Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kde jsi, Isabello? II - 7. kapitola

15.11.2011 (10:45) • Veubella • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1747×

Pohled Edward

Posmutněle jsem se za Isou díval, když odcházela do našeho pokoje. Byla úplně zdrcená. Vlastně - kdo by nebyl. Mně také naše dcera chyběla, ale Isa vše snášela hůře. Uslyšel jsem klapnutí dveří. Nechám ji chvíli o samotě. Určitě to potřebuje…

...

Slunce už dávno zapadlo. Moje rodina se začala postupně vytrácet z místnosti. Někteří mířili na lov, jiní do náruče svého partnera…

I já jsem toužil po náruči své ženy. S posledním pohledem z okna jsem vstal z křesla a pomalu vystoupal do patra. Všude byla tma a naprosté ticho. To mě trochu udivilo. Očekával jsem buď pláč nebo neklidné otáčení se ve spánku, ale tohle nikoliv.

S nepříjemným pocitem jsem neslyšně vklouzl do místnosti. Zavřel jsem dveře a otočil se čelem do místnosti.

Zarazil jsem se.

Isabella tu nebyla. Hned jsem si vzpomněl na událost před několika lety. Bylo to po našem prvním setkání. Isa mě tehdy opustila. Vrátila se - to ano, ale o sto let později… A také mi nechala dopis.

Ihned jsem přiskočil ke stolu jako lačnící šelma po krvavém kusu masa a dal se do hledání nějakého listu papíru s mým jménem. Marně… Ani v hromadě papírů, která ležela vedle stolu, ani v některé zásuvce.

Prostě nic…

Plně pohlcen svým zoufalstvím nad odchodem mé jediné lásky, sedl jsem si na kraj postele. Tu jsem uslyšel zvuk, který jsem s nadšením a obavami vyhledával. Šustění listu papíru.

S mým jménem.

Roztřesenýma rukama jsem roztrhl obálku a dal se do čtení. Mé nadšení, které jsem zprvu cítil, mě s každým dalším slovem opouštělo. Když jsem si přečetl to zpropadené slovo, začínající na v, měl jsem chuť zařvat a něco rozbít. Má žena…

Obsah celého dopisu zněl nějak takto:

Má lásko,

vím, že ti tímto zasadím do srdce obrovskou ránu, ale odcházím. Neodcházím proto, že bych tě nemilovala – miluji tě z celého svého srdce… Ale odcházím kvůli našemu společnému pokladu – Elizabeth. Já ji musím zachránit – a také se mi to povede! Snažně tě prosím, nehledej mě a nejezdi za mnou do... Volterry.

Ještě nevím, jak ji zachráním, ale po cestě něco vymyslím – když toto čteš, už jsem možná po smrti. Ale! Možná tím zachráním naši dceru. Doufám, že se spolu ještě někdy setkáme, ať v tomto životě nebo v příštím. Já tě miluji – a to je to hlavní. Na to nikdy nezapomínej…

Sbohem Edwarde.

Tvá milující žena Isabella

Papír mi z roztřesených prstů vypadl na zem. Nemohl jsem tomu uvěřit. Má Isa se obětuje pro naši dceru?! Ne! To nedopustím! Nic takového se nesmí stát!

Ihned jsem se postavil na nohy a upíří rychlostí se rozběhl do přízemí. Musel jsem u toho nadělat mnoho hluku, protože se kuchyň najednou zaplnila ostatními. Všichni na mě ve strachu a nechápavosti zírali.

Pak promluvila Esmé: „Edwarde, co se stalo? Kde je Bella?!“ Měla roztřesený hlas a za ruku svírala Carlislea.

„Isabella odjela do Volterry zachránit naši dceru… Ale já jí to nedovolím!“ vykřikl jsem nahněvaným hlasem a rozběhl se ke dveřím.

Jasper a Emmett však byli rychlejší. Každý mě chytl za jednu paži a drželi mě v ocelovém sevření. Snažil jsem se vykroutit, ale když na mě byli dva, tak to nešlo… Zuřivě jsem na ně vrčel a oháněl se pěstmi.

Přiskočila ke mně Alice a začala mi něco říkat, ale já ji neposlouchal, neslyšel jsem nic – jen své zuřivé vrčení a bušení mého mrtvého srdce ve spáncích. Já za ní přeci musím! Nepřežil bych, kdyby se kvůli mně nechala zabít!

Z mé zuřivé apatie mě probrala silná facka, která dopadla na mou chladnou tvář. Nikdy bych neřekl, že má malá Alice takovou sílu…

„Zbláznil ses, Edwarde?! Nemůžeš přece jít do Volterry, vždyť tě tam zabijou!“ zaječela na mě Alice a sevřela mou tvář do dlaní. Dívala se na mě lítostivým pohledem a pravila: „Já vím, jak ti je, ale nemůžeš jet za ní…“

Čekal jsem, že sevření mých bratrů povolí, ale nestalo se tak. Stále mě pevně svírali a nehodlali ani o krok ustoupit. Pak jsem se ještě jednou zadíval na Alici – ta se na mě upřeně dívala a mně přišlo, že se mi snaží přečíst myšlenky.

„Edwrade, prosím…,“ zašeptal Carlisle a popošel ke mně blíž, samozřejmě s Esmé v těsném závěsu.

Uvolnil jsem se a svěsil hlavu. Nemám šanci svou ženu zachránit… A ona zemře.

Tu sevření mých bratrů povolilo, stále mě ještě kontrolovali pohledem, ale já byl volný.

Už jsem ani nepřemýšlel nad sebevražednou misí do jižní Evropy, ale bez jediného pohledu jsem kolem ostatních prošel a vystoupal do patra - do mé ložnice. Už budu asi navždy říkat mé – už asi nikdy nebude naše…

Znaven svou věčnou existencí, lehl jsem si do postele a zíral do stropu.

Vzpomínal jsem na každou naši společnou chvíli. Můj první pohled na ni. Tehdy jsem byl okouzlen. Vlastně se od té doby nic nezměnilo. Mě okouzlila vždy a v jakékoliv situaci.

Vzpomněl jsem si na řadu veselých příhod. Tehdy, kdy ji Emmett poprvé vymáchal v blátě a ona mu to pak oplatila. O pár let později, kdy byly naší dceři dva, tak Emmett naučil Eli říkat sex. Myslel jsem si, že ho za to zabiju, ale Isa se jen smála a smála…

Zažili jsme spolu řadu neštěstí, ale společně jsme je překonali.

Zažili jsme spolu také řadu chvil, které nechci nikdy zapomenout. Náš první polibek a hned poté první milování. Ta radostná zpráva, že budu otcem. Když jsem držel Elizabeth poprvé v náručí… A když jsme společně skotačili na louce a s Isou si, stále zamilovaní, leželi v náručí.

To byla má poslední šťastná chvíle. Od té doby mám pocit, že se můj život hroutí. Padá do hlubin a já s ním…

Ale neměl bych se soustředit na svůj vlastní osud, to bych byl pokrytec. Musím myslet na mou rodinu, ženu a dceru.

Doufám, že jsou stále obě naživu… A já je aspoň ještě jednou v životě spatřím.

Autor: Veubella (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kde jsi, Isabello? II - 7. kapitola: