Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kdo jsem? 11

16.07.2010 (07:15) • Semiska • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2638×

11.

„Pomsta bude sladká,“ zasyčel na mě, když mě míjel při běhu. Začala jsem se bát.

Copak asi chlapec vymyslí? Jen doufám, že to nebude zas tak strašné. Ublížit mi nemohl, protože by to Esme ani Carlisle nedovolili. Přece jen se budu muset mít před ním na pozoru. Sice mi nemůže číst myšlenky, ale to neznamená, že si na mě nemůže smlsnout. No, uvidíme.
Po boku Alice jsem doběhla na místo, kde už na nás Carlisle s Esme čekali. Samozřejmě se Emm musel pochlubit, co jsem provedla Edwardovi, jak se na mě vrhl a chtěl rozcupovat. Carlisleova tvář se zachmuřila.
„Opravdu je vše pravda, Edwarde?“ optal se hlavního aktéra naší malé bitky, který ji vyvolal.
„Ano, je,“ odvětil.
„V tom případě se Belle okamžitě omluvíš,“ vyřkl Carlisle ortel. I když se netvářil zrovna moc nadšeně, omluvil se.
„Tak teda promiň, no,“ řekl a hleděl mi přitom zpříma do očí.
„Dobře, přijímám,“ odvětila jsem mu na to. Jen jsem to dořekla, už jsem v jeho očích zahlédla jiskřičky. Svou pomstu si evidentně nerozmyslel.
„Jenom aby chlapec nenarazil,“ pochechtávala jsem se pod fousy. Slova se ujal Carlisle.
„Vypadá to, že Bella vše zvládla a dokonce i překvapila, takže nepovažuji za nutné zde zůstávat, a proto můžeme vyrazit všichni společně domů.“ Jako na povel všichni uháněli jako s větrem o závod domů. Držela jsem se poblíž Alice s Jazzem. To pro případ, kdyby si Edward dovolil něco zkusit. Zatím nic, což mi nahrávalo do karet, ale přelstít upíra není jednoduché, i když vám, jako jedinému, nevidí do hlavy. Alespoň malá výhoda. Alice snad vše uvidí včas a pokusí se mě upozornit na to, co její bratr chystá. Z myšlenek mě vytrhlo až světlo z domu. Doběhli jsme konečně domů. Vstoupili jsme a pro mě bylo zase všechno nové. Nic mi nepřipadalo známé a mnoho věcí pro mě byla španělská vesnice. Vše jsem si zatím jen prohlížela a malinko se cítila trapně. Najednou, jako mávnutím kouzelného proutku, jsem byla klidná.
„Díky, Jazzi,“ šeptla jsem k jmenovanému.
„Za málo,“ odpověděl mi a stále objímal svou milou. „Proč ses tak cítila?“
„Je mi to docela trapné, ale já vůbec netuším, k čemu jsou všechny tyhle věci kolem.“ Člověk by můj tak tichounký hlásek nezaslechl, ale sedm upírů s výborným sluchem to nemohlo přeslechnout.
„To nevadí, zlatíčko, všechno se naučíš a poznáš, jak co funguje,“ konejšila mě Esme a přitom objímala.
„Jelikož jsou teprve dvě hodiny ráno, zatím ti vysvětlím vše potřebné, a v osm se jde nakupovat!“ vyhrkla Alice. „A všichni povinně, i ty, Edwarde!“ zařvala na Edwarda do druhého patra. Až teď jsem postřehla, že tu není. Chyběla mi jeho přítomnost, i když byl na mě naštvaný. A naštvaný bylo slabé slovo. Určitě si dokážete domyslet, co jsem měla na mysli, ale nikdy jsem nebyla vulgární a nehodlám tohle pravidlo porušovat. Ani kvůli někomu, jako je Edward. Co by si pak o mně asi Carlisle s Esme pomysleli? Přijali mě do své rodiny a já bych se jim za to odvděčila takto? Ani nápad.
Než se začalo rozednívat, už jsem věděla, k čemu se používá kuchyně, obývák, koupelna a ložnice. V kuchyni mi vše Esme vysvětlila a zodpověděla mou, trochu divnou, otázku: „Proč mají upíři v domě kuchyň, když ji nepotřebují?“
„Víš, kuchyň máme proto, kdyby sem přišla návštěva a nebyla jako my. To kvůli lidem.“ Esme byla náramná kuchařka, aspoň podle vyprávění, ale její kulinářské dovednosti nemohl ovšem nikdo ochutnat a náležitě ocenit. Bylo na ní vidět, že jí to lehce mrzí. Seznámila jsem se s dřezem na nádobí, sporákem, mixérem, myčkou, troubou na pečení. Učila jsem se zacházet opatrně s nádobím, kdybych musela něco držet v ruce, jako například šálek s čajem. No, moc mi to nešlo, rozbila jsem Esme celý sváteční servis o dvanácti kusech. Až to poslední šapó lehce přežilo. Opatrně jsem ho položila na stůl a podívala se zahanbeně na Esme. Ta jen vykouzlila úsměv a zatleskala mi. Její úsměv mě pohladil po duši. Duše byla asi to jediné, co mi zbylo z mého lidského života. Tedy snad, no…
Obývák mi představovala Alice. K čemu slouží televize, rádio, playstation a ostatní věci. Zkusila jsem hrát playstation, ale moc mi to nešlo, i když se Jazz snažil nechat mě vyhrát. V obýváku stál klavír.
„Kdo u vás hraje na klavír?“ optala jsem se Alice.
„Rose a Edward, ale většinou jen Edward. Kdybys chtěla, určitě by byl ochotný tě naučit hrát.“
„Třeba někdy, proč ne?“ Ani nevím, ale strašně jsem chtěla umět hrát. Asi proto, že to uměl Edward.
„Ne, Bello, na co to zase myslíš? Jste jedna rodina, sice zvláštní, ale rodina. Neblbni!“ křičely na mě moje myšlenky.
Z obýváku jsme šly do druhého patra. Připojila se k nám i Esme.
„Tak, moje sestřičko,“ řekla Alice, „ tohle je tvůj pokoj a my doufáme, že se ti bude líbit.“ A otevřela dveře.
Byl to velký pokoj, modře vymalovaný. Okno bylo na východ, takže sem po ránu musely svítit sluneční paprsky. Pod oknem stál stůl a na něm nějaká věc.
„Co je to?“ optala jsem se Alice a ukazovala na tu věc na stole.
„To je notebook.“ Alice mi vysvětlila, jak funguje, co je to internet, e-mail, a co všechno se na něm dá dělat. Ze všeho mi šla hlava kolem. Připadala jsem si jako sto let za opicema. Děsný, kolik se toho změnilo za tu dobu, co jsem se stala upírkou divoškou.
Uprostřed pokoje stála postel. Zvláštní, k čemu ji asi mají? No ale vzápětí mi to došlo. Milostné radovánky. Někdy mám vážně pocit, že mám v hlavě piliny. Podél stěny byla umístěná knihovna plná zajímavých knížek. Vedle knihovny stála veliká almara.
„K čemu ta velká almara?“ optala jsem se.
„Ta je na tvé nové oblečení. Myslím, že je nejvyšší čas na nákupy. Rodinóóó, jde se nakupovat! A všichni!!!“ zvolala Alice.
Docela jsem se i těšila. Ovšem to jsem ještě netušila, co mě čeká…

Shrnutí

Autor: Semiska (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kdo jsem? 11: