Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kdo s koho - Konec

26.01.2010 (09:30) • Pajinka2004 • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 5583×

Písnička

Svírala jsem v dlaních naše prstýnky. Symbol naší lásky a oddanosti. Já prostě nevěřím tomu, že po tom všem, to takhle skončí. Přeci si zasloužíme trochu lásky a klidu ne?

„Ne!“

„Bello?“

„Ne, Alice…“

„Nerozumím ti.“

„Teď mi musíš říct všechno Alice. Co jsi viděla? Přesně!“

„Já, jen jsem viděla, jak se Edward zuřivě pere s gardou a jak se potom vrhnul na Ara… A pak už nic...“

„Musíš se soustředit Alice. Co vidíš?“ Zatřásla jsem s jejími rameny. Byla teď tak křehká a zranitelná.

„Nemůžu se na nic soustředit. Nevidím!“ Svezla se k zemi a bojovala s tichými vzlyky. Nemá cenu ji trápit. Ale já tu nezůstanu. Nebudu tu jen tak nečině sedět.

Nevěřím, že už není. Přeci bych to cítila… Cítila bych, že moje mrtvé srdce se rozpadlo na prach.

„Bello ne! Nemůžeš nás opustit i ty. Neopouštěj nás… ne znovu!“ Její slova se mi vkrádaly do mysli a otupovaly mě.

„Je mi to líto Alice. Musím.“ Zvedla jsem ji a objala. Přitiskla jsem si ji na hruď. „Musíš mě nechat jít.“

Zvedla ke mně oči a zmučený výraz mi pokládal jedinou otázku.

„Nemůžu ti slíbit, že se vrátím. Jen, že se o to pokusím.“ S výrazem mučeného mě křečovitě chytla za zápěstí. „Co bys dělala ty Alice? Kdyby Jasper…“ Tohle ode mě byla podpásovka, to vím. Ale viděla jsem jí na očích, že mě nehodlala jen tak pustit. Povolila svoje sevření a z kapsy vytáhla můj náramek. Připomněla mi tím moje skutky. Teď už budou vědět, proč jsem to udělala. A já jim to nikdy nebudu vyčítat. Ať se stane cokoli.

Zatímco mi ho připínala, viděla jsem, jak z domu vychází zbytek rodiny. Nemohla jsem teď jít za nimi. Bylo toho ještě hodně přede mnou. A já je znovu obejmu teprve až s Edwardem.

Jejich výrazy mě pronásledovaly celou cestu. Viděla jsem je všechny tak ztrápené a usoužené. Doufám, že tohle není poslední vzpomínka, která mi bude dopřána.

Nemohla jsem celou cestu běžet a tak jsem musela na nákup. Neměla jsem peníze ani kartu a tak mi nezbylo nic jiného než krást.

V obchodě nemohli postřehnout žádný z mých rychlých pohybů. Vzala jsem si tričko, džíny a lehkou bundu. Boty musí postačit staré a zablácené. Převlékla jsem se na letišti a přemýšlela, co dál.

Musím se nějak dostat do letadla. První spoj do Itálie byl za 20 minut. Poslední šance. Musím tam být za každou cenu. Nezbývalo mi nic jiného, než znovu krást. Vyhlédla jsem si bohatě vypadajícího, postaršího pána a vydala se k němu. Trvalo to jen malou chvilku, než mi podlehl. Neměl moc šancí. Teď seděl omámeně v letištní hale a já měla dost prostředků na cestu. Však on už si nějak poradí. A než zjistí, co se stalo, budu už dávno pryč.

Cesta letadlem pro mě byla jako malé peklo. Bylo nesnesitelné jen tak sedět a nic nedělat. Ať už jsme tam…

„Ať už jsme tam…“ Šeptala jsem si pro sebe.

„Máte strach slečno?“ Nakláněl se ke mně frajírek sedící vedle mě.

„Ne, paní nemá strach.“ Ukázala jsem mu snubní prstýnek a dál si ho už nevšímala.

Málem jsem otevřela dveře letadla ještě za průběhu přistávání. Ven jsem vylítla jako první a rozhodla jsem se podívat po nějakém rychlém přibližovadlu.

Zrak mi padl na pěkné sportovní Bugatti. Tohle by mohlo být dostatečně rychlé, pro moje potřeby. Bez jediného zaváhání jsem přistoupila k autu a bez problémů otevřela dveře.

Nevím, jestli mě někdo viděl ale bylo mi to jedno.

Teď, když jsem seděla v autě a měla možnost ovlivnit rychlost, jsem se cítila mnohem lépe. Nic mě ale nemohlo dostatečně uklidnit. Cesta neubíhala dost rychle a já cítila narůstající úzkost a strach.

„Nejedu pozdě!“

Prolítla jsem hlavní branou za necelou hodinu. Svítalo a tak jsem musela dávat větší pozor, kde parkuji a kde vystoupím. Našla jsem si místo dostatečně blízko vchodu do Arova království. Nikdo mě nezastavil a ani nechtěl pokutovat za špatné parkování. Policii tady měli pod palcem upíři a v těchto uličkách se většinou nikdo nedíval, co se děje.

Netrvalo mi dlouho projít až k hlavní síni. Aro už na mě čekal.

„Isabello. Konečně.“

„Kývla jsem na pozdrav a neochotně se mu zadívala do očí.“

„Takže jsi dostala náš vzkaz?“

„Vzkaz?“

„Ano, snubní prstýnky. Vaše snubní prstýnky.“

„Edward…?“ V krku jsem měla jako v peci a moje útroby se kroutily a svíjely strachem.

„O něm si promluvíme za chvíli Isabello.“ Zasyčel moje jméno jako slizký had.

„A o čem jiném ještě chceš mluvit?“

„Byl jsem velmi smutný, když jsi nedorazila na oslavu. Chtěl jsem ti osobně poděkovat, za tvé služby.“ Promnul si ruce bledé a průsvitné jako papír a otočil se ke mně zády.

Schválně to protahoval. Nevím co to znamenalo. Nevěděla jsem, jestli mě chce milosrdně připravit na to, že zabil mého manžela, nebo jestli chce protahovat mou bolestnou euforii z nevědomí.

„Byla to dohoda.“ Ošila jsem se.

„Ano jistě. Trpělivost Isabello.“ Posadil se na svůj trůn a zadíval se mi do očí. „Víš, ještě než si promluvíme o tvém manželovi, chci se tě zeptat…?“ Protáhl svou větu do otázky. Že se vůbec obtěžuje. „Tvůj talent by se nám velice hodil. Nechtěla by jsi s námi zůstat?“ Čekala jsem tuto otázku. Z těch mnoha, které mi probleskly hlavou, se mi tahle zdála nejvíce pravděpodobná.

Nechtěla jsem působit příliš drze a ukvapeně. Přeci jen ještě nevím, jaký osud připravil Edwardovi. „Ty víš, že nejsem ta pravá. Že nevydržím to zabíjení a násilí.“

„Vážně? Byla jsi v tom velice dobrá.“ Potlačila jsem zavrčení a zachovala tvář bez výrazu.

„Je mi líto. Navíc, pokud nebudu moci být s Edwardem, nechci být už nikde.“

„Hm, škoda.“

„Můžeme se vrátit k Edwardovi? Prosím?“

„Jistě, jistě.“ Konečně. „Jak jistě víš, tvůj manžel tě zde hledal a zachoval se velice neuváženě, když se garda vrátila bez tebe.“

„Ano vím.“ Vydechla jsem zmučeně.

„Měl jsem plné právo ho za to potrestat. Chystal se napadnout i mě.“

„Ano… jak… jak…“ Neměla jsem sílu doříct. Chtěla jsem vědět jaký byl trest ale zároveň jsem se bála, jaká bude odpověď.

„Nicméně!“ Opět se zvedl a nenápadně pokynul upírovi stojícímu opodál. „Jsem velice zavázaný Carlislovi a nyní i tobě. Nechápu sice váš způsob života ale to teď není předmětem naší konverzace. I já jsem měl kdysi srdce. A i když je už po staletí nehybné a mrtvé, chápu jeho činy a jsem ochoten mu je odpustit.“ V tu chvíli ze mě vše spadlo. Úlevně jsem dopadla na kolena a nevnímala hluboké díry, které jsem tím vytvořila. Slyšela jsem blížící se kroky. „Pozval jsem tě sem abys pochopila, že není vše na světě jednostranné. A také abych ti osobně poděkoval za tvou pomoc. Ale také abych vás oba požádal…“ Vstoupil. Nyní mluvil k nám oběma. Nemohla jsem donutit končetiny k pohybu. Strnule jsem klečela na podlaze. Musela jsem teď opravdu vypadat jako socha. Po takové době jsem ho opět směla spatřit. Nebyly to jen vzpomínky. Byla to skutečnost. Nikdy jsem si nemohla přesně zapamatovat každý detail jeho tváře ani tu sladkou vůni. Ale mám věčnost, abych na tom zapracovala. Byl v otrhaném oblečení a zubožený k nepoznání. Ale v jeho očích jsem viděla jen štěstí a lásku. Dál jsem už nevnímala Arova slova, bylo mi to jedno. „Aby jste se zde už nikdy neukazovali.“ Znělo vzdáleně z jeho úst.

„Edwarde…“

„Bello…“

Stáli jsme blízko u sebe a navzájem si hleděli do očí. Svými prsty jsem zkoumala jeho obličej. Slastně jsem přivřela oči, když jsem cítila jeho ruce na mé tváři.

„Můžete odejít.“

Ani jeden jsme neodpověděli a odcházeli ruku v ruce pryč. Spěchali jsme pryč z tohoto ponurého místa, kam se už nikdy nevrátíme.

Teprve až daleko za branou Volterry jsme se naplno mohli přivítat.

„Bello, lásko moje.“ Drtil mě ve svém náručí a my oba jsme vzlykali štěstím.

„Tolik se mi stýskalo.“

„Já vím, mě taky. Už mi to nikdy nedělej.“

„Slibuju.“  Něžně mě políbil a ochutnával moje rty. Jeho hebký jazyk přejížděl přes mé rty. Naše polibky se staly naléhavějšími a nedočkavost z nás jen sálala.

„Nemám jiné oblečení…“ Prosila jsem tiše, když jsem cítila jeho ruce, jak se hodlají pustit do mého sporého oblečení.

„Neee…“ Zasténal. Nemohl se dočkat stejně jako já a každé zdržení bylo nesnesitelné. Hodlala jsem ale udělat z našeho setkání něco výjimečného. Nechci to uspěchat, chci si tu chvíli užít. I když jsme v lese uprostřed Itálie.

Chytila jsem jeho ruce na lemu svého trička a odtáhla je od sebe. Ustoupila jsem krok od něj a sledovala jeho nevěřícný výraz, když se koukal na své prázdné ruce. Jeho výraz se ale brzy změnil na divoký, když viděl co mám v plánu.

Pomalu jsem se vysvlékla z trička i džínsů a složila je vedle. Přistoupila jsem k němu a rozepínala jeho košili. Níž a níž až k jeho plochému bříšku. Klekla jsem si před něj a rozepnula mu kalhoty.

Košile už dávno ležela na zemi a Edward při prvním dotyku mých rtů na jeho podbřišku zasténal a přitáhl si mě blíže k sobě.

„Bello, prosím dost… Já už to nevydržím. Prosím.“ Odtáhl mě od sebe a povalil do trávy. „Tohle ale tak nutně nepotřebuješ viď?“ Se smíchem roztrhal moje spodní prádlo na malé kousky a pustil se do zkoumání mého těla. Jeho rty působily na moje tělo jako pohlazení pírkem. Jazykem laskal mou šíji a přejížděl níž až na hroty mých prsou. Dech se mi zrychlil a já vycházela vstříc jeho polibkům. Cítila jsem jeho ruce na svém zadečku. Nadzvedl mě a pomalu spojil naše těla v jedno. Jeho pohyby se s narůstajícím vzrušením zrychlovaly. Naše společné výkřiky zněly lesem a já pochybuji, že někde poblíž zůstala živá duše.

Posledním společným výkřikem jsme dali najevo naše vyvrcholení.

Naše těla i mysl byla spojena v jedno. „Miluji tě… moje peříčko!“ I toto jsme řekli v souznění.

Epilog

Spoustu let už uplynulo od události ve Vollteře. Od té doby se jí vyhýbáme a snažíme se, aby na nás pokud možno zapomněli. I když to bychom asi chtěli moc.

Shledání s rodinou byla ta největší a nejšťastnější událost, jaká mě v životě potkala. Těžko by jste hledali šťastnější a spokojenější pár, než jsme my dva…

„Bell, tak už pojď…“ Otočila jsem se od psacího stolu a zadívala se do tváře svého manžela. „Opět píšeš další kapitolu? A já myslel, že už jsme došli svému šťastnému konci ne?“

„Nikdy nevíš, co tě potká Edwarde. A naše láska nemá konce ne?“

Mrkla jsem na něj a povalila ho na postel, která nápor našich těl nevydržela.

„Bello, to je tenhle týden už čtvrtá…“

 Po celá staletí se jsou miliony lidí na celém světě okouzleni láskou. Ale co je to vlastně láska? Někdo definuje lásku jako vzájemnou sympatii, citovou blízkost. Pro některé autory citátů je to spíše nepřenosná zkušenost, kterou si musí každý zažít sám. Láska je neuchopitelná, je bláznivá a pro každého znamená něco jiného, proto je tak krásná.

KONEC

Doufám, že se vám povídka líbila a děkuju všem, kteří s ní vydrželi až do konce.

Snad se sejdeme i u dalších povídek :-)

Díky Pavla