Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kdo vlastně jsem? - 18. kapitola

13.10.2012 (15:45) • IsabelMasen • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 2010×

Seděla jsem na pohovce a byla natisknutá na jeho teplém těle, které mě příjemně hřálo. Nohy jsem měla položené na něm a on mi jemně masíroval levé chodidlo. Ptal se mě, zda se mi to líbí a já kývla hlavou, takže jsem musela polykat všechen smích způsobený jeho masírováním. Lechtalo to. Hrozně moc. Jedním okem jsem sledovala televizi, ve které běžela romantická komedie a tím druhým kontrolovala polohu těla mého přítele. I v duchu to znělo hrozně, povzdychla jsem si. Mé tělo toužilo po dalších dotecích, kterými mě obdaroval v kině, ale mysl mě varovala, že bych litovala. Dnešní odpoledne s Edwardem mi otevřelo oči. Nebyl to vrah, pouze nešťastný upír, který se touto bolestí bude týrat až do konce své existence. Bylo mi ho líto. Měly jsme společnou nejen ohromnou bolest ze ztráty.

„Jsi nějaká zamlklá,“ ozve se u mého ucha a já sebou trhnu. Otočím se na Jamese a snažím se usmát. No, moc to nejde.

„Nejsem, jen se dívám na ten film,“ snažila jsem se z toho nějak vybruslit, ale nejspíš mi to nesežral. Přisunul se ke mně ještě blíž a usmál se.

„Já měl ale na dnešní večer jiné plány,“ vydechl mi do tváře a já se otřásla pod významem jeho slov. Než jsem stihla cokoliv říct, políbil mě. Přesně tak, jako v kině. Hladil mě po lýtku, stehně a blížil se k zóně, která sepnula majáček v mé hlavě. Tohle ne. Snažila jsem se nějak dostat z jeho sevření, ale mé pokusy o vysvobození nebral v potaz. Zvolila jsem proto jeho taktiku. Pohladila jsem ho po tváři, sjela dlaní po jeho krku na hruď a uslyšela, jak se z jeho úst vydral tichý sten. Využila jsem toho a zvedla se. Zmateně mě pozoroval a já se usmála.

„Jdu si ještě dolít,“ vyhrkla jsem a čapla do ruky skleničku. Byla plná. Ach jo, co si o mě teď bude myslet? Jsem jeho holka a není mi patnáct, takže je jasné, co po mě bude chtít. Jenže co dělat, když to nechci já? Zajímá to vůbec někoho? Kopla jsem do sebe obsah skleničky a nalila si další. Když jsem se chtěla otočit, James mě svým tělem uvěznil u kuchyňské linky. Nelekla jsem se, snad jsem to očekávala. Zhluboka jsem se nadechla a chtěla mu něco říct, ale jeho dlaně se dotkly mého břicha a rty vyhledaly můj krk. Slova se mi zadrhla v ústech. Jemně mě líbal a hladil. Když mi dal trochu prostoru, otočila jsem se na něj a chtěla ho seznámit se situací, ale jeho výraz mě naprosto odzbrojil. Byl plný chtíče, který zmítal i mým tělem, ale já se ho snažila krotit. On ho dával najevo. Sklonil se ke mně a znovu mě políbil.

Začínalo se mi to líbit. Stejně jako to, jak mě hladil. Mozek začal ustupovat a dal tak prostor pocitům a citům, aby pohltily mé tělo. Sama jsem si ho za vlasy přitáhla blíž a plně se poddala jeho polibkům. Ucítila jsem, jak se jeho rty vytáhly do úsměvu. Popadl mě za boky a vysadil na kuchyňskou linku. Natiskl se na mě a já cítila splašený tlukot jeho srdce. Rukama pevně svíral mé boky a nedával mi tak možnost útěku. Po chvíli mě pohladil po tváři a rukou pomalu sjel na krk. Než jsem stihla cokoliv udělat, jeho dlaň sjela na můj hrudník. Ani jsem neměla možnost si na tento dotek zvyknout, když v dlani sevřel mé ňadro. Otevřela jsem oči a můj mozek znovu začal pracovat. Opravdu tohle chci? Opravdu to chci s ním? Trochu jsem se na lince odtáhla, ale on si mě znovu přitáhl blíž k sobě.

Dlaní, která mě stále hladila na mých partiích, sjel ještě níž a prsty se dotkl gumy od mých tepláků. Pocítila jsem strach. Proboha, co to dělám? Dřív, než jsem se od něj odtáhla, zmizela jeho ruka za mými tepláky. To už bylo příliš. Sebrala jsem všechnu svou sílu a odstrčila ho od sebe. Nesoustředil se, takže lehce zavrávoral a já se tak dostala z jeho sevření. Seskočila jsem z linky, došla k ledničce a vyděšeně ho pozorovala.

„Co to děláš?“ zeptal se a chtěl si mě k sobě znovu přitáhnout, ale já před jeho rukama couvla.

„Myslím, že bys měl jít,“ zašeptala jsem a ukázala na dveře. Zmateně mě pozoroval a zmohl se jen na odfrknutí.

„Ty mě vyhazuješ?“ zeptal se mě. Zmohla jsem se jen na kývnutí hlavou.

„Děláš si srandu? Já jsem za tebou přišel, abychom si udělali hezký večer, a ty mě vyhazuješ?“ zeptal se znovu a nezapomněl se trpce zasmát.

„Pokud pod pojetím hezký večer myslíš sex, tak bys měl opravdu odejít. Já to nechci,“ vysvětlila jsem mu a rudla už při slově sex. Jeho tělo se octlo těsně přede mnou a já se zhluboka nedechla.

„Jsi moje holka, to si myslíš, že mi budou pořád stačit jen pusy?“ zajímal se a mně se zvedl žaludek. Konečně jsem poznala jeho pravou tvář. Byl mi odporný.

„Už nejsem tvoje holka, pokud ti jde jen o tohle,“ oznámila jsem mu chladně a sama se divila tomu, jak můj hlas zněl. Vykulil oči a odstoupil ode mě.

„Takže ty se se mnou rozcházíš? Ty se mnou? To já bych měl dělat scény, žes mi nedala,“ rozkřičel se a já sebou trhla. Bála jsem se ho.

„Nekřič na mě a odejdi. Odejdi a už se sem nevracej,“ vydechla jsem a zavřela oči. Přála jsem si, aby udělal to, po čem jsem ho žádala. Nedoufala jsem v to a začala se obávat nejhoršího, ale když práskly dveře, překvapeně jsem otevřela oči a oddychla si. Dívala jsem se na místo, kde ještě před chvílí stál, a po tváři mi stekla slza. Proboha, co se to stalo?

Vyhodila jsem vše, co přinesl, a vypnula televizi. Dveře jsem zamkla na dva západy a vydala se do pokoje. Neobtěžovala jsem se s mytím, do rána to počká. Zachumlala jsem se do deky a neměla tušení, co dělat. Co se to s ním stalo? Bylo mi jasné, že dřív nebo později s tím přijde, ale tak brzy? I přesto, že to nechci? Až teď jsem přišla na to, jaký člověk to vlastně je. Slzy a přemýšlení mě natolik vyčerpali, že jsem usnula.

Probudil mě až hluk v předsíni. Trhla jsem sebou a obávala sen nehoršího, že se James vrátil pro to, co mu podle něj patří, ale když jsem uslyšela tátův smích, oddychla jsem si a vyšla na chodbu. Sešla jsem dolů a usmála se.

„Ahoj, tati,“ pozdravila jsem ho a všimla si, jak je šťastný. Takhle jsem ho dlouho neviděla.

„Ahoj, holčičko. Doufám, že ses tu moc nebála,“ zasmál se a pohladil mě po vlasech. Zmateně jsem ho pozorovala a neměla tušení, co se stalo. Když jsem se podívala ke dveřím, pochopila jsem. John objímal Leu, svoji snoubenku a usmíval se na všechny strany. Musela jsem uznat, že jim to spolu sluší. Ona vypadala dospělejší, krásnější a on jako bůh štěstí. Když si mě všimli, usmáli se ještě víc.

„Ahoj, Beth,“ křikla Lea a už mě objímala. Pozdravila jsem se s ní a spolu s její pomocí připravila oběd. Vyslechla jsem si poznámku, že jsem mohla uvařit, ale táta to myslel jako vtip. Viděl na mě, že se něco stalo, ale neptal se. Za to jsem mu byla vděčná. Když jsme se najedli, bratr si k sobě prakticky nastěhoval svoji budoucí ženu a já ležela na posteli. Na stropě jsem měla pověšený plakát jedné chlapecké hudební skupiny, kterou jsem obdivovala asi tak před pěti lety. Kde jsou ty časy? Opravdu jsem se natolik změnila? Z mého rozjímání mě vytrhlo vyzvánění mého telefonu. Nedokázala jsem melodii přiřadit ke jménu, takže jsem se pro něj natáhla a zmateně pozorovala skryté číslo. Co když je to James? napadlo mě, ale zvědavost mi nedala. Zmáčkla jsem zelené sluchátko a přiložila si telefon k uchu.

„Halo?“ zeptala jsem se potichu.

„Ahoj, tady Edward, doufám, že neruším,“ ozvalo se na druhé straně a mé srdce vynechalo jeden úder. Musela jsem se dvakrát zhluboka nadechnout, abych mohla mluvit.

„Ahoj, ne, nerušíš,“ odpověděla jsem a zavřela oči.

„Chtěl jsem se omluvit za to, jak jsem včera zmizel. Musel jsem si něco zařídit,“ omlouval se mi a já se musela zasmát. On se mi omlouvá za to, že mě nechal pár metrů pře domem a šel domů?

„Čemu se směješ?“ zeptal se mě a já v jeho uslyšela překvapení.

„Nemáš se za co omlouvat, vždyť jsem to měla domů jen pár kroků,“ vysvětlila jsem mu a pousmála se.

„Aha. Volám ti proto, abych se zeptal, jestli máš zítra čas,“ jeho hlas ztichl a já se více usmála. Mé srdce naráželo do žeber a já si položila dlaň na hrudník.

„Zítra je škola, takže asi ne,“ dojde mi vzápětí a nohou kopnu do rámu postele. Bolestně syknu, když si uvědomím, že to byla zraněná noha.

„To je škoda,“ vydechl a já se otřásla. Opravdu řekl, že je to škoda? Stál o to mě vidět?

„Ale na dnešní odpoledne plán ještě nemám,“ zkusím štěstí a ruku si vpletu do vlasů. Div si je samým očekáváním nevyškubu.

„Stavím se pro tebe ve tři,“ navrhne, ale já okamžitě odmítnu. Nebylo by dvakrát lehké tátovi vysvětlovat, co před jeho domem dělá muž, kterému mělo být padesát let, přičemž vypadá na sedmnáct.

„Sejdeme se tam, kde jsme se včera rozloučili,“ ukončím hovor a telefon hodím za sebe na postel. Usměji se a na včerejší večer už si ani nevzpomenu.

Autor: IsabelMasen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kdo vlastně jsem? - 18. kapitola :