Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kdo jsem? 12

18.07.2010 (12:45) • Semiska • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2449×

12.

Pohled Edwarda:

„Pomsta bude sladká!“ procedil jsem mezi zuby, když jsem ji míjel, a běžel jsem dál na místo, kde jsme se měli sejít. V duchu už jsem měl vymyšlený plán, co jí provedu, a musím říct, že až začnu svůj plán uskutečňovat, budu se u toho náramně bavit. Sice se mi líbí, ale to ještě přeci nic neznamená.

Na místo, kde jsme se měli sejít, jsem doběhl jako vždy první. Po mně přiběhli Emm a Rose. Při příchodu Emma a Rose se z druhé strany lesa vynořili Carlisle s Esme držící se za ruce. A po nich přiběhly Bella a Alice. Jazz jim byl v zádech. Můj praštěný bratr se nezapomněl pochlubit mým incidentem s Bellou. Podle Carlisleových myšlenek jsem zjistil, že jsem ho zklamal svým ukvapeným jednáním a měl bych to nějak napravit. Jeho tvář se zachmuřila.
„Opravdu je vše pravda, Edwarde?“ optal se mě jako hlavního aktéra naší malé bitky, kterou jsem vyvolal.
„Ano, je,“ odvětil jsem.
„V tom případě se Belle okamžitě omluvíš,“ vyřkl Carlisle ortel. I když jsem se netvářil zrovna moc nadšeně, omluvil jsem se. Bylo mi líto mého chování vůči ní. Zase z nějakého pocitu, který se ve mně probudil. Kde se to jenom ve mně bere?
„Tak teda promiň, no,“ řekl jsem a pohlédl jí přitom zpříma do očí. Už je neměla úplně rudé, ale s nádechem zlatavé. Líbily se mi. Mohl bych se v nich topit.
„Dobře, přijímám,“ odvětila mi na to. Začaly mi v očích pohrávat jiskřičky. Už jsem se jí ani nechtěl mstít. Všechen vztek ze mě vyprchal, tak už jsem neměl důvod. Nevyznám se sám v sobě. Ale proč?
Slova se ujal Carlisle.
„Vypadá to, že Bella vše zvládla a dokonce i překvapila, takže nepovažuji za nutné zde zůstávat, a proto můžeme vyrazit všichni společně domů.“ Jako na povel se všichni rozutekli k domovu. Bella se držela poblíž Alice a Jazze. Asi měla pocit, že bych si na ni mohl něco zkusit. Nemusela se bát, nic takového jsem v plánu neměl.
Doběhli jsme domů. Teď už to byl i domov Belly. Hřál mě opět nějaký nepoznaný cit v místě, kde normálně člověku bije srdce. Myslím si, že to byla hrdost na to, že Bella přijala Carlisleovu a Esmeinu nabídku.
Bella ztuhla ve dveřích. Tentokrát to nebylo tím, že by si na něco vzpomněla. Koukala všude dokola po všech věcech. V obličeji měla zmatený výraz, jako by nevěděla, co se na co používá a k čemu slouží…
Teď mi to došlo! Vždyť ona nikdy mezi lidmi, po své přeměně nežila, tak nemohla vůbec tušit, na co jsou všechny přístroje a věci. Bylo na ní znát, že je jí to trapné. Viděl jsem to totiž na Jazzovi, který ji hned poslal vlnu klidu.
„Díky, Jazzi,“ šeptla k jmenovanému.
„Za málo,“ odpověděl jí a stále objímal svou milovanou Alici. „Proč ses tak cítila?“
„Je mi to docela trapné, ale já vůbec netuším, k čemu jsou všechny tyhle věci kolem.“ Člověk by její tak tichounký hlásek nezaslechl, ale sedm upírů s výborným sluchem to nemohlo přeslechnout.
„To nevadí, zlatíčko, všechno se naučíš a poznáš, jak co funguje,“ konejšila ji Esme a přitom objímala. Podle myšlenek byla nesmírně šťastná, že získala novou dceru. Emmovy zase prozrazovaly, že je rád za novou sestřičku, jak ji bude učit lovit medvědy a vymýšlet různé vtípky na mě a ostatní. No jó no, to je celý Emmett. Aliciny myšlenky prozrazovaly jednak radost z nové, skvělé kamarádky, a také nadšení z nového člena rodiny - podobně jako Esme. Carlisle byl šťastný hlavně proto, že Esme je šťastná. Všiml jsem si, jak ji s láskou pozoroval. Ovšem i on měl radost z toho, že se mu rodina rozrostla o dalšího člena. Byl na sebe pyšný a hrdý. Jako správný otec a hlava rodiny. Myšlenky Rose mě zase překvapily. I ona měla radost a její původní strach o rodinu se rozplynul. Docela se na ni jako sestru těšila. Nevěřícně jsem na ni koukal. Co koukal, já na ní zíral jako tele na nový vrata! Ona se usmála a přikývla na souhlas. Nejhůř na tom byl Jazz. I on byl rád za radost Alice, ale snášel to rovnou sedmkrát a to velmi silně, podle toho, jak se usmíval od ucha k uchu jako blbeček. Nemohl za naše silné emoce, mnohonásobně zesílené. Bylo mi ho, chudáka, docela líto. Vypadal, jako by byl zkouřenej marihuanou. Nechtěl bych mít jeho vlastnost a moc. Mně stačí čtení myšlenek, ze kterých se dá taky někdy zbláznit, ale naštěstí jsem upír, a ne člověk. Ten by sotva vydržel polovinu toho, co vydržím já. Někdy mám taky na mále, proto utíkám do lesa, abych byl chvíli sám. Je to veliká úleva chvíli neslyšet nikoho, jen své vlastní myšlenky. Dost Belle závidím, že nemá žádnou schopnost. Jen mě trochu trápí, že zrovna Belle myšlenky číst nedokážu. Moc bych chtěl znát, co si ona o nás všech, a hlavně o mně, myslí.
Nenápadně jsem se vytratil jako Rose a Emmett. Byl jsem ve svém pokoji. Ležérně jsem se válel na posteli a poslouchal své oblíbené CD od Debussyho. Jeho hudba mě vždy dokázala uklidnit a já mu byl vděčný. Se zavřenýma očima jsem se snažil přemýšlet. Snaha byla, ale realita byla jiná.
„Jelikož jsou teprve dvě hodiny ráno, zatím ti vysvětlím vše potřebné. A v osm se jde nakupovat!“ vyhrkla Alice. Jemně jsem na ni zavrčel. „A všichni povinně, i ty, Edwarde!“ Slyšel mě ten malý skřítek. Kvůli Belle bych to vydržet jednou mohl.
„Jen to, prosím tě, tolik nepřeháněj. Ať s námi zůstane!“ poslal jsem jí myšlenku.
„Neboj, nijak jí to neublíží a zkulturnit potřebuje, to musíš uznat sám,“ poslala mi hned nazpátek. Měla pravdu. Bella to opravdu potřebovala. Její oblečení bylo špinavé a potrhané. Přesto jí to ale slušelo. Trochu jsem si dodychl. I když u naší Alice ani upír neví, natož člověk. Nechal jsem Alici Alicí a dál se věnoval už jen svým myšlenkám. Pomstu jsem zavrhl. Nějak jí budu muset říci, že to byl jen žert a nemusí se mě bát. Nikdy bych jí totiž nedokázal ublížit, tím jsem si stoprocentně jistý. Chtěl jsem ji poznat. Trávit s ní většinu času a hovořit. Už jsem chápal, co prožívají mí bratři se svými milovanými. Tohle jsou ty pocity. Chtít s někým být, poznávat ho, dennodenně s ní trávit většinu svého času… Teď už mi to pomalu začalo docházet. Ona je ta pravá. To ona ve mně probudila city pohřbené hluboko v temnotě mého těla. Láska. To je ono! Já se zamiloval. Už je to tak. Je to vůbec možné, aby kmet jako já, vzhledově na sedmnáct, se po sto letech zamiloval?
„Je to možné, bratříčku. Viděla jsem to,“ poslala mi Alice myšlenku. Docela se mi ulevilo. Neodmítne mě však ona? Mohla by někdy uchovávat nějaké city ke mně? Budu doufat a věřit, že ano.
Mezitím Alice s Esme vysvětlovaly, na co jsou věci v obýváku a v kuchyni.
„Proč mají upíři v domě kuchyň, když ji nepotřebují?“ optala se Bella. Lehce jsem se zasmál. Opravdu, chudák holka. Ona neměla ani páru o tom, jak splynout s lidmi.
„Víš, kuchyň máme proto, kdyby sem přišla návštěva a nebyla jako my. To kvůli lidem,“ zodpověděla jí otázku Esme. Bylo mi Esme líto v tom smyslu, že byla báječná kuchařka, ale nikdo z nás její umění bohužel nemohl ocenit. Mě to mrzelo ze všech nejvíc. Lidské jídlo nám chutná jako bláto. Přitom jsem si vzpomněl na Bellino vyprávění, jak se snažila zahnat žízeň vším možným. Odvážná holka. Začínal jsem ji mít čím dál tím radši. Začal jsem poslouchat myšlenky Esme, která zrovna učila Bellu pomalým pohybům, aby se Bells naučila, jak se chovat před lidmi. Bells. Moje Bells. Jak to tak krásně znělo. Sice moje nebyla, ale já si přál, abych jí tak mohl říkat jen já. Snad budou má přání vyslyšena. Kéž by! Díky ní jsem už nechtěl být sám, ale jen s ní. Teď jsem si byl naprosto jistý, že ji miluji. Ano, miluji ji celým svým mrtvým srdcem.
„To ti to, brácha, trvalo,“ poslal mi Jazz. Měl pravdu, kdo jiný než on by ji měl mít, protože to cítil.
Křach!... Bum!... Slyšel jsem rozbíjení porcelánu. Oblíbený Esmein sváteční servis. Bohužel byl napadrť. Bella to jistě nedělala naschvál, ale nedařilo se jí. Nakonec poslední sadu se jí povedlo nerozbít a chodit s ní pomalými opatrnými pohyby a krůčky. Dávala si záležet. Podařilo se jí to postavit na stůl. Myšlenky Esme na mě křičely její obrovskou radost, jakou má matka, když její dítě udělá první krůčky. Zatleskala jí a usmívala se na mou Bells. Jak jsem byl na Bellu hrdý. Chtěl jsem ji obejmout, ale teď by se to nehodilo. Nechám si to na příhodnou chvíli, která snad přijde co nevidět.
Obývák jí představovala Alice. Byl to podobný popis všech věcí, jako v kuchyni. Moc jsem ji neposlouchal. Jazz se pokusil nechat vyhrát Bellu při závodech aut na playstationu, ale i když se moc snažil, přece jen vyhrál. Ovšem Belle to nevadilo a pogratulovala mu k vítězství.
„Kdo u vás hraje na klavír?“ optala se Alice.
„Rose a Edward, ale většinou jen Edward. Kdybys chtěla, určitě by byl ochotný tě naučit hrát.“
„Viď, bráško?“ dodala v myšlenkách. Dost mi tím nahrávala do karet. Usmál jsem se.
„Třeba někdy, proč ne?“ řekla jí na to Bella. Zase jsem se cítil líp. Tím to se podle jejího hlasu projevil jistý zájem o mě. O mě? Nebo jen o klavír? To mi zatím zůstávalo utajeno. Jen jsem doufal, že by přece jen mohla projevit zájem o mne. Jak by mě tím udělala šťastným. Ani neví, jak moc.
Z obýváku šly společně i s Esme do druhého patra, kde holky připravily Belle pokoj.
„Tak, sestřičko moje,“ řekla Alice, „tohle je tvůj pokoj a my doufáme, že se ti bude líbit.“ A otevřela dveře pokoje, který byl hned vedle mého. Moc dobře jsem věděl, co tam všechno je, protože jsem pomáhal Alici tahat nábytek.
„Co je to?“ optala se Alice.
„To je notebook.“ A hned jí začala jednoduše vysvětlovat, jak funguje, co to je internet, co se na něm dá všechno dělat, k čemu slouží email, icq a skype. Zdálo se, že to všechno pochopila.
„K čemu ta velká almara?“ optala se Bella.
„Ta je na tvé nové oblečení. Myslím, že je nejvyšší čas na nákupy. Rodinóóó, jde se nakupovat! A všichni!!!“ zvolala Alice. Líně jsem se zvedl a šoural se z pokoje a následně ze schodů.
Na Belle bylo vidět, že se docela těší. Chudinka ještě nevěděla, že naše Alice je shopaholik a vymete ji všema krámama až do zavíračky. Sice potřebuje něco nového na sebe, ale nemusí jí přitom přizabít, i když je upír. No, snad to všichni přežijeme ve zdraví. A vím, že nejsem jediný, kdo si tohle přeje při, když se tak dívám na své dva bratry. Ani jsem nemusel číst jejich myšlenky, abych viděl, jak se jim strašně moc chce jít nakupovat.

Shrnutí

Autor: Semiska (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kdo jsem? 12: