Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Každá sukně dobrá - 18. kapitola

02.09.2013 (16:45) • BellaSet • FanFiction na pokračování • komentováno 28× • zobrazeno 4846×

18. POHODA

„Máš plnou ledničku jídla, byla jsem dneska nakupovat. Na dnešní večeři máš v troubě lasagne. Pití by tu mělo být taky dost, ale Alice ti naplnila plnou nádrž benzínu do auta, takže když tak si můžeš sjet do obchodu. Kdyby náhodou –„

„Esme, zadrž,“ zastavila jsem ji se smíchem a nastavila dlaň do vzduchu. „Jsou to jenom dva dny. Přežiju to tady. Starala jsem se o domácnost téměř celé své dospívání, jsem si jistá, že teď to problém nebude.“

„Ale když je to poprvé, co tě tu necháváme samotnou,“ špitla nešťastně a věnovala mi zoufalý, starostlivý pohled.

Pohladila jsem ji po rameni. Mluvila přesně jako maminka, starostlivá maminka. „Nebudu tu sama. Mám tu Edwarda.“

Naprosto jsem slyšela, jak by chtěla dodat: No právě. Ale nic neřekla. Šly jsme k ostatním do obývacího pokoje. Neměli s sebou vůbec nic, samozřejmě, taky nic nepotřebovali. Oblékli se jako praví turisti, ale batoh na záda si nevzali. Edward seděl na opěrce křesla a s rukama založenýma na prsou je pozoroval. Stoupla jsem si k němu.

„V neděli odpoledne se vrátíme,“ informoval nás Emmett.

„Nespěchejte,“ zamumlala jsem. „Užijte si víkend, určitě už mě máte plné zuby.“ Zakřenila jsem se.

„To je nesmysl,“ opáčila Alice.

Zhoupla jsem se na patách a potlačila obrácení očí v sloup. „To byl vtip.“

„Takže budeme mít každý telefon, takže kdykoliv volejte – můžeme se ihned vrátit. Snažte se spolu přátelsky, sourozenecky vycházet, nehádat se a pokud možno si sem nevodit návštěvy.“ Při poslední zmínce stočil Carlisle svůj pohled na Edwarda, který chápavě přikývl. Carlisle na nás mluvil jako na dva pubertální sourozence. A to slovo sourozenec ve mně vyvolávalo rozporuplné pocity, které jsem nedokázala přesně zařadit.

„Ano, tati,“ pronesli jsme s Edwardem unisono, oba dva se stejně pobaveným tónem.

Emmett s Jasperem se zasmáli a Carlisle nám věnoval shovívavý úsměv.

Esme chytla Carlislea za ruku. „Tak pojďme. Oni to tu zvládnou. Nejsou přece děti.“ A na nás oba se zadívala stylem, který jasně říkal, že nás předem varuje, abychom se jako děti skutečně nechovali.

Jakmile všichni odešli, svalila jsem se na pohovku a zamyšleně hleděla do prázdna. Vyrušilo mě až lehké zhoupnutí sedačky, jak se Edward posadil vedle mě. Zhoupla jsem hlavou na stranu a zabodla do něj své oči. Díval se před sebe a vypadal děsně nejistě – kromě toho, že taky vypadal děsně sexy. Náhle se na mě podíval.

„Tak co budeme dělat?“ vydechl rozpačitě a rozhlédnul se po pokoji.

„Opravdu nechceš jít na ten večírek?“ ujišťovala jsem se, přestože jsem děkovala bohu, že se těch slečinek zbavil na celý víkend.

Zavrtěl hlavou. „Už jsem řekl, že jsem rád, že si užiju chvíli klidu od nich. Navíc, vím, že ty na takové věci nejsi, a samotnou tě tu nechat můžu. A ani nechci.“ Usmál se. „Tak co bys chtěla dělat?“

Kousla jsem se do rtu. Chtěla bych toho s ním dělat hrozně moc, ale bála jsem se, že moje rudé tváře mu mé myšlenky prozradí, a tak jsem odvedla směr mysli jinam. „Mohli bychom si pustit večer nějaký film, nebo bys mi mohl zahrát na piano, kdybys chtěl.“

Kývla. „Klidně. A teď?“

Pohodila jsem rameny, červená rozpaky. Bylo to trapné. „Co chceš dělat ty?“

V jeho očích se zaleskla hříšná myšlenka, to jsem jasně poznala, ale on ji hned zahnal. „Co takhle dát si chvíli odpočinku? Kniha, spánek?“

Málem jsem se hloupě zeptala, jestli i on plánuje spát, ale můj pokus o vtip by určitě nevyšel, takže jsem raději mlčela. Všechno jsem mu odkývala, a když popadl ovladač ze stolku, šla jsem do svého pokoje, kde jsem sebou plácla na postel a relaxovala s knihou v ruce.

Takhle trapně jsem se necítila už hodně dlouho. Hrozně jsem si přála trávit s ním všechen čas, kdy jsme byli sami, abych ho víc poznala, dostala se pod masku, kterou odhalil dnes při obědě, ale bála jsem se. Ne přímo Edwarda, i když i to bylo občas sporné, ale toho, že bude z mé přítomnosti otrávený. A tak radši budu v domnění, že mu nevadím…

Chtěla jsem vědět, co dělá. Téměř jsem nevnímala děj knihy, i když jsem Větrnou hůrku četla nejméně desetkrát. Snažit se naslouchat zvukům v domě bylo naprosto zbytečné, protože se pohyboval potichu. Možná zaslechnu piano, pomyslela jsem si, ale dům mi odpovídal pouze tíživým tichem.

V pokoji jsem strávila více než hodinu. V šest jsem uznala, že je čas na večeři, a tak jsem se zatajeným dechem sestupovala schody. Neustále jsem se otáčela a rozhlížela, nechtěla jsem, aby mě svým příchodem vylekal, ale na předposledním schodu mi podjela noha a já padala k zemi.

V okamžiku mě zachytily ledové ruce, které si mě vzápětí přitáhly k studenému, pevnému, vypracovanému tělu. Mé srdce se přirozeně rozeběhlo světelnou rychlostí a tváře nabraly temnou červeň. Já v tu chvíli nedokázala v hlavě zpracovat jednu srozumitelnou myšlenku, totiž jaké jsem nemehlo a jak ráda bych se propadla do země. Byla jsem zkrátka naprosto ztracená v těch pažích, ve kterých jsem se přese všechny své vlastní zkušenosti cítila bezpečně. Nemohla jsem se zkrátka přinutit uvědomit si, že je to ten stejný muž, který se mi ukázal ten první den, co jsme šli do školy, stejný jako ten, který na mě před dvěma týdny vyjel na chodbě před našimi pokoji. Nešlo to. Pravděpodobně proto, že jsem byla tolikrát svědkem toho, jak se odhalil, jak jsem si jako jedna z mála všimla toho, že to, co dělá, ho nečiní šťastným… A z těch důvodů jsem nemohla připustit, aby mě nějaké jeho pomatení vyděsilo.

Pomalým pohybem jsem natočila hlavu vzhůru a nejistě a nevinně se zadívala do náhle černých očí Edwarda. Zmátlo mě to – neříkal, že lovil nedávno? Možná mu ale voním příliš… Byla jsem z toho rozpolcená, obzvlášť když jsem poznala, že ta touha v jeho očích nebyla po krvi. Zčervenala jsem ještě víc.

„Promiň,“ špitla jsem a vymanila se z jeho sevření. „Děkuju.“

Nepromluvil, jen krčil čelo a propaloval mě pohledem, který mě šimral po celém těle. Měla jsem chuť ho obejmout a nikdy ho nepustit. No, v tu chvíli jsem měla vlastně chuť na něco úplně jiného, ale ty myšlenky mě příliš znervózňovaly…

„Šla jsem si u-udělat večeři, tak já….“ Zhluboka jsem se nadechla. „Já jdu.“ Když jsem začala koktat, vždycky to bylo špatné znamení. Znamenalo to totiž, že jsem byla víc než jen nervózní, a tehdy bylo nejlepší se raději rychle schovat, než pronesu nějakou hloupost.

Rudá za ušima jsem se nejistým krokem vydala do kuchyně a okamžitě jsem se hrnula k troubě, abych svůj mozek zaměstnala jinak. Netřeba dodávat, že to bylo skoro nemožné. Byla jsem ovšem ráda, že mi Edward nepřišel dělat společnost, to bych asi nevydržela.

Zrovna, když jsem nad tím přemýšlela, zatímco jsem programovala čas na mikrovlnce, se ve dveřích objevil právě Edward. Podíval se na mě, krátce se zarazil, já mezitím uhnula pohledem a dívala se, jak se talíř za skleněnou výplní otáčí. Viděla jsem periferním zrakem, jak se zmateně usadil na barovou židličku a přitáhl si k sobě včerejší noviny.

Vyndala jsem si jídlo, posadila se naproti Edwardovi a soustředila se na kus lasagní, do kterých jsem se pustila, přestože můj stažený žaludek nebyl schopný něco pozřít tak, jak bych chtěla. Zdálo se mi, že i Edward má stejný problém soustředit se na něco jiného, ale znala jsem své touhy, takže jsem věděla, kam daleko dokáže sáhnout má fantazie.

„Dobrou chuť,“ zamumlal náhle, aniž by se na mě podíval.

„Díky,“ zasípala jsem a pak si odkašlala. Nechápala jsem, co se děje. Potřebovala jsem si to v hlavě ještě jednou všechno ujasnit – vždyť mě přece jenom chytil, když jsem padala! Jenže jsem moc dobře věděla, že šlo o ty pohledy, které mně sem tam věnoval.

Když jsem dojedla a umyla nádobí, otočila jsem se k němu a čekala, co má v plánu. Ale on nic neříkal, a tak jsem navrhla, jestli by mi zahrát Esmeinu oblíbenou na pianu.

„Slyšela jsem ji tolikrát, ale nikdy naživo,“ lamentovala jsem, zatímco jsem šla před ním do schodů. Ohlédla jsem se přes rameno a rychle se v šoku otočila zpátky, protože jsem byla právě svědkem toho, jak mi Edward Cullen nestydatě zírá na zadek. Tohle se mi ještě nestalo. Nikdy mě nikdo nechtěl, nikdy jsem nikoho nechtěla já – Stefana nepočítám, to už je dávno uzavřená kapitola mého života, která se stala vymazanou scénou, protože na ni už nikdy nechci pomyslet. A mě ten zájem Edwarda tak nesmírně těšil, že jsem se nedokázala ani obořit ve smyslu, v kterém by to určitě udělala lecjaká dívka, která by spatřila kluka, který jí ublížil, jak ji okukuje. Ale mně to nevadilo, líbilo se mi to... že mě okukuje právě Edward. A to samozřejmě vyvolalo červeň v mých tvářích. Zase.

V chodbě mě předešel a otevřel mi dveře svého pokoje. Okamžitě jsme se usadili k pianu a on přede mě položil všechny papíry, které se předtím povalovaly kolem.

„Vyber si,“ nabídl mi a pozorně sledoval můj obličej.

Byla jsem z jeho pohledu trochu nesvá, ale pokusila jsem se soustředit na nadpisy skladeb. Věděla jsem jasně, že chci slyšet Esmeinu oblíbenou, to byla má priorita. Ty ostatní, co hraje, na tom už mi tolik nesešlo. Dala jsem před něj tedy papír s vybranou skladbou, ale on se jen podíval, kterou jsem vybrala, papír odložil stranou a začal hrát.

Mělo mi dojít, že jako upír nepotřebuje noty, protože je má už navždy zapsané ve své mysli. V tu chvíli jsem ale nebyla schopná myslet na nic srozumitelného, protože Edward, hrající na piano, je jedinečný zážitek. Byl naprosto okouzlující. Vypadal tak nesmírně dokonale, jemně se usmíval a hrál na ten nástroj tak procítěně a oddaně, že jsem nemohla uvěřit, že hraje jenom jeden pár rukou. Zdál se tak nevinný, tak chlapecký...

Skladba dozněla do konce a on sklopil hlavu.

V úžasu jsem ho pozorovala. „To bylo…“ Zavrtěla jsem nevěřícně hlavou, neschopná nalézt slova.

Ani se na mě nepodíval. Otevřel oči, váhavě zvednul ruce a pomalu přikládal prsty na různé klávesy, jako by si nebyl jistý tím, jak to bude znít, což bylo zvláštní. Začal zase tak krásně krčit čelo a soustředěně hrál. Mírně se pousmál a já v tu chvíli začala nevědomky ronit slzy. Ta skladba byla tak něžná, láskyplná, dokonalá. Byla jsem si jistá, že se někde uvnitř ukrývá jistý příběh, ale já nedokázala vidět nic jiného než Edwarda. Občas se tam objevil smutný tón, který dal mým slzným kanálkům zase o trochu víc zabrat, a já jako bych cítila všechny Edwardovy pocity, znala všechny jeho touhy a myšlenky. Bylo to jako by se mi konečně odhalil. Celou dobu jsem chtěla, aby mi řekl, proč se snaží být někým, kým být nechce. A náhle jsem poznala, že tahle skladba mi vše vysvětluje. Jenže chyběla slova, která by mi tomu dala ten logický podklad.

Dohrál a trochu překvapeně se na mě podíval. Jakmile spatřil můj užaslý, zjihlý výraz a uslzené oči zvláštně se zarazil a já bych přísahala, že jsem v jeho tváři zahlédla bolestný odstín, který zabolel mě stejně tak jako jeho.

„Neplač,“ zašeptal a naklonil hlavu na stranu.

Popotáhla jsem a velmi vyspěle si otřela oči a nos do rukávu. „Byla to nádherná skladba.“ Kousla jsem se váhavě do rtu, ale pak jsem si řekla, že tohle je perfektní šance. „V pozadí je nějaký příběh, viď?“

Kývl hlavou, v očích už zase tvrdý výraz, který značil to, že se mi nechystá prozradit vůbec nic a že to, že se mi na chvíli odhalil, byla chyba, které lituje. „Jo, je.“

„Jaký?“ špitla jsem a pozorovala ho.

„To je soukromé,“ odseknul. Pak se mi podíval do očí a vzdychnul. „Příběh o muži… chlapci, který hledá své ztracené srdce.“

Touhle větou mi naprosto vyrazil dech. Z vyprávění jsem věděla, že odešel, protože nebyl šťastný mezi páry, které oplývaly láskou, ale slyšet to takhle…

„A snaží se ho najít v posteli dívek, které se rozdají pro jeden úsměv - na jednu noc?“ opáčila jsem poněkud ostře a v příští chvíli sama šokovaně zalapala po dechu. Neměla jsem nejmenší tušení, proč jsem něco takového řekla. Byla jsem ráda, že se mi otevřel, že mi prozradil další kousek skládačky. Proč jsem to jen zkazila?

Překvapeně se napřímil a trochu přimhouřil oči, ačkoliv mu zacukala tvář v lítostném úšklebku.

„Promiň, Edwarde. To jsem nechtěla říct. Jen tě moc nechápu. Slyšela jsem o tobě tolikrát, Esme na tebe pyšně pěla samé ódy, Carlisle byl hrdý na svého syna. Všem se po tobě moc stýskalo. Vím, že jsi měl ke svému odchodu jisté důvody. A právě kvůli těm důvodům dost dobře nechápu, proč sis zvolil tuhle cestu. Proč se snažíš dělat ze sebe něco, co nejsi. Já to na tobě vidím.“ Náhle se to ze mě všechno hrnulo, aniž bych byla schopna to zastavit. „Vidím, že s tím bojuješ. Jen se ptám… Proč?“

Vyjeveně se na mě díval a pak naštvaně zaťal čelist. „Bello, proč se pořád snažíš ze mě něco vydolovat? Vždy mě tak pozoruješ, jako bys odhadovala, nač myslím. Jsem si jistý, že potom všem, co jsem ti udělal, bys neměla mít zájem mě poznat.“

„Ale já mám. Právě proto, že jsi to udělal, bych chtěla vědět, proč, když vím, že se za to stydíš.“

„Nestydím,“ procedil skrz zuby, ale viděla jsem, že je na pochybách.

„Ale ano, stydíš.“

Zavrčel a naklonil se blíž ke mně se zuřivým výrazem. „Řekl jsem, že nestydím!“

Mé srdce bušilo jako o závod a já pocítila strach. Takhle se tvářící byl Edward skutečně děsivý, a přestože jsem někde uvnitř cítila, že by mi neublížil, z jeho pohledu jsem o tom byla stěží přesvědčená. Ačkoliv se mi moc nechtělo, nezbývalo mi nic jiného než poraženě vycouvat z toho nebezpečného tématu.

„Dobře,“ řekla jsem chvějícím se hlasem a musela jsem si odkašlat, protože jsem nestála o to, aby si Edward myslel, že se z něj hned posadím na zadek – což byla pravda. „Byla jsem jen zvědavá.“

Zavřel oči a promnul si dvěma prsty kořen nosu. „Už se o tom dnes bavit nebudeme, dobře?“

Kývla jsem, a když mi došlo, že mě nemůže vidět přes svá zavřená víčka, tiše jsem souhlasila.

„Můžeme si teď pustit ten film?“ Otevřel oči a prosebně na mě upřel ty zlaté studánky, které byly z předchozího rozčilení ještě trochu potemnělé.

„Jistě.“ Zvedla jsem se ze stoličky, upozornila ho, že se jdu ještě vysprchovat, ať zatím vybere film. Nehodil po mně ten pohled, který bych čekala, že nasadí, když jsem zmínila sprchu, a nebyla jsem si jistá, jestli mám být ráda nebo ne.

Vzala jsem si své oblíbené triko od Emmetta a v teplácích se vydala dolů do obývacího pokoje. Než jsem odešla z pokoje, napsala jsem Alici textovku, že jsem v pořádku a že se zrovna jdu s Edwardem dívat na film. Obratem mi přišla zpráva o tom, že mi ještě ráno zavolá a ať na sebe dávám pozor.

V obýváku už bylo vše nachystané – popcorn tentokrát byl připraven v rozumné velikosti misky. A na obrazovce se činil velký nápis oznamující, že se jedná o film Paralelní světy. Prý nějaká novinka, jak mě hned Edward obeznámil.

Byla jsem si naprosto jistá, že to bylo nedávno v kinech, takže jak se to dostalo ke Cullenovým, to mi bylo záhadou, ačkoliv jsem měla tušení, že peníze v tom hrály velkou roli.

Poslední dobou – vlastně… od té doby, co jsem zjistila to s Edwardem – jsem nějaká přecitlivělá, takže nebylo divu, když jsem se u romantických scén rozbrečela. Edward mě pozoroval trochu starostlivým a zároveň obezřetných pohledem, který naznačoval, že nemá nejmenší tušení, jak se zachovat. No, rozhodl se, že mě nechá plakat, protože v další chvíli už měl oči přilepené na obrazovce a se sevřenými pěstmi sledoval film.

Kdyby mi někdo před pár týdny řekl, že s tím Edwardem, který mi tolik ublížil, budu z nějaké nepochopitelného důvodu – pravděpodobně z důvodu mé zvědavosti a touhy zjistit, co skrývá – umět koexistovat, buď bych se mu vysmála, nebo od něj zamračeně odešla. Připadalo mi to skoro nemožné, že jsem opravdu přežila celý večer v jeho společnosti a obešlo se to bez líbání nebo jeho nesmyslných narážek.

Ležela jsem v posteli a užasle přemítala, jak je to všechno možné, když mi na mysli vytanula Caroline a Thomas. Jenže ty myšlenky, že bych ho já dokázala znovu změnit na starého Edwarda, byly příliš naivní a bolestivé na to, abych jim věnovala více pozornosti, než bylo třeba. A tak jsem se zachumlala do peřiny a s úsměvem zavřela oči, propadajíc do říše snů…

„Pick up the phone! Pick up the phone! Pick up the phone!“

Vylekaně jsem vyletěla do sedu a vzápětí znovu padla do peřin, když mě nadměrná dezorientace a závrať přemohly. Zmateně jsem se podívala na noční stolek na vřískající telefon a v duchu vzpomínala, kdy jsem si tam navolila tuhle melodii. Neznala jsem ji, ale vím, že jsem ji jednou slyšela v rádiu. Byla to taková ta uši rvoucí melodie, kterou jsem nevydržela poslouchat nijak zvlášť dlouho. A proto jsem si nedokázala vysvětlit, proč je píseň sestříhaná, aby obsahovala pouze refrén, který se pořád dokola opakuje…

Zamračeně jsem zaťala čelist a s hlubokým povzdechem přijala hovor od své nejmilovanější, nejméně otravné, neskutečně milé a přívětivé sestřičky, která nesnáší nakupování a montování se cizím do soukromí. Ironie z mých myšlenek doslova odkapávala.

„Dvě otázky: Proč? Jak?“ zavrčela jsem do mobilu, než stačila cokoliv říct. Na její obranu bylo pozdě. Už jsem byla vzhůru.

Ozval se povzdech z druhé strany a já nebyla daleko od toho, abych hovor típla. Na tohle jsem neměla nervy. Byla sobota ráno a to poslední, co bych chtěla, by bylo vstávat takhle brzy. „Dobré ráno, Bello,“ oslovila mě káravě, ale věděla jsem, že jde jen o – bohužel účinný – pokus, jak mé nervy drásat ještě víc. V noci jsem nešla spát zrovna brzy, protože jsme si po prvním filmu pustili ještě jeden, takže jsem šla kolem půl druhé. Nedalo se říct, že bych patřila mezi ty, kterým stačí tak šest hodin spánku.

„Co dělá ta melodie u mě v telefonu?“

„Dala jsem ti ji tam jen k mému kontaktu, abys vždycky věděla, kdo ti volá, a bylo ti jasné, že ten hovor máš zvednout za každou cenu.“

„Fajn,“ odsekla jsem, ale zuřivost už povolovala. „A proč mě budíš tak brzy ráno?“

Na druhé straně hovoru Alice značně zaváhala. „Copak ty nejsi v práci?“

Zmateně jsem nakrčila čelo, načež jsem vykulila oči a se skousnutým rtem jsem se celá nakrčená podívala na budík na mém stolku. 10.08! Jako bych dostala ránu, vyskočila jsem rychle z postele a zatímco jsem běžela k šatníku, rychle jsem Alice sdělila, že jsem si večer musela zapomenout nařídit budík.

„Můj bratr tě neprobudil?“ zeptala se a v jejím hlase byl skrytý podtón, nad kterým jsem neměla čas přemýšlet.

„Ne,“ odvětila jsem rychle. „Al, prosím tě, jsem v pořádku. Zase si zavoláme, ano?“ Doskákala jsem po jedné noze s kalhotami na půl žerdi ke křesílku, kde jsem sebrala kabelku s klíčky od Porsche, a dooblíkala si kalhoty, vybíhajíc z pokoje.

„Dobře. Hlavně se uklidni, jo? Jeď opatrně.“

„Jasně, jasně.“ Protočila jsem oči. „Tak zatím.“ Ukončila jsem hovor a mobil hodila do kabely.

Dole v kuchyni jsem se minula s Edwardem, kterého jsem probodla trochu vyčítavým pohledem, ačkoliv to naprosto nebyla jeho vina.

„Zaspala jsem! Už jsem měla být dávno v práci!“ vyšilovala jsem zoufale. Hodila jsem na sebe bundu a nízké kozačky a vyběhla rychle ven, kde jsem v amoku nastoupila do mého – už jsem si na to zvykla – auta a vyrazila. Edward tam zůstal beze slova stát, ale s tím jsem si hlavu nelámala.

Nechtěla jsem dostat vyhazov. Byla to práce, která se mi teď moc líbila, i když bych to nikdy nemohla považovat za práci pro zbytek života. Jenže teď šlo o brigádu a já zrovna o tuhle moc stála. Gina byla velmi milá osoba, která by mi to možná odpustila, ale zpozdila jsem se o hodně, určitě i ona má své hranice shovívavosti.

Smykem jsem zaparkovala před knihovnou a vběhla dovnitř celá udýchaná. Regina seděla za stolem a právě se pobaveně bavila s jediným zákazníkem. Vypadalo to na Sybil Hashwoodovou, nejvěrnější zákaznici téhle knihovny.

Sybil i Regina se na mě překvapeně podívaly a já jako na povel zrudla. Má zaměstnankyně patřila k těm lidem, kteří chápali, jak určité věci vnímají ostatní, a tak pochopila, že při své omluvě nechci společnost.

„Sybil, na tu knihu si budeš muset počkat, až ji ten, kdo ji má nyní půjčenou, vrátí.“ Nevinně se podívala ke dveřím, od kterých jsem překotně odstoupila a šla k ní za pult.

Paní Hashwoodová evidentně taktéž poznala, že by měla odejít, a tak se rozloučila a o pár vteřin později už za ní klaply dveře.

„Gino, prosím vás, já se ohromně omlouvám. Zapomněla jsem si nařídit večer budík. Opravdu se moc omlouvám a klidně si vezmu služby navíc. Přísahám.“ Tak urputně jsem ji propalovala pohledem, že jsem nakonec i sepjala dlaně v prosebném gestu. Mohla jsem si i kleknout na kolena – hlavně ať mě nevyhazuje!

Překvapeně zamrkala. „Co to povídáš? Ty jsi nedostala mou zprávu?“

Zavrtěla jsem hlavou a provinile pokrčila rameny.

„Och,“ vzdychla a chytila se dlaní za hlavu. „S těmi novými technologiemi moc neumím. Sotva jsem se naučila volat, ale psát SMS po mně zatím nikdo nemůže chtít. Nechtěla jsem tě budit, a tak jsem ti pouze nechala zprávu, že máš pro dnešní den volno, že to za tebe vezmu, když máš přes víkend určitě jiné plány.“

Byla jsem ještě zmatenější než kdy dřív. „Opravdu mi nic nepřišlo.“

„Zkrátka můžeš jet domů a přijď až normálně v pondělí.“ Usmála se na mě a šla mě vyprovodit ke dveřím. Gina mě znala – věděla, že mě musí jít prostě vyvést ven, jinak bych ji ujišťovala, že mi nevadí pracovat.

Došla jsem k ní a zastavila se. S přimhouřenýma očima jsem se zadívala do jejího vrásčitého obličeje. „Co jste myslela těmi plány na víkend?“

Náhle vypadala nejistě a váhavě, což mě přimělo k ještě většímu podezření. „Byla jsem včera vedle v bistru na odpolední kávě, když dovnitř vešly ty tři holky… Ehm, myslím, že… Anna Hollisová, Simone Richardová a Nancy Linhartová. Jsou to skvělé kamarádky už od školy. Každopádně, tyhle tři dívky se v bistru bavily o tom, že celá Cullenovic rodina odjíždí na víkend pryč, stanovat, a že ty a mladý pan Edward Masen…“ Zarazila se. „Edward Cullen budete trávit čas spolu, a tak jsem si myslela, že by byla práce ještě přítěž, tak – „

„Regino, počkejte,“ zarazila jsem ji nevychovaně. „To je nedorozumění. Naše rodina opravdu odjela stanovat a já s Edwardem zůstávám doma sama, ale… mezi námi nic není.“ Stálo mě to veškerou snahu udržet klidný výraz i tón, ačkoliv uvnitř mě to drtilo na kusy.

Stočila rty do jasného „o“ a jemně se začervenala rozpaky. „Domnívala jsem se, že když je celá rodina ve dvojicích, jste i vy dva spolu. Je to velmi milý hoch.“

Vykulila jsem oči. „Vy ho znáte?“

„No jistě. Před vaším příjezdem sem chodíval vždy hodinu před zavíračkou, chvíli se díval na knihy a pak si se mnou povídal. Upřímně, takovéto chlapce aby člověk v dnešní době pohledával. Je to výjimečný mladý muž, který má své důvody, proto, aby byl takový, jaký je.“

Zalapala jsem po dechu. „On vám řekl, proč to dělá?“

Nakrčila čelo a zadívala se ven na ulici. „Ne. Jen něco naznačil. Vím, že to není správné, on to ví také. Ale Bello, za celou svou věčnost si už vytrpěl své. Nečeká, že ho někdo pochopí, a bojí se toho svěřit se.“

Prudce jsem nabrala vzduch do plic a přemítala, co všechno mě dneska ještě vykolejí. „Ehm, věčnost?“ zasípala jsem. Ona ví o upírech?

„Možná jsem už stará babka, ale přečetla jsem mnoho knih a rozeznám normální od nenormálního.“ Vřele se na mě usmála. „Věřím, že úplný člověk není. A ty to taky víš. Ale neboj – u mě je vše pečlivě ukryto.“ Mrkla na mě.

Zhoupla jsem se na patách. Tohle mě tedy velmi překvapilo! Tak nejenže se Edward chodíval mé zaměstnankyni svěřovat s trablemi, které nedokáže říct ani své rodině, ale ona na něm také poznala, že není úplně v pořádku. Dnešní ráno je čím dál lepší.

„Netlač na něj a vyčkávej,“ šeptla mi moudro.

Zoufale jsem zavrtěla hlavou a cítila, jak mi slzy vhrkly do očí. „Je to těžké. Bojím se.“

„On by ti neublížil.“

Na to jsem nedokázala nic říct, protože z minulé zkušenosti z chodby jsem věděla, že fyzické ublížení mu problém nedělá, o psychickém jsem toho moc nevěděla, ale to, co mi dělal nevědomky, mi bohatě stačilo.

„Jdi domů, uvař si nějaký dobrý čaj a relaxuj. A moc nad tím vším nepřemýšlej. A ještě k těm děvčatům – dívky tady, které podléhají Edwardovu kouzlu, dokáží být pěkně nebezpečné, ale jsou také příliš sebevědomé, takže když jim jednou dvakrát chytře odpovíš a pak je budeš ignorovat, věř mi, že dobře uděláš.“

Kousla jsem se do rtu. „Děkuju, Gino. Ale mezi mnou a Edwardem skutečně nic není. A ani nebude.“ Rozloučila jsem se a odešla ven. Nechápala jsem, proč jsem ještě dodávala ty řeči o tom, že mezi námi nic není. Vždyť i sama v duchu jsem o tom smýšlela, jenže nahlas to znělo úplně jinak – nevěřícně a nesmyslně. Přesvědčovala jsem ji, i samu sebe.

Nevěděla jsem, co bych měla dělat. Moc jsem si přála jít za Edwardem a být s ním, ale něco mi říkalo, že bych možná svoji přítomnost ve městě měla prodloužit. A tak jsem si zašla na nákup – měla jsem od Cullenových kreditní kartu, kterou jsem nakonec přes všechny protesty přijala. Byla jsem si jistá, že by mě dříve nebo později – spíš dříve, než později – Alice na nějaké nákupy vytáhla, takhle alespoň budu mít dokonalou výmluvu s důkazy, že jsem už něco takového absolvovala.

Nákupní dům v Canmore obsahoval různé obchůdky s oblečením, které jsem ani neznala. A přestože jsem byla přesvědčená, že s tou zázračnou kartou, napsanou na Isabellu Marii Swan Cullenovou, bych si mohla koupit několik nových aut, vyhledávala jsem obchody, kde bylo zboží za celkem slušnou cenu, za níž bych neměla výčitky.

Když jsem vycházela z Vero Mody, kterou jsem nakonec společně s dalšími šesti obchody vymetla i přes vysoká čísla na cenovkách, byla jsem ověšená pěti nákupními taškami, které obsahovaly dalších pár tašek. Alice na mě měla opravdu ukrutný vliv, protože se mi začal ten styl, co mi vymyslela, celkem líbit a tašky byly plné halenek, svetříků a docela vkusných topů, které by jistě ona označila za velmi ucházející. Namířila jsem si to rovnou do malého kafé baru, kde jsem se chystala si dát nějaké kapučíno, než se odeberu domů. Blížila se druhá hodina, já v sobě od rána neměla ani sousto, ale cítila jsem se plna energie, takže jsem se rozhodla jídlo odsunout na později.

Zrovna přede mě postavili můj nápoj, usrkla jsem a rozhlédla se po rozlehlém nákupním středisku s instinktivním pocitem, který naznačoval alarm. O kousek dál jsem zahlédla kluka, který mi byl zvláštně povědomý, a jelikož jsem tu moc lidí neznala, musel být ze školy. Díval se na mě nejistýma, váhavýma očima, a když si všimnul mého pohledu, trochu se napřímil a s úsměvem se ke mně rozešel.

Zastavil se u mého stolku a velice přívětivě se usmál. Já ovšem ztuhla a dokázala jsem pouze zvednout obočí. Co chce?

„Ahoj,“ pozdravil mě příjemným hlasem a já se postupně začala uvolňovat.

„Ahoj?“ svedla jsem svůj pozdrav v otázku, protože jsem neměla nejmenší tušení, proč ke mně vůbec přišel.

Kluk si rukou prohrábl vlasy, ale nikdy se to nemohlo rovnat gestu, které dělal Edward. „Přišel jsem tě pozdravit. Známe se ze školy. Jsi Bella Cullenová, ne?“

„To jsem,“ přitakal jsem. „A ty jsi…?“

„Jared Rivers k vašim službám.“ Vysekl mi staromódní poklonu a já se proti své vůli začervenala a zasmála.

Jared kolem sebe měl ohromně přívětivou, optimistickou náladu, která byla velmi nakažlivá. A on se nijak netajil s tím, že je rád v přítomnosti šťastných lidí. Chvíli u mě postával a ptal, co tam dělám, na oplátku jsem se ptala já jeho, až jsem se rozhodla mu nabídnout sezení.

S ještě zářivějším úsměvem na rtech se posadil naproti mně a ihned si objednal minerálku. A my jsme se zapovídali. Ptal se mě, jak se mi líbilo tam, kde jsem bydlela předtím. Kvůli naší historce jsem si musela hodně vymýšlet a hlavně přemýšlet, abych náhodou neřekla něco špatně, ale nakonec jsem dokázala říct, že jsem předtím bydlela v malém městečku ve státě Washington.

S Jaredem se mi velmi příjemně povídalo, a tak jsem naprosto ztratila pojem o čase. Vzdychla jsem a svěřila se mu s tím, že už je půl čtvrté a já bych měla jít. Měla jsem v sobě už bagetu z vedlejšího obchůdku, takže jsem nehladověla.

Trochu smutně se na mě zadíval a já rozpačitě uhnula pohledem. Ta scenérie, která se mi naskytla, mě rozžírala zevnitř. Bolelo to a já nedokázala pochopit, proč… Edward měl ruku obmotanou kolem jakési dívky a kráčel s ní zrovna kolem nás. Myslela jsem, že na rande nechodí…

Musela jsem ignorovat slzy neštěstí, které se mi hnaly do očí, protože Edward si mě právě všimnul a jakmile sjel na Jareda, sedícího naproti mně, jeho zlatavé oči se proměnily v dva černočerné uhlíky, které vypadaly přesně tak nebezpečně jako jejich majitel. 

Moc, moc a moc děkuju za hlasy v anketě měsíce. Jestli jsem nedávno říkala, že desáté místo je pro mě jako sen, nedokážete si představit, v jaké euforii jsem teď. Autor měsíce - páni, páni a ještě jednou páni. Velmi děkuju, že mi dáváte takovou podporu. :-)

Autor: BellaSet (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Každá sukně dobrá - 18. kapitola: