Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Každá sukně dobrá - 21. kapitola

Každá sukně dobrá - 21. kapitolaProzrazení. Debata s Esme. Legendy. Rodinný večer. A Edward. :)

Hezké čtení.

21. NUTNOST

Když jsme všichni čtyři napochodovali do obývacího pokoje, tamější osazenstvo na nás vyjeveně koukalo. Já měla ruce zastrčené do kapes, kde jsem si tajně držela bříško, aby to nebylo vidět. Nedokázala jsem přestat, byl to už takový povědomý instinkt.

Esme se starostlivě podívala na Carlislea, který měl být ještě v práci, pak na mě, protože bylo jasné, že jediný, s kým by mohlo být něco v nepořádku, jsem byla právě já, a pak pohledem ještě zkontrolovala Alici s Edwardem. Když nenašla žádná zranění, zmizela v kuchyni, odkud o dvě vteřiny později přinesla pomerančový džus pro mě, který postavila na konferenční stolek.

„Děkuju,“ špitla jsem. Odkašlala jsem si a zhluboka se nadechla. „Chtěla bych vám něco říct.“ Nejistě jsem se usmála.

Carlisle s Alicí se šli posadit ke svým polovičkám, Edward se postavil k oknu a opřel se o něj. Já zůstala stát na místě a nervózně podupávala nohou. Věnovala jsem Edwardovi pohled typu „díky-za-podporu“, protože to byla i jeho starost. Lehce jsem sebou škubla. To je vše, co teď jsem. Jeho starost.

„Ráda bych vám řekla, že…“ Usmála jsem se a postupně se podívala každému z nich do očí. „Že do téhle rodiny brzy přibude další člen. Jsem těhotná. Čekám miminko.“

Místností zavládlo ticho. Emmett pravděpodobně čekal, že se začnu smát a povídat něco o tom, jak chytře jsem je napálila. Jasper vypadal, že zkouší mé emoce, ale nedaří se mu to. Carlisle s Alicí kontrolovali výrazy ostatních. Esme zmateně mrkala a přejížděla pohledem můj obličej a mé břicho. Rosalie se pomalu vzpamatovávala a na tváři se jí usazoval úsměv.

„Opravdu?“ zašeptala.

Přikývla jsem.

„Ale jak je to možné?“ Esme nevěřícně kroutila hlavou. „Každopádně, gratuluji. V kolikátém že jsi měsíci?“ Naklonila hlavu k pravému rameni.

A teď to přijde… „Vlastně byste hlavně měli vědět, že je to napůl lidské a napůl upíří dítě, takže je těhotenství o trochu zrychlené a jiné, než obyčejné. Jsem tedy těhotná necelé dva týdny.“

Úplně jsem slyšela, jak jim to v hlavách docvaklo.

„Poloupíří dítě… těhotná dva týdny,“ mrmlala Esme a pokývala hlavou. Pak hrdelně zavrčela a podívala se na Edwarda, který se napřímil a připravil se.

A Esme nebyla jediná, která takto reagovala. V dalším momentě se ozvalo vrčení od Rose, Jaspera a Emmetta a ti všichni se stali neviditelnými šmouhami, když zaútočili na Edwarda.

Vystrašeně jsem se tím směrem dívala, a když jsem zaslechla lehké prasknutí přes všechno to divoké vrčení a následný krátký výkřik od Edwarda, začala jsem ztrácet půdu pod nohama a zatmělo se mi před očima.

„Nechte se,“ uniklo mi tiše z úst a pak už jsem se kácela k zemi. Před pádem na zem mě zachránily něčí paže, které mě pevně chytily. 

Poslední, co jsem slyšela, než mě pohltila tma úplně, bylo mé jméno, které se ozvalo z Edwardových rtů. Mé jméno pronesené hlasem, z kterého sršel strach, bolest a starostlivost.

 

„Dneska toho na ni bylo moc.“

„Moc je toho na ni od začátku. Vždyť ona si snad neprožila od svých patnácti let jediný klidný den.“

Dva hlasy, Carlisleův a Esmein, mě vytrhly z mé nicoty a já pomalu přicházela k sobě. Byla jsem ovšem ohromně unavená, a tak bylo jen otázkou času, kdy to nevydržím a usnu.

Zamrkala jsem očima a pomalu je rozevírala. Měla jsem teď jedinou starost, kterou jsem potřebovala vědět, abych mohla klidně usnout. Edward.

„Ach, Bello, ty už ses probrala!“ vyhrkla Esme úlevně.

Otevřela jsem oči úplně a zadívala se do jejího starostlivého obličeje. „Kde je?“

„Kdo, Bello?“ zeptal se zmateně Carlisle.

„Edward,“ špitla jsem a starostlivě krčila čelo.

Carlisle překvapeně zamrkal, ale jemně se usmál a přikývnul. „Je v pořádku. Nemusíš mít strach.“

„Omlouvám se, jsem trochu unavená…“

„Klidně spi, zlatíčko,“ ujistila mě Esme.

 

Když jsem se probudila, venku už bylo světlo, avšak ne slunce. Na polovinu dubna to rozhodně nevypadalo. Byla jsem zmatená, že mě nikdo nevzbudil, a tak jsem se podívala na hodiny na nočním stolku.

Bylo už půl jedenácté. Chtěla jsem vystřelit z postele a rychle se převléct, abych stihla alespoň nějaké předměty ve škole, ale náhle do mé mysli narazily všechny události ze včerejšího dne a já v šoku položila dlaně na bříško.

„Neuvěřitelné,“ zašeptala jsem tiše, pomalu vstala a přešla k velkému zrcadlu v rohu místnosti. Vyhrnula jsem si tričko pod prsa a zadívala se na sebe ze všech úhlů, jako by ten malý vystouplý tvar, který se mi přes noc vytvořil, mohl zmizet. Těhotenství bylo opravdu zrychlené.

Ozvalo se klepání na dveře a já si otřela slzy, které mi z toho úžasu začaly nevědomky téct po tvářích. „Ano?“

Dovnitř vkročila Esme s úsměvem na tváři a tácem plným jídla v rukou. „Dobré ráno. Přinesla jsem ti snídani.“

„Dobré. To jsi nemusela. Vzala bych si něco cestou.“

„My jsme tě dnes ve škole omluvili, stejně tak v knihovně – aspoň do pondělí. Potřebuješ si odpočinout,“ informovala mě.

Překvapilo mě, že se mi ulevilo. Nechtělo se mi moc jít do školy, předstírat tam, že se nic neděje, že mnou neprošla velká změna… „Takže nikdo není doma?“

Esme zavrtěla hlavou. „Ne, jen ty a já. Holky chtěly zůstat a pak taky kluci, ale tyhle rodinné absence si necháme, až na dny, kdy bude svítit slunce. Jak se cítíš?“

Uvědomila jsem si, že si pořád držím břicho, a tak jsem si shrnula triko zpátky a šla se posadit na postel, kývajíc na Esme, aby se taktéž posadila. Usedla a dala mezi nás tác s jídlem.

„Pořád stejně,“ přiznala jsem. „Necítím se jiná. Možná že až tady budu chodit s velkým pupkem, leccos se změní.“ Zasmála jsem se.

Esme se na mě obdivně zadívala. „Jsi statečná, Bello. Bereš všechno tak v klidu, s nadhledem. Tolik sis toho prožila, ale nezdá se mi, že by tě to poznamenalo. Nechápu to.“

Pousmála jsem se. „Protože mám vás. A teď i tohohle malého drobečka,“ zašvitořila jsem a pohladila si znovu bříško. „Vím, že je teprve malinké, a já vlastně nikdy po dítěti nijak netoužila, ale náhle jedno čekám… a je to zázrak.“

„Znám ten pocit,“ přitakala a smutně se usmála. Pohladila jsem ji po ruce a pak se pustila do jídla. Kdyby mi Esme tyhle porce nadělala před čtrnácti dny, snědla bych sotva polovinu a ještě ji ujišťovala, že toho příště nemusí dělat tolik. Tentokrát jsem nevynechala ani drobek a ještě jsem se v duchu těšila, že se blíží oběd.

Ve dvě hodiny jsme s Esme seděly u televize, ačkoliv jsme se na ni ani jedna nedívala.

„Jak to bere Edward?“ špitla jsem a kousala se silně do rtu, nechápajíc, proč se na to vůbec ptám.

„Je v šoku. Víš, pro nás upírky je šance mít dítě naprosto nulová, protože jsme zamrzly v neměnném stavu, ale muži se nijak nemění ani jako lidé, a tak upíři mohou být otcové. Nás to ovšem nikdy nenapadlo, protože nepřipadalo v úvahu, že by to Jasper, Emmett nebo Carlisle s někým jiným zkoušeli. V noci jsme se koukali na pár legend na internetu a ukázalo se, že v jižní Americe jsou upíři, kteří oplodňovali lidské ženy, úplně běžné pověry.

Zkrátka si asi dokážeš představit, jaký to pro Edwarda musel být pocit, když zjistil, že bude otcem, když téměř století věřil, že tuto šanci už ztratil.“

Začervenala jsem se. „Ale jak je možné, že předtím… Víš, myslím, že možná…“ Zhluboka jsem se nadechla. „Možná že už někde na světě má děti, jen nevěděl, že ty dívky byly těhotné, když je opouštěl.“

Zavrtěla hlavou. „Carlisle se ho na to včera ptal, když se ostatní uklidnili. Bylo tady pár hlasů, že by možná měl Edward znovu odejít, ale –„

„Cože?“ vyhrkla jsem překvapeně. „Proč?“

„Ublížil ti, Bello. Vážně jsme si mysleli, že to mezi vámi bude dobré, ale tohle opravdu přehnal. Já vím, že ty raději mlčky trpíš a jsi přespříliš obětavá, ale znásilnění by se nemělo jen tak hodit za hlavu.“

Zčervenala jsem. „Esme, on mě tak docela neznásilnil. Měla jsem v sobě trochu alkoholu, ale myslím, že jsem ho vyprovokovala. Jestli to chtěl udělat od začátku a já se mu tak ochotně nabídla, není divu, že prostě vzal příležitost.“

„Ale určitě jsi to nechtěla nechat zajít tak daleko, nemám pravdu?“ Zdvihla významně obočí.

Zavrtěla jsem hlavou. „To sice ne, ale… zkrátka nechci, aby odešel. Můžeme se tu tolerovat.“

Věděla jsem, že budu schopná vedle něj koexistovat. Vždycky, když mi někdo provedl něco ošklivého, já, zatímco by jiný čekal na omluvu, jsem měla ve zvyku na to okamžitě zapomenout, protože jsem nerada viděla ostatní trpět a kát se nad tím, co provedli. Byla jsem přesvědčená, že mi tohle půjde stejně dobře.

Esme se na mě chvíli nesouhlasně dívala, ale pak pokračovala v tom, co načala. „Každopádně přiznal, že si ze začátku všechny, s kterými kdy… udržoval pohlavní styk, dávaly pozor, aby měl ochranu, protože nechtěly nic riskovat. A Edward už to od té doby bral jako samozřejmost.“

Sklopila jsem pohled. Se mnou to byl prostě omyl. Jenže Esmeina informace přinesla něco jiného… Edward to vždy bral jako samozřejmost, protože se na to vždycky připravil. Věděl, kdy a kde chce s kterou z těch dívek spát, měl to vymyšlené. Se mnou to tedy musela být improvizace? Je možné, že to neměl vůbec v plánu, kdybych se mu tak ochotně nenabídla a nelíbala ho? Je to tedy nakonec má vina?

Esme si pak přinesla nějaké nákresy, a zatímco pracovala, podívala jsem se na videa, co Cullenovi mají. Zarazila jsem se, když jsem spatřila nápisy Svatba R+E 1962, Svatba E+C 1971 a další. Vedle toho byla krabice pokreslená svatebními šaty, narozeninovými dorty a vánočními stromky a jedněmi upířími tesáky, o kterých jsem si byla jistá, že byly stvořeny Emmettem.

„Můžu?“ otočila jsem se na Esme.

„Jistě. Jsou to jen nějaké fotky,“ mávla rukou, ale viděla jsem, že jí rozhodně nejsou lhostejné.

Málem jsem vyprskla smíchy, když jsem spatřila Emmettův oblek v osmdesátých letech na jeho a Rosině svatbě. Ona samozřejmě měla šaty s napěchovanými rukávy a já bych se pravděpodobně zasmála i jí, kdyby ty šaty nebyly jistojistě vymýšlené Alicí a ona v nich nevypadala jako anděl. Byla nádherná.

Vedle Emmetta na místě svědka stál zamračený Jasper a druhý svědek, Edward, se díval na Jaspera a smál se mu. Překvapilo mě, že právě Edward byl svědek Rosalie, ale na další fotce byla Alice jako družička, Carlisle vedl Rose jako otec a Esme figurovala coby fotografka, i když na pár fotkách i ona zazářila. Nikdo jiný jí asi nezbýval.

Prohlédla jsem tak několik sad fotek z různých roků. Byly tam jedny vyfoceny jedny narozeniny a to Emmettovy – poslední narozeniny, které slavili. Pak pár Vánoc, ale i ty byly značně chabé. Najednou jsem se tam objevila já, jak se objímám s Emmettem a Alicí před Vánočním stromkem. Ani jsem si nepamatovala, že jsme se fotili.

Usmála jsem se, když jsem narazila na fotografii z lyžování, kde byl i Edward. Měl tam ten rozpustilý, pokřivený úsměv, který mě dostal do kolen, když jsem ho viděla tenkrát poprvé. Přejela jsem prstem po jeho tváři a kousla se do rtu.

„Tuhle mám taky ráda,“ ozval se hlas Esme, a když jsem se otočila, zjistila jsem, že se naklání přes opěrku a dívá se mi přes rameno. Náhle vystřelila hlavou ke dveřím a mě ihned došlo, že se ostatní vrací ze školy.

Fotku, kterou jsem držela v ruce, jsem vrátila doprostřed balíku ostatních fotek. Stačilo, že Edward věděl, že schovávám jeho obrázek v knížce, nemusel vědět, že si i prohlížím zbytek.

Všichni se navalili dovnitř, a jakmile zjistili, co dělám, rozhodlo se, že si můžeme pustit nějaké rodinné kazety. Nenamítala jsem, chtěla jsem vidět něco z jejich minulosti. Takže jsme se domluvili na večer, a jelikož byl pátek, nemusela jsem se zatím trápit s učením, chystala jsem se zkrátit si odpoledne knihou. Procházela jsem kolem pracovny, kde měli Cullenovi počítače a různé dokumenty (jejich rodné listy, oddací listiny a podobné věci, které potřebovali schovávat před okolním světem, plus údajná kancelář nějaké společnosti C. E. E. Inc., kde řešili obchodní záležitosti). Zastavila jsem se a chvíli zírala na dřevěné dveře, než jsem se zhluboka nadechla a vstoupila dovnitř. Před pár měsíci, ne-li týdny bych se pravděpodobně napřed zeptala, protože bych to brala za neomalenost, ale čekala jsem Edwardovo dítě, prožila jsem si toho s nimi tolik, že i bez papíru bych byla členem rodiny. A tak jsem prostě šla dovnitř, jako by mi ten dům patřil stejně jako jim.

Zavřela jsem za sebou dveře, ačkoliv všichni v domě věděli, že tu jsem. Přistoupila jsem k jednomu z normálních počítačů – byly tu také dotykové, ale já nechtěla riskovat, že je při mém štěstí rozbiju. Posadila jsem se a ihned rozeběhla internet. Najela jsem do historie, Esme přece říkala, že už legendy hledali a já odmítala dobrovolně zadat heslo poloupíří dítě, nebo něco takového. Chtěla jsem pořád žít pod představou toho, že miminko zdědí z upíra akorát krásu a sílu, nikoliv nutnost pít krev a zabijácké sklony.

Poslední navštívená stránka ovšem nebyly legendy, jak jsem čekala, nýbrž nějaký prodej šperků. Zmateně jsem odkaz rozklikla. To možná někdo z kluků chce udělat holkám radost. Ovšem na malém přívěšku ve tvaru srdce, který byl podobný tomu, co mám na krku, se tkvělo písmenko B. Nabízeli tam všechny písmena v abecedě, takže tohle mohla být jen náhoda, přesto jsem měla nezvyklé podezření, že já s tím nějak souvisím. Možná Edward, napadlo mě, ale bylo mi jasné, že zrovna on by mi nikdy nekupoval nic takového. Neměl k tomu žádný důvod, i když mu nosím dítě.

Zavrtěla jsem rychle hlavou, než mě ty naivní myšlenky mohou nějak ovlivnit, a vrátila se do historie, kde už jsem zvolna pokračovala v pročítání legend a něčeho s názvem sukubus. V průběhu čtení se mi v očích hromadilo množství slz, které postupně stékaly po mých tvářích. Podle pověr, co se šířily, žádná z žen, která čekala upířího potomka, nepřežila. Dítě si z ní prostě samo prokousalo cestu… Ani obrázky mě nijak neuklidnily, protože po malém roztomilém dítěti, které si já sama představovala, tam nebylo ani památky. Tesáky, děsivé rudé oči a krví potřísněné ruce se objevovaly na každém druhém zobrazení těch malých ďáblů, jak byli nazývání.

Popotáhla jsem a otřela si oči. Ukázalo se, že sukubové byli upíři, kteří si užívali s lidskými ženami, a pokud ty ženy přežily pohlavní styk, pak se sukubus objevil, až když se dítě hnalo na svět. V jiných případech se sukubové využívali jako výmluvy pro ženy, které podváděly své manželi.

Už jsem se na to nemohla dívat, a tak jsem zavřela prohlížeč a zkontrolovala si e-mailovou schránku. Nových zpráv bylo dohromady pět a čtyři z toho byly pouze reklamy. Ten pátý mě překvapil, protože ho posílala jakási dívka tady z Canmore, která se chce údajně spřátelit. A co že jsem dělala před dvěma týdny o víkendu, aby věděla, jak víkendy strávím, a mohly bychom vymyslet nějaký společný plán.

Odstranila jsem ten hloupý e-mail – jak proboha přišla na mou adresu? - a vypnula počítač. Odsunula jsem se od stolu a přešla k jedinému normálnímu oknu, které v domě bylo. Jinak všude byla okna od podlahy ke stropu. Tady se ovšem opravdu potřebovalo soukromí. Chvíli jsem zírala do tmavého lesa, jak se blížil večer, a přitom mi slzy stékaly do výstřihu. Položila jsem si obě dlaně na břicho a pokoušela se k mému miminku promlouvat skrz myšlenky.

My to spolu zvládneme, viď? Je mi jedno, co se z tebe nakonec vyklube – jsi moje dítě, já za tebe budu bojovat až do samého konce. I kdyby ten blb dole náhodou chtěl něco pokazit, já budu kvůli tobě silná.

S hlubokým nádechem jsem vyšla z pracovny a zjistila jsem, že už je téměř sedm hodin, a tak jsem šla rovnou do kuchyně, abych si dala nějakou večeři. Po cestě jsem se zastavila u jedné fotky, které jsem si všimla za celou tu dobu poprvé. Nechápala jsem, jak jsem ji mohla přehlédnout. Byla to ta koláž fotek, co jsem Cullenovým darovala k Vánocům.

Kdy ji sem dali? ptala jsem se samy sebe v duchu. Odmítala jsem uvěřit tomu, že jsem ji opravdu celé ty měsíce neviděla.

Usmála jsem se, ignorovala fakt, jak hodně přecitlivěle reaguju, protože se mi chtělo dojetím plakat, a konečně jsem se vydala do té kuchyně. Chtěla jsem si udělat něco pořádného, protože jsem měla hlad, ale Esme už se činila. Bylo to jako s dnešní snídaní – porcí bylo několik a já bych jimi ani za nic nepohrdla.

„Doufám, že máš hlad,“ usmála se na mě, když jsem vstoupila, a ihned se zase otočila k plechu, z kterého na talíř vyndávala bramborové plátky posypané kořením.

„Jako vlk,“ přitakala jsem a posadila se na barovou židličku.

Když jsem do sebe o deset minut později házela všechno, co mi Esme připravila, stálým tempem, získala jsem pozorovatele v podobě všech členů rodiny. Esme, Emmett, Rosalie a Jasper seděli naproti mně a sledovali mě, že měli málem bradu až u země. Carlisle stál za Esme a díval se na mě taky. Alice byla posazená na židličce vedle mě, hlavu podepřenou rukou a občas mi podávala sůl, když se mi něco nezdálo, což poznala ve chvíli, kdy já, a ulehčila mi práci s hledáním potřebného koření nebo tak, či mi dolívala pití, když si všimla, že mám prázdnou sklenku. Jen Edward, sedící vedle mě z druhé strany, si četl nějakou knížku, aniž by mi věnoval pozornost. Byla jsem si jistá, že to má vynahrazené díky myšlenkách celé rodiny.

„To bylo výtečné,“ vydechla jsem a složila příbor. Teprve tehdy jsem si ovšem uvědomila, že jsem byla atrakcí po celou dobu mé večeře. „Něco špatně?“ zeptala jsem se nejistě a otřela si ubrouskem pusu, abych náhodou nebyla terčem posměchu s tím, že budu mít někde na tváři omáčku.

Emmett vyprsknul smíchy. „Koukám, že ti mimčo dělá pěkné chutě.“

Pohodila jsem rameny. „Tak trochu. Ale něco tomu chybí…“ Zamyslela jsem se.

„Už jsi vyjedla celou lednici, pochybuju, že by něco chybělo,“ opáčil pobaveně Jasper, čímž si vysloužil dloubanec od Esme, což zase vyvolalo pobavení u mě, ale ne na dlouho.

„Myslím to vážně,“ stála jsem si na svém. „Můžu do sebe naprat, kolik toho chci, ale nikdy to nebude dost. Myslím, že mu něco chybí.“ Pohladila jsem se po břiše.

„Krev,“ prohodil Edward vedle mě lhostejně, aniž by odtrhnul pohled od knížky.

„Cože?“ vyhrkla jsem a zvedla šokovaně obočí.

Vzdychnul, zvednul ke mně oči a rádoby nenuceně si položil ruku na mé stehno, kterou jsem ostřížím zrakem zamračeně pozorovala. „Zamysli se. Je to částečný upír. Nebude mu stačit jenom lidské jídlo.“

„Ale co když má víc ze mě, než z tebe?“ namítla jsem.

„Pochybuju,“ ušklíbnul se. „Už tak roste neuvěřitelně rychle a má kolem sebe tvrdý obal, skrz který se ultrazvuk nedostane. Smiř se s tím.“ Chtěl se znovu vrátit ke knize, ale já se nehodlala jen tak vzdát.

„Je to moje dítě. A ty dvě podobnosti s tebou můžou být také jediné, které po tobě zdědí,“ vyprskla jsem. Jak jsem řekla, byla jsem přecitlivělá; ale nechtěla jsem si to přiznat.

„Je to i moje dítě. Ale je dost možné, že po tobě něco zdědí. Doufám jen, že to nebude naivita a nešikovnost.“

Zaťala jsem čelist, popadla hněvivě ruku, kterou na mě měl položenou, a snažila se mu ji sundat, ale on si se mnou akorát propletl prsty, a zatímco jsem se ve vzduchu snažila vymanit svou dlaň z jeho sevření, on se na mě usmíval a pohodlně mou ruku držel. „Já zase doufám, že po tobě nebude bezcitný a arogantní.“

„Jako bych snad takový byl,“ opáčil. „Snad bude víc upír, než člověk. Chytrý, rychlý, silný…“

„Jestli se ti tak protivím, proč jsem tě stála tolik sebeovládání, že jsi se mnou lezl do postele?“

Povolil sevření a já se mu konečně vytrhla. Kolem panovalo hrobové ticho. V té směsi rozčilení, nevěřícnosti a vzteku jsem si vůbec nebyla vědoma přítomnosti ostatních, kteří se teď na nás bezvýrazně dívali. Nebylo moc možností, nad čím by mohli přemýšlet. Buď dávali jednomu z nás za pravdu, nebo vzdychali nad tím, že spolu čekáme dítě a nedovedeme najít společnou řeč, nebo se nad námi bavili. Pevně jsem věřila, že druhá možnost je ta správná, protože důvod k zábavě u tohohle případu jsem rozhodně být nechtěla a aby snad Cullenovi usoudili, že jsem to já, co všechno kazí, o to jsem taky nestála.

Vzdychla jsem. „Tohle nemá cenu,“ připustila jsem zničeně. Vstala jsem a postupně nanosila prázdné talíře ke dřezu, abych to mohla umýt. Po chvíli se ke mně přidala Esme a pomohla mi. Vděčně jsem se na ni usmála a ona mi úsměv starostlivě opětovala. Nechtěla jsem nikomu z nich přidělávat starosti, ale jak jsem tak koukala, právě to se mi podařilo. A zdálo se, že Edward se vůbec necítí vinen.

V obývacím pokoji jsem se pohodlně natáhla na sedačku, přesvědčená, že rodinný večer se ruší, ale o pár minut později se objevili ostatní a poposedali si kolem mě. Okamžitě jsem se začala zvedat, abych jim uvolnila místo a nerozvalovala se tu.

„Seď,“ přikázala mi Rosalie, když jsem se jí snažila pustit na místo, kde jsem měla položené nohy. „Ty potřebuješ odpočívat. My bychom mohli stát neustále a nepoznali bychom rozdíl, jestli sedíme nebo stojíme, takže nebuď starostlivá a zůstaň ležet.“

Rezignovaně jsem tedy zůstala ve své pohodlné poloze. Nakonec se ukázalo, že se všichni bez problému vejdou. Nedokázala jsem pochopit, proč to tak nešlo tenkrát, když jsem musela sedět namáčknutá vedle Edwarda. Esme seděla v širším křesle vedle Carlislea. Emmett s Rosalií se posadili na dlouhou sedačku a Alice si sedla do houpacího křesla, které si přitáhla z rohu místnosti, a Jasper se jí posadil k nohám. Než se objevil, vůbec jsem si neuvědomila, že už se nikam nevejde, pokud se ovšem nespokojí s místem na zemi.

Viděla jsem pohled, který mi věnovala jak Alice, tak Rose, a ten jasně říkal, že mě zamordují, jestli se nějak hnu, abych ho pustila si sednout. A tak jsem prostě nečinně ležela a počkala, až si najde místo. Co jsem si neuvědomila, bylo, že vedle mé ruky byla ta široká opěrka, na které se celkem dobře sedělo. Ano, a přesně ta byla Edwardův cíl.

Necítila jsem se už pohodlně, když jsem ho měla v tak těsné blízkosti. Navíc stačilo trochu pohnout hlavou a mohla jsem se mu opřít o nohu.

Emmett spustil nějakou svatbu jeho a Rose a Edward se přesunul přede mě, kde si sednul na zem, zkřížil nohy a opřel se zády o pohovku. Stačilo jen natáhnout ruku a mohla jsem se mu hrabat ve vlasech.

Bezděky se mi hlavou prohnaly vzpomínky, kdy jsem měla prsty propletené právě v těch vlasech, zatímco jsem rty horoucně tiskla na ústa jejich majitele… Naprosto mnou mlátily hormony.

Snažila jsem se soustředit na svatby, které na obrazovce běžely, ale dost dobře mi to nešlo. Už jsem nevěděla, jak se natočit, aby se mi leželo hezky a zároveň nemusela myslet na to, že kousek ode mě je Edward. A tak jsem se posadila. To samozřejmě bylo znamení pro Edwarda, avšak ne účelné, aby se usadil vedle mě. Polštář, který jsem předtím měla pod hlavou, si položil na klín a podíval se na mě tak, že jsem čekala, kdy mi řekne, že si k němu klidně můžu lehnout.

A v tu chvíli jsem ucítila lehké šťouchnutí uvnitř mého břicha. Automaticky jsem se za něj chytila a zalapala po vzduchu. Všichni v místnosti se na mě podívali a já s vykulenýma očima hledala slova.

„Ona… on…“ Usmála jsem se. „Kope.“

Všem se na tvářích vykouzlil úsměv a čekala jsem první uchazeče o dotek na mém břichu, aby sami ucítili, jakou už má škvrně sílu, ale od toho, kdo mi vyhrnul triko, jsem to čekala nejméně. Edward se nade mě naklonil a trochu mi povrhnul tričko nahoru a poté přiložil své studené dlaně na mou obnaženou kůži, aniž by mě předem varoval, takže jsem z toho nečekané chladu trochu ztuhla. Pak jsem se ale uvolnila. Bylo to zvláštní – já sama jsem se cítila z toho doteku nesvá, ale jakoby miminko bylo rádo, že je blízko tatínka, a tak do mě vysílalo uklidňující vlny. Nebo to byl Jasper? Ale ten přece už nedokáže ovlivnit mé emoce…

Můj malý šťouchálek kopnul podruhé a Edward ke mně fascinovaně zvednul oči.

„To je zázrak,“ šeptl a díval se na mě tak něžně, uchváceně a šťastně, že jsem se nedokázala neusmívat.

Náhle jsem mu chtěla udělat radost, protože ten jeho pohled mi ukazoval Edwardovu dobrou stránku, tu, která tu první naprosto nesnáší. „Myslím, že reagoval na dotek tatínka.“

Rozzářil se a pak se na mě provinile zadíval. „Promiň za to předtím. Nemyslel jsem to tak.“

„Však já taky ne,“ přiznala jsem, ačkoliv jsem si nebyla jistá, jestli je to úplná pravda. Arogantní a bezcitný on umí být. Ale teď jsem si užívala ten jeho pohled a to, že se naše miminko ozvalo, a nechtěla jsem si to kazit nějakými hloupými, nejistými myšlenkami.

Uhnula jsem očima a všimla si, že na nás jsou upřeny všechny pohledy. Edward šlehnul zrakem po Esme a ta se trochu kajícně zatvářila, ale v další chvíli už zase nasadila tu šťastnou, něžnou tvář.

Emmett znovu zapnul video a já se nejistě zadívala na polštář na Edwardově klíně. Nakonec jsem si tak napůl lehla, že jsem se opírala o loket.

„Posluž si, jestli chceš,“ ozval se nade mnou hlas Edwarda, jakoby mi četl myšlenky, a já ho nervózně poslechla, takže jsem si položila hlavu s červenajícími tvářemi na polštář. Bylo to příjemné a já brzy cítila, jak si Edward pokládá ruku těsně vedle mého temene, protože jsem ucítila lehký dotyk ve vlasech. Vzdychla jsem a dívala se, už spokojeně a pohodlně, na obrazovku.

Jak je to u mě zvykem a v posledních dvou týdnech obzvlášť, brzy mě začala přepadat únava a já už silou držela víčka otevřená. Nebyla jsem si jistá, jestli bych měla usnout. Nebála jsem se Edwarda – nejenže by Cullenovi nikdy nedovolili, aby mi znovu ublížil, věřila jsem, že teď, když nosím jeho dítě, se věci trochu zklidní. Ale nechtěla jsem být přítěž, a tak jsem byla nejistá.

Nakonec už jsem neměla sílu ani na dohadování se sama se sebou a ve vteřině upadla do hlubokého spánku, kde mě provázely zlatavé, něžné oči, jehož majitel rukama svírá mé břicho, v kterém kope malé miminko; a dále malého chlapečka s bronzovými lehce kudrnatými vlásky a hnědýma očima, jak pobíhá po lese a volá na své rodiče.

Pamatuju si ještě, že jsem cítila jemné, studené doteky, jak mě někdo zvedl do náruče, a o chvíli později něčí rty ve vlasech a na čele, ale sotva jsem to dokázala vnímat. Poté už jsem spala až do rána.

 

Únava a vyčerpání v mém krátkodobém těhotenství skutečně vzaly za své, takže jsem ani nebyla moc překvapená, když jsem se ráno probudila a zjistila jsem, že je už jedenáct pryč. Cítila jsem se celkem odpočatě, ale také provinile, protože jsem prospala celé dopoledne, zatímco ostatní už byli vzhůru.

Zarazila jsem se nad svou myšlenkou a zavrtěla nevěřícně hlavou. Byla jsem nějaká mimo. Cullenovi byli přece vzhůru už téměř století.

Vstala jsem a chystala se jít do koupelny, ale zahlédla jsem se v zrcadle, a tak jsem k němu přešla, vyhrnula si triko a pohladila zase o trochu větší bouličku.

„Dobré ranko, prcku,“ zašvitořila jsem ke svému bříšku. „Jak to s tebou dneska vypadá? Bude muset maminka zase vyjíst celou lednici? Víš, mně by to ani nevadilo, protože Esme vaří výborně. To je tvoje babička.“ Chtěla jsem ještě něco doříct, ale k mým uším dolehl hřmotný dvojhlasný smích z dolního patra. „Ano, broučku, to jsou tvoji strejdové.“ Zasmála jsem se a obrátila oči v sloup, konečně se sunouc do koupelny.

Ukázalo se, že jsem svou mluvou k nenarozenému poloupírkovi pobavila celý dům. A hned se toho taky všichni chytili. Takže zatímco mě Esme odháněla od kuchyňské linky s tím, ať si jdu sednout a odpočívám, že mi uvaří oběd, mě honil Emmett a snažil se z velmi těsné blízkosti promluvit k mému břichu. Zdálo se mi to divné, a tak jsem se všelijak bránila, ale brzy už byly všechny polštáře daleko ode mě a mé ruce příliš slabé. Nezbylo mi tedy nic jiného, než rezignovaně sedět na pohovce a pokusil se nevnímat Emmetta, který mi hučel do břicha různé nesmysly, a Alici, která ho z druhé strany napodobovala. Hned poté, co jsem zaslechla větu „jestli budeš holčička, budeš se mnou chodit na nákupy, ale i kdybys byl chlapec, tak nakupovat půjdeme“, jsem přestala vnímat jednoho otravu, a ve chvíli, kdy se ten druhý zmínil o baseballu a fotbalu, i toho druhého.

Edward seděl u piana v rohu místnosti a tiše hrál.

Počkat – u piana?

„Co tu dělá to piano?“ zeptala jsem se překvapeně.

Otočil se na mě. „V pokoji mi překáželo. Ono totiž původně bylo tady.“

Kývla jsem. „Aha.“ Po tom včerejším zážitku, kdy jsme si odpustili tu hádku, a on se na mě potom díval tím pohledem, jsem se cítila nějak jinak. Samozřejmě nesmím zapomenout na to, jak jsem mu nakonec skončila v klíně a pravděpodobně taky v náručí, protože jsem si jistá, že to byl znovu Edward, kdo mě odnesl do mého pokoje.

Esme na mě zavolala, že už mám hotové jídlo, a já tam i s doprovodem v podobě Edwarda, Emmetta a Alice došla. Ukázalo se, že mají zase všichni zájem o to sledovat mě, jak jím, což mi přišlo divné, ale i vtipné. Carlisle šel prý pozdě večer na noční, protože se nějakému jeho kolegovi udělalo špatně, a tak by se měl každou chvíli vrátit. Rosalie pracovala venku na autě, ale právě se vracela zpět, ruce špinavé od kolomazi. A Jasper jí dělal asistenta, protože se ukázalo, že Rose rozumí autům líp, než většina mužského osazenstva Cullenovy rodiny, a Jazz projevil zájem o názornou ukázku čehosi, takže to byla právě Rosalie, kdo se pustil do vysvětlování.

Jídla bylo opravdu požehnaně, ale po prvním soustě opečených brambor se mi zvednul žaludek a já, za panických pohledů rodiny, s rukou před pusou běžela do koupelny. Divila jsem se, že mě někdo nechytil a nezrychlil to, ale asi byli příliš šokovaní. Ovšem do pár vteřin se objevil Edward, kterého jsem vůbec nečekala, a přidržel mi vlasy, když jsem si svíjela téměř prázdný žaludek nad záchodovou mísou.

Vypláchla jsem si pusu a vyčerpaně se opřela o umyvadlo, znaveně na sebe zírajíc do zrcadla. Pak jsem sjela pohledem níž a zašeptala: „Broučku, co to mamince děláš?“

Nečekaně a asi taky naprosto spontánně se kolem mě obtočily něčí paže a já ucítila Edwardovu hruď na svých zádech, dlaně na břiše a jeho brada se lehce opřela o mé rameno. Ztuhla jsem a vyděšeně zírala na náš odraz v zrcadle. Pokoušela jsem se ignorovat tu skutečnost, že vedle něj vypadám jako obyčejná šmudla, a zaměřila se na to, že ten dotek mi byl přese všechny pocity, které ve mně vířily, vcelku příjemný. Ale stále jsem čekala, že mi bude chtít ublížit. Tenkrát se také neptal na povolení…

„Nevolnosti k těhotenství patří,“ zamumlal.

„Mohl bys mě pustit?“ špitla jsem tiše s hořícími tvářemi, protože jeho vypracované, pevné svalstvo jsem cítila tisíckrát silněji, než kdy jindy. Hormony mnou cloumaly a já odolávala pokušení mu namáčknout zadek… tam. Vlastně jsem ani nevěděla, co mě to napadá, ale náhle jsem si tak moc přála ho políbit, vplést mu prsty do vlasů a přitisknout se k němu, že to bylo téměř nesnesitelné.

„Proč? Vždyť je to takhle příjemné,“ opáčil a trochu svůdně se usmál.

A toho jsem měla po krk. Nechtěla jsem ty svůdné úsměvy, ani hříšné, ani ďábelské, ani šibalské. Chtěla jsem ten něžný, láskyplný ze včerejšího večera.

„Ale mně není,“ namítla jsem s velmi hlubokým sebezapřením.

Přimhouřil na mě oči do zrcadla, ale nepouštěl mě. „Lžeš.“

Odfrkla jsem. „To teda nelžu.“

Nevěřícně zavrtěl hlavou a ustoupil ode mě o krok. „Lžeš hlavně sama sobě. Mně je to celkem jedno.“ Otočil se na patě a odešel z místnosti.

Zoufale jsem se za ním dívala. Byla jsem ze sebe zmatená. Chtěla jsem, aby se změnil – kdyby to bylo navíc kvůli mně, tak bych byla nejšťastnější. Chtěla jsem, aby se věci zklidnily. A teď, když jeho špatnou stránku vidím zřídkakdy, teď když máme nejlepší šanci na to spolu vycházet… ho odmítám. Jenže můžu riskovat, že mi zase neublíží? Můžu čekat, až Cullenovi budou pryč a on se na mě zase vrhne? Dobře, tentokrát bych možná tolik neprotestovala, ale kdybych opravdu nechtěla, jeho by nic nezastavilo.

S ponurou náladou jsem se vrátila do kuchyně a zjistila, že Edward tam není. Ale zato tam už byl Carlisle, který se na mě starostlivě díval… stejně jako ostatní. Překvapilo mě, když jsem spatřila na Alicině tváři částečný nesouhlas. Copak je na mě naštvaná, že se nenechám od Edwarda ohmatávat, jenom aby si on užil, a pak zdrhnul za nějakou káčou?

„Udělalo se mi trochu špatně,“ vysvětlila jsem to, co už bylo zřejmé.

„Možná měl Edward pravdu,“ řekl náhle Carlisle.

Už toho na mě bylo vážně moc, a tak jsem se na něj nahněvaně otočila. „V čem měl zase pravdu?“

Carlisle se překvapeně zarazil a já se ihned omluvila.

„Myslel jsem, že měl možná pravdu v té verzi o krvi.“

Šokovaně jsem zalapala po dechu. „Mám vypít krev?“ Křečovitě jsem polkla. Dříve mi pohled na krev moc nevadil, ale kolem čtrnácti let se mi z ní začalo dělat nevolno a teď ji nemůžu ani vystát. Natož vypít.

„Asi by nebylo na škodu to zkusit,“ navrhl Carlisle, ale bylo vidět, že se mu do toho moc nechce, jak mě tak starostlivě sledoval.

„Nemusíš to dělat, Bello,“ ozvala se Esme. „Vymyslíme jiný způsob. Možná bychom do tebe stravu mohli zavést pomocí – „

„Jehly,“ vydechla jsem. Bože, to bylo snad ještě horší. „Ne, zkusím tu krev. Vždyť za zkoušku nic nedám.“ Kromě omdlení, dalšího zvracení a možná několika hodinové závrati.

Jasper zavrtěl hlavou. „Možná bychom mohli chvíli počkat, a pak zkusit jídlo znovu. Jak tak na ní koukám, vypadá, že sebou sekne při sebemenší zmínce o jehlách nebo krvi.“

Vrhla jsem po něm zmučený pohled.

„Promiň,“ špitl.

„Tak jdeme na to,“ zvolala jsem a obrátila se na Carlislea. „Kdo mi půjde ulovit medvěda?“ Pokusila jsem se zavtipkovat, a přestože všem mykly koutky, ve tvářích měli stále vážný výraz.

„Víš, Bello, možná bude lepší, když to nebudeme moc podvrhovat. Měli bychom to zkusit rovnou naostro.“

„Mám to pít přímo z tepny?“ zhrozila jsem se.

„Bože ne,“ vyhrkla Esme a převzala to do svých rukou, protože podle jejího netrpělivého výrazu byla nespokojená, že to z ostatních leze tak pomalu. „Carlisle tím myslí, že bychom ti měli dát lidskou krev, ne zvířecí. Ale neboj, nikdo o život nepřijde. Máme menší zásobu, kdyby… Zkrátka se nemusíš bát.“

 

„Nemusím se bát, nemusím se bát – jo, upírům se to řekne,“ mrmlala jsem si, když jsem seděla na pohovce v obývacím pokoji, přepínala programy a snažila se myslet na cokoliv jiného, než na to, co mi právě připravují ostatní v kuchyni. Musela jsem jít pryč z místnosti, protože kdybych to viděla, prý bych určitě ztratila odvahu. Jasper s Emmettem šli rovnou na lov, dlouho nebyli a lidská krev by nebyla to nejlepší, co by měli cítit.

Alice s Rosalií a Esme se o něčem tiše dohadovaly v kuchyni a Carlisle jim do toho občas zasahoval. Edward byl stále pryč.

Já o vlku…, pomyslela jsem si, když jsem spatřila, jak Edward vešel do místnosti. Jeho panické oči se okamžitě upřely na mě a on se šel posadit vedle mě.

„Potkal jsem Emmetta s Jasperem. Prý musíš pít krev,“ říkal tiše a starostlivě se na mě přitom díval. A já se uvnitř rozplývala, protože to byl přesně ten Edward, kterého jsem chtěla.

„Jo, no… Chceme to zkusit. Včera jsi přece říkal, že je to pravděpodobně to, co chce, takže…“ Zbledla jsem, jak jsem pomyslela na to, co budu muset udělat. Zavřela jsem oči a složila si hlavu do dlaní.

„Ty nemáš ráda krev, viď?“

„Ne. Je mi z ní na zvracení, na omdlení a všechno možné. Nedokážu si představit ani v nejmenším, že bych se na ni měla dobrovolně podívat – a já ji mám vypít! Další možností je samozřejmě nitrožilní strava, ale jehly nesnáším taky, a navíc by to asi nic nevyřešilo.“ Vzdychla jsem a ucítila studený dotek na kolenu.

„To bude dobré. Jsme tady všichni s tebou. A pokud je krev to, co to malé potřebuje, potom tobě bude určitě chutnat taky.“

Znechuceně jsem se na něj podívala. „To pochybuju.“ Bezmocně jsem se mu podívala do očí. „Co když to nezvládnu?“

Pousmál se, chytil mou ruku a jemně ji sevřel v dlani. „Zvládneš.“

Chvíli jsem se dívala na naše spojené ruce a pomalu se ve mně začal rozehřívat pocit naděje. Takhle se ke mně choval moc hezky.

„Můžeme,“ zaslechla jsem hlas Carlislea a otočila se tím směrem, abych spatřila čtyři překvapené obličeje, když uviděli, jak se s Edwardem držím za ruku. Ale já se nedokázala z jeho sevření vymanit. V tu chvíli to bylo to jediné, co mě ještě drželo na zemi.

Zhluboka jsem se nadechla a upřela nervózní pohled na plastový hnědý kelímek, přikrytý víčkem, z kterého koukalo brčko. Byl to dobrý nápad. Aspoň neuvidím na to, co piju.

Carlisle se posadil z mé druhé strany a holky si poposedaly před nás. Náhle se kelímek objevil v mé ruce a já se nejistě podívala po Edwardovi, v očích neskrývanou hrůzu.

Povzbudivě se na mě usmál a začal mi kreslit uklidňující kroužky na hřbet ruky. Zabralo to. Vložila jsem si brčko do úst, pevněji sevřela Edwardovu ruku – kdyby to byl člověk, pravděpodobně by se mu brzy odkrvila – a vsála do sebe tu odpornou tekutinu.

Čekala jsem všechno možné, ale takovou reakci určitě ne. Hltavě jsem pila, občas jsem spokojeně zamručela a slastně jsem přivírala oči. Bylo to skvělé. Nikdy bych si nemyslela, že zvládnu dívat se na krev nebo ji cítit, ale tentokrát jsem krev pila a hrozně mi chutnala. Věděla jsem, že na tom má celý podíl malý upír v mém břiše, protože neexistovalo, že by chutnala mně samotné.

Vsála jsem prázdný vzduch a nespokojeně zatřásla kelímkem, když jsem zjistila, že je prázdný. Teprve tehdy jsem si uvědomila, jak šokovaně na mě všichni zírají.

„Zdá se, že jsme na správné cestě,“ zamumlal Carlisle.

Přikývla jsem. „To jsme. Bylo to výtečné.“ Zčervenala jsem. „Můžu dostat ještě?“

„Možná bychom měli počkat pár hodin, až ti slehne, a potom dát další dávku. Třeba bys mohla zkusit lidské jídlo.“

Nesouhlasně jsem nakrčila nos. Chtěla jsem krev. „Když myslíš…“

„Au!“ zaprotestovala jsem a přikryla si dlaní břicho. Tentokrát to bylo opravdu silné a bolelo to.

„Co se děje?“ zeptala se rychle Esme.

Bolestně jsem zkřivila tvář a mnula si místo, kam miminko kopnulo. Ovšem ne jednou. „Kope… Ach.“ Propnula jsem se v zádech a třela silněji.

Slzy se mi nahromadily v očích. „Bože, je tolik silné,“ postěžovala jsem si.

Edward mi sundal ruce z břicha, vyhrnul triko a přiložil své dlaně na mou obnaženou kůži. Můj šťouchálek okamžitě přestal a já věnovala Edwardovi překvapený pohled.

„To snad není pravda,“ zašeptala jsem.

„Sama jsi řekla, že dobře reaguje na dotek tatínka,“ odpověděl a lišácky se usmál. „Znamená to, že bych měl být radši s tebou, kdyby náhodou znovu zlobilo.“

„Nedělej si plané naděje,“ odstrčila jsem ze sebe jeho ruce a zamračila se. V tu chvíli jsem znovu ucítila bolest, jak vykoplo, a z mých úst vyšlo bolestné zasténání. Edward okamžitě přiložil ruce zpět a já úlevně vydechla. Jedné mé části se to vůbec nelíbilo, druhá byla spokojená. A to škvrně uvnitř mě určitě přímo vřískalo radostí.

„On se za chvíli uklidní, přes noc bude spinkat a všechno bude dobré,“ uklidňovala jsem je, i když jsem věděla, že se snažím uklidnit spíš samu sebe.

„Co když ne?“ zeptala se Alice a nejistě hodila pohledem po Edwardovi.

Pokrčila jsem rameny. „Nějak to zvládnu.“

„Můžu být přes noc u tebe,“ ozval se Edward.

Podezřívavě jsem si ho měřila. „Já to nějak zvládnu,“ zopakovala jsem ostřeji, ačkoliv jsem nad tou nabídkou v duchu velmi uvažovala.

Alice se náhle předklonila, shodila Edwardovi ruce z mého břicha a sama je přiložila na mou kůži tak rychle, že miminko sotva stačilo nespokojeně reagovat. Bylo to zvláštní. Pravděpodobně se cítilo lépe, když mělo v blízkosti upíra. Musela jsem ovšem uznat, že na Alici nereagoval tak, jako na Edwarda.

„Můžu s tebou být já. Zdá se, že mu vyhovuje i můj dotek,“ poznamenala a ohlédla se bezděky po Edwardovi. Viděla jsem, jak se trochu překvapeně zarazila, ale neodvážila jsem se na Edwarda podívat. Nakonec mě zvědavost přemohla a já pozorovala, jak Edwardovy oči potemněly a z jeho úst se ozvalo tiché vrčení.

„Je to moje dítě, já jsem jeho otec,“ protestoval naštvaně. „Měl bych být s ním… a taky budu!“

Když se takhle tvářil, docela mi naháněl hrůzu, ale snažila jsem si připomenout, že pouze chce být se svým dítětem. Ne se mnou, což už nebylo tak příznivé, ale pořád lepší, než kdyby se mě štítil. Nechápala jsem se. To já bych se měla štítit jeho!

„Ale Bella tě tam nechce!“ bránila mě Alice, už ignorujíc Edwardův výraz.

„Já vím přesně, co Bella chce. Ona umí velmi pěkně mluvit, když je opilá.“ Usmál se na pobaveně, frajersky, sebevědomě a zároveň i trochu shovívavě, což mi moc nepomohlo v mé snaze rozluštit jeho reakce.

Zrudla jsem, protože jsem si byla jistá, že to, co pronesl, má co dočinění s tím, jak jsem ho první políbila. Možná jsem u toho i něco plácala.

„Edwarde!“ okřikla ho Esme. „Chovej se jako – „

„Ne, Esme,“ zarazila jsem ji, sundala Aliciny ruce z mého břicha a stáhla si triko. Miminko už bylo v klidu. „Má pravdu. Měl by tam být. Na gauči,“ dodala jsem varovně a propíchla ho pohledem, který – podle mého názoru – nepřipouštěl žádné námitky. Jenže to bych nesměla mluvit s upírem…

„Jak můžu mít ruce na tvém břiše a uklidňovat naše dítě z gauče?“

Snažila jsem se nevnímat jemné zachvění, které projelo mým tělem, když prohlásil „naše dítě“. Rezignovaně jsem vzdychla.

„Bello, nemusíš hned ustupovat kvůli strachu,“ řekla Alice a lítostivě na mě krčila čelo.

Já se ho ale nebála kvůli fyzickému kontaktu. Věděla jsem, že by nikdy neublížil svému dítěti, a to se teď rovnalo hlavně neublížit mně. Bála jsem se, že mi ublíží psychicky, protože se ke mně občas choval tak pěkně, že bych se mu nejraději stulila do náruče a už nikdy z ní nevylezla. Co když mi párkrát zahraje na city, já mu znovu propadnu jako na začátku a v dobách, kdy jsem ho ještě neznala osobně, a on mě potom podrazí?

„Já se ho nebojím,“ namítla jsem a mírně vystrčila bradu.

„Ani z hrdosti to dělat nemusíš,“ poznamenala Rosalie.

„Tak mi povězte, co byste chtěli, abych udělala?“ vybuchla jsem rozhořčeně a prudce vstala, snažíc se udržet si stabilitu, protože jsem se nechtěla střetnout s podlahou a už vůbec ne s Edwardovou náručí, protože ačkoliv jsem o to stála, tohle by potěšilo jeho ego a mě by to ponížilo – o to už jsem nestála ani v nejmenším.

Všichni mlčeli. Esme s Carlislem se na mě nejistě dívali a v jejich očích jsem snad spatřila špetku provinilosti. Alice propalovala pohledem Edwarda, takže jsem mohla jen hádat, že dává mé chování za vinu jemu. A Rosalie měla lehce našpulenou pusu, ruce založené na prsou a sledovala mě neklidným pohledem, velmi zahloubaným do jejích myšlenek.

„Fajn, tak to řeknu já – Edward bude přes noc se mnou v pokoji, protože ho naše dítě z nějakého nevysvětlitelného důvodu chce u sebe. A já vás prosím, abyste se mnou přestali jednat jako s nějakým nejkřehčejším, nejneschopnějším a nejslabším člověkem na zemi, protože mi to vážně, ale vážně leze krkem!“

Otočila jsem se na patě a naštvaně odešla do horního patra.


Jenom bych chtěla ještě říct, že je mi líto, že někdo přestal mou povídku číst. Že jste si to představovali jinak, a tak radši už nebudete ve čtení pokračovat. Bella je těhotná. Já vím, nikdy jsem neřekla, že píšu originálně, že jsou mé nápady ojedinělé. Jak už jsem prohlásila asi tisíckrát, napsala jsem to pro sebe. Zkrátka jsem si řekla, že by to mohl být dobrý nápad, napsala jsem to a pak si to přečetla pro své vlastní potěšení. Dát to na internet mě stálo hodně přemlouvání se, protože jsem věděla, že by se to samozřejmě nemuselo líbit a navíc to bylo pro , ne pro někoho jiného. Ale zdálo se, že se to uchytilo. A to, že někdo čekal těhotenství už od samého začátku a teď je akorát naštvaný, že to nevyšlo jinak... pro mě nic neznamená, protože pro někoho jiného to bylo šokující. A když má Bella pro Edwarda slabost a nedopadlo to Edwardovým odchodem nebo tak, je to proto, že jsem to tak chtěla. Pro mě to mělo být počtení, kde nechci Edwarda vyhazovat nebo nějak extra trápit. Doufám, že jsou konečně jasné moje záměry. Díky. :)
A ještě k tomu, že je Edward takový rychlík, že stihnul Bellu oplodnit... Bella je nezkušená holka, která byla v opilém, otupělém stavu a jak tam bylo řečeno, už skoro nevnímala. Bylo jí to už jedno. Je to z jejího pohledu a ona si prostě přála usnout a už na to nemyslet, a tak si moc neuvědomovala, že Edward je v nejlepším. 

PS.: To jsem teď nemyslela nějak špatně nebo nevděčně, jen jsem to chtěla vysvětlit. ;)
PPS.: Ta kapitola, kde se TO stane, měla být původně úplně jiná. Přiznávám, že v ní nebylo přímo popsané, jak se to stane - mělo to být udělaný tak, že Bella ho sice bude chtít odstrčit, ale nebude to v konečném výsledku vypadat jako znásilnění. Pak jsem si řekla, že to vlastně nebudu dávat na net, takže si to napíšu podle sebe. Takže je mi teď trochu trapně, protože to vážně vypadá, jako když ji znásilnil... Ale ona se mu vážně nabídla a... no, já už mlčím, ale aspoň z toho plyne poučení pro mě, že to příště mám líp promyslet. ;)


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Každá sukně dobrá - 21. kapitola:

 1 2 3 4 5   Další »
49. Jana S
10.12.2014 [19:30]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

48. sisi29
22.09.2013 [20:54]

moc pěkné Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

47. aliii
17.09.2013 [11:08]

mě se tvoje povídka moc líbí....a ta scéna u zrcadla Emoticon boží, už aby byla další kapitola

46. Tyna
15.09.2013 [23:10]

Uprimne Edward je tady proste svuj, to nejak zvladam, ale Bellu teda fakt nechapu? On ji "docela" znásilní a ona to takhle prijme? Protoze to jak si popsala jejich prvni sex... Doslo mi ze to nechtela.... a pak po par dnech je takova ze kvuli hormonum by ho div nelibila... Tohle je celkem dost urazejici... nema zadnou hrdost.... Jinak to ostatni samozrejme skvele napsane ;-)

45. marcela
15.09.2013 [15:44]

Edward mi už neuvěřitelně leze na nervy!!!!Zasloužil by si pořádnou lekci.A to lekci od Belly!!! Emoticon Emoticon
Nádherná kapitola. Emoticon Emoticon Emoticon

44. danje
15.09.2013 [14:01]

Moc hezká kapitola. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

43. SimaC
15.09.2013 [10:01]

Mne sa tato poviedka veľmi pači :) je proste super Emoticon

42. Niki
14.09.2013 [23:07]

Hustéééééé !!!
Těším se na dalšííí !!!!!!:))

41. Market
14.09.2013 [22:56]

Úžasná kapitola!!! Těším se na další!! Emoticon

40. Tatranka
14.09.2013 [20:44]

Moc se mi libi hlavne delka kapitoli Emoticon dalo se to sice popsat mene zmatene aspon bys ted nemusela resit neci zklamani ale ta povidka je jinak naprosto skvela a pokud ji chce nekdo zavrhnout kvuli jedne nedomyslene scence tak o hodne prijde pevne verim ze nasledujici kapitoli budou stejne uzasne jako doposud chybicka se holt obcas vloudi hlavne pis dal a neztracej motivaci k psani Emoticon

 1 2 3 4 5   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!