Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kdo vlastně jsem? - 20. kapitola

23.10.2012 (17:30) • IsabelMasen • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 2167×

„Bojíš se?“ zašeptal, když došel až těsně ke mně. Snažila jsem se najít ztracený dech a uklidnit své splašené srdce, ale nijak se mi to nedařilo. Jeho oči ztmavly, takže mi připomínaly spíš barvu mých vlasů, než tekuté zlato. Z celého srdce jsem se snažila zastavit ten chlad, který se rozutekl mým tělem a otřásl tak mým sebeovládáním, ale nemohla jsem s tím nic dělat. Mé tělo reagovalo samo, nedostávalo příkazy z mé hlavy, dělalo si, co chtělo. Nevnímala jsem, jak se má ruka zvedá a dotýká se jeho tváře. Byl překvapený. Ztuhl a vypadalo to, že už se nikdy nepohne. Nedokázala jsem přikázat své druhé dlani, aby zůstala na místě. Sama si našla jeho jemné a hladké vlasy, které začala čechrat. Bála jsem se toho, jak zareaguje, ale když zavřel oči a jemně se usmál, zdálo se, že jsem měla vyhráno.

To, co se stalo pak, jsem nemohla pochopit. Můj mozek se koupal v hormonech a touze, která mnou zmítala a nechávala tak tělo, aby si dělalo, co se mu zlíbí. Prsty jsem sjela z jeho vlasů k čelu, které jsem jemně pohladila. Pod bříšky prstů jsem cítila tu jemnost a pevnost jeho pokožky. Když jsem studovala jeho tvář, mimoděk jsem si olízla rty. Nevěděla jsem, co se to se mnou děje, ale jedno mi bylo jasné. Tohle nedopadne dobře. Můj mozek už znovu začal alespoň trochu pracovat, ale já už nemohla couvnout. Byla jsem v tom až po uši. Špičkou prstu jsem jela od jeho ucha přes tvář až ke koutku úst. Jemně jsem ho pohladila po dolním rtu a ucítila, jak od sebe rty oddělil. Jeho ledový dech mi ovál prst a já se otřásla pod náporem nových pocitů. Dále jsem studovala jeho tvář, a když se chtěla přesunout na jeho druhou líc, zastavil mě. Pevně sevřel mé dlaně v těch svých a podíval se mi do očí. Měla jsem se bát té černě, která nedala možnost zlatým žilkám opět mě omámit, ale já cítila vše, kromě strachu. Strachu z něj.

„Co to se mnou děláš?“ zašeptal a znovu zavřel oči. Položil si mé dlaně na své tváře a pousmál se. Nezmohla jsem se na odpověď. Vlastně jsem ani nevěděla, co bych mu řekla. Přesně to, co děláš ty se mnou? To těžko. On teď řídil mé doteky a podle jeho výrazu jsem usoudila, že se mu líbí. Ostatně i mě se líbily. Po chvíli pustil mé ruce, které bezvládně padly podél mého těla, a otevřel oči. Neměla jsem tušení, co se stalo, ale pocítila jsem zklamání. Chtěla jsem dál dotýkat jeho tváře, studovat jeho rysy. Znovu jsem zvedla ruku, ale než jsem ho stihla pohladit, octla jsem se zády opřená o skříň a hrudí přitisknutou na té jeho. Spolkla jsem vyděšené zajíknutí a podívala se mu do očí. Zhluboka dýchal a já poznávala nový odstín černé. Děsivý, ale svým způsobem i neodolatelný a přitažlivý.

Když se jemně sklonil k mé tváři a dotkl se svými rty mého čela, krev se ve mně vařila. Tohle jsem si nepředstavovala ani v nejživějších snech. To, co já jsem prozkoumávala na jeho tváři svýma rukama, on prozkoumával rty. Celá zmatená a s rozpolcenými pocity jsem čekala na dotek našich rtů. Těsně před tím, než se to stalo, vydechl mé jméno a já cítila jakousi úlevu, když mě oslovil mým opravdovým jménem. V hloubi duše jsem tušila, že jsem pro něj dívka s tváří jeho životní lásky, ale teď jsem najednou umlčela i tuto část mého já. Pak se to stalo. Své ledové rty spojil s těmi mými a já okusila ten dokonalý pocit. Pocit, kdy vám narostou křídla.

Zprvu jen jemně ochutnával mé rty, ale když jsem mu rukou zajela do vlasů, ponořil se do polibku a já ztrácela dech. Otíral se o mé rty se stejnou vášní, jako jsem to dělala já a před očima jsem neměla žádný červený majáček, který by mě odrazoval od toho, co jsme právě dělali. Měla jsem zelenou. Proto jsem se na něj více natiskla a vysloužila si tím od něj tichý sten. Políbil mě s vášní pro mě neznámou a já poznala další z jeho mnoha stránek, které mi zatím byly utajeny. Líbal mě a já si v tuto chvíli nepřála nic jiného, než aby pokračoval. Teď a tady jsem klidně mohla zemřít a byla bych spokojená. Když se ode mě trochu odtáhl, oči stále zavřené, šťastně se usmál. Přesně tak, jako na té fotografii, kterou jsem stále měla v pokoji.

„Děkuji,“ vydechl a já nerozuměla, za co mi děkuje. Kochala jsem se jeho spokojeným výrazem a snažila se trochu zklidnit své rozbouřené hormony a horko, které způsobilo, že se mi začaly potit dlaně.

„To já bych měla děkovat,“ zašeptala jsem a věnovala mu další polibek. Oplácel mi ho, ale po chvíli se odtáhl a podíval se ke dveřím. Následovala jsem jeho pohled a zajíkla se. Ve dveřích stála jeho sestra a překvapeně nás pozorovala. Tvářila jsem se takhle já, když mi navrhl, abych šla sem, k němu domů? Dívala jsem se do jejích zlatých očí a najednou mi došlo, co asi prožívá. Její bratr, podle všeho po její smrti prakticky přestal žít a najednou se tu objeví obyčejná holka, stejná jako ona a líbá se s ním. I já sama jsem se tomu v duchu zasmála.

„Alice,“ oslovil ji a pustil mě. Našla jsem ztracenou rovnováhu a postavila se na své vlastní nohy. Ani jsem si nevšimla, že mě držel několik stop nad zemí.

„Co se to tu děje?“ zeptala se a oči zapíchla do mé tváře. Obávala jsem se nenávisti a zloby, kterou jsem na jejím místě očekávala, ale netvářila se zle. Jen překvapeně. Edward k ní pomalu došel a pohladil ji po paži.

„Sama víš, co se tu děje,“ odpověděl jí a já si všimla, že se na ni usmál. Ještě chvíli mě pozorovala, ale nakonec se svému bratrovi pověsila kolem krku a štěstím vzlykala. Přišlo mi neslušné je pozorovat při tak intimní sourozenecké chvíli, takže jsem zběžně projela to, čeho jsem si ještě v této místnosti nevšimla, jako byla například ohromná televize přes půlku zdi a koberec před lehátkem. Když jsem k nim znovu zvedla hlavu, už se neobjímali. Alice ke mně pomalu došla a usmála se na mě.

„Konečně,“ vydechla a pohladila mě po ruce. Plaše jsem jí úsměv oplatila a cítila se v její přítomnosti nesvá.

„Beth, pojď, představím tě zbytku rodiny,“ pobídnul mě Edward a já na něj vyděšeně pohlédla. Co že to řekl? Zbytku rodiny? Než jsem stihla jakkoliv reagovat, už mě táhnul ze dveří. Zvažovala jsem možnost útěku, ale bylo mi předem jasné, že je to nesmysl. Alice se na mě povzbudivě usmála a popostrčila mě. Během okamžiku jsem se ocitla v obývacím pokoji a čelila pěti dalších párům zlatých očí. Nervózně jsem se ošila a chtěla se ze slušnosti alespoň představit, ale Edwardův otec, jak jsem si domyslela, mě předběhl.

„Takže konečně?“ mířil otázku na svého syna, ale hleděl při tom na mě. Viděl Bellu nebo mě?

„Ano,“ vydechl vedle mě a usmál se. Nechápala jsem, o čem to mluvili.

„Konečně co?“ předběhla mě blondýna stojící u okna. V duchu jsem jí připsala jeden bod za to, že jsem nemusela promluvit.

„Konečně ji našel. Ani nevíš, jak rád tě poznávám, Beth,“ natáhl ke mně ruku a já ji přijala. Mile se usmál a já mu úsměv oplatila. Zarazilo mě, odkud zná mé jméno, ale nezajímala jsem se. Během chvíle jsem se seznámila se zbytkem jeho rodiny a oddychla si. Poznávali mě, nevzpomínali na Bellu, což pro mě byl příjemný fakt. Držela jsem se v Edwardově blízkosti, a když zrovna nebyl v místnosti, zdržovala jsem se u Alice. Poznávala jsem jeho rodinu a byla celkem ráda, že už to mám za sebou. Při myšlence, že to budu muset možná udělat i já, jsem se otřásla. Prožila jsem odpoledne s lidmi, kteří mi, jak sami řekli, budou navždy dlužní a vděční, že jsem Edwarda znovu probrala k životu. Cítila jsem se mezi těmi lidmi veliká, má zásluha podle nich byla nesporná, ale já ji nějak nevnímala. Užívala jsem si každý okamžik, kdy se na mě podíval, kdy ke mně promluvil a kdy mi věnoval pozornost.

Jejich dům jsem opouštěla až pozdě večer. Edward se nabídl, že mě doprovodí, ale já to odmítla. Chtěla jsem si pročistit hlavu a smířit se s tím, co jsem dnes prožila, ale on nedal jinak, než že mě vyprovodí až domů. Pomalu jsme se blížili ke konci lesa a já se na něj otočila.

„Opravdu jsem já ten důvod, proč se zase směješ?“ zeptala jsem se ho pochybovačně a měřila si jeho spokojenou tvář. Vypadal jinak, tak, jak jsem si ho přála vidět.

„Ano. Abych se přiznal, zaujala si mě hned. Tedy hned potom, co jsem se vzpamatoval z toho šoku,“ odpověděl mi a já se na něj usmála. Jeho slova mi dělala radost, ale zjištění, že jsem ho zaujala jen kvůli tváři, mě trochu zabolelo. Věděla jsem to, ten fakt jsem se snažila vstřebat, ale když to teď řekl nahlas, cítila jsem neznámý chlad u srdce. Na rozloučenou mě políbil, popřál mi dobrou noc a přidal k tomu úsměv, které najednou házel na každou stanu. Měla jsem z toho samozřejmě radost, ale toho chladu uvnitř mého těla jsem se nemohla zbavit.

Autor: IsabelMasen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kdo vlastně jsem? - 20. kapitola :