Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Když přijde láska - 10. kapitola

Když přijde láska - 10. kapitolaCo bude dál?

10. kapitola

Edward

U Belly mi vadilo nebo jsem spíš nedokázal pochopit, jak může brát všechno tak v klidu. U Emmy jsem doufal, že to přijme a stal se pravý opak. Bála se mě. Hodně se mě bála. Otázka, zda jsem Bellu zabil, mi to jen potvrdila.

Celou noc jsem seděl v autě před jejím domem a přál si, aby vyšla ven, ale to se samozřejmě nestalo. Její okna byla tmavá, jako by tam nikdo nebyl. Ale i tak jsem zahlédl, jak se záclona krátce po jejím příchodu zavlnila.

Se svítáním jsem se vydal domů. Tam se na mě vrhla Alice, po oznámení naprostého neúspěchu mě zahrnula soucitem, ale to jsem nechtěl.

Vysprchoval jsem se a šel jsem k Nessii, která klidně spala v postýlce. Paleček v puse stačil k tomu, aby byla spokojená. Její sny byly plné barev, občas jsem se tam mihl i já a k mému překvapení, potěšení i smutku zároveň i Emma a samozřejmě i Bella.

Ukazovali jsme Nessii Belliny fotky a stále jí opakovali, kdo byla její matka, aby to věděla, aby věděla, že ji měla ráda.

Jak jí teď řeknu, že ji opustila další osoba, opět mojí vinnou. Všechno jenom kazím.

Pohladil jsem ji po hlavičce a opatrně ji zvedl do náruče. Trochu se zavrtěla, ale neprobudila se. Usadil jsem se s ní do křesla, mírně ji pohupoval a pobrukoval nějakou melodii.

Ona byla mou oázou klidu. Kvůli Nessii jsem šel dál, kvůli Nessii stálo za to žít a bojovat. I když budu bez Emmy, budu tu pro svou dceru, kvůli které bych udělal všechno na světě. Záleží jen na ní, na ničem jiném.

Dveře se tiše otevřely a vešla Esmé. Usmála se na mě a potichoučku řekla: „Je mi to líto, neměla jsem tě do toho tak tlačit.“
„Ty za to nemůžeš, sám jsem to udělal a mohl jsem očekávat, že to nevezme. Je to člověk a já upír. Byla to přirozená reakce.“
„Edwarde, ona to nakonec vstřebá, musíš jí dát čas. Vím, že to pochopí. Ona tě miluje a nic to nezmění,“ ujišťovala mě.
„Děkuju, Esmé, kéž bys měla pravdu.“
„Mám, věř tomu, že mám.“ Odešla a nechala mě tam s mými myšlenkami.

Políbil jsem Nessii na čelo, zavřel oči a odpočíval, aspoň se o to snažil.

 

Emma

Probuzení bylo nepříjemné. Bolela mě hlava, oči jsem měla červené a opuchlé. Zalezla jsem si do sprchy, kterou jsem si dala nejdřív studenou na probrání a pak horkou, až jsem měla úplně červenou pokožku.

Pořádně jsem si omyla obličej studenou vodou a šla si dát kafe. Nutně jsem do sebe potřebovala dostat do těla kofein, abych mohla začít fungovat.

Rozhodla jsem se, že na včerejšek zapomenu, zapomenu na poslední měsíc. Nic se nestalo a život jde dál. Já jdu dál.

Přichystala jsem se do práce a vydala se na cestu.

Ono se řekne jít dál, zapomenout, dělat, že se nic nestalo, ale hůř se to dělá, protože celou dobu, co jsem měla pracovat, jsem stála u polic, kam jsem měla rovnat nové knihy, koukala do blba a místo, abych viděla hřbety knih, měla jsem před očima Edwardův dokonalý obličej.

Viděla jsem jeho neodolatelný úsměv, krásné oči, cítila jeho vůni, jako by stál vedle mě, hebkost jeho ledových rtů, dotyk je dlaní… Ne, Edward je minulost!

Marně jsem se na to upozorňovala. Byla jsem prostě hloupá a ještě k tomu hloupě zamilovaná, špatně zamilovaná.

Zvláštní je, že i když jsem mi rozum říkal, že je tohle špatné, moje srdce říkalo, že Edward je tím pravým a je jen správné ho milovat.

Ale poslouchala jsem rozum, kdo jiný by měl mít pravdu, než on.

ωωω

Jak Edward řekl, tak udělal. Držel se zpátky, neozval se. Vím, že mi to slíbil a já si to tak přála, ale… Na telefon jsem se dívala se skrytou nadějí, že tam bude zmeškaný hovor nebo třeba smska, ale nic.

Párkrát jsem se přistihla, že jsem si sama našla jeho číslo v seznamu a držela palec na zeleném telefonku, stačilo zmáčknout.

Neudělala jsem to. Nemohla jsem, něco mi v tom bránilo. Už to nebyl ten Edward, za kterého jsem ho považovala. Situace se změnila. Měl minulost vraha, kterou jsem nemohla jen tak vymazat.

On prostě nebyl pro mě. Tečka, konec, hotovo.

Kate se mě samozřejmě vyptávala na naše, podle ní, úžasné rande, takže jsem mlžila, jak nejvíc to šlo. Řekla jsem, že jsme se pohádali, čímž jsem si vůbec nepomohla, spíš naopak. Musela jsem pak pořád poslouchat, že bych to měla napravit, promluvit si s ním a tak různě.

Ona sama dala na mou radu a vyrazila si s Dennym. Měli už tři rande. Za těch pár dní to byl pěkný fofr, ale vypadala spokojeně.

Když jsme se viděly po pár dnech, které jsem trávila přemýšlením o tom co dál, znovu na mě uhodila.

„Tohle nemohla být jen obyčejná hádka. Na to ti neskočím. Tak ven s tím, honem, mám rande, sem s tím,“ rozkazovala a pohodlněji se usadila do měkkých polštářů na gauči.
„Už zase?“
„Jo, je fajn, ale nemysli si, že odvedeš pozornost. Co se stalo mezi princem a tebou?“
„Dobře, fajn, tak já ti to řeknu,“ vzdala jsem to. Kate nahodila spokojený výraz a mlčela. „Lhal mi, neřekl mi o sobě jednu důležitou vět, se kterou je spojena ne příliš hezká minulost.“
„Bere drogy? Chodí do bordelů?“
„Ne,“ bránila jsem ho vehementně, i když nevím, co je vlastně lepší.
„Tak co?“
„Nemůžu ti to říct. Jen je to… nevím, prostě s ním nemůžu být,“ rozhodila jsem rukama a můj hlas na konci trochu zakolísal.
„No tak, přece bys nebrečela. Miluješ ho?“ zeptala se. Jen jsem kývla, nebylo co víc říct.
„A dělá pořád tu věc, kterou dělal v minulosti, a která ti tak vadí?“ Tentokrát byla moje odpověď záporná.
„Tak o čem tu vůbec mluvíme? Mazej za ním, na co čekáš?“
„Když já jsem na něj byla hnusná,“ zavzlykala jsem.
„Ale prosím tě, pokud něco provedl, tak je jasné, že jsi neskákala radostí. Emmo, pokud ho máš ráda a víš, že s ním můžeš být šťastná, že on je ten pravý, nenech si ho utéct mezi prsty. Už bys takového potkat nemusela,“ nabádala mě.

To má pravdu. Takového jako Edward už nikdy nepotkám. On je jedinečný… vším. Svým chováním, krásným vzhledem a především svou podstatou.

Sakra, měla jsem ho nechat, aby mi to všechno vysvětlil. Co já vím o upírech? Zjistila jsem, že moc asi ne, když může chodit ve dne po venku.

„Kde mám klíčky?“ Vystřelila jsem z gauče a chaoticky běhala sem a tam.
„Co?“ nechápala Kate, která mě ještě před chvílí objímala a utěšovala.
„Klíčky od auta, jedu za ním.“
„Tak se mi líbíš,“ pochválila mě. Zvedla se, přešla ke stolku pod oknem a s úsměvem mi klíčky podávala.

„Hodně štěstí,“ mávala mi z chodníku. Ještě jsem na ni jednou mrkla do zrcátka a vyjela směr Forks.

Mohla jsem jen doufat, že má stále zájem mi něco vysvětlovat. Mohl si to taky rozmyslet, po tom, jako jsem udělal scénu.

Ne! Prostě za ním přijdu a promluvím si s tím. O nic jiného nejde. Pak se uvidí, co bude dál.

ωωω

Zaparkovat, vystoupit, přejít kousek ke dveřím a zazvonit. Tyhle naprosto jednoduché úkoly mi přišly neobvykle namáhavé. Všechno jsem dělala s větším soustředěním, než bylo nutné, jinak bych tam snad nedošla.

Zmáčkla jsem zvonek a čekala, nikdo neotvíral. Zkusila jsem si otevřít sama a k mému překvapení dveře povolily.

Nesměle jsem vešla do velkého vzdušného obýváku a užasle se dívala na malou Nessii, která seděla na dece uprostřed pokoje a vesele se na mě usmívala.

„Haló?“ zkusila jsem to. Nic. Ticho. „Ahoj miláčku, ty jsi tu sama?“ Došla jsem k ní a sedla si vedle na deku. Renesmé se ke mně natáhla a malinko poskočila zadečkem. Vzala jsem ji do náruče a posadila si ji na klín.

„Kdepak máš tátu?“ zeptala jsem se. „Přece by tě tu nenechali samotnou.“

Nessie připlácla dvou malou dlaň na mou ruku a v tu chvíli jsem viděla Edwarda a ostatní odcházet pryč. Mával na mě a usmíval se. Slíbil, že se brzy vrátí.

Leknutím jsem sebou trhla a tím se sebe shodila Nessiinu ruku a obraz zmizel.

Co to bylo?!

Renesmé mě obdarovala úsměvem a zamrkáním dlouhými řasami. Je možné, že… Ne, to je hloupost. Něco se mi zdálo, přesvědčovala jsem se. Ale jako by mi chtěla dokázat, že nemám pravdu, znovu se mě dotkla a tentokrát jsem viděla svůj nevěřícně obličej a cítila radost z toho, že jsem tak vykulená.

„Nessie?“ řekla jsem překvapeně.

Ozval se bublavý smích, jak ji těšila moje reakce.

„To děláš ty? To není možné.“ Položila jsem si její dlaň na ruku, abych vyzkoušela, jestli je to vážně tak, ale nic se neobjevilo.

Blbost, Emmo, stává se z tebe cvok, říkala jsem si, jenže v tu chvíli jsem to uviděla zase. Já a Edward, jak se líbáme. Přesně jsem si tu chvíli pamatovala. Byli jsme s Nessií u mě v bytě, uložili jsme ji ke spánku a pak se políbili. Evidentně nespala, mrška jedna malá.

Tak mě najednou napadlo… je ona taky upír? Edward jím je, je taková i jeho dcera? Neuměla jsem si představit, že by tak roztomilé stvoření mohlo být zabíjejícím monstrem. Ne! Oni nejsou zabíjející monstra, napomenula jsem se v duchu. Nezabíjí lidi, teď.

„Ukážeš mi ještě něco?“

Nemusela jsem ji pobízet dvakrát. Hned jsem viděla Edwarda, jak jí povídá o Belle. Vyprávěl jí moc krásně, pak jí povídal o mně a o tom, jak mě má rád. Že by byl rád, kdybych s nimi mohla být napořád.

Vehnalo mi to slzy do očí. Ta prostá slova znamenala všechno. Všechno, co jsem si mohla v tuto chvíli přát.

Pohled, jakým se na Nessii v tu chvíli díval, byl přesně ten, který jsem tak milovala. Byl to ten, který jsem chtěla vídat dál.

„Ty jsi tady, Emmo?“ ozvalo se za mnou. Rychle jsem si otřela oči a otočila se. Ve dveřích do kuchyně stála Esmé. „Promiň, neslyšela jsem, že jsi přišla.“ Omluvně se na mě usmála, ale v očích jí vesele jiskřilo. Proč já jí to jenom nevěřila.
„Vy taky?“ zeptala jsem se dřív, než jsem si to stihla promyslet.
„My všichni, teda kromě Jaka a Nessii.“ Trochu se mi ulevilo, že ten drobeček není… upír. „Jsem ráda, že jsi přišla. Edward bude mít radost. Byl teď jako tělo bez duše.“
„Je doma?“
„Ne, oni jsou… nejsou doma.“ Ale kde jsou, mi neřekla. Postoupila pár kroků blíž ke mně, ale pořád si držela odstup a byla jsem jí za to vděčná. „Posaď se přece. Dáš si něco k pití?“

Položila jsem Nessii zpět na deku, opatrně jsem se posadila na gauč a záporně zavrtěla hlavou.

Esmé zkontrolovala pohledem Renesmé, která se právě věnovala nějaké hračce a usedla do křesla.

„Jsem si jistá, že máš nějaké otázky,“ začala.
„Nějaké? Mám jich spoustu. Asi vám Edward říkal, jak jsem se chovala, ale já…“
„Rozumím ti, není to lehké. Ani si nedokážu představit, co se ti teď asi honí hlavou, ale je mi jasné, že to není nic příjemného. Můžu tě ujistit jen o jednom. V tomhle domě ti nikdo neublíží. Na to ti dávám své slovo,“ slíbila.
„Já jsem si to ani nemyslela, teda teď už si to nemyslím. Bože, nenapadlo by mě, že někdy povedu podobný rozhovor,“ zavrtěla jsem hlavou a hořce se usmála.
„Odpovím ti, na cokoliv budeš chtít, nebo můžeš počkat na Edwarda,“ nabídla mi. Chtěla jsem si promluvit s Edwardem, ale některé otázky nesnesly odkladu. Cítila jsem, jak se mi hromadí v hlavě a chtějí rychle ven.

A Esmé byla milá. Ať už byla cokoliv, připomínala mi matku. Ne zrovna tu moji, i když chováním jí trochu podobná byla. Esmé byla žena předurčená k tomu být matkou. A i když jsem věděla, co je, cítila jsem se u ní v klidu a bezpečně.

„Ráda bych se vás na něco zeptala. Edward říkal, že pijete krev zvířat…“
„Ano, nezabíjíme lidi. Máme úctu k lidskému životu a tak jsme našli alternativu, která nám vyhovuje,“ odpověděla mi a klidně se mi dívala do očí. Ty její měly karamelovou barvu, stejně jako oči zbytku rodiny. Kdo ví, jestli je to jen náhoda.
„Ale Edward zabíjel lidi.“ Těžko se mi to vyslovovalo, ale musela jsem.
„Měl určité období, dalo by se říct pubertu, kdy zkusil i jiný způsob života, ale o tom by sis měla promluvit s ním, neznám moc podrobností. Po nějakém čase zjistil, že to není správné a vrátil se k nám.
„A jste skuteční příbuzní?“
„Ne, ale připadáme si tak. Jsme spolu už hodně dlouho. Nejdřív byl Carlisle, který stvořil Edwarda. Umíral na španělskou chřipku, nebylo mu pomoci a tak ho Carlisle přeměnil a zajistil mu tak věčný život. Pak zachránil mě. Byla jsem nešťastná a skočila z útesu. Ze svého lidského života si toho velmi nepamatuju, takže neznám podrobnosti. Následně se k nám dostala Rosalií, která měla být Edwardovou družkou, ale jak sama víš, nějak to nevyšlo a Rose si našla Emmetta. Alice s Jasperem se k nám jednoho dne přidali, a tak žijeme jako jedna velká rodina. Snažíme se chovat co nejvíc jako lidé, abychom zapadli, a navíc se nám to líbí.“
„A Jacob?“ zajímala jsem se dál.
„On… snad tě to nevyděsí,“ zaváhala.
„Po tom, co jsem se dozvěděla o vás, mě už nic nerozhází,“ hrála jsem si na statečnou, ale měla jsem tak trochu stažený žaludek.
„Jake byl kamarád Belly. Byl do ní zamilovaný, ale ona si vybrala Edwarda.“ Fajn, ale co dělá tady s nima? Opravdu zvláštní. „On taky není člověk… ne tak úplně.“
„Říkala jste, že není upír,“ připomněla jsem jí.
„Ano, není upír. On je vlkodlak.“
„Prosím?“ Pusu jsem měla dokořán a oči jako tenisáky.
„Ano, v Quiletské rezervaci nedaleko odsud žije starý indiánský kmen. Jeho členové se mění ve vlky, aby chránili území.“ Na chvíli se odmlčela a dávala mi čas, abych to vstřebala.
„Vlkodlak? To se jako mění za úplňku?“
„Ne, on se dokáže proměnit kdykoliv.“
„Ježiši…“
„Nechceš vodu? Počkej, hned jsem zpátky.“

Ani ne za tři sekundy jsem v ruce držela sklenici s chladnou vodou, kterou jsem naráz vylokala. Upíři, vlkodlaci… kam jsem se to dostala? Tohle je šílené, ale pravdivé.

„A co tu teda dělá?“ Rozhodla jsem se zatím zabývat méně důležitými otázkami.
„On se otiskl do Renesmé.“ Už jsem otevírala pusu, abych se znovu zeptala, ale zarazila mě zvednutím ruky. „Až později, všechno pěkně postupně.“
„Když nejste příbuzní, jak to, že máte stejně barevné oči?“ Skákala jsem jako zajíc na poli. Nevěděla jsem, na co se zeptat dřív. Na to, že jsem byla ze začátku poněkud váhavá, co se týče tohoto tématu, bála jsem se, že nakonec nebude dost času na to, abych se všechno dozvěděla.
„To je upíří záležitost…“

A tak jsem tam seděla a nechvála si vysvětlovat různé upíří "věci". Hlavu jsem pak měla jako pátrací balón. Bylo toho tolik a ještě víc.

Ani jsem si nevšimla, že se venku setmělo. Bylo divné, že se ještě nevrátili. Ale moje obavy Esmé s klidem odmávla. Prý jsou na lovu, z tohoto sdělení jsem měla opět oči navrch hlavy.

Esmé mě chvíli nechala samotnou v obýváku, aby uložila malou. A já to využila k tomu, abych se aspoň trochu vzpamatovala. Tím, že jsem věděla tolik podrobností a detailů nabrala veškerá skutečnost naprosto reálných tvarů. Musím přiznat, že mě to už tolik neděsilo, i když jsem měla pár pochybností, ale kdo by neměl, když upíři přece vůbec nemají existovat.

Je to síla.

Na Esméino naléhání jsem si dala večeři, a když si všimla, že mám pusu od samého zívání pořád dokořán, vyhnala mě taky spát. Nic nedbala mých protestů, že pojedu domů a zítra se tu zase zastavím, abych si promluvila s Edwardem. Skoro násilím mě dostrkala do jeho pokoje. Přinesla Alicinu noční košilku, která mi byla krapet větší a maminkovsky mě přikryla až pod bradu.

Dívala jsem se, jak odchází.

„Paní Cullenová?“ oslovila jsem ji.
„Esmé, myslím, že po dnešku jdou veškeré formálnosti stranou,“ usmála se.
„Esmé, děkuju.“
„Nemáš vůbec zač. Teď se hezky vyspi, byl to pro tebe dlouhý den.“

Dveře za sebou zavřela tak tiše, že jsem nezaslechla ani maličké ťuknutí.

Co asi bude dělat? Upíři nespí, jak vím… Myslíš na blbosti, Emmo.

Raději jsem zavřela oči, a ač se to zdálo nemožné, skutečně usnula.

ωωω

Když jsem se probudila, byla všude kolem mě naprostá tma. Chvíli jsem přemýšlela, kde to jsem. Věděla jsem, že tohle není moje postel.

Esmé, Cullenovi, Edwardův pokoj. Ale věděla jsem, že jsem se neprobudila jen tak. Něco mě vzbudilo. Nějaký zvuk. Trhaně jsem se nadechla a rychle posadila.

„Klid, to jsem já,“ ozval se ze tmy Edwardův hlas.

Natáhla jsem se a rozsvítila lampičku.

Na křesle seděl Edward. Tvářil se vážně a ostražitě mě pozoroval.

Instinktivně jsem si přitáhla přikrývku blíž a pak se mírně a hlavně nervózně pousmála.

„Ani nevíš, jak jsem rád, že jsi tu.“
„Já… já…“ nedokázala jsem se vymáčknout. „Já… chovala jsem se unáhleně, chtěla bych se omluvit,“ neurčitě jsem pohnula rameny.

Edward tam ještě chvíli seděl, pak se pomalu zvednul a zeptal se: „Smím?“ Paží mávnul k posteli.
„Je to tvoje postel.“
„Můžu si tam sednout?“ zeptal se znovu.

Přitáhla jsem si kolena k sobě a on se posadil do noh postele.

Chvíli jsme se dívali jeden druhému do očí, až jsem to nevydržela a uhnula.

„Kdy jsi zabíjel lidi?“ vyletělo ze mě, aniž bych si to přála.
„Už je to dávno. Byl jsem tehdy se vším nespokojený a tak jsem odešel od rodiny a žil nějakou dobu sám. Myslel jsem si, že Carlisle se z nás snaží udělat něco, co nejsme. Potuloval jsem se různě po světě a… vybíral jsem si kriminálníky, abych tak ulehčil svému svědomí, ale nepovedlo se mi. Nakonec jsem se s prosíkem vrátil zpět a měl to štěstí, že mě přijali. Bylo to to nejhorší, co jsem kdy udělal.“ Mluvil potichu, a přesto jsem měla pocit, že se kolem mě jeho slova rozléhají a získávají na důrazu.
„Co to dělá Nessie?“ Bylo to úplně mimo a ta nenadálá otázka ho, zdá se, překvapila.
„Ona má dar. Dokáže ukazovat různé vzpomínky, co si myslí a tak podobně. Prostě pomocí toho komunikuje.“
„Dar?“
„Ano, upíři občas mívají dary. Jsou to vlastnosti, které se u nich projevily ve zvýšené míře už v lidském životě. V upířím pak získávají na síle. Ale dar má jen někdo, o to je to vzácnější,“ vysvětlil.
„Renesmé je upír? Esmé říkala, že ne.“
„Není upír, je poloupír. Její matka byla člověk, já jsem upír, ale přesto si sebou něco do života přinesla.“ Něžně se usmál a bylo vidět, jak nesmírně je na ni pyšný.
„Má ještě někdo ve vaší rodině dar?“
„No… ano, pár jich tu máme.“ Čekala jsem, že něco dodá a dočkala jsem se. Ale pak jsem koukala s otevřenou pusou.
„Jasper dokáže ovlivnit emoce, Alice vidí budoucnost a já čtu myšlenky.“

Na to jsem neměla slov. Čte myšlenky? To jako právě teď vidí, co si myslím? děsila jsem se.

„Ano, slyším tvé myšlenky,“ přiznal. Zmohla jsem se jen na zaúpění. Představa, na co všechno jsem v jeho přítomnosti kdy myslela… ááá.
„Nemáš se za co stydět. Tvoje myšlenky se mi moc líbí. Jsou takové čisté, bezelstné.“
„A to celou dobu?“ ujišťovala jsem se a modlila se, aby to nebyla pravda.
„Ano, celou dobu.“

Zakryla jsem si obličej rukama, ale nenechal mě. Zahodil veškerou opatrnost, se kterou se mnou jednal, chytil mě za zápěstí a odtáhl mi ruce. Nepustil je ze svých dlaní ani, když dosáhl svého.

Jeho dotyk se mi líbil. Připomínal mi to, co bylo a taky mi prozradil, jak moc mi chyběl. Sakra, nemysli, nemysli, nemysli!

Edwardovi se na tváři usadil mírný úsměv. Nádherný úsměv… Ovčáci, čtveráci… nebudu na nic myslet.

„Tvá mysl je úžasná, všechno, co jsem tam kdy viděl, bylo milé a krásné, bylo to jako ty.“

Jeho tvář byla tak blízko, oči se ve světle lampičky lesky, byly krásně zlatavé. Stačilo se trochu pohnout a dosáhla bych na ta jeho nádherná ústa. Toužila jsem po tom ho líbat. Strašně moc. Byla jsem jako feťák, který byl dlouho bez své drogy a teď mu ji dají až pod nos. Cítila jsem jeho chladný dech, který mě omamoval, myšlenky se pod jeho vlivem ztrácely a smyly se zostřovaly.

Nepohnul se. Nechával první krok na mně. Bylo jen na mně, jestli nakonec spojím naše rty nebo se odtáhnu. Kdybych se odtáhla… byl by to v tom případě konec? Vzal by to jako znamení toho, že s ním nechci být?

Ale vždyť já s ním chci být. V tuhle chvíli strašně moc. A nejen v tuhle chvíli. Chtěla jsem ho mít ve svém životě, přála jsem si, aby to bylo jako dřív, i přesto, že je upír. Nechci, aby to skončilo!

A tak jsem neuvěřitelně rychle překonala tu mezeru mezi našimi obličeji. Přirazila jsem Edwarda zády na sloupek pelesti, vytáhla se do kleku a vášnivě se přisála na jeho rty. Prsty jsem mu zamotala do vlasů a líbala ho, jako o život.

Edward nijak nezahálel. Jeho neklidné ruce mi přejížděli po bocích a zádech a rty se do těch mých pustily se stejnou vervou.

Najednou jsem ležela, jeho ruce jsem cítila úplně všude.  Jeho dlaně a rty po sobě zanechávaly horkou cestičku. Nakonec jsem hořela úplně celá.

Strhávala jsem z něho oblečení, abych se ho mohla dotýkat a cítit jeho nahé tělo na svém.

Bylo to rychlé, živočišné. Řídili jsme se pouze pudy, vše ostatní šlo v tu chvíli stranou. Byli jsme jen on a já, jen my dva.

Pak jsem jen ležela a zhluboka dýchala. Edward mě chladil ve své náruči, obličej zabořený do mých vlasů.

Tak tohle bylo něco!

„Souhlasím,“ zašeptal. Do háje, tady člověk vážně nemůže mít soukromí.
„Miluju tě.“
„Taky tě miluju.“

Svoje vyznání jsme stvrdili polibkem a pak jsme jen tiše leželi.

Povzdychla jsem si.

„Co se děje?“
„Chodím s upírem… to je mazec,“ řekla jsem a konečně pocítila kýženou úlevu. Edward se rozesmál.
„To je.“ Pak mě krásně dlouze políbil a pevně objal.

Sem jsem patřila. Patřila jsem do jeho náruče.


A jsou spolu. Je to už definitivní, nebo se objeví ještě nějaká nepříjemnost?


9. kapitola ɞ SHRNUTÍ ɞ 11. kapitola



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Když přijde láska - 10. kapitola:

 1
30.12.2012 [15:15]

kiki1No, nejspíš budou ještě nějaké nepříjemnosti když zbývají ještě čtyři kapitoly. Emoticon Emoticon Ale hlavně že se Emma rozhodla takhle. Když už není Bella, měli by být spolu. Emoticon Krásná kapitola. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

12.07.2011 [22:01]

Danca95Nebýt Nessie, věřim, že by se Edward snad naprosto sesypal a uzavřel tak nehorázně před světem, že by to snad nebylo ani možný. Jsem tak ráda, že ji má, že má někoho po Belle, kdo mu připomíná, že ne všechno je tak černý, jak se zprvu zdá. Je to jeho osobní slunce, který rozzáří tu nejčernější noc.
Emma je trubka, fajn, zachovala se jako normální člověk, ale takhle si protiřečit. Sama ví, že ho miluje celou svou bytostí, a jak se řiká, když ho miluješ není co řešit. Ale ona by na to přišla, sice by to bez Kate trvalo daleko dýl, ale přišla by na to. Ale chudák, ta musela mít tak nehorázně zahustěnou hlavu! Tolik informací snad ani člověk nedokáže vstřebat za jedinej den. Nessie byla sladká, jak se jí řehnila, mrška jedna. Ona se má stejně nejlíp. I když přišla o mamku, má stále svůj svět. A má okolo sebe celou kupu lidí a upírů. Je to slaďoušek. Emoticon
Rozhodně se mi moc líbilo, jak se ty dvě naše hrdličky usmířily. První krok nechal na ní, a když ho udělala, přebral kontrolu nad vším on. Aaaaaach! Emoticon No a co, že je to upír? No a co, že je ledovej jak led? No a co, že mu nebuší srdce? Takovýho mužskýho bych brala i za tědlech okolností. Ať je klildně zombie, stačí když mě bude milovat tak jako Edward Emmu.
Už žádný nepříjemnosti! Jen jejich láska! Pryč s nepříjemnostma! Emoticon
Nádherná kapitola! Emoticon Emoticon

1. Belluska12
31.05.2011 [15:22]

wow kolik to ma kapitol??? Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!