Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Každá sukně dobrá - 25. kapitola

Každá sukně dobrá - 25. kapitolaEdward odešel, ale snad ne na dlouho. A protože se brzy vrátí, Bella bude váhat, jestli se mu má svěřit se svými city, nebo raději mlčet. Uvidíme. :-)

 

25. LÁSKA

Pravděpodobně bych ve své apatii pokračovala dál, ale když jsem v sobotu večer omylem zaslechla tu větu, leccos se ve mně pohnulo a já musela jednat.

Navečeřela jsem se a pomalu odcházela do svého pokoje, když jsem na schodech zaslechla, jak Esme v kuchyni pronesla: „Bolí mě, když ji takhle vidím.“

Moje bolest, která ničí mě, je jedna věc, ale když přesedlá na mou rodinu, je to věc druhá. Věděla jsem už předtím, že o mě mají starost, ale Esme mi to teď nějak vnuknula do hloubi duše. Nechtěla jsem jim ubližovat, a tak jsem se hodlala přesvědčit, že zvládnu jeden den v jejich přítomnosti, aniž bych neustále prchala pryč.

Rozhodla jsem se, že to zkusím v neděli. A tak jsem ráno po důkladném prohlížení se v zrcadle a ujišťování, že v mé tváři, v mých očích nespatří něco, co by je nechávalo v tom, že nejsem tak docela klidná, jak se snažím vypadat, jsem se vydala do spodního patra.

Dole byli všichni jako na trní, když jsem vešla. Usmála jsem se na ně a až příliš přehnaně jim popřála dobré ráno. Doufala jsem, že si teď nemyslí, že jsem ve fázi popírání, protože mě obezřetně pozorovali. Vyndala jsem si z lednice mléko a zalila jím cereálie. Posadila jsem se na barovou židličku a začala do sebe házet jídlo. Potřebovala jsem se nějak zaměstnat. Nenutno podotýkat, že ačkoliv jsem se na ně nedívala, jejich pohledů jsem si byla moc dobře vědoma.

Pokusila jsem se naladit na lepší, snad důvěryhodnější vlnu. „Tak co budeme dělat dneska?“

Alice, na kterou jsem se podívala, najednou rozostřila zrak.

„Vidíš Edwarda? Vrací se?“ vyhrkla jsem rychle, zapomněla na svou komedii o tom, že už je mi to jedno, a naléhavě jsem se naklonila přes stůl.

Když se vrátila do přítomnosti, krátce zavrtěla hlavou. „Ne, zatím se nevrací.“

„Ale kde, kde je?“ ptala jsem se jí a jen silou vůle držela slzy.

Al pokrčila rameny. „Já nevím. Tu krajinu neznám. Chtěl jít do Denali, ale už si to rozmyslel…“

„Do Denali,“ zašeptala jsem tiše, opřela se zpět do židle a zadívala se do prázdna. Jediný důvod, proč by Edward šel k upírům na Aljašce, kromě toho, že by chtěl vidět tamější rodinu, by představovala… Tanya. Upírce, která Edwardá už bůhvíjak dlouho svádí a snaží se ho získat pro sebe, by se to teď klidně mohlo podařit. Děsilo mě pomyšlení, že se do Denali skutečně vrátí a Tanye podlehne.

Zavrtěla jsem lehce hlavou, abych ty myšlenky zahnala, a otočila se na ostatní, ignorujíc jejich pohledy. „Co že budeme dělat?“ zasípala jsem.

„Co budeš jen chtít,“ řekl Emmett. „Můžeme si pustit nějaký film, zahrát si hru, nebo…“

„Film bude fajn,“ souhlasila jsem. Ani jsem si nebyla jistá, jestli upoutá mou pozornost natolik, abych věděla, o čem je, ale doufala jsem, že ano. Přála jsem si aspoň na chvíli vypnout myšlenky. Samozřejmě, mohla jsem jít spát, ale vzhledem ke snům, které mě v noci proháněly, by to bylo snad ještě horší než bdít.

Pevně jsem věřila, že Emmett je vůči mně dost ohleduplný a že nepustí žádný zamilovaný film – ne že by snad Emmett byl takový typ. Chvíli zvažoval – horor, nebo komedie. Nakonec pustil nějaký starší film z jejich zásoby, který ještě neviděli. Jmenovalo se to Summer's blood. Měl to být údajně horor, ale já si pod tímhle pojmem představovala něco mnohem děsivějšího. Vlastně to byl takový thriller.

Bylo to celkem pěkné, hlavní hrdinka byla velmi hezká a obličejem se trochu podobala Alici, i když se jí nikdy nemohla rovnat úplně. Jen už mi po prvních třiceti minutách bylo jasné, jak to skončí.

Po obědě nikdo nic neříkal a automaticky jsme se všichni vrátili do obýváku. Bylo to… jako by bez Edwarda postrádala naše rodina kouzlo. Jako by bez něj nebylo moc činností, co by se dalo dělat. Ale předtím, když jsme ještě byli ve Forks, jsme ho taky neměli a vždycky se něco našlo. Byla jsem zmatená, ale byla jsem ráda, že koukáme na nějaký pořad, místo aby mě zpovídali, jak mi je.

Několikrát jsem zahlédla Alici, jak se dívá do prázdna, a přemítala jsem, co vidí. Míří do Denali? Spí s Tanyou? Zuřivě jsem si kousala ret a zamyšleně hleděla přes prosklenou stěnu na les, že jsem si zpočátku nevšimla, jak Cullenovi vyčkávavě a zároveň obezřetně natočili hlavu k rohu místnosti.

Když jsem jejich pohledy spatřila, otočila jsem se tím směrem. O pár vteřin později se ve dveřích v celé své kráse ukázal ten, na kterého jsem čekala, ten, kterého jsem milovala.

Ticho, které nastalo, přehlušovaly pouze hlasy z televize, ale i tu někdo posléze ztlumil. Nedokázala jsem se hnout, nedokázala jsem dýchat, jen jsem si vyměňovala s Edwardem pohled. Jeho oči byly prázdné, bez výrazu, zato v mých očích bylo emocí miliony, tím jsem si byla jistá. Po chvíli jsem se musela nadechnout, a když jsem tak učinila, Edward ze mě spustil pohled a podíval se na ostatní.

„Ahoj, všichni,“ pozdravil a s malým úsměvem na nás kývnul.

Ostatní mu jako o překot pozdrav oplatili.

„No,“ řekla najednou Esme a postavila se, „my vám tu asi na chvíli necháme soukromí.“

„To není nutné, Esme,“ zastavil ji Edward a rádoby ledabyle mávl rukou, ale za tím pohybem jsem viděla strnulost. „My si nic tajného říkat nemusíme.“

Sklopila jsem pohled a už chtěla rezignovaně odejít, ale pak, jako by mi Jasper poslal nějakou kurážnou vlnu, jsem se odhodlala. „Kdyby vám to nevadilo, tak by to bylo… skvělé.“

Edward po mně střelil obezřetným pohledem a já byla ráda – jako už tolikrát – že mi nedokáže číst myšlenky. Neměla jsem tak silnou vůli jako ostatní a určitě bych nevydržela nemyslet na to, co se mu chystám říct, dokud by ostatní neodešli.

Nikdo nic nenamítal a do dvou vteřin jsme byli v místnosti – a pravděpodobně taky v okruhu dvou tří kilometrů – jen já a Edward. A naše miminko.

Prosebně jsem se Edwardovi podívala do očí a překvapeně si uvědomila, že najednou drobet pookřál.

„Tak co bys chtěla probrat?“ zeptal se přívětivě tím svým sameťákem.

Kousla jsem se do rtu a poplácala místo vedle sebe. Počkala jsem, až se posadí, a pak jsem se na něj celou horní polovinou těla otočila, ačkoliv moje oči těkaly po místnosti všude možně.

„Chtěla jsem ti říct, že tehdy jsi to špatně pochopil. Samozřejmě se omlouvám já, neměla jsem hned tak reagovat, vždyť o nic nešlo.“ Odmlčela jsem se a chvíli přemítala, co dál říct, aby mi uvěřil. S tím, že ho miluju, jsem zatím vyrukovat nechtěla, protože jsem si ani moc nebyla jistá, jestli je to skutečně ta láska.

Ucítila jsem jeho prsty v mých vlasech a zvedla jsem k němu vystrašené, zoufalé oči. Bála jsem se, že ho znovu ztratím. Týden mi stačil, víc bych nepřežila. Sjel na můj krk a obejmul ho dlaní za strany, palcem mě přitom hladil po tváři. Slastně jsem přivřela oči.

„Pověz mi tedy, co jsem udělal špatně, že sis nepřála, abych tě políbil?“ zašeptal.

Tváře mi hořely, přestože jeho ruka mě hodně chladila. Znovu jsem sklopila pohled. „Víš, když jsi mě najednou chtěl políbit… a ještě jsi mi předtím řekl ta nádherná slova…“ Zhluboka jsem se nadechla. „Myslela jsem, že je to nějaký trik… nebyla jsem si jistá, jestli…“

„Ty sis myslela, že tě chci nalákat do postele?“ zeptal se tiše a v jeho hlase se ozývala bolest a zklamání.

Mlčky jsem přikývla.

Natáhl se pro mě a přendal si mě do své náruče, kde mě schoval v něžném objetí. „To už bych nikdy neudělal, Bells. Ne dokud bys to nechtěla.“

Vzdychla jsem a položila mu paže kolem krku. Zvedla jsem hlavu a podívala se mu do zlatavých očí. „Promiň, bylo to hloupé. Jen mi přišlo absurdní, že bys o mě mohl jevit takový zájem. Myslela jsem, že to všechno děláš jen kvůli našemu dítěti.“

Zavrtěl nevěřícně hlavou. „Až tak málo jsi ve mně věřila? Byl jsem přesvědčený, že víš, že bych ti nikdy neublížil. Netušil jsem, že se ti něco takového honí hlavou.“

„Omlouvám se,“ bylo jediné, co jsem dokázala říct.

„Taky se omlouvám,“ špitl.

Chvíli jsme seděli mlčky, každý rád, že jsme tam s tím druhým, když mě najednou napadlo, kde asi byl.

„Prý jsi byl téměř na cestě do Denali,“ začala jsem nevinně.

Přimhouřil oči. „Chtěl jsem, ale pak jsem se rozmyslel.“

Přikývla jsem a nenuceně se zeptala: „A jak se jim tam daří? Co Tanya?“ Ale i já sama jsem slyšela ten podezřívavý tón v mém hlasu.

„Bello, myslíš si, že jsem chtěl jet do Denali, abych se s Tanyou vyspal, když ty jsi mi dala košem?“ vysypal to na mě a já na vteřinu zauvažovala, zda mi opravdu nedokáže číst myšlenky.

Uhnula jsem pohledem a zarytě mlčela. „Já bych s Tanyou nikdy nespal. Je pro mě jako má další sestra. A navíc, už takový nejsem. Vysvobodila jsi mě, Bells, proč to pořád nechceš pochopit?“

Jeho slova byla tolik neuvěřitelná, že mě v tu chvíli nedokázalo přesvědčit téměř nic. „Ale co když jednou budeš chtít…“

„Já počkám.“

„Možná že bych mohla po nějaké době. Možná že – „

„Nebudu tě do ničeho nutit, Bello. To bych ani nedokázal. Dokud jsi tu se mnou a nechceš ode mě pryč, tak si nemám na co stěžovat.“

Uvěřila jsem mu, že by nebyl schopný se s někým vyspat, ale stále jsem nebyla schopná se přesvědčit, že tohle objímání, líbání a hezká slova dělá z nějakého důvodu. Stále jsem si myslela, že za tím je naše miminko a už předem jsem se děsila dne, kdy se probudím po porodu. Udělal by to? Vzal by naše dítě a uprchl s ním? Našel by si lásku své existence a na mě by „zapomněl“?

Lehce jsem zavrtěla hlavou, abych ty myšlenky odehnala. Teď, když tu byl se mnou, jsem si nechtěla ničím kazit náladu. Zavrtala jsem se do jeho náruče a šťastně povzdechla.

Když nás takhle o pár minut později našli ostatní, jejich výrazy byly značně úlevné. Všechno se zase vrátilo do normálu a já si dovolila doufat, že už nám to nic nepřekazí.

 

S Edwardem jsme si byli čím dál, tím blíž. Když šel jednou Edward s Emmettem na lov, loučili jsme se déle než obvykle. Nebyla jsem si jistá, jestli to bez něj dva dny vydržím. Když pak odešli, Jasper po mně hodil takový jasně významný, všeříkající pohled, který dokazoval, že ví, co k Edwardovi cítím.

Chtěla jsem to nechat být, ale on si nedal pokoj. „Proč mu to neřekneš?“

„Nejsem na to připravená,“ přiznala jsem tiše.

„A kdy budeš? Až to řekne on první?“ Oba jsme mlčeli a on si potom vzdychnul. „Promiň, nic mi do toho není.“

„Ne, máš pravdu. Asi napřed potřebuju vědět, že to cítí stejně.“

Už mě to nudilo. Připadalo mi to jako běh na dlouho trať. Někdo musel udělat první krok, abychom se pohnuli dál. Miminko bylo zatím v pořádku, ale byla jsem si jistá, že je otázkou čtrnácti dnů, než porodím. Nechtěla jsem čekat tak dlouho. A tak jsem se rozhodla, navzdory tomu, co jsem řekla Jasperovi, že to budu já, kdo se mu vyzná.

Věděla jsem přesně, kde to chci udělat, takže o pár dnů, když byli všichni ve škole, jsme nechali Carlislea a Esme, aby si užili chvíli o samotě, a Edward mě vzal na tu nádhernou louku.

„Škoda, že nesvítí slunce,“ postěžovala jsem si, když jsme běželi lesem. Běžel velmi rychle, ale já se to snažila nevnímat a oči jsem upírala pouze na Edwardův obličej. „Mohla jsem tě vidět, jak záříš.“

„Není toho moc k vidění,“ poznamenal. „Možná by ses vyděsila.“

Odfrkla jsem a vzdychla. Opravdu jsem si přála vidět Edwarda ve slunečním svitu. S ostatními už jsem měla tu příležitost, ale s ním mi to pořád unikalo.

Edward zpomalil a pak lidským krokem vystoupil ze stromů na to kouzelné místo, kde jsem před několika měsíci objevila. Louka se změnila. Sníh byl pryč, místo toho tam rostla zelená tráva, která působila jako drobné vlny moře. Sem tam rostlo plno kvítí. Fialového, žlutého, bílého…

Edward mě postavil na nohy a já se uchváceně rozešla do středu toho nádherného palouku. Byla jsem unesená její nynější podobou, co by se mnou udělala skutečnost, kdyby na louce ještě tančily sluneční paprsky?

Posadila jsem se na ten kámen, u kterého jsem seděla tehdy, a otočila jsem se na Edwarda právě ve chvíli, kdy se posadil naproti mně. Zhluboka jsem se nadechla a vdechovala opojnou vůni louky a Edwardovu vlastní. Úžasná kombinace.

„Nádhera,“ zašeptala jsem a podívala se na něj.

Upíral na mě něžný pohled a pousmál se. „To ano.“

Zčervenala jsem a sklopila zrak. V duchu jsem horečnatě přemítala, kdy přesně bych mu to měla říct. Teď? Nebo nějak na to navést řeč? Počkat s tím, až budeme na odchodu? Nervózně jsem se hryzala do rtu a odpočítávala vteřiny ticha.

„Bello,“ zašeptal náhle. Podívala jsem se na něj. Natáhl ruku a bříšky prstů mi jemně přejížděl po tváři. „Miluju tě.“

V tu chvíli se zastavil celý svět. Mé srdce přestalo na několik vteřin bít. Nebyla jsem schopná se nadechnout. Jen jsem na něj v čiré radosti a zjihlosti zírala.

Sklouzla jsem po kamenu a skočila mu do náruče tak, jak jen mi to břicho dovolovalo. „Taky tě miluju, Edwarde.“ Přitiskla jsem své rty na jeho a v tu chvíli jako by kousky skládačky zapadly do sebe. Něžně jsme se líbali. Moje ruce bloudily po jeho těle, jeho ruce zase po mém. Chytla jsem mu lem trika a hravě mu ho s jeho pomocí přetáhla přes hlavu. On mi pomalu rozepínal knoflíčky košile a já hořela touhou.

Můj mozek byl zastřený, vnímala jsem jen tu úžasnou vůni a ten dokonalý pocit, který mnou prostupoval. Tiskla jsem se k Edwardově nahé hrudi a po chvíli jsem cítila, jak jeho dlaně bloudí po mých zádech a nachází rozepínání podprsenky. Oba jsme byli polonazí a ani jeden jsme to nechtěli nechat jen tak.

Pomalu, něžně, láskyplně jako bych byla ta nejkřehčí bytost pod sluncem, mě položil do měkké trávy, která byla trochu teplá, navzdory nedostatku slunce, takže předtím asi svítilo. Zbytek ošacení jsme dali pryč společnými silami a já mu potom obmotala nohy kolem pasu, aby měl snazší přístup.

Když do mě vniknul, zalapala jsem po dechu a vyhledala jeho rty, abych ho mohla vášnivě se vší láskou políbit.

„Miluju tě,“ zašeptal znovu a motýlími polibky zasypával můj krk a líce a čelo a vlasy… zatímco s opatrností přirážel.

„Miluju tě,“ špitla jsem ještě, než mým tělem zalomcoval orgasmus. Pevně jsem se chytila Edwarda kolem krku a stiskla zuby, přesvědčená, že vydržím nekřičet.

O pár vteřin později už se ozývalo Edwardovo jméno, které vycházelo křikem z mých úst.

Edward také nebyl pozadu, ale on místo křiku slabě vrčel a trochu rukou drtil kámen, který byl kousek od nás. Bylo mi líto, že si to nemůžeme oba užít stejnou měrou. On musel dávat pozor, aby mi neublížil.

Pusinkovala jsem mu hruď, abych ho ujistila, že jsem tady, že ho miluju. Bylo to teprve pár dní, co mi řekl, že se se mnou nebude milovat, dokud nebudu chtít. A hle – jsme tady.

Edward ze mě pomalu vystoupil a zabalil mě do své náruče.

„Jsi to největší štěstí, co mě kdy potkalo, Bells,“ špitl mi do ucha a pak ho políbil.

Zvedla jsem k němu zrak a usmála se.

„Nikdy si tě nenechám jen tak proklouznout mezi prsty. Vždycky tě budu milovat, vždycky tě budu chtít a potřebovat. Je to navždy.“

„Věčná láska?“ zeptala jsem se nevěřícně tiše a v hlavě se mi promítaly obrazy věčné lásky, kterou vidím každý den u své rodiny. Takhle to bude vypadat? Tohle je mnohem lepší, než od Shakespeara.

Přikývl a nosem zabloudil do mých vlasů, kde se zhluboka nadechl. „Ano, věčná láska.“

„Přestože nejsem upír, cítím to stejně,“ řekla jsem tichým hlasem.

Smutně se usmál a mě ihned napadlo, že ví, že to stejné není. Nemohla jsem se dočkat, až budu upír, abych mu dokázala, že to myslím vážně.

Natáhla jsem se a vlepila mu rychlou pusu.

„Takhle to mělo být poprvé,“ zamumlal a pak se na mě provinile podíval. „Promiň, nebudu o tom mluvit. Měli bychom jít, už se stmívá.“

Uchopila jsem jeho obličej do dlaní dřív, než se mohl zvednout, a upřeně se mu podívala do očí. „Edwarde, tohle bylo mé poprvé. Naše poprvé. Nezapomínej na to, ano? To… nulté nám přece přineslo miminko.“ Usmála jsem se nad tím, jaký jsem používala výraz.

Edward mi úsměv oplatil, pohladil mě po tváři a pak už jsme se oba zvedli, abychom se oblékli. Cítila jsem se tak krásně. Jediné, co mi tu idylu trochu kazilo, byla skutečnost, že jsem nevěděla, jestli přežiju porod. Co by bylo potom? Dívala bych se na ostatní z nebe? Chodila bych mezi nimi jako duch, aniž by věděli o mé přítomnosti? Zmizela bych úplně? Existovali upíři, musí přece existovat i onen svět…

Zavrtěla jsem hlavou nad těmi bizarními myšlenkami a vlezla Edwardovi do náruče, protože v pozici na zádech by mi to značně stěžovalo břicho.

Zatímco Edward letěl potemnělým lesem, přemítala jsem, jak na to budou reagovat ostatní, až zjistí, co jsme na louce dělali. Pravděpodobně nijak, došla jsem k názoru. Kromě Emmetta jsem si nemyslela, že by někdo další měl k naší činnosti nějaké připomínky. Všichni věděli, jak na tom jsme, nebude to pro ně překvapení. Doufala jsem ovšem, že nikdo z nich po mně nebude házet nesouhlasné pohledy – možná si budou myslet, že jsem měla počkat, až si budu stoprocentně jistá. Ano, první zkušenost se nepovedla, ale teď? Když mi Edward vyznal lásku a já vím, že mluvil pravdu? Nedovedla jsem si představit nic lepšího, co by náš vztah zpečetilo. Hlavou se mi nechtěně prohnal obraz svatebních šatů a já ho honem zase odehnala.

Vždyť jim do toho koneckonců vůbec nic není, pomyslela jsem si nakonec.

Edward mě před domem sundal dolů a ruku v ruce jsme šli dovnitř. Bylo to naprosto jiné, než kdy předtím. Jestli to bylo vyznáním lásky, nebo úžasným milováním – to jsem nevěděla, ale dost možná na tom mělo podíl obojí. Edward ukázal prstem do kuchyně, protože po domě bylo zvláštní ticho a obývací pokoj zel prázdnotou.

Vkročili jsme dovnitř a můj zmatený výraz se náhle změnil na udivený, když jsem spatřila scenérii před sebou. Esme zrovna tiše položila pekáč lasagní, jejichž vůně ihned zaplnila místnost, na prkénko na kuchyňské lince. Carlisle opřený vedle trouby měl ruku obmotanou kolem Esmeina pasu a šťastně se na ni pousmíval, jako by mu ke štěstí stačilo jen to, že ji pozoruje u obyčejné, nezajímavé práce. Alice seděla u barového stolku, laptop před sebou a něco do něj naťukávala. Jasper měl hlavu natočenou do boku a uchváceně svou ženu pozoroval, zatímco jí kreslil prstem kroužky na rameno. Rose listovala časopisem u stejného stolu a Emmett ji zezadu ve stoje objímal.

Byla to typická, Cullenovská, rodinná idylka a mě hned zahřálo u srdce, když jsem je tam viděla. Jejich pohledy se stočily k nám, všichni se na nás usmáli a zase se věnovali své předchozí činnosti.

Vyměnila jsem si s Edwardem nevěřícně pobavený pohled a společně jsme se šli posadit k ostatním, protože Esme mi zrovna udělala večeři.

„Voní to nádherně, děkuju,“ řekla jsem Esme a pomalu se pustila do krájení lasagní vidličkou, protože jsem se nemohla přinutit vytáhnout ruku z Edwardovy dlaně. V tu chvíli by mě nic nedokázalo odtáhnout od něj.

Zaslechla jsem prudký nádech a ohlédla se přes rameno. Emmett měl podivně nakrčené obočí a nozdry rozšířené. Chvíli jsem nechápala, ale když se ke mně přiblížil blíž a znovu si přičichl, došlo mi, že ta chvíle je tady. Ucítil Edwardův pach hluboko zakořeněný ve mně. Tedy, tak jsem to aspoň pochopila, když jsem se jednou ptala Alice, jak to, že věděla, že měl ten první den Edward místo oběda sex s nějakou studentkou.

Emmett zdvihnul obočí a pobaveně se ušklíbl. „Tak jste na to vlítli, jo?“ Zasmál se, když ho Rosalie dloubla loktem do žeber.

Přála jsem si, abych se propadla do země, když se Alice nahnula k Edwardovi a provedla stejný manévr jako předtím Emmett. Al našpulila pusu a významně se usmála, načež se otočila zpět k počítači.

Zrudla jsem temnou červení a pokusila se jíst, abych se nějak zaměstnala.

„Kde jste byli?“ zeptala se mile Esme, jako by chtěla odvést téma, ačkoliv tohle se toho týkalo.

Zvedla jsem k ní pohled. „Na jedné louce,“ přiznala jsem a v duchu zvažovala, jestli bych měla říct pravdu. Vždyť se přece nic nestane… „Víte, jak jste se mi ten první den tady nemohli dovolat?“

Všichni přikývli. Nebyla to pro ně asi úplně nejlepší vzpomínka, protože se tenkrát o mě opravdu báli.

„Neusnula jsem na lavičce u obchodního domu, ale v lese na louce, kde jsem padla únavou. Když jsem se probudila, byla jsem právě na té lavičce. Nevěděla jsem, jak jsem se tam dostala, ale už na tom palouku jsem si myslela, že mě někdo pozoruje… Potom jste ze mě cítili upíra. Byl to Edward.“

Všechny oči v místnosti kromě mých se upřely na Edwarda a trochu vyjeveně ho pozorovaly.

„Nevěděl jsem, kdo to je,“ pokrčil rameny. „Upír z ní byl cítit na sto honů. Voněla jako vy, ale bylo to moc absurdní, abych tomu mohl uvěřit.“

Odložila jsem příbor a přitulila se víc k Edwardově paži. Už dlouho jsem se necítila tak příjemně, tak uvolněně.

Jako bych to zakřikla, ucítila jsem prudkou bolest v mém břiše. Hlasitě jsem zasténala a chytla se za místo, kde mě píchalo.

„Bello!“ vyhrkl Edward a rychle mě chytil do náruče, protože jsem ztratila rovnováhu a padala dozadu z barové židličky. Položil mě na sedačku v obývacím pokoji a ostatní se ihned shlukli kolem. Carlisle se prodral dopředu a klekl si ke mně.

„Co se stalo? Co tě bolí?“

„Slyšel jsi to křupnutí?“ zeptal se Edward Carlislea a ten nepatrně přikývnul.

Zhluboka jsem dýchala. „Ja-jaké křupnutí?“

„Dítě už je silné, muselo ti něco zlomit,“ oznámil mi Carlisle a já znovu zalapala po vzduchu. „Musíš být v klidu, žádné náhlé pohyby ani náročné činnosti.“ Při posledních slovech se významně podíval na Edwarda, který přikývnul. 

„Mám nahoře rentgen, tak tě tam vezmu,“ řekl mi a chtěl mě vzít do náruče.

„Já ji tam vezmu,“ zastavil ho Edward a opatrně mě vzal do svých paží. Objala jsem ho kolem krku a držela v sobě vzlyky, protože to opravdu hodně bolelo.

 

Nakonec jsem měla jenom trochu nalomené žebro. Carlisle mi celou dobu říkal, že musím být v klidu, takže jsem ležela v jeho kanceláři na nemocničním lůžku, které si sem přinesl, vedle mě pípal jakýsi přístroj a z mé ruky se táhla hadička. Nadopoval mě prášky proti bolesti a o pár dnů později už jsem byla schopná vydržet i bez nich. Ani mi vlastně neřekl, co udělal, ale ukázalo se, že mi žebro nádherně srostlo, což prý nebylo úplně obyčejné. Já to neřešila, byla jsem ráda, že už mě to nebolí a miminko je v pořádku.

Edward se ode mě nehnul ani na krok, dívala jsem se, jak jeho oči postupně tmavnou, ale on stále seděl u mého lůžka, držel mě za ruku, nebo popřípadě přese mě přehazoval deku, když mě jeho chladná pokožka příliš studila. Nikam neodcházel. Dokonce, i když jsem spala, byla jsem si jistá jeho přítomností.

Když jeho oči už naprosto postrádaly jakoukoliv barvu a byly pouze temně černé, začala jsem si dělat větší starosti, než doposud.

„Edwarde, musíš jít lovit,“ prosila jsem ho.

Zavrtěl hlavou. „Já tě tu nenechám samotnou.“

„Nejsem tady samotná.“ A byla to pravda. Esme mi neustále nosila něco k jídlu nebo k pití, které zahrnovalo i krev, ačkoliv jsem tak docela nebyla schopná něco pozřít. Carlisle mě chodil každou půlhodinu kontrolovat. Emmett a Jasper se mnou chodili hrát různé kvízy, co našli v té jejich hromadě her. Alice a Rose mi nosily časopisy nebo přenosný přehrávač, abych se mohla dívat na nějaké filmy. A každý z nich si se mnou neustále chodil povídat.

„Já jsem ale v pohodě, nepotřebuju lovit,“ řekl mi a zdálo se, že považuje konverzaci za ukončenou.

Najednou se otevřely dveře a dovnitř jako duch vtančila Alice. „Bella má pravdu, Edwarde. Co když začne rodit? Bude kolem tolik krve a ty už jsi nelovil víc jak dva týdny.“

„Já bych jí nikdy neublížil,“ zavrčel naštvaně, ale neodtrhl od mého obličeje pohled.

„Chtěla bych, abys šel. Vždyť budeš zpět cobydup. A mně už je lépe. Dokonce si myslím, že můžu Carlislea požádat, aby mě odpojil od těch přístrojů, a jít se projít.“

Pochybovačně se na mě zadíval. „Ne, nikam nejdu.“ Jeho hlas ale váhavě kolísal.

Náhle se vedle Alice objevil Carlisle. Už je to několik měsíců, ale na jejich rychlost jsem si stále tak úplně nezvykla.

„Nejsem si jistý, jestli bych tě měl odpojit… Ale ty přístroje stejně moc užitku nepřinášejí.“ Jak řekl, tak taky udělal, a tak jsem se o chvíli později s pomocí Edwarda a Carlislea stavěla na nohy. Už jsem dost dlouho nestála a měla jsem nohy podivně zdřevěnělé.

Pomalu jsem se jich pustila a udělala několik kroků. „Cítím se zdravá jako rybička,“ řekla jsem vesele a pokusila se do svého výrazu dát tolik živosti, kolik si vyžadovalo dostání Edwarda na lov.

Opravdu se za chvíli, když na něj naléhala už celá rodina, vydal s nespokojeným mručením z domu a všichni kluci šli s ním. Carlisle usoudil, že rodit ještě nebudu, a v nejhorším případě budou na telefonu. Takže jsme měli mít dámskou jízdu.

Zakotvila jsem to v obývacím pokoji a pustila si televizi, v které zrovna běžel pořad o svatbách. Ztuhla jsem a smutně a zároveň zjihle pozorovala ty tuny svatebních šatů, ty přípravy… V duchu jsem si představila sebe, jak jdu k oltáři, a Edwarda stojícího před oddávajícím, jak na mě upírá ten svůj plachý, pokřivený úsměv. Můj úsměv. Ne že bych snad nějak toužila po svatbě, upřímně, vždycky když jsem viděla nějakou v televizi, děsilo mě pomyšlení, že mám procházet uličkou v podpatcích, zatímco mě budou davy lidí sledovat. To byla pro mě čirá hrůza. Ale kdyby u té svatby byla jenom naše rodina…

„Myslíš na vdávání?“ vytrhl mě z myšlenek Alicin hlas a já se na ní otočila zrovna ve chvíli, kdy se společně s Esme a Rose usadily kolem mě. Esme mi podala hrneček čaje a já ho s díky přijala.

„Ne,“ špitla jsem s červenými tvářemi, ale bylo jasné, že jsem nikoho neoblafla.

„No, když myslíš…,“ vytáčela se Alice.

Obrátila jsem oči v sloup. „Možná, že jsem na to myslela. Ale je to stejně jedno.“

„Proč?“ zeptala se nechápavě Rosalie.

Věnovala jsem jí pohled typu „no proč asi“. „Protože se žádná svatba nechystá.“

Alice uhnula pohledem a já přimhouřila oči. „Al, ty něco víš? Alice!“

„Já nevím nic,“ řekla. „Jen si tě dokážu nádherně představit ve svatebních šatech. Ještě s tím břichem mám vymyšlený nádherný střih. Byla bys nadšená.“

Usmála jsem se a přikývla, ale v duchu jsem si zoufala. Vždyť Edward se určitě nechce ženit. A stejně už bychom to nestihli.

Zbytek večera jsme koukaly na tentýž pořad, který byl dneska asi jediným na tom programu. Holky komentovaly různé šaty, účesy, výběr květin… Dokonce i chvíli výběr ženichů, když skočila sekce pořadu zvaná „Moje svatba“. Já se jim smála, nebo nad nimi kroutila hlavou.

Alice pak vytáhla krabici, do které už jsem jednou koukala. Byla to ta s fotkami ze svateb. Když na chvíli zmizela, nevěděla jsem, co mám čekat, ale ona přinesla několik časopisů se svatebními šaty. Rozebraly jsme si je a mně už se před očima rýsovala má svatba s Edwardem, ačkoliv to byl jen naivní, hloupý sen.


 

Další kapitola je na světě. Tím, že jsem řekla, že budu přidávat s větším odstupem než předtím, jsem samozřejmě nemyslela třeba měsíc, ani dva týdny. Ale pět dní. Nevím jestli úplně přesně, protože se možná v ten den něco vyskytne a já nebudu mít příležitost další kapitolu přidat, ale do konce povídky už toho moc nezbývá, takže... :-)

Jinak bych se chtěla omluvit, jestli se někomu nezdají ty milostné scény. Snažila jsem se to nějak napsat, ale pravdou je, že mi to moc nešlo a občas jsem se červenala... :-D Tak to berte s nadhledem.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Každá sukně dobrá - 25. kapitola:

 1 2   Další »
19. marcela
13.10.2013 [19:30]

Jsem moc ráda,že je Edward zpět. Emoticon Emoticon
Krásně napsaná kapitola. Emoticon Emoticon Emoticon

13.10.2013 [16:36]

Sandner Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

13.10.2013 [11:24]

mima19974 Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

16. izzie22
12.10.2013 [23:06]

úžasné!!!

15. Niki
12.10.2013 [20:16]

Krásné !!!!!!!!

14. bara
12.10.2013 [18:58]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

12.10.2013 [17:37]

kikuska Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

12. Eleonor
12.10.2013 [16:43]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

11. danje
12.10.2013 [13:21]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

10. Seb
12.10.2013 [13:17]

krásná kapitola a jsem ráda, že další bude brzy. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1 2   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!