Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kdo to bude 6. kapitola

23.05.2010 (21:00) • Blotik • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2135×

Bella:

„Vy dva, uklidněte se,“ zakřičel na nás učitel. To už je hodina? Podívala jsem se na Edwarda a byl stejně zmatený, jako já. Celý den jsem se raději Jacobovi vyhýbala, protože jsem nepotřebovala další trable mezi ním a Edwardem. Už jsem nepotřeboval, aby to zase odneslo naše přátelství. Jen doufám, že to tak nepůjde dál a naše přátelství, moje a Edwardovo, nebude ležet v troskách.

„Jakou si dáš zmrzlinu?“ zeptal se mě Edward, když jsme seděli v cukrárně.

„Hele, pozvala jsem ale já tebe, ne ty mě. Já jsem chtěla ten seznam. Sice je pravda, že jsem ho chtěla pro tebe, ale já jsem tě pozvala, takže se ptám já tebe. Jakou chceš zmrzlinu?“

„Tak to prrr. Já jsem kluk a ty holka. Jak jsi řekla, je to seznam pro mě, takže já tě zvu. Já to platím. Takže, jakou chceš zmrzlinu?“ Nedal se odbýt Edward, ale já taky ne. Oba jsme byli tvrdohlaví, ale Edward většinou nakonec ustoupil, nebo udělal kompromis, teď to ale vypadalo, že se k tomu nechystá. Ještě chvíli jsme se tam hádali, jako malé děti, ani mi nedošlo, že zdržujeme lidi kolem. Na to nás, až po chvíli upozornila servírka, která se tam najednou objevila. No, upozornila, spíše nás pěkně seřvala a řekla, že až se dohodneme, tak ať se vrátíme.

Bože, vůbec jsem tu servírku neviděla přicházet, to je dneska už podruhé, první ten učitel a teď ona.

Edward:

Chytil jsem Bellu za ruku a trochu ji odtáhl od malé fronty na zmrzlinu. Bylo mi divné, že jsem si té servírky vůbec nevšiml, tohle se mi s Bellou stává pořád. Vždycky když jsem s ní, svět kolem nějak neexistuje a já ho nevnímám. Je jedno, jestli se hádáme, normálně si povídáme, nebo jen děláme domácí úkoly, zkrátka vždycky vypnu. Měl bych si na to dávat pozor.

„Víš, co? Asi se tady dneska zdržíme trochu déle, takže mi dovol koupit Ti zmrzlinu, pod podmínkou, že ty mi potom koupíš třeba džus. Domluveno?“ zeptal jsem se nakonec, protože jinak by to s Bellou asi nešlo, vždycky musí být částečně po jejím.

„OK. Já si dám čokoládovou,“ řekla trošku naštvaněji.

„Já si dám citrónovou.“

Nechal jsem Bellu jít vybrat místo k sezení a šel jsem nám objednat. Servírka se na mě koukala dost nepříjemně a já měl pocit, že kdyby mohla, tak nám tu zmrzlinu otráví. Začínal jsem být naštvaný, copak takhle se chová k zákazníkům?

Musím se uklidnit. Už začínám být jako otec. Sakra, nesmím na něho myslet. Sice nebyl moc dobrý člověk a já ho vyloženě nesnášel, ale byl to můj otec. Aspoň něco k němu cítím. Něco malého.

Po chvíli tichého pořádání zmrzliny prolomila Bella ticho: „Tak jak teda s tím seznamem? Jaké máš požadavky?“ No jaké asi můžu mít požadavky.

„Určitě to musí být holka,“ řekl jsem rozhodně.

„Fajn, aspoň to máš ujasněné,“ zasmála se.

„Hele…“

„A Jů,“ dodala a zase se začala smát.

„Takže, jdeme na ten seznam?“ zeptal jsem se. Ihned zvážněla. Skvěle, to bylo mým cílem. Aspoň trochu ji uklidnit.

„Dobře, tak první bod máme. Co ty další?“

„Tak já bych si svou vyvolenou představoval takhle…“ začal jsem

Po asi tak dvou hodinách a třiceti zmrzlinách a deseti džusech jsme měli seznam hotový. Byl jsem vyčerpán. Bella se mě ptala na všelijaké blbosti, které by dívka mých snů měla mít. Všelijaké blbosti. Třeba, jakou velikost poprsí by měla mít nebo jak velkou by měla mít nohu nebo jmění, které by měla mít. Vždyť to vypadalo, jako by mi už i svatbu chystala.

„Tak, hotovo. Doma to přepíšu na počítači a zítra začneme s hledáním těch, které se na tyhle věci hodí. Nemusí vystihovat úplně všechny vlastnosti, ale většinu. A já věřím, že si najdeš tu pravou,“ mrmlala si pod nosem, když si četla naše dílo, které bylo vytvořeno za poslední dvě hodiny. Myslím, že je toho dost, co jsme tam napsali. Něco jsou nesmysly, na něčem mi hodně záleží. Nemůžu přesně říct, na čem nejvíc, ale není tam až tak moc věcí. Bella je prostě k nezastavení, a když jí něco pohltí, neví, kdy se zastavit. I na takové věci, které by vás nenapadly ani za sto let, jí napadnou a nemůže si dovolit nevypustit je ven ze své hlavy.

„Edwarde?“ zeptala se po chvíli pročítání seznamu a prohlížela si mě výrazem, který se mi vůbec nelíbil.

„No?“ zeptal jsem se a zvědavě vyčkával na odpověď.

„Nepřijde Ti, že je to trochu sobecké?“ Samozřejmě, že si to myslím, ale nikdy by mě nenapadlo, že něco takového řekne Bella. Začínal jsem mít trochu strach, nechci, aby si to rozmyslela, vím, že to není správné, ale já už jsem se s tím smířil, už se toho přímo nemůžu dočkat. Nesmí si to teď rozmyslet.

„Co přesně myslíš?“ zeptal jsem se hlasem plným strachu. Bella se začala smát.

„Podívej, ty si napíšeš, jak má tvoje holka vypadat, co má dělat a tak dále. A ty pro to nehneš ani prstem? Myslím, že bychom ti mohli aspoň trošičku změnit image…“ zamyslela se a oči jí zase zářily nadšením.

„Bell, já nevím…“ Snažil jsem se z toho vymluvit, i když tahle varianta pro mě byla příjemnější než zrušení seznamu.

„Není nic, nad čím bys musel uvažovat. Jestli chceme, aby se všechno povedlo, musíš něco obětovat. Samozřejmě, že nemám v plánu udělat z tebe třeba nějakého metalistu, zůstaneš sám sebou, neudělám nic, s čím bys nesouhlasil,“ argumentovala a úsměv na tváři se jí přitom stále více a více rozšiřoval.

„Slibuji,“ pípla ještě a začala na mě dělat psí oči. Věděla, že tohle mě dostane.

„Fajn, fajn, fajn. Ale nic, co se mi nebude líbit. A nebudeš mě přemlouvat, ani vydírat!“ upozorňoval jsem ji, ale bylo to zbytečné. Ona už byla myšlenkami úplně mimo.

Bella:

Konečně jsem věděla vše, co jsem do toho seznamu potřebovala. Mám ho celý kompletní. Teď už jenom začít hledat tu správnou, ale… Hm. Nevím, jak to udělat. Stále si vybíral špatně. Teda, já jsem mu spíš vybírala špatně, ale třeba… Třeba to nebyla moje chyba. Možná ano, ale třeba to z části byla i Edwardova. Jenže, v čem chyboval? Chováním? To ne, vždyť je to super kluk. Fajn se s ním povídá. Takže chováním to nebude.

Co když to bylo vzhledem? Vím, že je to trochu povrchní, vzhled, ale třeba je to malá příčina, která odradila ty vybrané. Zkusit musím všechno. Vím, je to asi hloupé, ale třeba je to opravdu jeden ze škodlivých faktorů.

„Edwarde?“ začala jsem zlehka. Nemusím ho hned vyplašit. Sakra, nepovedlo se mi to. Už se tvářil podezřívavě a trochu vyplašeně. Nesmí mi utéct.

„No?“ odpověděl váhavě.

„Nepřijde Ti, že je to trochu sobecké?“ zeptala jsem se nesměle. Tohle ale musím vyřešit, takže hlavu vzhůru!

„Co přesně myslíš?“ zeptal se se strachem v očích i v hlase. Jenom jsem se začala smát. Hlupáček jeden.

„Podívej, ty si napíšeš, jak má tvoje holka vypadat, co má dělat a tak dále. A ty pro to nehneš ani prstem? Myslím, že bychom ti mohli aspoň trošičku změnit image…“ zamyslela jsem se. Už mi hlavou vířily nápady, jak a co u něho zpravit. Vlasy, oblečení… To všechno by se dalo napravit. Aspoň z části.

„Bell, já nevím…“ začal se vykrucovat. Mě neunikneš, chlapečku. Já mám drápky a možnosti, dát tě s někým dohromady se jen tak nevzdám.

„Není nic, nad čím bys musel uvažovat. Jestli chceme, aby se všechno povedlo, musíš něco obětovat. Samozřejmě, že nemám v plánu udělat z tebe třeba nějakého metalistu, zůstaneš sám sebou, neudělám nic, s čím bys nesouhlasil.“ Tak, to bych měla. Po tomhle nemůže couvnout.

„Slibuji,“ dodala jsem, když dlouho neodpovídal. Udělala jsem psí očka, která vždy zaberou. Proč jsem si na to nevzpomněla dřív. Mohla jsem si ušetřit to dlouhé snažení. Nevadí.

„Fajn, fajn, fajn. Ale nic, co se mi nebude líbit. A nebudeš mě přemlouvat, ani vydírat!“ Poslední dvě věty jsem už skoro nevnímala. Po slově „fajn“, jsem začala vymýšlet své plány. Co mu uděláme? Co s vlasy? Třeba… nagelovat? Ano, nějaký účes s gelem bude fajn. A co oblečení. Co třeba jiné trika? Ty jeho, které teď nosí, moc nezaujmou. Už vím, půjdeme na nákupy a já mu nějaká trika koupím. Nějaké, která aspoň trošku zaujmou. A další věci, které budeme potřebovat.

Za pár minut už jsme byli v nedalekém obchoďáku a já se rozhlížela po nějakých věcech, které by mohly Edovi slušet. To množství různých stylů a barev mě úplně fascinovalo, na chvíli jsem si myslela, že jsem úplně ztracená, opravdu jenom na chvíli.

„Edwarde, pojď sem!“ zakřičela jsem nadšeně.

„To jsem fakt zvědavý, co jsi našla,“ řekl otráveně, ale zároveň na něm šlo vidět, že jeho to zajímá.

„Proč nikdy nenosíš rifle?“ zeptala jsem se a vytáhla jedny fakt hezké, myslím, že v nich pěkně vynikne jeho zadek.

„Nevím, tyhle vypadají docela normálně,“ usmál se a já už jsem ho poslala do kabinky. Jestli to takhle půjde dál, myslím, že budeme vyřízení rychle.

Když Edward vylezl z kabinky, nestačila jsem se divit. Nejen, že mu jeho rifle padly jako ulité, ale navíc v nich měl hrozně pěkný zadek. Nechtěla jsem být úchylná kamarádka, ale nemohla jsem od něj odtrhnout oči.

„Páni, tak tyhle ti seknou. Vyděl si svůj zadek?“ usmála jsem se na něj a znovu si ho celého prohlédla. K těmhle kalhotám vypadala dokonce dobře i ta jeho obyčejná košile.

„Tyhle zaručeně bereme,“ dodala jsem po chvíli a hodila na něj oblečení, které jsem stihla za tu chvíli nasbírat. Měli jsme štěstí, že jsem znala tenhle levný obchod, jinak by se Edward asi nedoplatil a nepomohlo by, ani kdybych mu přidala.

„Jo s těmihle souhlasím, líbí se mi,“ přitakal Edward.

„Tak šup, šup, šup. Rychle do kabinky a zkoušet dál. Ještě toho máme moc a nevím, jestli to dneska stihneme. Ale mám ještě něco v plánu, takže …“ popoháněla jsem ho. Když už jsme tak dobře začali, musíme ve stejném tempu pokračovat. Zítra začíná naše akce „seznam“, tak ať je všechno v nejlepším pořádku.

Edward jenom zakoulel očima a chytil oblečení, které jsem po něm hodila. Zalezl do kabinky a zkoušel. Po mně jenom křikla prodavačka, ať tím oblečením neházím, ale já jsem jí skoro neposlouchala. Jenom jsem pokývala hlavou, že jako slyším, i když nevím, co jsem měla slyšet, a hledala dál něco, co by ještě Edovi slušelo. Za chvíli jsem jenom slyšela nesmělé: „S-ssss.“

Otočila jsem se a Edward stál ve „dveřích“ kabinky. Na sobě měl už svoje kalhoty a tričko s nápisem: „I love New York“. Super, to mu seklo. Mělo to fialovou barvu a nápis byl oranžovou. Moc se to nehodilo, ale k němu to šlo. No jo, zatím k němu šlo všechno, co zkoušel. I když to byly zatím jenom jedny rifle.

„Super, tak zkoušej další. Ještě jsem vyhlédla jedny rifle, takže šup, vyzkoušej další trička, ať můžeme do dalšího obchodu.“ Edward si jenom povzdychl, zalezl do kabinky a začal se převlékat.

Asi tak po půl hodině si vyzkoušel všechny trička, která jsem mu hodila. Nebylo jich zrovna málo, to se přiznávám. Ale když už, tak už. I ty druhé rifle se mu líbily. Triček jsme nakonec koupili pět. Sice málo z toho, kolik si zkoušel, ale i to něco snad postačí.

Zaplatili jsme a já jsem šla, směr další obchod. Tentokrát s obuví.

„Tak, tady vybereme boty, které ti budou pohodlné, ale ne takové, jaké máš teď,“ ušklíbla jsem se nad jeho botami. Hm, tohle nosí staří pánové, ne mladí kluci, v dnešním století. To se musí změnit.

Vybírala jsem podle toho, jaké měl oblečení. Tak, aby se mu to hodilo i k riflím i k tričkům.

Asi po další půl hodině jsme dovybírali. Asi mu oblečení stačit nebude, ale to se ještě někdy napraví. Teď ještě druhá část mého plánu.

„Nemohli bychom si sednout třeba někde na zmrzlinu?“ zeptal se unaveně.

„Ne, že mi tady usneš,“ pohrozila jsem, „a navíc… Zmrzlinu už jsi dneska měl, ne?“ nadzvedla jsem obočí.

„Neboj, neusnu,“ řekl a zíval při mluvení, že mu skoro rozumět nebylo.

„To vidím,“ zasmála jsem se. Koupili jsme si cappuccino, vypili ho a jeli ke mně domů. Když jsem chtěla jet k němu, nedovolil mi to. Nevím proč. Ještě jsem u něho nikdy nebyla a asi nikdy nebudu. To si říká kamarád, že mi ani nevěří? Teda to tak aspoň vypadá.

„Tak, co se mnou teda máš v plánu?“ zeptal se, když jsme zastavili před domem.

„Nech se překvapit,“ řekla jsem tajemně. To bys chtěl vědět, chlapče, co? Ale já ti to neřeknu. Ne hned. Tůdle. Asi bych si měla vzít prášky.

Edward jenom poraženecky svěsil hlavu a šel za mnou.

„Tak, vítej v mém království a posaď se.“ Už u mě byl, ale to nevadí.

„Tak, začneme,“ výskla jsem, když už si sedl na své místo, ale ne zas tak moc nahlas, jinak bych si vyplašila oběť. Vlastně to ani žádná oběť není. Vždyť to dělá pro sebe.

Edward:

„Tak, začneme,“ zavýskla Bella, jakmile jsem se posadil. To jsem zvědav, co má v plánu. Když jsem dneska s ní přežil vytváření seznamu, nákup triček a riflí, nákup bot, tak by mě to snad nějak rozházet nemuselo. I když… U Belly nikdy nikdo neví.

Hned se ke mně přihnala, jako velká voda a tlačila mě i se židlí k zrcadlu. To nemyslí vážně.

„Bello, ale já své vlasy mám rád,“ řekl jsem. Ona jakoby to ani neslyšela.

„Tak, teď se podívej, jak vypadáš, protože pak se uvidíš, jak vypadáš po mé přeměně,“ zanotovala si a já jsem měl na sebe v zrcadle výhled tak 5 sekund a zrcadlo už bylo zakryté nějakou plachtou. Štěstí, že jsme si byli dát to cappuccino, jinak bych tady asi usnul. Bella začínala dělat něco s mými vlasy. Bylo to příjemné.

„Edwarde!“ zakřičel mi někdo do ucha.

„Co je? Kde to jsem? Co tady dělám? A proč jsi tady ty, Bello?“ ptal jsem se zmateně. Proč jsem tady. Bella se začal šíleně smát.

„Jsem tady, protože to je můj domov, takže je to logické. A ty tady jsi, abych ti pomohla s tím seznamem, ale trošku jsi usnul,“ zachechtala se mi.

„Super. Už?“ zeptal jsem se. Pokud jsem usnul, tak už jsem zralý na postel.

„Už,“ potvrdila mi. Odkryla zrcadlo a já se nestačil divit. Měl jsem sestříhané vlasy, které mi díky střihu trčely do různých stran. Nevím, jestli je to střihem, nebo použila nějaký gel. Sice jsem usnul, ale Bella je opravdu kouzelnice. Skoro bych se nepoznal. Myslím, že to zvládla na jedničku s hvězdičkou.

„Bello, moc děkuju. Udělala jsi ze mě nového člověka. Jsi vážně dobrá,“ řekl jsem a políbil jí. A sakra. Moje hormony.

S Bellou jsme se po večeři, co nám připravila její mamka, rozloučili a já se dal na cestu domů. Z téhle hezčí části města, to bylo ke mně docela daleko, proto jsem se rozhodl, že pojedu radši autobusem, byl jsem už opravdu unavený. Ani se nedivím, za tenhle den jsme toho s Bellou stihli strašně moc a já jsem za to rád.

Znovu jsem si vybavil svůj zbrusu nový obličej a musel jsem se usmát, opravdu mi to slušelo, vypadal jsem mnohem lépe a zároveň jsem to byl pořád já. Bella moc nezasáhla do mé osobnosti, do mého stylu. Prostě dokonalá práce. Vždycky jsem věděl, že holky mají pro takové věci cit a Bella mi to jenom potvrdila.

Jsem hrozně zvědavý, co na to řeknou zítra lidi ve škole. Bella mě samozřejmě proškolila, jak o takový účes pečovat a já ji musel názorně předvést, že to chápu, a že to udělám správně. Taky mi řekla, co z nových věcí, si mám vzít zítra na sebe. Příště mi prý řekne, jak kombinovat moje starší oblečení, aby to vypadalo pořád dobře. Jsem opravdu zvědavý, co zase vykoumá.

Čas s Bellou utíkal hrozně rychle a mě mrzí, že už je konec. Najednou mě ta únava nějak přešla, měl jsem sto chutí se za ní vrátit a prokecat s ní zbytek večera. Jenže, její rodiče by z toho asi nebyli moc nadšení, i když mě znají a říkají, že jsem hodný kluk, tak pochybuji, že by to schválili…

Domů jsem naštěstí dorazil v pořádku a docela brzo. Byl jsem rád, že mě v temných uličkách nenapadl třeba Jacob, to by mi teda chybělo.

„Ahoj?!“ pozdravil jsem překvapeně mamku, která byla doma. To se moc často nestává, aby byla večer doma.

„Čau,“ řekla neurčitě. Ten tón, kterým na mě mluvila, mě už nebolel. Kvůli ní jsem se už natrápil dost, a když o mě prostě nemá zájem, nebudu už se dál snažit. Nechci už se dál trápit.

„Edwarde?“ řekla z ničeho nic. Překvapil mě ten zájem v jejím hlasu. Třeba si všimla mého nového vzhledu. Třeba se něco stalo a ona už se nechce chodit věčně opíjet.

S nadějí v očích jsem se na ni podíval.

„Ano?“

„Nemáš nějaké peníze?“ zeptala se a tím rozbila na malilinkaté střípky mou naději v to, že ji třeba došlo, jak se chová. Nedošlo. To, co ji došlo, byly peníze na alkohol.

Bože, a to se Bella diví, proč ji sem nikdy nevezmu…

Shrnutí - Slečinka

Shrnutí - blotik

Autor: Blotik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kdo to bude 6. kapitola: