Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Když přijde láska - 11. kapitola

06.05.2011 (13:15) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2537×

11. kapitola

Edward

Byl jsem šťastný. Konečně jsem byl zase beze zbytku šťastný. S Emmou šlo vše více než dobře, potom, co jsem ji našel u sebe v ložnici, bylo všechno… perfektní. Nakonec přijala naše upírství dobře, ale neobešlo se to bez spousty otázek. Jak jsem věděl od Esmé, některé už měla zodpovězené, ale stále přicházely další a další.

Naštěstí byli všichni, až na Rose a Jacoba samozřejmě, neuvěřitelně trpěliví a na všechno jí vysvětlili. S úsměvem jsem pozoroval, jak si povídá s Nessií, respektive nechává si ukazovat různé obrázky toho, co Nessie za svůj krátký život prožila. Malé se to líbilo, protože se mohla předvádět a byla středem pozornosti, byla prostě ve svém živlu. Emmu její dar nepřestával fascinovat.

To se však nedalo říct o mém. Kdykoliv jsem nějak reagoval na její myšlenky, chytala se za hlavu a napomínala se, aby nemyslela, což je prostě nemožné. Snažil jsem se dávat si na to pozor, ale lehko se to řekne, ale hůř dělá. Jsem přece jenom upír a její myšlenky byly někdy tak zajímavé.

Zůstala u nás nakonec tři dny. Bylo příjemné mít ji neustále na blízku. A hlavně po takové době jsem byl lačný po dotecích a polibcích. Nemohl jsem si pomoct.

Konečně jsem jí mohl říct i všechno o Belle. Ne, že bych o to nějak moc stál, ale svěřit se jí bylo… prostě mi to pomohlo. Ne však, že bych se přestal obviňovat, to, co se jí stalo, byla moje chyba, to mi nikdo nevymluví, ale přece jenom už mě to netížilo jako kámen.

Leželi jsme spolu v posteli a povídali si. Teda Emma se zase vyptávala a já se jí snažil na všechno odpovědět a pak se zeptala na něco, co jsem nečekal.

„Jak to bylo s tvou ženou? Říkal si, že můžeš za to, že zemřela…“ Chvíli bylo ticho. Přemýšlel jsem jak odpovědět, co odpovědět, ale pak jsem si řekl, že nejlepší bude pravda. Nechtěl jsem, aby mezi námi ještě něco stálo.
„Když jsem Bellu potkal, bylo to… prostě jsem na ni nemohl přestat myslet. Zpočátku mě zaujala její vůně, která pro mě byla tolik intenzivní a lákavá, že jsem si chvíli myslel, že jí podlehnu. O co jde? Je to jen jedna holka, říkal jsem si, jenže pak jsem ji poznával blíž a blíž a prostě se to stalo,“ na chvíli jsem se odmlčel, úplně ponořen do vzpomínek. Pevněji jsem Emmu stiskl, abych se ujistil, že tam stále je.

„Hned ze začátku našeho vztahu nastaly potíže a já si uvědomil, že vztah s upírem pro ni není to pravé. Ona si zasloužila normální život a tak jsem odešel. Jenže se to neukázalo jako ta nejsprávnější volba. Místo s upíry se zapletla s vlkodlaky. Jedna parta lepší než druhá. Nakonec jsem se vrátil a rozhodl se, že už ji nikdy nenechám samotnou. Chtěla po mně, abych ji přeměnil, a to jsem nemohl dopustit. Nechtěl jsem to, ale jí se to nelíbilo. Neustále si stála na svém, a tak jsme se nakonec dohodli na kompromisu. Vezmeme se a já z ní po čase udělám upíra. Pořád jsem nějak doufal, že si to třeba rozmyslí,“ ušklíbl jsem se. Emma ani nedutala, jen pozorně poslouchala a nechala mě mluvit bez dalších otázek dál.

„Odjeli jsme na líbánky a ještě tam jsme zjistili, že je těhotná. Nikdy jsme neslyšeli o tom, že by upír mohl mít děti, takže to bylo velké překvapení. Všechno šlo hrozně rychle. Normální devítiměsíční těhotenství mělo teď pouhé 3 týdny. Dítě bylo moc silné a Bellu oslabovalo. Dohodli jsme se, že ji hned po porodu přeměním, ale nestihl jsem to, selhal jsem. Nebyl jsem dost rychlý, a tak nás opustila. Připravil jsem Renesmé o matku. Do konce života… existence si to neodpustím.“

Zavřel jsem oči a snažil se vypudit ten výjev z hlavy. Byla to moje vina, zklamal jsem všechny.

Ucítil jsem na tváři Emminu ruku a podíval se na ni. Krátce mě políbila a pak se opřela čelem o moje.

„Nemůžeš za to. Tohle se prostě stává,“ zašeptala.
„Ne v běžných rodinách. V první řadě jsem neměl dopustit, aby otěhotněla, a když už se tak stalo, měl jsem být prostě rychlejší, jsem upír, tak…“
„Tak nic. Jsem si jistá, že jsi udělal, cos mohl a představ si, že kdyby neotěhotněla, nebyla by tu Renesmé.“ Její hlas zněl konejšivě. Měl jsem nutkání schoulit se jí do náruče a na chvíli se tam schovat.
„To máš pravdu. Nessií je moje sluníčko.“
„Já vím. Nesmíš se obviňovat.“
„A co ty? Pořád se viníš ze smrti svých rodičů?“ zeptal jsem se.
„To je něco jiného.“ Viděl jsem, jak jí je rozhovor najednou nepříjemný, ale honem nevěděla, jak změnit téma, takže měla smůlu.
„V čem je to jiné? Podle mě je to stejné. Nebyla to tvoje chyba a stejně to nepřiznáš.“
„Edwarde…“
„Uděláme dohodu,“ navrhnul jsem. „Až ty uznáš, že nemůžeš za to, co se stalo s tvou rodinou, přehodnotím situaci s Bellou.“

Nejdřív se na mě zamračila, ale pak jí to v hlavince začalo šrotovat. Přála si, abych se kvůli tomu netrápil a to ji nakonec přesvědčilo souhlasit.

„Hned, jak uznáš, že za to nemůžeš, zvážím všechno znovu,“ slíbil jsem.

Na zpečetění našeho slibu jsme si podali ruce a navíc to stvrdili polibkem.  A hned v tu chvíli se mi začal rodit plán, jak ji trochu postrčit a zároveň jí pomoct.

Emma

„Kam to jedeme?“ zeptala jsem se asi po milionté a koukla na Edwarda, který po mně hodil pobaveným pohledem. Tak mě to prostě zajímá, řekla jsem mu ve své hlavě.

Nevím jak u nich, ale já jsem byla zvyklá na to, že když mě někdo někam veze, prozradí mi cíl cesty. Věděla jsem akorát, že jedeme směr Seattle, ale netušila jsem, co bychom tam mohli dělat.  Edward mi nařídil zabalit si na pár dní a spíš letní oblečení, což byla další věc, které jsem vůbec nerozuměla. Na co bych v Seattlu potřebovala kraťasy a tílko?

Z práce jsem byla uvolněná na celý týden. Dovolenou jsem neměla od té doby, co jsem tam začala pracovat, takže nebyl problém, ale kdybych věděla, o co se bude jednat, ještě bych si to rozmyslela.

„Nebruč pořád. Už jsem ti říkal, že je to překvapení,“ udobřoval si mě Edward. Fajn, takže překvapení, ale…
„My jedeme na letiště?“ podivila jsem se, když plynule vyjel výjezdem z dálnice. Mlčel.
„Ježiš, já nejsem slepá, stejně to vidím, tak mi můžeš aspoň odpovědět,“ čertila jsem se.
„Ano, jedeme na letiště a někam poletíme,“ rozvinul svou odpověď.
„Fajn, ale asi mi neřekneš, kam poletíme, co?“ zkusila jsem to.
„Ne, tak to ti vážně neřeknu,“ zaculil se.
„Snaha se počítá.“

V letištní hale se to hemžilo lidmi, bylo to jako obří mraveniště. Všichni někam pospíchali, všude vládl ruch a shon. Raději jsem se při procházení držela Edwardovy ruky, abych se mu neztratila.

„L. A.,“ řekla jsem skepticky při pohledu na odletovou tabuli. Dost dobře jsem si nedovedla představit Edwarda ve slunném Los Angeles. Byla jsem poučena, z jakého důvodu nechodí upíři na sluníčko, takže… ne, to musí být omyl.

Edward nic neříkal, jen se nevinně usmíval a táhl mě za sebou.

Skoro celou cestu jsem prospala, ono je to na sedadlech první třídy jiné poleženíčko než v turistické. Letušky by udělaly první poslední, stejně tak Edward, abych se cítila dobře.

Přistáli jsme za tmy a podle teploty jsme byli skutečně v Los Angeles. Páni. To horko… připomnělo mi to dětství.

Na letišti jsme si vypůjčili auto a někam jeli, ale ne do Los Angeles, jak jsem se mylně domnívala. Mířili jsme po dálnici pryč od města. Už jsem se ani nepokoušela vyptávat, protože by se mi určitě dostalo té samé odpovědi. Tak nač plýtvat energií.

I když jsem prospala cestu letadlem, tiché předení motoru a tma kolem mě znovu ukolébaly. Vzbudila jsem se až v posteli v cizím pokoji. Byl už den, ale závěsy zůstaly zatažené, takže v místnosti vládlo šero.

Protáhla jsem se, protřela si oči a posadila se.

Pokoj kolem mě byl elegantní, útulný, s postelí, na které jsem ležela, dvěma křesly, stolkem, televizí, prádelníkem a měl dokonce krb. Ale byla jsem tam sama.

Vyštrachala jsem se ven a otevřela jediné dveře, které tu byly. Ocitla jsem se v malé chodbičce s dalšími dveřmi, za kterými se skrývala koupelna. Tu jsem okamžitě použila a dopřála si dlouhou horkou sprchu. Po celé té cestě jsem si připadala špinavá a upocená. Pořádně jsem si našamponovala vlasy, pečlivě je opláchla a pak se, zabalená pouze do velké bílé, krásně měkoučké osušky, přesunula zpět do pokoje.

Tam už na mě čekal Edward a tác plný jídla.

Zálibně si mě prohlížel a pak na mě zakýval prstem, abych přišla blíž. Poslechla jsem ho a pomalými krůčky se k němu blížila. Po mých nohách zůstávaly na koberci mokré šlápoty, ale nestarala jsem se o to.

Těsně u něj jsem se zastavila a čekala, co bude dál. Nemusela jsem přemýšlet dlouho. Stáhl si mě na klín a hladově políbil. Polibek jsem mu oplácela a celá se do něho propadala. Kdyby se ode mě neodtáhl, asi bych z nedostatku vzduchu zkolabovala.

Opřel se čelem o mé a díval se mi zblízka do očí.

„Jak ses vyspala?“
„Moc dobře, kde jsi byl?“ zajímala jsem se.
„Něco jsem zařizoval na recepci a taky jsem ti objednal snídani.“
„To jsi moc hodný, mám už pořádný hlad.“ Jako poděkování jsem mu vtiskla krátký polibek na rty a pak se vrhla na jídlo. Zůstala jsem sedět na jeho kolenou a krmila se, jako bych týden nejedla.

Vůbec mi nevadilo, že mám na sobě jen osušku a Edwardovi zřejmě taky ne, protože si začal pohrávat s jejím dolním lemem. Jeho studená dlaň mi putovala po stehnu výš a výš. Musela jsem mu ji odstrčit, jinak… jinak bych nedojedla.

Když jsem spolkla poslední sousto, řekla jsem si, že bych se měla obléknout, jenže se mi ani nepodařilo vstát. Edward mě držel dole a pak mi nestydatě zajel rukama pod osušku. Pozorně mě sledoval a čekal na mou reakci. Ani jsem se nehnula, i když… jeho doteky mi byly víc než příjemné.

Otočil si mě čelem k sobě a dlaněmi pokračoval po mých zádech výš, až mi osuška úplně spadla. Jeho oči byly černé jako noc a jasně jsem cítila jeho vzrušení. Už jsem nemohla déle odolávat. Rychle jsem ho objala a spojila naše rty.

ωωω

„Proč jsme tu?“ zeptala jsem se po hodné době.
„Uvidíš večer,“ zamumlal mi do ramene.
„Další překvapení,“ povzdychla jsem si.
„Pořád to samé.“
„A proč až večer?“ vyzvídala jsem dál.
„Zlato, povídej se ven,“ poradil mi. No jo, ty jsi koumák, Emmo.
„Jasně, takže máme celý den volno?“
Edward zabrousil očima k hodinám a opravil mě. „Už jen odpoledne.“

Jůů, už je jedna. Ten čas ale letí.

„Fajn i odpoledne stačí,“ libovala jsem si a mrkla na něj.
„Byla jsi tak zkažená už předtím, nebo za to můžu já?“
„Hmm…“ chvíli jsem přemýšlela. „Můžeš za to ty,“ usoudila jsem a obdarovala ho zářivým úsměvem.

ωωω

Když se setmělo, vyšli jsme konečně z hotelu, ne, že by se mi tam nelíbilo. Zbývající čas jsme si zpříjemnili, jak nejvíce to šlo.

„Chceš jet autem nebo se projít?“
„Projít,“ rozhodla jsem se. Bylo krásně teplo, ani vítr nefoukal. Někdo by to nazval vedrem a dusnem, ale mně to po takové době bylo příjemné. V Port Angels bylo v létě sice teplo, ale ne takové. Foukal studený vítr od moře a chybělo tam slunce.

Teď byl sice večer a slunce jsem taky neviděla, ale bylo to prostě něco jiného.

Ruku v ruce jsme si vyšli po dlážděném chodníčku. Hotýlek stál v centru města, spíš městečka, po pár krocích jsme došli na malé náměstíčko, které se hemžilo lidmi, možná turisty, kteří lízali zmrzlinu, posedávali v restauracích nebo kavárnách. Bylo to moc hezké. Všude byly vysázené stromy a podél chodníků se táhly záhony s pestrobarevnými květinami.

To místo mi něco připomínalo. Nevěděla jsem co, ale znala jsem to. Aspoň myslím.

Edward mi koupil kornout zmrzliny a pokračovali jsme v cestě.

Dostali jsme se do poklidné části města plné malých barevných rodinných domů. Všechny měly krásné předzahrádky s pečlivě zastřiženými trávníky a spousty květů. Bílé laťkové ploty vypadaly jako z časopisu dokonalé bydlení.

Stále víc a víc se mě zmocňoval pocit, že jsem tu už byla. Ale kdy?

Mrkla jsem na Edwarda a načapala ho, jak na mě upřeně kouká.

„Co tady děláme?“ zeptala jsem se opatrně.
„Uvidíš.“ Pevně mi stiskl ruku. Na jeho tváři nebyla ani stopa po smíchu. Tvářil se vážně. Nelíbilo se mi to. Postupně se mě zmocňovala úzkost, žaludek se mi nepříjemně svíral.

Došli jsme na konec ulice. Domy už ke konci stály dál a dál od sebe. Cesta před námi byla poněkud zarostlá, dlouho nepoužívaná.

S každým krokem jsem zpomalovala. Svíralo se mi hrdlo a do očí tlačily slzy.

Vzpomněla jsem si dřív, než jsme došli na místo. To už mi slzy tekly tiše po tvářích. Co tady děláme? Proč jsme sem přijeli?

Zastavili jsme se na kraji bývalého pozemku. Místo bylo zarostlé, jak sem nikdo nechodil, ale přesto byly vidět zbytky z domu.

Pustila jsem se Edwardovy ruky a šla dál. V roští, které tvořila vysoká tráva a plevel, jsem rozeznala i květiny, které vysázela maminka společně s tátou. Byl tu i strom, na kterém visívala houpačka, a taky tu byl strom, který způsobil oheň.

Zbytky domu byly už polorozpadlé, za ta léta ztrouchnivěly. Opatrně jsem tam vstoupila a procházela přes ruiny. Musela jsem si dát pozor, kam šlapu, což se přes slzy dělalo těžko. Sem tam jsem brkla, ale na nohou se udržela, ale jen do té doby než jsem narazila na zasypaný vchod do sklepa.

Všechny vzpomínky byly zpět. Zavalily mě jako lavina a já se jim nemohla ubránit. Sedla jsem si na zem a nestarala se o špínu, zkrátka jsem to už nevydržela.  Usedavě jsem se rozplakala. Slzy tekly jedna za druhou a nešly zastavit. Za zavřenými víčky jsem viděla obličeje rodičů a brášky.

Tak dlouho jsem to všechno potlačovala. Myslela jsem, že je to pryč, ale nebylo. Všechno to bylo ve mně, ukryté někde hodně hluboko a tady, na místě, kde to začalo, to znovu vyplulo na povrch se všemi ostny, které mi způsobovaly bolest.

Proč jsme sem jeli? Proč?

Nechci si to připomínat. Nechci být na místě svého selhání. Nikdy jsem se sem nechtěla vrátit. Odstěhovala jsem se proto, abych zapomněla, což samozřejmě nešlo, ale trochu mi pomohlo být v jiném prostředí. Úplně jiném. Port Angels bylo naprosto odlišné od Sea Paradise, proto jsem si ho vybrala.

A teď jsem tady!

„Promiň,“ ozvalo se mi u ucha a silné ruce mě zvedly do Edwardovy bezpečné náruče.

Schoulila jsem se mu tam jako malé dítě a brečela až do úplného vyčerpání. Nikdy by mě nenapadlo, že bych se mohla takhle složit, ale stalo se.

Nevím, jak dlouho jsme tam stáli. Edward mě objímal a snažil se utišit hlazením po zádech.

Když jsem se trochu vzpamatovala, odtáhla jsem se od něj a ještě jednou se rozhlédla kolem sebe. Byla už úplná tma, ale přesto jsem díky měsíčnímu světlu dobře viděla.

„Proč jsi mě sem vzal?“ zeptala jsem se. Hlas jsem měla ochraptělý předcházejícím pláčem. „Proč zrovna sem?“
„Musel jsem. Potřebuješ se vyrovnat s minulostí jednou pro vždy a to nepůjde, když si sama neodpustíš. Vždycky to bude v tobě. Tohle je nejlepší způsob, jak se se vším smířit.“
„Ale co když nechci?“ vyjela jsem na něj. Musím přiznat, že jsem to považovala za zradu. Věděl, jak mě bolí to, co se stalo mé rodině a přesto tu teď stojím.
„Nechtěl jsem ti ublížit,“ reagoval na mé myšlenky, „jen ti pomoct.“
„Nestojím o pomoc. Dokážu se o sebe postarat sama!“ Otřela jsem si oči a vykročila zpět k hotelu.

Netuším, kde se to ve mně vzalo, ale měla jsem na něj vztek.

Edward šel vedle mě a mlčel. Nesnažil se omlouvat nebo mi domlouvat, což měl jediné štěstí, protože jsem byla slušně nabroušená.

V tichosti jsme se dostali do pokoje, ve stejném tichu jsem se zavřela do koupelny a zalezla do postele. Edward si sedl do křesla a víc jsem se o něj nezajímala, měla jsem dost starostí sama se sebou. I když jsem se všechno pokoušela zahnat a usnout. Nešlo to. V hlavě jsem měla hotový guláš.

Nakonec se mi podařilo odpadnout únavou, ale nebyl to příjemný spánek. Vzbudila jsem se brzy, sotva svítalo. Zjistila jsem, že jsem v pokoji sama. Trochu jsem se lekla, jestli Edward třeba neodjel, ale věci měl na svém místě.

Asi jsem byla předešlý den příliš příkrá, ale v tu chvíli jsem si nemohla pomoct. Přemýšlela jsem, kde asi může být, ale vzhledem k tomu, že slunce ještě nesvítilo, mohl být někde venku, možná na lovu.

Oblékla jsem se, letní šaty, které mi dala Alice, se zdály tou nejvhodnější volbou. Podle toho, jak to vypadalo venku, jsem mohla očekávat velmi teplý letní den plný slunce.

Chvíli jsem seděla v křesně, podupávala nohou a čekala na Edwarda, což jsem nakonec vzdala, napsala mu vzkaz, že budu venku a odešla.

Možná to bylo vůči němu nespravedlivé, věděla jsem, že on ven nemůže a přesto šla, ale viděla jsem v tom možnost být nějakou dobu sama, přemýšlet a vzpomínat.

Moje kroky vedly k našemu bývalému domu, tedy k tomu, co z něho zbylo.

Tentokrát jsem věděla, co na mě čeká, takže to nebyl takový šok. Ve dne to vypadalo úplně jinak, spíš hůř než líp.

Našla jsem místo, kde byl kdysi vchod, a vešla. Nemělo to žádný význam, ale měla jsem pocit, že to musím udělat.

Před očima jsem měla naši žlutě vymalovanou chodbu s bílým obložením. Celý dům byl vyvedený ve veselých barvách, mamce se to tak líbilo a mně taky. Bylo to příjemné, útulné, rodinné. Vešla jsem do obýváku a do kuchyně. V hlavě jsem to viděla jako dřív. Tolik mi to chybělo.

Pak jsem se přesunula na zarostlou zahradu, kde jsem si lehla do vysoké trávy a nechala sluneční paprsky laskat mou kůži. Vyhřívala jsem se jako had na slunci a vstřebávala do sebe co nejvíc tepla, abych měla zásoby, až se vrátím do Port Angels. Tam takovéhle krásné počasí nezažiju.

Kolem poledne jsem zašla na hřbitov, kde jsem od svého odchodu taky nebyla. Cestu k místu odpočinku rodičů a Dannyho jsem si dobře pamatovala, i když jsem tu byla všehovšudy dvakrát. Hrob byl čistý, takže se o něj někdo staral. Za to jsem byla moc vděčná, ať už to byl kdokoliv.

„Ráda vás zase vidím,“ zašeptala jsem. „Dlouho jsem tu nebyla, já vím, ale nedokázala jsem to. Omlouvám se.“ Ukápla mi slza. „Omlouvám se za to, co jsem vám udělala. Je mi to moc líto. Kdybych… nemuselo se to stát.“ Hřbetem ruky jsem si otřela oči. „Mohli jste tu být se mnou a mohli jsme být všichni šťastní. Je to moje vina.“

Zahřmělo. Z ničeho nic. Nebe bylo azurově modré, ale přesto se ozvala bouřka. Normálně bych se utíkala rychle schovat, ale teď ne. Klečela jsem na místě a nechala slzy téct po tvářích. Ale za moment to už nebyly jen mé slzy. Pršelo, ba ne, lilo jako z konve. Na předtím modrém nebi se hromadily mraky a vypadalo to, jako bych se vrátila domů do Port Angels.

Zvedla jsem obličej a nechala si ho zkrápět kapkami deště. Bylo to jako pohlazení od maminky. Jako by tu byli se mnou.

Znovu jsem obrátila svou pozornost zpět na náhrobek. Je to snad…

Déšť neustával, jako by plakalo samo nebe. Bouřka se přibližovala. Nevěděla jsem, co mám dělat. Tohle nebylo normální. Co si pamatuju, tak v Sea Paradise pršelo sotva dvakrát do roka a ještě to byly jen takové malé deštíčky. Co je to déšť, jsem poznala až v Port Angels.

Znamení? Na něco takového jsem nikdy nevěřila. Ale…

„Já se vážně omlouvám. Mohla jsem vám pomoct, kdybych…“ Znovu se ozval hrom, až mi málem zalehly uši. Je tohle vůbec možné?

„Ale je to pravda! Mohla jsem tomu zabránit.“ Hrom.
„Nemohla?“ Nic.
„Jenže já nemůžu přijmout, že jste jen tak odešli. To nemůžu,“ vzlykla jsem. „Chtěla bych, abyste tu byli se mnou. Vím, že už to nejde,“ šeptala jsem a ramena se mi otřásala pod novými přívaly pláče.
„Je jednodušší obvinit sebe, než to brát jako osud. Musím se na někoho zlobit. Musím se zlobit na sebe a ne na vás, za to, že jste odešli. Ale vy jste odešli. Nechali jste mě úplně samotnou… Všechno jsem ztratila kvůli vám!“ valilo se ze mě. Najednou jsem byla plná vzteku na Dannyho, na naše… Všechno to byla jejich vina!

Uhodila jsem pěstí do náhrobku. Do háje. Nechali mě jako by nic. Sebrala jsem se a utíkala a utíkala. Proběhla jsem městem, které bylo i při vydatném dešti plné lidí.

Proletěla jsem recepcí a nevšímala si udiveného pohledu recepčního. Zdolala jsem schody a rozrazila dveře.

Celá promočená, udýchaná a ubrečená jsem stála na prahu pokoje.

„Emmo,“ vydechl Edward a už mě držel v náruči. „Bál jsem se o tebe.“
„Byla jsem na hřbitově,“ špitla jsem a dál se topila v slzách.
„To bude v pořádku.“
„Oni mě tu nechali, opustili mě,“ brečela jsem.
„Já vím. Vyplač se, pomůže ti to.“

Sedl si se mnou na postel. Schoulila jsem se v jeho pažích a poddala se tomu. Vztek přešel v žal. Žal ve smutek, smutek v lítost.

Nakonec jsem už jen bez hlesu ležela a nechala se objímat.

„Omlouvám se za své včerejší chování,“ řekla jsem do ticha. Venku už zase svítilo sluníčko, po dešti ani stopy.
„Měl jsem ti to říct, ale bál jsem se, že když to udělám, odmítneš,“ přiznal.
„Odmítla bych,“ souhlasila jsem.
„Můžeme jet hned pryč,“ navrhl mi.
„Ne, potřebovala jsem se sem dostat. Děkuju.“
„Nechci, abys byla smutná.“
„Nejsem smutná, už ne.“

Tak co říkáte na malý výlet?

10. kapitola ɞ SHRNUTÍ ɞ 12. kapitola

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Když přijde láska - 11. kapitola: