si neublížila. Všichni mě upozorňovali na to, že je odolná a jen tak se jí něco nestane, ale když jsem ji viděla, jak se batolí po místnosti, přišla mi strašně maličká a nemohla jsem ji jen tak nechat.

Taky jsem spadla do spárů Alice, se kterou jsem se velmi spřátelila. Vytáhla mě na nákupy. Takhle to zní nevině a já osobně proti nákupům nic nemám, ale to co jsme celý den prováděly, bylo… na to snad není ani slov.

Celodenní lítání po obchodním domě sem a tam, vybírání všeho možné i nemožného, by odrovnalo i toho nejotrlejšího shopaholika. Myslela jsem, že mě to zabije. Když jsme přijeli zpět k nim, sotva jsem pletla nohama a úplně zničená se sesunula na gauč vedle Edwarda.

Nessie mi ukazovala, že ona má nakupování s tetou moc ráda. Nic proti tomu, ale vzhledem k tomu, že se vozí v kočárku, se jí nedivím. Až to bude muset odšmajdat sama, ještě si rozmyslí, co má ráda.

„Co bys řekla tomu strávit večer a noc úplně o samotě?“ zašeptal mi Edward do ucha, když jsme se dívali na televizi. Renesmé si hrála na dece na zemi a ostatní byli ve svých pokojích a skoro to vypadalo, že už teď jsme sami.
„Sami? To zní lákavě,“ přiznala jsem s úsměvem.
„Hmm, mohli bychom jít na večeři a do kina a pak k tobě do bytu,“ líbnul mě na ucho. „Esmé mi slíbila, že se o malou postará. Co ty na to?“
„Kino ano, večeři asi ne.“ Myslela jsem na to, že on nejí a upír v restauraci… už teď mi to znělo jako dobrý vtip. „A můj byt už na nás čeká.“
„Tak fajn. Jdi se připravit, já zatím předám Nessii a za chvíli pro tebe přijdu.“

Skvělý. Nemohla jsem se dočkat. Od příjezdu ze Sea Paradise jsme sami nebyli, teda ne tak úplně, u něj v pokoji jsme byli vždycky sami, ale jak jsem zjistila… když máte v okolí upíry, není radno dělat věci, o kterých nechcete, aby o nich někdo věděl.

Sprcha, vlasy, trochu make-upu, výběr oblečení, se kterým mi nakonec pomohla Alice a tramtadadá, hotovo.

Jen co jsem si naposledy uhladila vlasy, vešel Edward, taky převlečený a vyfešákovaný. Nabídl mi rámě a vyrazili jsme. Dole jsem se rozloučila s Nessií, která si hověla u Esmé, trochu rozpačitě jsem koukla na Rosalii, která mě totálně ignorovala a pak už se nechala unášet krásným večerem.

V kině jsme si sedli do úplně poslední řady, byli jsme na nějaké romantické komedii, která v nás jen vzbuzovala různé představy. Připadala jsem si jako puberťák. Drželi jsme se za ruce, líbali se a tak trochu mazlili. Bylo to moc fajn, krásné odreagování.

Po kině jsem Edwarda skoro násilím dotlačila k sobě do bytu, kde jsem zabouchla dveře a vrhla se na něj jako smyslu zbavená. Strašně jsem po něm toužila a on po mě evidentně taky, protože se nebránil a ve svlékání mi horlivě pomáhal.

„Miluju tě,“ řekla jsem.
„Já tebe taky. Přál bych si s tebou strávit věčnost.“

Ztuhla jsem. O tomhle jsme spolu ještě nemluvili. Žili jsme teď a tady, budoucnost se mi zdála tak vzdálená.

„Edwarde, já…“
„Ne, počkej, nejdřív bych ti rád něco řekl.“ Bála jsem se toho, co mi poví a hodně.
„S Bellou, to bylo od začátku jiné a když došlo na otázku přeměny, měl jsem pocit, že to není správné, že by měla zůstat člověkem, ale mýlil jsem se, teď už to vím a je pozdě. Nechci udělat dvakrát stejnou chybu. Nechci tě ztratit.“

Panebože. O přeměnách jsem věděla, byla jsem informovaná o tom, jak se z člověka stane upír. Co všechno pro to musí podstoupit, a že tím končí všechno, co jako člověk dělal.

„Edwarde, já… miluju tě, ale nemyslím si, že to je pro mě to pravé.“ Tak moc jsem mu to nechtěla říkat. Nechtěla jsem mu ublížit, ale nesměla jsem mu dávat zbytečné naděje. „Já nechci být upírem. Líbí se mi být člověkem. Strašně tě miluju a chci být s tebou, ale jako člověk,“ šeptla jsem.

Neměla jsem odvahu podívat se mu do očí. Tušila jsem, co v nich uvidím. Zklamání, smutek…

Bylo ticho. Určitě jsem ho naštvala nebo já nevím. Ale nejspíš myslel, že budu chtít být upír jako Bella, jenže… já nejsem jako ona.

„Pokud,“ polkla jsem, „pokud to není možné, pochopím to. Chápu, že nemůžeš být ve vztahu, který nikam nevede, který nemá budoucnost.“ Sakra, když to chápu, tak proč se mi chce brečet? Protože ho miluješ, ty huso.

„Ne, Emmo. Vím, že po tobě nemůžu něco takového chtít. Nemůžu tě nutit vzdát se života. Chci být s tebou, ať už se rozhodneš jakkoliv. Neumím si představit život bez tebe. Tak to je a bude. Zapomeneme na to, co jsem teď řekl, ano?“
„Je mi to líto, Edwarde.“
„Nemáš se za co omlouvat.“ Víc mě k sobě přitiskl a políbil do vlasů.

 

Edward

Nechtěl jsem to cítit. Nechtěl jsem si připadat podvedený. Ale nezabránil jsem tomu. Neměl jsem na to právo, jenže…

Konečně jsem se dostal k tomu, že jsem přistoupil na to, že by se osoba, kterou miluju, mohla stát upírem a ona mě odmítla. Emma mě odmítla. Měla na to nárok, byl to její život. Nemohl jsem čekat, že se na to bude dívat stejně jako Bella. Věděl jsem, že je jiná, ale… těžko se mi s tím smiřovalo.

Cítil jsem se, jako bych o ni už přišel. Vždyť lidský život je tak krátký v porovnání s tím naším. Jak mi může stačit prožít s ní sedmdesát let, když mně jich zbývá několik set, nejspíš i tisíc?

Musím se snažit jít dál jako doteď, užívat si společné chvíle s Emmou a hlavně se vyhnout tomu, abych jí dával nějak najevo, co se ve mně děje. Nebylo by ode mě fér nějak jí to vyčítat nebo na ni třeba tlačit. Je to pouze její rozhodnutí a to musím respektovat, ať se mi to líbí nebo ne.

„Neboj, dobře to dopadne, třeba si to rozmyslí,“ uklidňovala mě Alice, ale já věděl, že se to nestane. Emma byla rozhodnutá, v její mysli jsem nezahlédl ani stín pochybnosti.
„Ona nechce být upír?“ vložila se do hovoru Rose. Probodl jsem ji pohledem.
„Jako by tě to zajímalo,“ odfrkl jsem si.
„Mě to zajímá. Jsi můj bratr.“
„Vážně? A to sis uvědomila kdy?“ Byl jsem na ni protivný, tak trochu si to zasloužila, tak trochu za to mohla moje mizerná nálada.
„Edwarde, to, že nejsem z Emmy paf, jako vy ostatní neznamená, že mi na tobě a Nessií nezáleží,“ tvrdila.
„Fajn, tak nechce být upír. To jsi asi spokojená, ne?“
„Edwarde,“ mírnila mě  Esmé.
„Vždyť je to pravda. Ona a ten čokl ji nesnáší, tohle je pro ně plus. Emma nechce být upír. Za několik let zemře a bude to. Konec, šlus, finito.“

Zvedl jsem se a odešel k sobě do pokoje. Nejraději bych něco rozmlátil, ale za to by mě Esmé asi moc nepochválila.

Postavil jsem se k oknu a tupě zíral ven. Nebyl jsem sám dlouho. Dveře se tiše otevřely a vešla Rosalií. Něco jako zaklepání ji nic neříkalo.

„Omlouvám se. Nechtěla jsem, aby to všechno vyznělo nějak špatně. Já jen, že je to další člověk. Další…“
„Další, kdo má to, co ty bys chtěla,“ doplnil jsem ji.
„Tak trochu, ale to, že nechce být upír, nechce být s tebou… je mi to líto.“
„Ona chce být se mnou, jen ne jako upír,“ objasnil jsem jí.
„A jak tedy?“
„Chce zůstat člověkem, až dokonce,“ povzdychl jsem si a palcem a ukazovákem si promnul oči. Může být upír unavený?
„Třeba změní názor,“ řekla Rose opatrně. Zavrtěl jsem hlavou.
„Edwarde, musíš o ni bojovat.“
„To mi říkáš ty?“
„Já jen chci, abys byl šťastný, ať už to bude s kýmkoliv a pokud to má být Emma, tak to bude Emma. Ale neznamená to, že s ní budu nějaká velká kamarádka,“ usmála se. I mně tím vyloudila na tváři malý úsměv, ale s veselostí neměl moc společného.
„Pojď sem.“ Přišla blíž a objala mě. Kdybych mohl, tak se rozbrečím jako malý kluk. Měl jsem pocit, že se mi všechno hroutí pod rukama.

 

Emma

I když mi Edward říkal, že to nevadí, že chápe mé rozhodnutí, nebyla jsem si tím tak jistá.

Od té noci se mezi námi něco změnilo. Oba jsme se snažili tvářit, že je všechno v pořádku, ale nebylo. A ani jeden z nás to však neřekl nahlas.

Bylo mi to líto. Mrzelo mě, že jsem Edwarda zklamala, ale nemohla jsem jinak. Prostě jsem nechtěla být upír. Buď to pochopí a půjde to dál, nebo ne. Já jsem své rozhodnutí změnit nemohla. Nešlo to.

Změnilo se i chování Edwardovi rodiny vůči mně. Přišlo mi, jako by se mi snažili naznačit, že bych měla všechno přehodnotit a na přeměnu kývnout, kvůli Edwardovi.

Ale právě kvůli němu jsem nemohla. Nebyla bych jako upír šťastná, cítila jsem to. A kdybych nebyla šťastná já, nemohl by být šťastný ani on po mém boku.

Potřebovala bych si o tom s někým promluvit, ale copak bylo s kým? Esmé ani Alice nepřipadaly v úvahu, protože byly na Edwardově straně a Kate byla člověk, který se o něčem takovém nemůže vůbec dozvědět. Takže jsem byla odkázaná jen sama na sebe. Aspoň Nessií byla pořád stejná. Ta nádherná holčička se stala nedílnou součástí mého života a už jsem si neuměla představit, že by z něho odešla, ale to se nejspíš stane, pokud to s Edwardem nezvládneme.

Edward mě přivezl z práce, většinou to pro mě byla oblíbená část dne, protože jsme pak byli spolu, ať už jsme dělali cokoliv, ale tentokrát… Jen jsem vystoupila, řekl, že jde na lov a ať na něj nečekám. Tohle nebylo poprvé. Nechápala jsem, co tu vlastně ještě dělám. To odtažité chování mě ničilo.

Se svěšenou hlavou jsem vešla do domu, pozdravila ostatní a rychle se přesunula k Edwardovi do pokoje.

Lehla jsem si na postel, tvář zabořila do polštáře, ze kterého byla cítit jeho nádherná opojná vůně. Bylo to skoro, jako by byl se mnou. Ale nebyl.

Tohle poznání mě rozesmutnilo ještě víc. Poslední dobou se mnou vůbec nebyl. A zase jsem se rozbrečela. Tak moc mi chybělo to, co bylo předtím. Předtím prokletým rozhovorem.

Dotkla se mě něčí ruka. Strašně jsem se lekla a rychle vyskočila do sedu. Překvapeně jsem zírala na Rosalii.

I když mi to asi moc nepomohlo, snažila jsem se utřít si oči.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se.
„Jo.“ Nechápala jsem, co tu dělá. Ona mě vždycky ignorovala. Snad nikdy jsem s ní nemluvila.
„Nepotřebuješ něco?“
„Ne, díky.“

Promnula si ruce a otočila se k odchodu. Tak tohle bylo vážně divné, pomyslela jsem si.

Rose se u dveří zastavila, váhavě se otočila a pak se vrátila ke mně.

„Vím, co se děje a chci, abys věděla, že tě chápu. Já nemám ráda to, co ze mě je. Kdybych měla na výběr, raději bych zemřela. Ale teď mám Emmetta, což bych jako člověk neměla a není to tak zlé. Ty máš Edwarda, zatím. Přemýšlej o tom. Můžeš buďto všechno ztratit nebo toho spoustu získat.“ S těmi slovy zmizela jako pára nad hrncem.

Chvíli jsem seděla a vykuleně se dívala na dveře, kterými nejspíš odešla. To, co mi řekla… ne, já prostě nemůžu. Je mi líto.

Našla jsem papír a tužku, abych Edwardovi napsala krátký vzkaz, ve kterém bych mu to vysvětlila, aspoň to základní.

Edwarde,

omlouvám se. Možná to nechápeš, ale já jinak nemůžu. Proto si myslím, že udělám líp, když odsud odejdu. Oba tak budeme žít život, který nám náleží. Je mi to moc líto. Věř mi, že Tě budu vždycky milovat.

Promiň

Emma

Rychle jsem si sbalila těch pár věcí, které jsem tu měla. Všechno jsem naházela bez ladu a skladu do cestovní tašky, naposledy se rozhlédla po místnosti a šla dolů.

„Mohl by mě prosím někdo odvést?“ požádala jsem.
„Ty někam jedeš?“ podivila se Esmé.
„Jedu domů. Bude to tak lepší.“
„Ale… Emmo, rozmyslela sis to dobře? Edward…“
„Dělám to právě kvůli němu,“ skočila jsem jí do řeči. „On to nechápe a nepochopí. Takhle to bude všechno vyřešené.“
„Nechceš na něj aspoň počkat a promluvit si s ním?“
„Ne. Řekněte mu prosím, že mě to všechno mrzí.“

„Odvezu tě,“ nabídl mi Emmett. Jen jsem kývla, rozloučila se s přítomnými a šla na něj počkat ven.

ωωω

„Tak co je zase?“ zeptala se Kate, když mě viděla.

Zavolala jsem jí hned po návratu domů. Byt mi připadal tak prázdný a připadala jsem si najednou nějak osamělá. Potřebovala jsem společnost a možná i trochu útěchy a porozumění.

„Rozešli jsme se,“ dostala jsem ze sebe v průběhu pláče. Hlasitě jsem se vysmrkala a dál chytala do kapesníku slzy, které tekly proudem.
„Cože? A proč?“
„Protože… prostě to nešlo.“
„Ale co? Vždycky se dá najít nějaký kompromis,“ tvrdila.
„Tady ne. Je to buď a nebo.“
„Zlato, to mě mrzí. Pojď sem.“ Objala mě. Položila jsem si hlavu na její rameno a dál brečela. Jen co jsem za sebou zavřela dveře, stavidla povolila a já od té doby nepřestala plakat.

„No tak, to bude dobrý,“ utěšovala mě Kate.

Nakonec jsem usnula vyčerpáním.

Ráno na mě čekal hrnek kávy a dva tousty.

„To je pro nový začátek,“ řekla, když mi to servírovala až do postele. „Až se najíš, tak vyrazíme mezi lidi. Je sobota, docela hezky, takže nám procházka neuškodí, možná do toho zapojíme i malé nákupy, ještě jsem se nerozhodla,“ dirigovala. Jen jsem na nic civěla.
„Tak na co čekáš? Jez, ať můžeme jít.“

Poslušně jsem se tedy nasnídala, na probrání si dala sprchu a ustrojila se. Na oteklé červené oči jsem použila trochu make-upu a byla hotová. Neměla jsem náladu na nějaké trajdání, raději bych si zalezla do postele a nevystrčila nos do konce života, ale věděla jsem, že by mi to Kate nedovolila a akorát bychom ztratily spoustu času hádáním, které by stejně vyhrála ona.

„Tak už jsem připravená,“ křikla jsem na ni a vešla do obýváku, kde na mě měla čekat.

Srdce mi udělalo přemet a dech se zadrhl v plicích. Edward…

„No, já si zrovna uvědomila, že dneska nemůžu. Musím už jít.“ Kate na mě nenápadně mrkla a chystala se k odchodu. Snažila jsem se jí nějak naznačit, aby nechodila, nějak jsem se bála zůstat s Edwardem o samotě, ne proto, že bych se bála jeho, ale měla jsem strach z toho, co by se mohlo stát, ale ona se jen usmála, naznačila, že všechno bude v pohodě a už byla v chodbě.

„Tak si to tu užijte, páček.“ Bouchly za ní dveře a bylo ticho.

Co já tady teď?

Edward ze mě nespouštěl oči, ale aby něco řekl, to ne.

„Tak co je?“ Už jsem nevydržela mlčet.
„Co je? Ty jsi odešla bez jediného slova.“
„Nechala jsem ti vzkaz,“ bránila jsem se.
„Vzkaz… nechápu to. Co se stalo?“ Zvedla jsem obočí, on se ještě ptá?
„Ano, ptám se.“
„Já nejsem hloupá. Nechtěla jsem ti to ztěžovat ještě víc. Viděla jsem, jak ses choval posledních pár dní a nezazlívám ti to. Náš vztah prostě nemá budoucnost, tak jsem to ukončila,“ rozhodila jsem rukama.
„Ukončila? Posloucháš se vůbec?“
„Poslouchám a poslouchal ses ty? Vím, že je to pro tebe těžké, ale já prostě upír nebudu. Je mi líto.“
„Ale to já přece vím.“
„Ano, víš, jenže to nemůžeš akceptovat. Vidím, jak tě to trápí…“ odmlčela jsem se.
„Ty to nechápeš.“
„A co sakra nechápu?“ rozčilovala jsem se.
„Bude to horší bez tebe! I když zůstaneš člověkem, bude horší, když odejdeš, tak, jak jsi to udělala včera. Chci být s tebou a je mi líto, že jsem to dával málo najevo, ale když jsem se vrátil a tys tam nebyla, pochopil jsem to. Potřebuju tě ke svému životu,“ vyznal se.
„Ale…“
„Žádné, ale.“ Uchopil mě za ruce a lehce je stiskl. „Omlouvám se, za své chování. Miluju tě, tak mě prosím neodháněj. Dovol mi stát ti po boku, dokud to bude možné. Nic jiného nežádám.“
„Edwarde, já pak umřu, bude to horší, než když to ukončíme teď,“ snažila jsem se uvažovat racionálně, ale nejraději bych se mu vrhla do náruče a už nikdy ji neopustila.
„Nic nemůže být horší než být bez tebe. Tak už netrap, prosím.“ Jemně pozvedl koutek úst ve znamení úsměvu a já si konečně mohla splnit přání a obejmout ho.
„Miluju tě.“

Na zpečetění našich slov jsme se políbili a pak… už byli prostě jen šťastní.

To by bylo, kdybychom byli součástí nějakého filmu, realita je bohužel jiná.

ωωω

Do Edwardova příjezdu zbývalo už jen pár minut. Vyhlížela jsem ho přes výlohu a nemohla se dočkat, čekal nás víkend ve třech. Jen on, já a Nessie. Ostatní jednou na lov a Jake se na chvíli podívá domů k otci. Bude to prostě paráda.

K pultu přistoupil zákazník, takže jsem zase trochu pracovala. Namarkovala jsem mu knihu a než zaplatil, zazvonil zvonek nade dveřmi. Ulétla jsem k nim očima a musela se usmát. Byl tam. Můj princ.

Vrátila jsem zákazníkovi drobné a zdvořile se rozloučila.

„Ahoj,“ vydechla jsem a políbila ho na přivítanou.
„Ahoj, můžeme?“
„Jen si vezmu věci.“ Zašla jsem si dozadu pro tašku, pečlivě zamkla obchod a mohli jsme vyrazit.

Páteční odpoledne znamenalo zácpu a tedy i jízdu krokem, což nebylo nic pro Edwarda. Z rádia se linula hudba a já se pokoušela zpívat, ne, že bych to uměla, ale měla jsem výbornou náladu, tak mi to nevadilo a můj společník nic nenamítal.

„Jééé,“ zvolala jsem. „Zajeď sem,“ ukázala jsem na parkoviště, které jsme právě míjeli.
„Co se děje?“ nechápal. Jen jsem mávla rukou na druhou stanu přes silnici. Byla tam pizzerie, moje nejoblíbenější. Lepší pizzu jsem nikdy nejedla.
„Jen si tam rychle skočím a pojedeme.“ Už jsem si odepínala pás.
„Dojdu ti tam.“
„Ne, to zvládnu. Počkej na mě.“

Přeběhla jsem parkoviště, zabrzdila před silnicí, kterou jsem musela přejít. Čekat na mezeru v tom štrůdlu bude na dlouho.

Pohled doleva, pohled doprava a helemese, jdeme.

Vkročila jsem do vozovky, udělala pár kroků a znovu se raději podívala. Nic nejelo, tak jsem pokračovala. Než jsem ale došla na druhou

Než jsem ale došla na druhou stranu, ozvalo se skřípění brzd a než jsem stihla otočit hlavu, ucítila jsem náraz.

Bylo to jako bych letěla a pak tvrdý pád na zem. Všechno mě bolelo, nemohla jsem se pohnout. Nemohla jsem otevřít oči.

Všude se strhl hrozný hluk, který mi trhal uši, nedalo se to snést. Pak jsem tomu unikla v hluboké tmě, která se nade mnou uzavřela jako vodní hladina.


Co se stalo?


11. kapitola ɞ SHRNUTÍ ɞ 13. kapitola



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Když přijde láska - 12. kapitola:

 1
30.12.2012 [16:52]

kiki1Tak to ji teď bude muset Edward přeměnit, tím jsem si jistá. Emoticon
Pěkná kapitolka. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!