Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kdo s koho - 20. část

22.01.2010 (15:15) • Pajinka2004 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3962×

Písnička

Věřím, že fantazie je silnější než vědění.
Že mýty mají větší moc než historie.
Že sny jsou mocnější než skutečnost.
Že naděje vždy zvítězí nad zkušeností.
Že smích je jediným lékem na zármutek.
A věřím, že láska je silnější než smrt.

 Bella:

Dva měsíce… kolik ještě? Jak dlouho tohle ještě bude trvat? Každodenní výpravy za zbloudilými, jejich ničení a zkáza. Nenáviděla jsem se za to, co jsem dělala. Mou jedinou útěchou bylo, ne, mohlo být, že jsem to dělala pro ty, které miluji.

Stále jsem však nesplnila úkol, hlavní úkol, proč jsem zde. Aro, se chce zbavit Rumunů. A já měla být v čele výpravy.

Už týden čekám na zprávy o nich. Vydala bych se tam klidně sama, ale nevím kam. Čekáme na jakoukoli zprávu, na znamení, cokoli…

A tohle čekání, mě zabíjí. Dává mi tolik prostoru k přemýšlení. Ke vzpomínkám a k bolesti. Tu, jako jedinou si zasloužím.

„Isabello!“ Z mých myšlenek mě přerušila Jane. Její líný a nevzrušený hlas jsem nenáviděla. Mockrát jsem měla chuť ji chytit pod tou její nechutně sladkou tvářičkou a roztrhnout ji vejpůl. „Je čas…“ Konečně dobrá zpráva. Nějaký pokrok vpřed. Doufám, že nyní už se konečně rozhodne.

Lhala bych, kdybych řekla, že nemám strach. Mám obrovský strach. Ale vlastní smrti se nebojím. Bojím se jen toho, že tam budu sama. Že už nebude žádný Edward, který by mě miloval a on za mnou nebude moci. To je můj strach. Strach, který nedám najevo.

„Jdeme…“

Edward:

Řítil jsem se ulicemi jak nejrychleji jsem mohl. Byl jsem tak blízko. Tak blízko ke svému cíli. Třásl jsem se představou, že ji možná za pár chvil uvidím. Před branou Volterry jsem zmírnil tempo a vjel dovnitř. Do největšího a nejstaršího upířího sídla na světě.

Milosrdná rouška noci mě kryla před zraky lidí, ne však upírů.

Oblečení jsem měl potrhané a špinavé, oči zčernalé žízní ale nemohl jsem zastavit a upravit se. Musel jsem jít dovnitř a konečně uniknout z té nejistoty. Prošel jsem úzkou uličkou mezi domy a spustil se dírou do katakomb Arova království. Cítil jsem všude kolem mě nespočetné množství upírů. Aro už o mě musel vědět. Neměli potřebu zasahovat. Mohli klidně počkat až vejdu dovnitř. Co zmůže jeden jediný, proti přesile.

„Vítám tě Edwarde.“ Protáhl Aro svým zastřeným hlasem.

„Aro.“ Pokýval jsem hlavou.

„Co tě k nám přivádí?“ Snažil jsem se v jeho mysli zachytit i jen nepatrnou zmínku o Belle. Cokoliv, čeho bych se mohl chytit. Ale dával si velký pozor aby na nic nepomyslel.

„Hledám svou ženu.“

„Ah ano, Isabella. Krásná a nadaná Isabella.“ Otočil se ke mně zády a přešel zpět ke svému křeslu. „Víš Edwarde, potřebovali jsme ji.“ Ani se nesnažil cokoli zastírat. „Je pro nás obrovskou posilou, nemohli jsme si dovolit ji nevyužít.“ V mé hrudi začal doutnat oheň nenávisti. Z hrdla se mi začalo drát vrčení. Snažil jsem se uklidnit. Tohle by mě a ani Belle moc nepomohlo. Alespoň teď vím, kde je. Ale proč se dobrovolně vložila do rukou těmhle… Jistě ne dobrovolně. Aro nikdy nenechává nic náhodě. Musel si ji pojistit už tenkrát, když s ním mluvila.

„Proč?“ Nechápavě se na mě zadíval.

„To je snad jasné, proč jsem ji potřeboval.“

„Ne. Proč sem přišla. Mohla tě odmítnout?“ Ptal jsem se, ale odpověď jsem už znal.

„Ne.“

„Proč?“ Znovu jsem se ptal. Nemohl jsem si vzpomenout na žádnou jinou otázku, na kterou bych se chtěl zeptat.

„Ale no tak, Edwarde. Tobě se nezodpovídám. A ani nemusím.“

„Kde je? Chci ji vidět.“

„Teď to není možné. Je na velice důležité výpravě.“

„Vrátí se?“

„Doufám.“

„Vrátíš mi ji?“ Zeptal jsem se už s hlasem plných obav a strachu. Znovu tu byl. Jen na malou chvíli, mi dovolil užít si naděje ale hned se zas vrátil.

„Ano, vrátím. Nechci si vás znepřátelit. Carlisle je můj přítel a jsem mu zavázán. A byla by škoda mrhat takovými schopnostmi.“ Myslel teď na Alice, Bellu a mě. Byli jsme v černých pláštích po boku jeho krvavého trůnu. Naše oči zářily rudou barvou, barvou smrti. „Tohle je její poslední mise. Pokud uspějí a splní úkol, může s tebou odejít… Pokud přežije.“ Dodal ještě na odchodu. „Buď mým hostem…“

Hodiny, minuty a nakonec i dny… Přecházel jsem po místnosti a čekal. Co když se nevrátí? Dokážu se vrátit zpět a zapomenout?

Ne, nedokážu! Jediné, na co jsem znal odpověď.

Panebože, copak není, co bych mohl udělat. Jediné čeho jsem schopen, je sedět tady a čekat? To je k zešílení.

Konečně, po týdnu čekání. Cítil jsem je. Cítil jsem přicházet upíry. Je mezi nimi i moje Bella?

Běžel jsem chodbami hradu a snažil se zachytit její vůni mezi ostatními. Bylo jich tu tolik. Nebylo možné běžet. Celá síň byla zaplněna. Aro seděl na svém trůnu a čekal na ticho a příchod celé gardy.

Šílel jsem. Copak mě necítí, copak o mě neví a nehledá mě? V zoufalství jsem se díval do každého obličeje, každé tváře. Prohledával každý kout a…

Pak jsem ji zachytil. Její vůni. Tak sladká. Byla slabá ale přesto, cítil jsem ji.

Rozeběhl jsem se za ní. Bylo mi jedno, že jsem cestou vrážel do všeho, co se mi připletlo pod nohy. Srážel jsem je k zemi a nedbal na jejich výhružné vrčení a nadávky.

Vůně byla stále intenzivnější a silnější. Ne, tak silná jako obyčejně ale mohla se ztratit mezi záplavou ostatních upírů.

Viděl jsem ji. Musela to být ona. Její vůně sálala z osoby stojící ke mně zády, zahalená v plášti.

„Bello?“ Vydechl jsem vděčně a otočil ji k sobě.

Jenomže to nebyla ona. To nebyla ona.

„Ty nejsi Bella…“ Ale já jsem jí cítil. Musí tu být. Všiml jsem si její ruky. Svírala v ní prstýnek.

„Kde jsi to vzala?“ Zacloumal jsem s ní a vytrhl jí ho z rukou. „Kde jsi to ukradla? Co všechno si jí ještě ukradla?“ Řval jsem na ni a držel ji pevně za ramena. „Tak kde?“

„Sebrala jsem to z hromady doutnajícího popela…“ Hlas se jí třásl strachem. „Ničí to nebylo… ležel tam…“

„Lžeš! Kde je Bella?“ Zvedl jsem ji do vzduchu a odhodil přes celou síň.

Bella není mrtvá. Nemůže být. Já ji potřebuju.

Začal jsem mlátit do všech okolo sebe. Když není ona, tak nebudu ani já. Věděl jsem, že Aro nestrpí ničení jeho gardy. Ale já chtěl zemřít. Chtěl jsem se stát tím, čím se stala Bella.

Prachem poletujícím ve větru. Chtěl jsem jít za ní a v nekonečnu spojit naše duše.

Poslední na koho jsem se vrhnul, byl Aro…

K věčnému spánku se uložím k tobě a z těla,

které svět už unavil, setřesu úděl nepřejícných hvězd.

Naposled oči, dívejte se. Paže, objímejte,

 a rty, vy brány dechu, zpečeťte smlouvu, za níž ručí smrt.

Bella:

Moje mise u Ara skončila. Měli jsme dohodu a já její část již splnila. Jsem volná.

Můžu se teď vrátit a prožívat svou věčnost s Edwardem. Pokud mě tedy vůbec ještě bude chtít zpět. Pokud mě všichni, budou chtít zpět. Doufám v to.

Ala pokud už mě nebude chtít vidět, pochopím to. Stáhnu se a budu spokojená s vědomím, že jsou všichni v bezpečí a šťastní, i když beze mě!

S ostatními z gardy jsem se neloučila, nebyl důvod. Nijak jsme se nespřátelili. Jen jsem po Felixovi poslala Arovi vzkaz a ten mě, bez problému propustil.

Rozeběhla jsem se k domovu. Stále to pro mě byl jediný domov. Cesta trvala celé čtyři dny. Musela jsem běžet. Peníze jsem neměla a pochybuji, že by mě v tomhle stavu vzali do letadla. Bude to sice trvat mnohem déle ale co znamená pár dní…

Nezastavovala jsem. Ani na lov. Jediné co mě teď zajímalo, bylo dostat se co nejrychleji k cíli.

Denali bylo tak blízko. Doufám, že tam ještě žijí. Přidala jsem na rychlosti a za chvíli už jsem stála blízko jejich domu.

Alice už o mě věděla. Stála před domem a dívala se mým směrem. Váhavě jsem vystoupila ze stínů stromů a pohlédla jí do očí..

„Alice…“ Nevěděla jsem co říct. Bylo toho tolik a přitom nic. „Já… prosím, odpusť mi.“ Chtěla jsem začít vysvětlovat ale ona se mi vrhla kolem krku a vzlykala mi do ramene.

Nebyl to pláč šťastný ale bolestný. Tolik bolesti jsem v jejích očích ještě neviděla. Snad tenkrát, když jsem odcházela a říkala jim tolik špatných slov… V jejích myšlenkách jsem nic nezachytila. Byly tolik plné bolesti.

„Alice, co se stalo?“ Zvedla jsem její tvář ze svého ramene a vzala ji do dlaní. „Tolik jsem vám ublížila? Mám odejít?“

„Ne Bello…“ Ale slova jí došla. Místo toho vzala moji ruku do své a vtiskla mi do ní dva snubní prstýnky…

„Edwarde ne…“

Bude s nimi, a setře jim každou slzu z očí. A smrti již nebude, ani žalu, ani nářku, ani bolesti už nebude. Neboť už nebude nikdo, kdo by to pamatoval…

Dobře dobře, kone pro ty, kteří ho chtějí. :-)

 19  Shrnutí povídek  Konec

Autor: Pajinka2004 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kdo s koho - 20. část: