Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Každá sukně dobrá - 17. kapitola

27.08.2013 (19:00) • BellaSet • FanFiction na pokračování • komentováno 43× • zobrazeno 5532×

17. NABÍDKA

Edward se následující dva týdny choval neskutečně mile. Naprosto jsem ho nepoznávala a nebyla jsem jediná. Ačkoliv všichni z rodiny se na něj stále dívali obezřetně a nedůvěřivě, jako by čekali, že se na mě vrhne hned za rohem, vycítila jsem, že se začíná vše vracet do normálu. Samozřejmě, starý Edward zpátky bude, až přestane být známý jako „sukničkář“, a nikdo nemohl vědět, kdy to bude.

Ke mně se choval jako bratr k mladší sestře, kamarád, nebo něco podobného. Ve škole jsme si obyčejně povídali o normálních věcech, jezdili jsme někdy společně do školy i ze školy, pomáhal mi s učením, náš projekt na biologii jsme dělali o lidském srdci a dostali jsme výbornou s pochvalou toho, že takhle by to mělo vypadat u každého… Ale i poté, co to začalo vypadat, že v něj jeho rodina víru nachází, já byla přesvědčená, že za tou milou, přátelskou maskou se skrývá něco mnohem horšího. Nějaký plán, který – bohužel – zahrnoval i mě. Tu masku nikdy nesundával. Jen jednou jsem ho přistihla, že se na mě díval takovým zkoumavým pohledem, ďábelské plamínky v očích, jako by mi říkal, že jednou přijde můj čas. Děsilo mě to, strašlivě, ale všechny ty podivné myšlenky jsem hned zahnala pryč, než bych se mohla utrápit k smrti.

Cullenovým jsem to, samozřejmě, neřekla. Přestože to vypadalo nadějně pro ně jako pro rodinu, vždycky tam byl ten zklamaný výraz v Esmeině tváři, když Edward odcházel z domu krátce poté, co přišel ze školy; pokaždé, když se vrátil, se za ním nesly částečné znechucené, částečně zklamané a nevěřící pohledy jeho sourozenců; a když náhodou zazvonil telefon a Edward ujišťoval některou z dívek o tom, že ji určitě navštíví, byl to odraz v Carlisleových očí, který všechny ujišťoval, že ho nikdo z nich nikdy nebude brát znovu takového, jakým byl předtím. O mých pohledech a výrazech ani nemohla být řeč, protože já jsem to snad snášela nejhůř.

Jednou jsem byla domluvená s Edwardem, že mě po škole odveze do práce, a tak jsem poslala zbytek rodiny domů s tím, že už odvoz mám. Co mě překvapilo, bylo, když se u auta objevil nejen Edward, ale i nějaká středoškolská nána, která se kolem něj motala jako had kolem své kořisti, naprosto se nestarajíc o to, že ji o pár hodin později vystřídá nějaká jiná, přesto naprosto stejná husa.

Byla jsem svědkem toho, jak Nancy Linhartová, blonďatá druhačka, umí povídat pořád dokola o jednom a tom samém tématu. Když mi Edward zastavil před knihovnou, byla jsem ohromně vděčná, že už víc nemusím poslouchat žvásty o tom, jak hloupě vypadají roztleskávačky ze střední školy ve Vancouveru, jejichž fotky visí téměř dva dny na Facebooku.

A tak to pokračovalo… Po týdnu a půl jsem začínala mít pocit, že mi od Edwarda opravdu nic nehrozí, ale ten strach a vztek, co jsem chovala vůči jeho osobnosti předtím, se stále mísil s tou touhou po něm. Stále jsem toužila po jeho něžných polibcích. Stále jsem si přála, aby se vzpamatoval, byl zase ten starý Edward a ukázal mi tu lepší stránku svého já. Přála jsem si, aby… mě chtěl. Vždy, když mě tahle touha přepadla – což bylo, nutno podotknout, pořád, kromě chvil, kdy byl oblézán hromadou nafintěných barbín – jsem si v duchu vynadala. Nebylo to přece zase tak dávno, co mě hrubě líbal na chodbě u nás doma, kde byl naprosto k nezastavení a omluvil se tím způsobem, že chtěl jen vyřešit odměny nějaké stupidní hry. Ale já si nemohla pomoct. Tolik měsíců jsem si přála, abych ho potkala, abych se mu líbila, abychom byli spolu, že jsem ty pocity teď nemohla jen tak vymazat. Nešlo to. A neušlo to několikrát ani Jasperovi, ačkoliv jsem si byla jistá, že své myšlenky si před Edwardem pečlivě chrání, takže jsem se nemusela bát, že na mě Edward někde vybafne s tím, že všechno ví.

Ve středu večer, když jsem si šla udělat do kuchyně něco malého k večeři, jsem zaslechla rozhovor celé rodiny o nadcházejícím víkendu. Já plánovala odpočinek, protože práci jsem měla jen v sobotu dopoledne. Jenže mě nenapadlo, že ostatní se chystají na něco jiného.

„Mohli bychom někam dál do Kanady,“ navrhoval zrovna Emmett.

„Nebo klidně na kraj Aljašky,“ přidala se Alice.

Zašla jsem za roh a automaticky přešla k ledničce. Chvíli jsem se v ní přehrabovala, pobrukujíc si melodii Breath of a life od Florence & The Machine. Když jsem se pak otočila s houskou naplněnou sýrem a rajčaty zpět k rodině, usedajíc na barovou židličku, všimla jsem si toho podivného ticha, které panovalo. Přestala jsem si mumlat a mé tváře se zaplnily temnou červení – že mě slyšeli, to jsem věděla, ale nemuseli, proboha, dávat tak okatě najevo, že mi věnovali víc pozornosti, než jsem chtěla. Neušel mi pobavený úsměv, který se Edward snažil skrýt.

Kousla jsem se do rtu a sklopila pohled k housce. Pak jsem zase zvedla hlavu a nervózně si olízla rty. „Víte, já vím, že nemám zrovna melodický hlas, ale nešlo by to přejít tím, že jsem zkrátka člověk, a dál pokračovat v hovoru?!“

„Nezpíváš tak hrozně,“ usoudil Emmett a zasmál se.

Střelila jsem po něm varovný pohled, ale koutky mi cukaly.

„Nešlo o tvůj umělecký projev,“ vysvětlil Carlisle s úsměvem. „Plánovali jsme jet na víkend na lov. Na prodloužený lov – od pátku do neděle.“

Pohodila jsem rameny a pokrčila koutky. „V čem je problém?“

„Asi nechceš vidět, jaké to je, lovit medvěda, že ne?“ rýpnul si Emmett a šťouchnul mě loktem velmi jemně do žeber. Ozvalo se velice tiché zavrčení, ale nemohla jsem postřehnout, od koho, či jestli jsem si ho nevymyslela. Cullenovi na sobě nedali nic znát, takže mi žádné vysvětlení neposkytli.

„Můžu zůstat tady,“ nabídla jsem. „Mně to nevadí.“

Esme zavrtěla hlavou. „Co kdyby nějaký cizí upír narazil na náš pach a byl zvědavý? Nemůžeme tě tu nechat samotnou.“

„Zůstanu tu s ní,“ řekla náhle Alice a usmála se na mě.

Jasper kývl. „Já taky.“

„Ne, ne, ne,“ zarazila jsem je rychle a zvedla ruce, ať zastaví. „Já nechci, abyste kvůli mně rušili nějaké plány. Budu přespávat v knihovně. Máme tam vzadu skvělý gauč a jsem si jistá, že Gině to vadit nebude.“

Nikdo z nich se netvářil souhlasně a bylo jen otázkou vteřin, kdy se ozve další nabídka toho, kdo mi bude dělat společnost – nebo spíš ochránce, řekla bych. Ale právě v tu chvíli, kdy jsem byla připravená odmítnout dalšího, se ozval hlas toho, od něhož bych to nejen, že nečekala, ale také nedokázala odmítnout.

„Já tady s ní budu,“ navrhl Edward a hrdě čelil nejistým, překvapeným a obezřetným pohledům své rodiny. Mého šokovaného nevyjímaje. „Na lovu jsem stejně byl předevčírem.“

Zkazit plány jsem jim nechtěla, spát v knihovně na malém rozkládacím křesílku o nic víc a Edward se v posledních týdnech zdál být skutečně lepší, a tak jsem si po malém váhání byla jistá, že mi nic jiného nezbývá. Navíc jsem věřila, že za ty tři dny budu mít možná šanci zjistit, proč se tak náhle rozhodl stát se tím, čím je. A musela jsem doufat, že nebudu dělat páté kolo u vozu jemu a jeho slečinkám.

„Já nevím,“ pronesl zmateně Carlisle a podíval se na mě. „Bello?“

Přikývla jsem. „Já jsem s tím v pohodě. Klidně jeďte.“

„Dobře,“ souhlasila Esme. „Tak to je tedy vyřešeno.“

Edward mi věnoval zvláštně uspokojený, očekávající a ďábelský pohled, ale ihned jsem to svedla na svou bujnou fantazii, než mne mohl přemoci strach.

Ještě ten den se vypařil a po pár minutách, co opustil dům, se vedle mě na sedačce, zatímco jsem se dívala na nějaký seriál, objevila Alice s tím, jestli mi to skutečně nevadí.

„Podívej, ty dva týdny jsme úplně v pořádku. Jsem si jistá, že to tak bude i nadále.“

„Když myslíš,“ pohodila rameny Al. „Ale chci hlášení - každý den, každou hodinu.“

Zasmála jsem se. „To víš, že jo, ty vědmo.“

„Jakmile ti bude chtít něco udělat, měj u sebe telefon a my jsme tady do pár minut,“ slíbil Emmett, který se mrknutím oka zjevil kousek ode mě na křesle.

S úsměvem jsem přikývla, přestože jsem věděla, že by to nemohl splnit, když budou míle daleko. Ani upíří běh na takovou dálku nemůže trvat jen pár minut, tím jsem si byla jistá.

„Ale já opravdu vím, že už je to dobré,“ přesvědčovala jsem je, když se s takovýmto postupným zjevováním shromáždil i zbytek rodiny kolem mé osoby, kromě Carlislea, který byl zašitý u sebe v pracovně, a Esme, která mu tam se svými nákresy dělala společnost.

„Takže myslíš, že ho tvůj proslov přesvědčil, aby tě nechal na pokoji?“ zeptala se nejistě Rose, která už společně s Alicí byla dávno podrobně informovaná o tom, co se dělo v jejich nepřítomnosti, když nakupovaly.

Zavrtěla jsem hlavou. „Myslím, že jste to byli vy.“

„Cože?“ vyhrkly čtyři nechápavé hlasy a k tomu se přidaly ještě zmatené obličeje Esme a Carlislea, kteří se ruku v ruce přidali k nám a sedli si do houpacího křesla, Esme v Carlisleově klíně.

Vzdychla jsem. „Copak to není jasné? On vás miluje, vy jeho. Myslím, že kdybyste ještě trochu přidali na těch vašich zklamaných obličejích, tak se do hodiny zase stane tím starým Edwardem.“ Smutně jsem se usmála. Bylo vskutku zoufalé vědět, že pro něj neznamenám absolutně nic, že se se mnou zahazuje a snaží se jen kvůli své rodině. Ráda bych jim to pověděla, ale věděla jsem, že to by jim pravděpodobně přidělalo ještě více starostí, než cokoliv jiného. Že se do toho musí nutit kvůli nim.

„Pokud je takhle šťastný, ať takový je. Nebudeme ho nutit být někým, kým nechce.“

Překvapilo mě, že jsou tohohle názoru. Copak jsem opravdu jediná, kdo si všimnul toho, že tohle je přesně to, co dělat nechce? Vyměnila jsem si pohled s Jasperem, který vypadal, že s Carlislem tak docela nesouhlasí; musel cítit Edwardovy pocity, přestože nevypadal moc přesvědčeně, myslel si určitě, že Edward emoce předstírá... Zamrkala jsem a ošila se, ale snažila jsem se nevypadat tak, že vím něco, co oni ne. Nebo si aspoň myslím, že vím. Také je dost možné, že se mýlím, ale ať tak či tak, chystala jsem se to o víkendu zjistit.

Čtvrtek byl… zvláštní. Nejednou se mi zdálo, že jsem terčem nenávistných pohledů, a nedokázala jsem si vysvětlit, proč tomu tak je. Byla jsem nervózní, nejistá a vždycky jsem vydechla úlevou, když jsem se dostala do přítomnosti kohokoliv z rodiny – ne proto, že by snad pohledy opadly, protože se právě ještě znásobily, ale proto, že jsem v jejich přítomnosti dokázala ignorovat okolní svět.

Při obědě jsem zmateně pospíchala za Jasperem, abych se rychle mohla otočit zády k místnosti a popřemýšlet o tom, co se tu děje. Posadila jsem se a nechápavě se dívala do prázdna. V hlavě jsem si několikrát prošla vše, co jsem k místnosti a popřemýšlet o tom, co se tu děje. Posadila jsem se a nechápavě se dívala do prázdna. V hlavě jsem si několikrát prošla vše, co jsem včera a dnes dělala, ale nic z toho si nezasloužilo žádný z těchto nehezkých pohledů.

„Co se děje?“ ozvala se vedle mě Rose.

Pokrčila jsem rameny. „Já nevím. Všichni na mě dnes koukají jako bych provedla něco strašného. Většinou jsou to holky, ale stejně to nechápu…“

Rosalie natočila hlavu, očima přejela po místnosti a pak si vyměnila rychlý pohled s Alicí. „Tak přemýšlej – jsou to jenom holky a koukají na tebe.“

Nakrčila jsem čelo. „Stále jsem mimo.“

Edward přišel k našemu stolu a usadil se na své obvyklé místo vedle mě. Po celé dva týdny nesedal jinde než u našeho stolu, pokud tedy nevynechal celý oběd, to jsme ho potom viděli až večer a nikdo nechtěl myslet na to, kde byl.

Alice s Rosalií se unisono významně zahleděly na Edwarda a já měla co dělat, abych udržela klidný výraz, jinak by mi čelist spadla někam k zemi. No, snad si nemyslí, že…?

„Žárlí,“ vysvětlil Jasper a přikývl si pro sebe.

„To těžko,“ špitla jsem a zabořila pohled do salátu před sebou, vnímajíc, jak se mi do tváří rozlévá horko.

„Vlastně jsem totiž pár holkám řekl, že o víkendu nemám čas, a ony tak nějak uhodly, že jde o tebe,“ prozradil Edward a nevinně se na mě usmál.

A mě se zmocnil pochopitelný popud ho něčím praštit. Skvělé. Přesně to, co jsem teď potřebovala, byly davy žárlících fanynek teamu Edward. Potlačila jsem nehezkou větu, kterou jsem se mu chystala sdělit, a pustila se do jídla.

Neuměla jsem si představit víkend strávený s Edwardem Cullenem. Bella starého Edwarda se nemohla dočkat a doufala, že se pod tu masku dostane a něco zjistí – nejen pomocí jeho polibků. Bella, která Edwarda poznala nedávno, se bála a byla toho názoru, že ta vyhlídka společně tráveného času o samotě bez rodiny nevěstí vůbec nic dobrého. A já stála mezi nimi a netušila, ke které se mám přiklonit víc.

Jaké má asi plány on? uvažovala jsem v duchu, protože o mých plánech jsem neměla zdání ani já sama. Řekl všem těm holkám, že o víkendu nemá čas, znamená to, že si chce od nich odpočinout, nebo mít čas na mě? Pozve si nakonec některou z nich k nám, přestože to Carlisle zakázal? Bude mě celý víkend prostě ignorovat a dělat jen to, co slíbil Cullenovým – chránit mě? Má nějaké plány, zahrnující filmy, hry, nebo něco na zábavu?

Ztuhla jsem a srdce mi málem vyskočilo z hrudi, když mé podvědomí špitlo: Možná má plány s tebou. A přestože část mě chtěla, aby mě políbil znovu jako ten den, kdy mě poprvé vezl do školy, věděla jsem, že bych si to raději přát neměla. Děsilo mě to. Protože tenkrát po té zpropadené hře na té chodbě se moc neptal na to, jestli to chci já, nebo jestli jsou mi ty hrubé polibky a doteky příjemné. Protože když se omluvil, přítomnost jedné Belly mě ujišťovala, že to myslí vážně, ale celá má osoba věděla, že jde pouze o trik před jeho rodinou, ačkoliv jsem neměla nejmenší zdání, jaký to může být. Protože když nabídl, že mě pohlídá přes víkend, vrhl na mě přesně ten pohled, který jasně naznačoval, že ten víkend bude zlomový. Protože ať jsem chtěla věřit v to, že je to vše jen přetvářka, kterou se z nějakého neznámého důvodu snaží udržet, ať jsem mohla doufat, jak jsem chtěla, že se mi ta hádanka podaří brzy rozluštit… Edward prošel změnou, ať byly okolnosti jakékoliv, a ponechalo to na něm jisté stopy, které možná ani jeho rodina nespraví.

Odsunula jsem téměř plný talíř stranou, neschopná pozřít byť i jen jedno další sousto. Myslím, že by mohlo všechno skončit v záchodové míse. A já nechtěla Cullenovy vylekat, ani v nich probudit pocit, že tu se mnou musí být. Jestli byl risk, že mi Edward bude chtít o víkendu ublížit – třeba mě zabít za to, že mu kradu rodinu – byla jsem ochotna ho podstoupit, protože v sázce bylo mnohem víc, než jen ukojení zvědavosti, co se s ním stalo. Zachránila bych ho. Možná si to nepřipouštěl, ale podle vyprávění, kterým mne Cullenovi zahrnovali, jsem jasně poznala, že na ubližování ženám, milování se s dívkami, jenž nemiluje, zkrátka Edward Cullen, ani Edward Masen nemají povahu.

Když jsme přijeli domů, zůstala jsem v obývacím pokoji, zatímco se všichni rozprchli po domě, a učila se tam. Vytáhla jsem sešit biologie a matematiky. Z biologie nás čekal test, ovšem z tak lehkého učiva, že jsem se chystala si látku jen párkrát zopakovat. Co se týče toho druhého předmětu… S matematikou jsem byla na hraně. Dříve mi docela šla, ale učitelé v Canmore byli o trochu tvrdší, než ve Forks, takže jsem měla co dělat, abych si udržela trojkový průměr. Nikdy jsem takhle špatná v žádném předmětu nebyla, takže mě děsilo pomyšlení, že na konci zůstanu s trojkou na krku jako od pololetí, aniž bych si to vylepšila.

Snažila jsem se pochopit, co bych s tím měla dělat, ale byla jsem zkrátka nějaká roztěkaná, protože jsem se na učivo vůbec nemohla soustředit. O chvíli později se vedle mě zhoupla sedačka a zvědavá Alice mi nakukovala přes rameno do učebnice.

„O co jde?“ zeptala se.

„O matematiku,“ utrousila jsem otráveně. Ten předmět nepatřil mezi mé nejoblíbenější. Samozřejmě, chtějí po mně vzorečky? Jistě. Potřebují nějakou teorii? Klidně. Ale vypočítat příklad? Nikdy.

„Chceš pomo–“ Alice se zarazila uprostřed věty a pár vteřin se dívala do prázdna, v očích nepřítomný výraz. Mně se sevřely všechny útroby a přemítala jsem, jestli náhodou neviděla, co se chystá Edward dělat o víkendu. „Myslím, že se s tím teď nemusíš trápit. Tvoje profesorka na matematiku se právě rozhodla vzít si na zítřejší den volno, takže o ni přijdeš. Máš celý víkend na to, abys látku pochopila. Teď to nech být.“

Úlevně jsem si oddechla. Z části kvůli matematice, z části kvůli tomu, že neviděla nic týkající se víkendu. Odhodila jsem učebnici do tašky a zauvažovala, jestli bych právě náhodou neměla chtít vědět, co se bude dít. Otočila jsem se rozhodně na Alici, ale slova mi uvízla v krku. Nebyla jsem dost odvážná se zeptat.

Pak mě ovšem napadlo něco naprosto jiného, jak můžu dostat své odpovědi bez toho, abych se musela zeptat přímo. „Ty vidíš mou budoucnost? Myslela jsem, že máš ohledně mě výpadky.“

„Taky že mám. Viděla jsem budoucnost paní Gartové. Tvoji skutečně nevidím. Dříve jsem měla výpadky, teď zahlédnu jen takové drobnosti. Víš, takové ty osobní.“ Významně na mě pohlédla a já zrudla. „Ani Edwardovu budoucnost moc nevidím. Občas ano, ale když jste spolu, mám absolutní temnotu. Myslím si, že to naznačuje, že máte společnou budoucnost, že ani jeden z vás neodejde od naší rodiny, ale potom nechápu, proč dokážu vidět ostatní…“ Její monolog se stal samomluvou, protože se zadívala do neznáma se zadumaně přimhouřenýma očima.

Panicky jsem se po těch slovech automaticky zadívala ke stropu. Bože, jak na to asi reaguje, když to slyší? Zachvěla jsem se… Jestli strachem nebo vzrušením z těch vět, co Alice pronesla – to už netuším.

„Není tu,“ poznamenala Alice s obezřetně přimhouřenýma očima a nakrčeným obočím. „Asi čtvrt hodiny, co jsme byli doma, vyskočil z okna a odjel pryč.“

Potlačila jsem zklamaný výraz. Měla bych být přece ráda, že nic neslyšel! Jenže jsem opravdu chtěla vědět, jak by na něco takového reagoval. Byl by rád, že je naše budoucnost spjata? Nelíbilo by se mu to? A co hůř – nebral by to vůbec jako něco, čím by musel plýtvat pozorností?

„Aha,“ špitla jsem a rozhlédla se po pokoji, doufajíc, že zahlédnu něco, co mi ukáže, jakým směrem mám změnit téma. Protože improvizovat sama o sobě jsem nechtěla, bůhví, co bych zase řekla. Můj pohled utkvěl na televizi a já sjela očima pod ní. Otočila jsem se k Alici.

„Nepustíme si večer nějaký film?“ Všichni, pohromadě, jako velká šťastná rodina, pomyslelo si moje podvědomí ironicky, ale snažila jsem se ho ignorovat. „Vím, že už jste asi viděli všechny filmy, co tu máte, a je mi jasné, že je nikdy nezapomenete, takže asi nemáte žádný důvod si je pouštět znovu, ale…“

Alice zvedla obočí. „Neodebírej se k závěru, o kterém nevíš téměř nic. My jsme z téhle hromady viděli opravdu jen pár filmů, obzvlášť proto, abychom doladili všechny detaily pro náš lidský život. Večer si klidně můžeme pustit, co budeš chtít. Něco vyber.“ Mrkla na mě a hlavou kývla k nízké, avšak velmi hluboké komodě pod televizí.

Vstala jsem a přesunula se tam, otevírajíc dvířka. Čekala jsem, že toho budou mít hodně, ale stejně jsem se neubránila a moje brada klesla někam k zemi. DVD byly v úzkých obalech, takže se jich vedle sebe vešlo opravdu hodně. Měli to dokonce rozřazené, ale nedokázala jsem v tom najít žádný řád. Neptala jsem se a sebrala seznam, který ležel na vrchu první řady.

Projížděla jsem očima tituly filmů a občas nakrčila čelo, jak jsem vůbec netušila, o co se jedná. Pravděpodobně to budou nějaké snímky, které byly na trhu před padesáti lety… Naprosto jsem se nemohla rozhodnout, který z filmů bych volila, protože zamilované komedie asi nebudou to pravé ořechové. Já na to neměla sílu a Edward by se určitě raději schoval v pokoji, pokud vůbec dneska přijde. Na horror jsem zase neměla dostatek odvahy, takže zbývalo nějaké fantasy.

„Emmette, myslím, že budu potřebovat tvoji pomoct,“ zamumlala jsem s pohledem upřeným na deset listů popsaných z obou strach rozložených přede mnou.

Oslovený se vedle mě objevil asi dvě vteřiny poté a plný energie se posadil vedle mě, nakukujíc mi přes rameno. Bylo to tak fajn – v přítomnosti kohokoliv, kdo nebyl Edward, Esme nebo Carlisle, jsem se cítila, jako bych měla sourozence. Esme s Carlislem mi tak trochu nahrazovali i rodiče a přátele zároveň a Edward… To jsem ani nevěděla. Možná nějaká dřívější platonická láska, která by se mohla krátce přehoupnout v opravdovou, kdyby se nechoval jako pomatenec.

Emmett s Jasperem pro mě ovšem byli starší bratři – ani ne jako, prostě byli.

„Horrory určitě neprojdou?“ ujišťoval se.

Pokusila jsem se netvářit tolik vyděšeně. „Pokud chceš, tak to samozřejmě zvládnu.“

„Jen se ptám, abych věděl, že se po nich koukat nemám. Budeme koukat, na co chceš ty. Ale ty horrory jsou občas skutečně zábavný, hlavně ty o zombie nebo upírech.“

Rezignovaně jsem vzdychla. „Tak nějaký vyber.“

Čtverácky se na mě usmál a pustil se do vyhledávání vhodného horroru. Otřásla jsem se. Úplně jsem se viděla před televizí, obklopená polštáři, za které se budu schovávat. Teď jsem si přála, aby u toho Edward přítomen nebyl, protože jsem zrovna nechtěla, aby mě viděl tak vystrašenou.

Ve chvíli, kdy jsem si to pomyslela, se ozvalo tiché předení motoru, které vzápětí ustalo, a o pár krátkých vteřin později Edward vkráčel do domů, zvědavě hledíc na mě a Emmetta na zemi a Alici, sedící v křesle, jak si čte nějaký časopis.

„Večer si pustíme horor. Přidáš se?“ houknul na něj Emmett, aniž by mu věnoval pohled.

Edward pokrčil rameny a podíval se na mě. „Klidně.“ A pak odešel. Ano, to setkání se mnou zase otřáslo. Nezáleželo na tom, jak moc je to obyčejné, když se střetneme, pokaždé to na mě má stále ten samý účinek – strach, lítost, radost. Strach z toho, že je možná schopný něčeho, na co raději nemyslím. Lítost nad tím, že je toho schopen, nad tím, že se změnil. Radost z toho, že ho vidím. Byla jsem ztracená.

Emmett nakonec vybral film o požíračích duší. Prý nějaký neznámý film, natočený někdy kolem roku 1990. Šla jsem tedy vykonat svou každodenní rutinu – číst si, připravit si jiné věci do školy, jít na večeři, trávit večer s Cullenovými, vysprchovat se, spát.

Esme mi zrovna šla udělat do kuchyně večeři, když jsem ji zastavila s tím, že si ji udělám sama. Chvíli se na mě nesouhlasně dívala a přemlouvala mě, že jestli si myslím, že ji to obtěžuje, tak jsem na omylu, protože to dělá ráda, ale pak tedy kývla. Zůstala se mnou v kuchyni, sedíc na barové židličce, zatímco jsem si robila svůj salát. Nechtěla jsem nic těžkého, nic velkého, takže jsem si udělala kuřecí salát Caesar.

Byla jsem trochu unavená, a tak jsem se rovnou osprchovala a vzala si pyžamo, abych mohla po filmu rovnou padnout do peřin. Když jsem tahala čisté pyžamo ze skříně, pokoušela jsem se ignorovat skutečnost, že je to to samé pyžamo, které jsem měla na sobě ten večer, kdy jsme hráli upíre, nezlob se.

Dole už bylo všechno připravené. Alice udělala mísu popcornu, jejíž obsah stejně budu jíst jenom já, takže jsem nechápala, proč si myslí, že opravdu celou tu obrovskou misku sním sama. Sedačky byly zase přizpůsobené, aby všichni viděli na televizi. Přede mnou se vedle mísy s popcornem objevila ještě sklenice minerálky a my mohli začít. Bylo hezké, že mě tak obskakovali, ale nechtěla jsem, aby to brali jako samozřejmost, protože jsem neprocházela žádným obdobím žalu a zoufalství jako při Charliem, ani bezmoci jako při zlomené noze, takže by mohli začít brát v potaz to, že jsem dospělá… téměř.

Jelikož Edward nikde nebyl, začala jsem to brát, jako že se asi vůbec neobjeví, že si to rozmyslel. Posadila jsem se na krátkou sedačku, kde jsme tenkrát seděli při té hře, přikryla se dekou a do ruky si vzala polštář, abych se mohla schovat v případě nouze. Emmett poznal účel polštáře a zasmál se.

Ve chvíli, kdy se rozeběhly počáteční titulky, se vedle mě objevil Edward a sednul si na pohovku. Ztuhla jsem s očima upřenýma na televizi. Nenápadně jsem se po něm otočila a potlačila povzdech, protože byl nádherný. Ale nevěnoval mi žádnou pozornost, přesto jsem ze strachu, že mě nachytá, jak se na něj dívám, raději stočila pohled k obrazovce.

Horor vlastně ani nebyl horor. Děsivé to nebylo téměř vůbec, ale bylo to o bytostech podobných upírům, a tak se to asi dalo prohlásit za tento žánr. Ironií bylo, že to bylo o dívce, která se zamilovala do požírače duší, který si užíval s ženami a pak z nich vysál duši. Samozřejmě, on k ní cítil nějaké sympatie, ale doposud to nebylo dost silné na to, aby s tím přestal a vyzkoušel jiný styl života. Cítila jsem v tom jisté sebepoznání a v duchu proklínala Emmetta, co to vybral za film, ačkoliv jsem nevěděla, jestli to udělal schválně nebo ne.

Film byl krátký, po hodině a půl se blížil ke konci s jasným závěrem. Šťastným koncem. Požírač duší, který se jmenoval Thomas, se nakonec rozhodl zvolit jinou cestu kvůli Caroline, tak se jmenovala ta dívka. Na konci si vyznali lásku a on se jí svěřil s tím, že se změnil. Díky ní. A tehdy se spustily nevítané slzy, které mi rychle za sebou stékaly po tvářích. Proč to jen nemůže být jako ve filmu? Proč se taky Edward nemůže změnit kvůli mně? Popotáhla jsem a všimla si, jak se na mě všichni dívají, včetně Edwarda. Nakonec samozřejmě taktně odvrátili zrak, ale on mě stále po očku sledoval.

Přemáhala mě únava a já zpod přivřených víček sledovala, jak film finišuje – Thomas s Caroline si zařizovali byt a Thomas ještě musel vyřešit to, že už nechce být dál požíračem duší, ale nevěděl, jestli vůbec jde přestat jím být. Že netuší, jestli bude stačit, že už prostě přestane zabíjet. Chtěl ale být naprosto očištěn.

Zavíraly se mi oči a já o sobě pomalu přestávala vědět…

Edward:

Usínala a já netušil, proč to dělám, ale přisunul jsem se blíž, aby se o mě mohla opřít. Byl jsem ze sebe úplně zmatený. Chvíli jsem ji nenáviděl, chvíli jsem… ani nevím, co jsem cítil. Skutečnost byla, že mi zezačátku lezla neskutečně na nervy. Chtěl jsem vědět, co si myslí, chtěl jsem, aby mě chtěla stejně jako ty ostatní. Nechtěl jsem, aby byla pod ochranou mé rodiny.

Byla hodná, milá, laskavá, obětavá, krásná. Navíc byla o tolik jiná, než ostatní dívky, co jsem kdy potkal – nevytahovala se, neurážela nikoho a nepřetvařovala se. Obmotala si mou rodinu kolem prstu a téměř i mě, ale stále mě chytal ten pocit přefiknout ji kdykoliv a kdekoliv. Ona se ale nedala. A já jí nechtěl ublížit. Ublížil bych tím i své rodině a to mi za to nestálo. Nějaký otravný hlásek vzadu v hlavě mi našeptával, že i sobě, ale o tom jsem byl stěží přesvědčený.

Myslel jsem si, že když ukojím tu touhu po ní, třeba ji přestanu tolik chtít, ale bál jsem se, že jí něco udělám, protože její vůně byla to nejsladší, co jsem kdy v životě cítil. Ale měl jsem plán. A doufal jsem, že mi to vyjde. Pak ji nechám na pokoji a budu zase ten Edward, kterým jsem. Kterým bych měl být.

Tolik jim to spolu sluší, pomyslela si Esme v myšlenkách, které ihned zahnala, jakmile si uvědomila, že ji poslouchám. Ostatní mě pozorovali obezřetným pohledem, v hlavě žádné přímé věty.

Zašeptal jsem, že ji odnesu do postele, vstal jsem s ní v náruči a opatrně ji nesl do jejího pokoje. Bůhví, že jsem si odtamtud nepřál vůbec odejít a pozorovat ji, jak spí, ale ihned jsem takové stupidní myšlenky odehnal a odešel.

Bella:

Když jsem se ráno vzbudila ve své vlastní posteli, byla jsem nanejvýš zmatená. Netušila jsem, jak jsem se do ní sakra dostala. Otočila jsem se zmateně na druhý bok a chtěla se podívat, kolik je hodin… S hlasitým žuchnutím a vylekaným výkřikem jsem spadla na zem.

Otevřely se dveře a dovnitř nakouknul vysmátý Emmett a nakukující Rosalie, které se o setinu vteřiny později snažila potlačit smích.

„Co to vyvádíš?“ zeptala se řečnicky a šla mi podat ruku.

„Spadla jsem z postele,“ zakabonila jsem se a pak se na oba podezřele podívala. „Když už jsme u té postele… Jak jsem se do ní vůbec dostala?“

Vyměnili si pohled a Rose pak pokrčila rameny. „Edward tě sem donesl, když jsi spala.“

„Sám od sebe?“ vypadlo ze mě dřív, než jsem se stihla zarazit. V duchu jsem si vynadala a plácla se rukou do čela. Kousla jsem se do rtu.

Rosalie se zhluboka nadechla a s úsměvem přikývla. „Ano. Usnula jsi chvíli před koncem filmu a spadla jsi mu do náruče.“

Cítila jsem, jak se mi tvářemi rozlévá horko, a myslela jsem, že v tu chvíli omdlím. Spadla jsem mu do náruče? Vážně? To je tak… ponižující. Přála jsem si propadnout se do země, nebo se jít zahrabat – vyjde to nastejno. Jak se na něj teď mám podívat? Jsem si totiž naprosto jistá, že jakmile na něj pohlédnu, vzpomenu si na tuhle historku, zčervenám a on bude vědět, že na něj zase reaguju tímhle způsobem.

„Necháme tě tu,“ řekla náhle Rose, opřela se Emmettovi dlaní do hrudě a táhla ho z místnosti. „Dole už máš snídani a mám se tě zeptat, jestli si vezmeš auto, nebo na tebe má Edward počkat. My za chvíli vyrážíme.“

Chytla jsem se záchranného lana. „Ať klidně jede. Vezmu si své. A že děkuju.“

Jakmile oba zmizeli, zavřela jsem oči a snažila se zhluboka, vyrovnaně dýchat. Nutno podotknout, že to nebylo zrovna to nejlehčí. Byla jsem ovšem trochu optimističtější, než předtím, protože jsem se vyhnula setkání s Edwardem. Teda – alespoň teď ráno, protože mě určitě nemine odpoledne. A při obědě… Otevřela jsem zprudka oči a šla se raději vysprchovat.

U Esme jsem trochu vyzvídala, když byl dům prázdný, jestli jsem v noci třeba nemluvila ze spaní. Uklidnila mě, že jsem nepronesla ani hlásku. Musela jsem se ujistit, zda jsem skutečně padla Edwardovi do náruče.

Usmála se. „Ano. Vlastně tedy ne tak docela.“ Dívala se na mě, jak se oblékám, a zamyšleně mhouřila oči. „Začala jsi usínat a on se k tobě přisunul, abys nespadla a mohla se opřít. Až když sis hlavu položila na jeho rameno, si sjela do jeho náruče.“

Zčervenala jsem. „Díky. Tak se uvidíme odpoledne.“ A vyrazila jsem ke škole.

Studenti už byli méně zvědaví, ačkoliv se stále našli tací, kteří rádi probodávali pohledem. Měla bych možná říct rády, protože to byly hlavně dívky. I kluci se občas podívali, ale jejich pohledy směřovaly spíš k mým sestrám, než ke mně – ne že bych si z toho snad něco dělala…

Bohužel jsem měla první dvě hodiny tělocvik, takže jsem si šla můj nejméně oblíbený předmět odbýt do tělocvičny. Naneštěstí Edward měl omluvenku, stejně tak zbytek Cullenových, takže jsem se mu znovu vyhnula. Při třetí i čtvrté hodině jsem měla stejné štěstí. Před pátou jsem ho zahlédla na chodbě, ale rychle jsem zašla do učebny, takže mám podezření, že si mě ani nevšimnul. Chovala jsem se jako maniak – snažila jsem se být před ním neviditelná a ani jsem pořádně nechápala, proč to tak chci. Že jsem mu ležela v náručí a nevím, jestli to pro něj byl příjemný, nebo nepříjemný pocit? Že to možná bral stejně tak, jako by mu v náruči ležela Alice, nebo Rose? Bylo to proto, že jsem se bála, že pro něj jsem prostě jenom jeho sestra, ne-li člověk, který pro něj neznamená nic víc, než snahu mít ho rád jen před rodinou?

Když jsem usedala při obědě ke stolu, rozhovor byl v plném proudu a tématem byl samozřejmě jejich výlet za lovem, který začínal dnešním večerem. Viděla jsem v Emmettově tváří to nadšení a vzrušení, jak se nemohl dočkat. Pustila jsem se do jídla, protože probírat s nimi lov, jsem skutečně nechtěla – ani nemohla, protože jsem nevěděla, jak to vůbec vypadá.

Ve chvíli, kdy přišel Edward, jsem se pokusila zklidnit své rozbouřené srdce a nevěnovat mu vůbec žádnou pozornost, ale i když se zdálo, že Edward má v plánu udělat to samé, naše rodina se samozřejmě rozhodla nám to trochu znesnadnit.

„Tak co, vy dva? Co plánujete na víkend?“ nadhodil Emmett s rošťáckým úsměvem, ale v jeho očích se zračily obavy. Přála jsem si, abych ho mohla zamordovat pohledem, avšak byla jsem mu vděčná, protože se tak aspoň dozvím Edwardovy plány, aniž bych to musela zjišťovat sama. Jestli jim tedy řekne pravdu.

Edward pokrčil rameny. „Možná nějaký film, stolní hru… Co bude chtít Bella.“

Moje srdce poctivě reagovalo na to, jak vyslovil mé jméno, a já se za to nenáviděla zase o trochu víc.

„To by bylo –„

Nestačila jsem doříct větu, protože se u našeho stolu objevila jakási dívka, zelené oči, lehce vlnité, blonďaté vlasy, a výraz, který jasně k Edwardovi vysílal vlny všimni-si-mě. Prohlížela jsem si ji se zvednutým obočím, a jak jsem se tak podívala po ostatních, všichni měli zvednuté obočí a čekali, až se vymáčkne.

„Ahoj, přišla jsem vás pozvat na party, která se dnes večer koná u mě doma,“ řekla nadšeně a položila k nám na stůl tři letáčky, z kterých vyskakovaly příšerně křiklavé barvy. „Doufám, že všichni přijdete.“

A zůstala stát. Pravděpodobně čekala, že jí hned řeknou, jestli se objeví nebo ne.

„Vlastně odjíždíme na víkend pryč,“ chopila se slova Alice.

Blondýnčin pohled utkvěl na Edwardovi. „Všichni?“

„Ne, já zůstávám doma,“ prozradil jí Edward a já se bolestně kousla do rtu – nechá mě doma samotnou a bude si užívat na večírku; měla jsem snad čekat něco jiného? „Ale se mnou i Bella, takže budu celý víkend zaneprázdněný.“

Svou spodní čelist jsem usilovně držela přimknutou k té horní, protože hrozilo, že mi odpadne někam k zemi. Na jednu stranu jsem byla ráda, že ji takhle usadil, na druhou… bude se mnou Bella, takže budu celý víkend zaneprázdněný? Který z těch pitomých puberťáků by nepomyslel na postel? Mně vytanula na mysli hned, takže jsem byla přesvědčená, že ona ji teď vidí taky.

„A-aha,“ zakoktala ta dívka, otočila se na patě a odešla na druhou stranu jídelny ke svému stolu, s dosti červenými tvářemi.

Edward obrátil oči v sloup a s hlubokým povzdechem se obrátil k ostatním. Ti na něj teď koukali ještě víc nevěřícně než na tu dívku.

„Co je?“ obořil se na ně. Pak se podíval konkrétně na Emmetta, jak mu asi něco řekl v myšlenkách. „Jo, byl jsem na jednom takovém večírku, ale bylo to děsné. Ty holky do sebe hází panák za panákem, aby si dodaly odvahu, a pak ke mně jdou, opité namol. Kluci se pak naštvou, protože si jich nikdo nevšímá, odejdou a já tam zůstanu sám s těmi holkami.“

„No, tak díky tvému životnímu stylu je to vyhovující, ne?“ opáčila Alice útočným tónem.

Edward na její poznámku nereagoval naštvaně, jak jsem čekala. „Ani ne. Už mě to unavuje.“

„Co?“ vyhrkla jsem tiše dřív, než jsem se mohla zastavit. Kousla jsem se do rtu a ignorovala rozpálené tváře.

Podíval se mi do očí a pak se zadíval na stůl a znovu vzdychnul. „To všechno. Někdy si přeju, aby upíři skutečně byli nestvůry. Potom bych aspoň věděl, že mě někdo chce, přestože vypadám jako monstrum.“

Lítostivě jsem se na něj dívala a byla si dobře vědoma toho, že se teď poprvé za celou tu dobu, co ho znám osobně, odhalil. Když teda nepočítám ty pohledy, které mu zpočátku omylem unikaly, nebo ten odlesk v jeho očích, který jsem viděla jen a pouze já. Ale tentokrát to řekl přede všemi, řekl, že ho nebaví být takový, jaký je.

„Tak s tím přestaň,“ pípla Rosalie. „Přestaň s těmi holkami spát, začni být znovu Edward. Náš Edward.“

Edward se zamračil a nad něčím rozmýšlel. Pak zavrtěl hlavou a šlehl ke mně pohledem, ale nic neřekl. Ten pohled, který mi věnoval, byl takový… zkrátka nevím, jak to popsat, ale přesně takhle se díval Thomas na Caroline včera večer, někdy v průběhu toho, když mu docházelo, že by se kvůli ní všeho vzdal.

Teď jsem zavrtěla hlavou nepatrně já, protože jsem tyhle bolestné, naivní myšlenky nechtěla vnímat, abych se později nemusela vypořádávat se zklamáním.

Chtěla jsem poděkovat za komentáře u minulé kapitoly - 35 je skvělé číslo. :-) Takže díky.
Ještě bych chtěla vysvětlit to s těmi emocemi. Netvrdím, že Bella je jediná, kdo ví, že to Edward dělá nerad. V téhle kapitole bylo například zmíněno, že o tom ví i Jasper. Podívejte, kapitoly jsou z pohledu Belly, ne mě, a ona není vševědoucí, takže si myslí, že ostatní to zkrátka nepoznali, a já netvrdím, že poznali, ale... Bella má větší štěstí nachytat ho při zoufalém pohledu víc, než ostatní.
Taky bych se chtěla krátce obhájit, ačkoliv nikomu nechci brát jeho názor - nemyslím si, že jsem úplně sentimentální. Píšeme o upírech. O téhle dokonalé rodině, kterou nadevše miluji. A kterou nadevše miluje i Bella. Pokud si myslíte, že v originále takoví nejsou, v mých povídkách rozhodně ano. Ale samozřejmě, váš názor a já vám ho nechci nikomu brát. Takže... :-)

Autor: BellaSet (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Každá sukně dobrá - 17. kapitola: