Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Každá sukně dobrá - 15. kapitola

23.08.2013 (14:30) • BellaSet • FanFiction na pokračování • komentováno 30× • zobrazeno 4639×

15. NEDŮVĚRA

Esme se na nás zvědavě dívala, když jsme vstoupili do obývacího pokoje, a vyměnila si pohled s Carlislem, sedícím vedle ní na sedačce.

„Je vše v pořádku?“ optala se.

„Téměř,“ zareagovala jako první Alice. „Máme pro vás novinu.“

Esme se nezdála, že by ji tato zpráva nějak uklidnila. Carlisle ji palcem kreslil kroužky na hřeb ruky, jak se drželi, a oba čekali, co z nás vypadne, zatímco jsme odložili tašky ke komodě a sedli si k nim. I já byla zvědavá, co kdo řekne, protože abych tu dnešní událost vyprávěla já, to nepřicházelo v úvahu. Nebyla jsem na to ta správná osoba. A to nejen proto, že jsem Edwarda poznala teprve dnes, kdežto oni už téměř před sto lety. Hlavní byl fakt, že bych asi nedokázala projevit tu radost z toho, že je tady, až bych vysvětlovala, za jakých událostí jsem ho potkala.

„Je to vlastně překvapení,“ pokračovala Al po delší odmlce. „A to překvapení tady bude za tři… dva…“ Byla jsem si jistá, že oni už něco slyší, protože jak Carlisle, tak Esme se mírně napřímili a zvědavě a nechápavě své oči namířili ke vchodu do obývacího pokoje. „Jedna…“

Pak jsem to uslyšela i já. Lehké kroky, jak někdo váhavě a tiše našlapoval. A v další chvíli se na prahu místnosti objevil Edward v celé své kráse. Myslela jsem si, že říkal, že něco má, ale věřila jsem, že rodina je pro něj důležitější, než nějaké holky, které mu dělají společnost kdykoliv on chce.

Všimla jsem si dvou rychlých pohybů, ale nedokázala jsem je nikam zařadit, dokud jsem neviděla, jak Esme Edwarda drtí v náručí, ani ne vteřinu po té, co se ukázal. Esme nevypadala, že by ho dokázala pustit; byly slyšet jen její šťastné vzlyky a šeptání: „Ty ses mi vrátil…“ Edward ji hladil po zádech a s lehkým úsměvem a zářícíma očima se rychle objal s Carlislem, jenž měl ruku na jeho rameni.

Za pár minut se vše uklidnilo, Edward se posadil mezi Esme a Rosalii, která si ho s trochu zoufalým pohledem měřila. Viděla jsem, jak se Carlisle drobet zmateně podíval do obličejů zbytku rodiny, které vyjadřovaly jisté známky napětí, ale nic neříkal.

„Edwarde, asi už ses seznámil s Bellou…,“ řekla Esme a nadějně přeskakovala pohledem mezi jím a mnou. Nechápala jsem to.

Edward se pousmál a zkoumavě se na mě zadíval. „Ano, už jsem měl tu čest.“

Snažila jsem se v duchu nakázat svému srdci, aby se vzpamatovalo a neuhánělo tak rychle, ale byla to marná snaha, a tak jsem se nedivila, že se na mě všichni tak dívali. Edwardův pohled jsem úspěšně oplácela a doufala jsem, že vypadám aspoň trochu bojácně, aby si nemyslel, že jsem nějaká chudinka, na kterou stačí hodit úsměv a padne mu k nohám. Nenutno dodávat, že by chybělo málo, abych tak skutečně učinila…

„A nebyl nikdo zvědavý ve škole dnes? Že se znáte?“ zeptala se Esme, které došlo, že je něco v nepořádku.

Alice stručně vysvětlila, jakou historku vymyslela, a Esme nadšeně nabídla Edwardovi, že se zase může přestěhovat zpátky.

„Nejsem si jistý, jestli je to dobrý nápad,“ zapochyboval Edward a já jsem zvedla obočí. „Bydlím kousek odsud na kraji města, je to dál od lidí a –„

„A nikdo nevidí, co si tam vodíš za návštěvy, viď?“ odfrkla Rose.

Esme po ní střelila pohledem. „Proč na něj dneska všichni tak koukáte a jste protivní? Vždyť jste ho neviděli téměř věčnost.“ Usmála se nad výběrem slov, natáhla ruku a pohladila Edwarda po předloktí.

Náhle se místností rozlehl vyzvánění telefonu a v další chvíli Edward sahal do kapsy a s omluvným pohledem přijal hovor. V tom hrobovém tichu jsem i já slyšela pisklavý hlas, který se ozýval z mobilu.

„Edwarde, kde jsi, zlato? Už tu na tebe čekám nejméně deset minut,“ postěžovala si slečna a já bych přísahala, že to nebyla ani jedna z těch, které se na něj dnes věšely v jídelně. Nemohla jsem tomu uvěřit – ano, věděla jsem, jaký teď je, ale takhle, když jsem to měla znovu přímo před očima, jsem nevěřila, že je to možné.

Edward vzdychl a propaloval díru do země. Chápala jsem, proč – neodvážil se dívat své rodině do očí. „Říkal jsem ti, ať přijdeš až v pět.“

„To jsem asi přeslechla,“ zamumlala tím tónem, který dokazoval, že to slyšela, ale přesto udělala jinak. „A přijedeš?“

„Dej mi chvíli,“ odpověděl jí, ukončil hovor a uklidil telefon.

Místností se rozléhalo ticho, které mi nepříjemně tlačilo na ušní bubínky. Chtělo se mi křičet, mlátit, kopat – byla jsem zoufalá, nešťastná a bezmocná. Kdyby jen tak ubližoval jen mně, ale on takhle ničí celou rodinu, která v něj měla víru. Moc dobře jsem si uvědomovala, že to mohlo být mnohem horší – také mohl začít pít lidskou krev, ale přestože to byla ironie, dokázala jsem tvrdit, že jsem ho znala natolik, abych věděla, že takhle hluboko by neklesnul.

„To byla tvoje přítelkyně?“ zeptala se Esme s jemným, nadějným, ale přesto zaraženým úsměvem.

Měla jsem toho akorát tak dost, a tak jsem napodobila Rosaliino pohrdavé odfrknutí a šeptem bezděky zamumlala: „Jo, tahle a ještě dalších sto padesát,“ neuvědomujíc si, že mě právě všichni slyšeli.

Edward se na mě hněvivě podíval a Esme nechápavě vyhrkla: „Cože?“

A jemu se zase v oku zaleskla ta lítost, až jsem přimhouřila oči a udiveně ho pozorovala. Pokrčil rameny. „Chtějí si užít, já taky, a tak zabíjíme čas něčím příjemným. Některé jsou otravné, alemkoneckonců, každá sukně dobrá.“

Esme semkla rty a v panice se podívala na Carlislea.

Edward si povzdechl. „Tak jsem to nemyslel… nebo možná jo. Já… už musím. Uvidíme se zítra, s tím stěhováním si to ještě rozmyslím.“ Políbil Esme na tvář a bez pohledu do něčích očí se vytratil. Ale do jedněch očí se přece jen podíval. Do mých. A ta bolest, to zoufalost mě naprosto odrovnala a já se za ním jen v šoku dívala. Bylo mi jasné, že mi nechtěl ukázat, že trpí – buď mu to vyklouzlo, nebo jsem zase viděla něco, co nikdo jiný neměl šanci zahlédnout. Nevnímala jsem nic, jen jsem poslouchala, jak v místnosti na pár vteřin zavládlo ticho, než Esme nevěřícně zašeptala: „Co to mělo znamenat?“

Periferním viděním jsem spatřila, jak ji Carlisle uklidňuje, spatřila jsem Esmein lehce vyděšený výraz a Cullenových zklamaný. Ale nebyla jsem schopná se dívat jinam než na místo, kde zmizel. Neustále jsem viděla před sebou pohled v jeho očích.

„Edward se změnil,“ vysvětlil Jasper a společně s ostatními dal dohromady ten můj ranní incident. Já jsem to poslouchala jen okrajově, protože mé vlastní myšlenky byly velmi hlučné.

„Vyjel po Belle?“ uzavřela to Esme a spontánně hrozivě zavrčela.

Tehdy jsem se po ní podívala a všimla si, že mě všichni pozorují. „Já jsem ale v pořádku.“

Esme si přesedla vedle mě na krátkou sedačku, dala si ruku za má záda a pohladila mě po vlasech. „On se tě snažil…“ Odmlčela se a starostlivě se kousla do rtu.

„Ne!“ vyhrkla jsem rychle, přestože jsem dnes tvrdila, že vypadal odhodlaně. „Zdálo se mi to, ale jsem si jistá, že by to neudělal. Všechny ty holky, s kterými tráví čas, to dělají dobrovolně, protože chtějí. Jak dneska řekla Rose, určitě by neudělal nic proti ničí vůli.“

„Ale jak je možné, že se takhle změnil? Co se to s ním stalo?“ šeptala vystrašeně Esme a já ji bezděky chytla za ruku, abych ji utěšila. Jemně se na mě usmála, ale ustaraný výraz z její tváře nezmizel. „Možná by měl zůstat bydlet u sebe.“

Hryzla jsem se do rtu a rychle zauvažovala. „Vím, že nejde jen o mě, ale mně to nevadí. Klidně tu bydlet může. Vždyť je to jeho domov.“

„Tvůj ale také,“ připomněl mi Carlisle. „A opravdu nejde jen o tebe, i když samozřejmě ty jsi důležitější, než skutečnost, že nikdo z nás tu nechce každý den potkávat jinou dívku. Jistě, pokud bude za svým… koníčkem jezdit někam jinam, nebude mi to vadit, ale odmítám ho v těch jeho hrátkách podporovat tady.“

Carlisle promluvil jako skutečný vůdce rodiny… jako otec.

„Co když se sem přestěhuje a vyjede na Bellu znovu?“ namítla Rosalie s našpulenou pusou, Alicin výraz byl podobný.

Vzdychla jsem. „O mě se skutečně nestarejte. On po mně vlastně ani nevyjel, jen… jen jsem byla chvíli přitlačená na dveře a myslím, že se chystal…“ Zmlkla jsem a zoufale přivřela oči nad svou hloupostí. Vážně tady budu říkat, jak to probíhalo? „Víte co, zapomeňte na to. Zítra mu nabídnu, ať začneme od začátku, a jsem si jistá, že bude vše v pořádku.“

Podle jejich obličejů mi bylo jasné, že jsem je vůbec neuklidnila, ale doufala jsem, že se vše brzy vyřeší a Edward se vrátí do normálu.

Tu noc mě proháněla jedna a ta samá noční můra pořád dokola – Edward, já, opuštěný dům, Cullenovi na míle daleko. Vycházela jsem z koupelny v ručníku, odhodlaná jít spát, když Edward vletěl do místnosti jako velká voda a surově mě znásilnil. Ráno jsem se probudila s pláčem, který vyburcoval celý dům, ale za mnou do pokoje přišla jen Alice, která mě uklidnila, že to byl jen sen, že jsem v pořádku.

Kdybych jí řekla, o čem ten sen byl, pravděpodobně by začala drobet vyšilovat, a tak jsem raději mlčela. Znovu mi vybrala oblečení a já si nemohla nevšimnout, že teď vybrala takové… ne moc odvážné. Dlouhé úzké džíny a tmavě hnědé triko ke krku se světle hnědou košilí. Konečně něco v mém stylu, ale bylo mi jasné, že Alice dnešní výběr nevolila podle toho, co se bude líbit mně, ale podle toho, co by mohl Edward okukovat. Nechápala jsem, jak si může myslet, že bych se Edwardovi líbila – šlo mu jen o sex, ty holky ve škole taky nebyly nijak extra krásný.

Jakmile jsem vyšla před dům, přijelo po příjezdové cestě stříbrné Volvo s Edwardem na místě řidiče. Potlačila jsem vykulení očí, ale zalapala jsem po dechu. Když vylezl z auta a octli jsme se jen my dva venku, dostala jsem strach. Přešel až ke mně a usmál se tím svůdným úsměvem, tím, jakože je hrozně velký frajer.

Křečovitě jsem polkla a nervózně těkala pohledem kolem sebe, ale to už se vedle mě objevil Emmett s Alicí a dívali se na Edwarda ostražitým pohledem.

„Co se děje?“ zeptala se Al.

„Dobré ráno,“ zamumlal Edward tiše a pak dodal hlasitěji: „Jen jsem přišel, abych vám oznámil, že vaši nabídku přijímám. Rád bych znovu bydlel s vámi.“

Esme vyšla z domu a přešla k naší skupince. „Dobře. Budeme rádi, ale…“

„Chápu. Žádné cizí holky.“ Přikývl. „Najdeme si jiné místo.“

Emmett s Alicí si unisono znechuceně odfrkli a já se zamračila.

Otočil se k odchodu, když jsem se odhodlala. „Edwarde?“

Natočil ke mně hlavu, v obličeji takový zvláštní překvapený výraz.

„Mohla bych si s tebou promluvit?“

„Jistě,“ odvětil a šel zpátky k autu.

„Ehm, myslela jsem tady,“ vysvětlila jsem zmateně, zatímco Emmett s Alicí a Esme si ho měřili stejně nechápavým pohledem.

Zavrtěl hlavou. „Potřebuju být brzy ve škole, tak tě tam můžu svést a povíš mi to po cestě. Pokud se nebojíš, že se mnou budeš na chvíli sama.“ Výsměšně se ušklíbl.

Srdce mi mlátilo do žeber, jako by říkalo, ať nejsem blbá a zůstanu s Cullenovými, ale já nějak vycítila, že bude lepší říct mu to v soukromí, než pod dohledem celé rodiny. Jenže jsem taky věděla, že tím ochráním akorát jeho, nikoliv sebe.

„Samozřejmě, že se nebojím,“ odsekla jsem naštvaně. V jeho přítomnosti mě popadalo několik různých emocí, ale v nějakých chvílích se mě nepochopitelně zmocňovala umanutost a hrdost. Došla jsem k jeho autu a otevřela dveře. Automaticky jsem se podívala k domu a viděla tři nehybné sochy, které se na mě vyděšeně dívaly.

„Za chvíli budeme za vámi,“ zavolala na mě Al poté, co se vzpamatovala, a já společně s Edwardem odjížděla od našeho domu. Věděla jsem, že mi řekne, až budeme z dosahu jejich výborného sluchu, a tak jsem čekala. Odhadovala jsem tak dva kilometry, ale jistá jsem si být nemohla…

„Můžeš,“ informoval mě.

„Jen jsem ti chtěla říct, že jsem ochotná zapomenout na včerejší ráno, pokud budeš souhlasit, že začneme od znovu,“ vysypala jsem ze sebe dřív, než jsem mohla stačit ztratit odvahu.

„Na co jsi ochotná zapomenout?“ zeptal se a podíval se na mě se zvednutým obočím.

Zčervenala jsem. „Však ty víš…“

„A proč bys na to měla zapomínat?“ pokračoval v otázkách a měřil si mě neidentifikovatelným pohledem, z kterého čišela jasná předvídavost. Jenom si hrál s mými nervy, to bylo jasné!

Jenže jsem byla zmatená. „No, myslela jsem, že třeba -" Zarazila jsem se uprostřed věty, protože Edward náhle prudce zabrzdil na krajnici a naklonil se nade mě.

„Že toho třeba lituju?“ zašeptal mi ostře do obličeje a propaloval mě očima, které se ze zlatavé změnily na naprosto černou barvu. „Ale já toho nelituju. Udělal bych to klidně znovu a ani tehdy bych toho nelitoval.“

Trochu jsem pootevřela rty, abych se mohla nadechnout, protože mi náhle tak primitivní věc jako dýchání začalo dělat problémy. Jeho pohled sklouznul k mým ústům.

„Ani jsem vlastně nic neudělal. Je načase to napravit.“

Než jsem stačila jakkoliv zareagovat, přitiskl své chladné rty na mé. Jedné mé části bylo do pláče, druhá vnímala jen vášnivost a zároveň něžnost jeho polibků. Jako by ve mně byla Bella Edwarda z fotografie a Bella Edwarda ze současnosti, a ty dvě bylo nemožné dát dohromady. Vždycky měla jedna navrch, stále bojovaly o nadvládu.

Prvotní překvapení a údiv z polibku, který se zdál jako můj první vzhledem k tomu, že Stefanovy polibky ztrácely výjimečnost, opadlo a já jsem zapřela obě ruce do jeho hrudě a pokoušela se ho odtlačit. Jedna Bella ale chtěla polibky oplácet, takže jsem vynaložila veškeré úsilí, které jsem měla, abych ji potlačila.

Edward se ode mě pomalu odlepil a zblízka se na mě podíval. Nevěděla jsem, jestli se mi to zdá, nebo ne, ale vypadal, že je z polibku stejně překvapený jako já na začátku. Jako by byl zmámený… což bylo divný.

„Už to nikdy nedělej,“ procedila jsem skrz zuby tak nenávistně, jak jsem dokázala.

„A proč ne? Neříkej, že se ti to nelíbilo.“ Odtáhl se ode mě a znovu se chopil volantu. „A raději to drž v tajnosti, abych to potom neodnesl. Musel bych totiž říct, že ses nechala líbat víc jak ochotně.“

Zrudla jsem a v hlavě si vynadala, že jsem tak slabá. Proč jsem jen nereagovala rychleji. Jen jsem seděla a nechala se líbat, uvažujíc, že se do toho zapojím! Hloupá, slabá Bella. Stočila jsem hlavu k oknu a sledovala jsem ubíhající krajinu. Edward zrovna odbočoval doleva ke škole, když nás předjel červený kabriolet. Přestože střecha byla stažená, bylo mi jasné, kdo v něm je. A já dostala nepochopitelný strach, že slyšeli, o čem jsme se bavili. Nechtěla jsem, aby byli na Edwarda naštvaní. Nechápala jsem se, ale asi jsem se cítila špatně z toho, že by tak dali přednost mně před Edwardem, a tak by to být nemělo.

Edward zastavil vedle ostatních a vylezl z auta. Rychle jsem otevřela dveře a svižným krokem přešla k Rosalii, která vylezla z místa řidiče. Hned jsem se uvolnila, ale ona si mě a Edwarda měřila podezřelým pohledem, a tak mě znovu popadla nervozita.

Rozhlédla jsem se po parkovišti a zarazila se, když jsem spatřila všechny ty lidi kulící na nás oči. Zaslechla jsem jednu jedinou větu z toho všeho šepotu, ale ta věta vysvětlovala naprosto všechno: „Hele, ta nová Cullenová přijela s Edwardem Masenem!“

To snad není možné… Vztekle jsem zaťala čelist, když jsem si uvědomila, že lidé tady jsou naprosto stejně zvědaví, jako ti z Forks. Zavrtěla jsem neznatelně hlavou a otočila se zpátky k Rose, ke které se teď přidali i Alice, Jasper a Emmett. Edward se obrátil k odchodu, ale mrknul na mě tak, že to nikdo jiný z rodiny neměl šanci zahlédnout. Srdce se mi rozbušilo a já se pokusila nenápadně chytit Rosaliina auta, aby si nevšimli, jak je mi najednou mdlo.

Edward přešel ke skupince holek, které se na něj zbožně dívaly, a už se na nás neotočil. Mně se zvednul žaludek a zatmělo se mi před očima. V tu chvíli jsem myslela, že dnešní snídani někde vyklopím, ale udržela jsem se. Přestala jsem na něj tak koukat, napřímila se a chystala se odejít do třídy, když jsem si všimla, jak se na mě ostatní divně dívají.

„Co je?“ ohradila jsem se.

Alice se ostražitě zadívala do mých očí. „Je vše v pořádku? Usmířili jste se?“

Zhoupla jsem se na patách. „Dá se to tak říct.“ Proč ho proboha bráním? Na tuhle otázku jsem si i hned odpověděla: Protože věřím, že je v něm ještě pořád ten starý Edward, ten gentleman, ten dokonalý, obětavý a hodný muž, o kterém jsem snívala každou noc, a který přesně patřil ke Cullenovým, už jenom tím, jak se choval, kdyby ne tím, jak vypadal. Protože jsem věděla, že kdybych řekla pravdu, oni by na něj zanevřeli a já nemohla dovolit, aby oni ztratili naději. Potom bych ji ztratila i já, kdyby nebyl nikdo jiný, kdo by doufal, že se změní.

„Takže ti nic nedělal?“ zeptal se obezřetně Emmett.

Zavrtěla jsem hlavou. „Ne, nic.“

Jasper přimhouřil oči. „Kdyby ano, řekla bys nám to, viď?“

„Samozřejmě. Ale opravdu – nedělal nic, co bych nechtěla.“ V další chvíli jsem málem zoufale zavřela oči a zaskučela. Byla to taková pravda, že jsem se hluboce zastyděla. Ano, prahla jsem po jeho polibcích, obzvlášť teď, když jsem poprvé okusila, jaké to je, líbat se s Edwardem Cullenem. Ale zároveň jsem to nechtěla… Dobře, tak polopravdy jim budou muset stačit.

Stále se tvářili nejistě. „No tak, už to nechte být. Pojďme raději do tříd, než přijedeme pozdě.“

Většinu hodin jsem měla pokaždé s někým z rodiny. Jasper s Emmettem se nakonec rozhodli, že třeťák bude vyhovovat lépe, aby potom nemuseli předstírat, že odjeli na vysokou. Jenže Edward byl taky ve třetím ročníku, takže hrozilo, že můžu mít nějakou hodinu s ním. A moje obavy se vyplnily, když jsem šla na poslední hodinu před obědem a potkala jsem Alici.

„Teď máš hodinu s Edwardem,“ upozornila mě a starostlivě krčila obočí. „Pokud by ti chtěl cokoliv udělat, zavolej mi a já jsem u tebe za vteřinu. Klidně i uprostřed hodiny. Ano?“

Vzdychla jsem. „Al, nedělej si starosti. Všechno je v pořádku a jsem si jistá, že o hodině by nic nezkoušel, i kdyby chtěl.“

„Toho se právě bojím, Bells,“ přiznala. „Že chce. Takový kluky jako je teď on přitahují právě ty zakázané dívky, víš.“

„Neboj,“ uklidňovala jsem ji a objala ji, než jsem zmizela do třídy. Sedla jsem si do poslední lavice u okna, zdála se jako jediná prázdná. Edwarda jsem prozatím neviděla, tak jsem se připravovala na setkání.

Ve chvíli, kdy se objevil ve dveřích učebny, mi bylo jasné, že na něco takového se prostě připravit nedá, ať jsem se snažila sebevíc. Byl tak nádherný, vypadal tak sebevědomě, i když jsem podvědomě tušila, že se pod tou maskou skrývají naprosto jiné pocity. Usmál se na dvě dívky sedící v první lavici a pak pohledem přejel po místnosti. Když se naše oči střetly, moje srdce začalo bít jako o závod, tváře mi zčervenaly a on se potěšeně usmál. To, že slyšel, jak ten protivný sval v mém hrudníku zrychluje, a domyslel si, že za to může jedině on, protože se to dělo vždy jen a pouze v jeho přítomnosti, mě docela děsilo.

Přimhouřila jsem ostražitě oči a trochu vyděšeně ho pozorovala, když jsem viděla, jak jde rozhodným krokem k mé lavici. Snad si nemyslí, že…

Beze slova se posadil vedle mě, vyndal učebnice a díval se před sebe. Bylo mi jasné, že je to další hra, jak mě připravit o nervy, protože musel vědět, že ho nechápavě sleduju. Náhle se na mě otočil.

„To je moje lavice, víš,“ vysvětlil.

Že mě to nenapadlo hned. Vzala jsem věci ze stolu a chystala se zvednout, abych si sedla jinam, ale jeho ruka mě jemně zatlačila na rameno a já se zase posadila.

„Nemyslel jsem to tak, že musíš odcházet. Navíc tu stejně není jinde místo.“

Měl pravdu, jak jsem hned zkontrolovala. Byla jsem pokořená, nervózní a snažila jsem se ho ignorovat, co to jen šlo, a tak jsem otočila hlavu k oknu a čekala na konec přestávky.

„Takže tobě nebude vadit, že budu bydlet s vámi?“ ozvalo se vedle mě a já si povzdechla – proč mě prostě jenom nemůže ignorovat?

„Nebude,“ zamumlala jsem.

Zachichotal se a já se po něm podezíravě otočila. „Co?“

Mávl rukou. „Rose trochu nadává, že se ještě můžeme začít bavit o počasí.“

Zamrkala jsem. „Ona nás slyší?“

Kývl, opřel si ruku o mou židli a naklonil se ke mně. „Vlastně nás slyší i Alice s Jasperem a Emmettem. To víš, moc soukromí si neužiješ.“

To, jak mluvil… Natolik se to lišilo od mluvy Cullenových, blížilo se to k mluvě současných teenagerů, a to mě trápilo. Zavrtěla jsem nad ním hlavou a otočila se k okénku, rozhodnutá, že tentokrát už do té ignorace dám vše.

Jenže ruku, kterou jsem měla položenou na noze, náhle překryla ledová dlaň, jejíž dotek mě spíš pálil, než studil. Srdce mi znovu začalo bít jako splašené a já už si myslela, že mi po dnešku vyskočí z hrudi.

Natočila jsem k němu hlavu a našpulila naštvaně pusu. Jak ráda bych mu řekla, ať mě nechá na pokoji, ale vzhledem k tomu, že nás slyšela téměř celá naše famílie, jsem to nemohla udělat. Jeho výraz se rovnal takovému tomu typickému pohledu aneb „prokouknul jsem tě“ a rozpaloval mě až do morku kostí. Je možné, že muž… upír, který se mi dříve tolik líbil, se mi ani poté, co jsem zjistila, že se změnil k horšímu, nemůže zprotivit? Teď, když jsme se viděli takhle naživo, jsem po něm prahla ještě víc. Byla jsem na sebe tak naštvaná, ale reakcím mého těla jsem neuměla rozkazovat.

„Jak ses o nás vůbec dozvěděla?“ zeptal se. Ta zvědavost v jeho hlase nebyla drzá, právě v tu chvíli, kdy se tak mile zvědavě zeptal, se mi zdál naprosto normální. Žádný úšklebek, žádné svádění, žádné nevhodné polibky… Byl zkrátka jako jeho rodina. „Myslím o upírech.“

Vylekaně jsem se rozhlédla kolem nás, jestli to někdo neslyšel, ale lavice byly daleko od sebe a jelikož dvě lavice kolem nás seděli jenom kluci, děvčata, která se na nás zvědavě a naštvaně dívala, měla smůlu.

„Všímala jsem si drobností, připadali mi jiní, ale nechtěla jsem vyzvídat. Jednoho dne, kdy jsem u nich byla na návštěvě, se jim asi zkrátka nevedlo, protože přede mnou udělali tolik… uklouznutí. A pak jsem si šla nakrájet jablko…“ Ušklíbla jsem se, když jsem si vzpomněla na ten den. „Carlisle řekl, že my chtějí něco říct, já zvedla hlavu s tím, ať tedy mluví, a řízla jsem se do prstu. Víš, měla jsem zrovna nohu v sádře, takže když jsem viděla ty jejich černé oči, ztuhlé postavy… byla jsem trochu nervózní z toho, že bych nedokázala v případě nouze utéct. Samozřejmě, pak mi vysvětlili, kdo jsou, a já se nebála. Chovali se ke mně o tolik líp, než kdejací lidé, že jsem nebyla schopna strachu.“

S ním se povídalo tak hezky, když se nepřetvařoval. Bylo to snadné jako dýchání. Všechno nasvědčovalo tomu, že – jakkoliv to zní sentimentálně – Cullenova rodina je prostě můj osud.

Edward se nijak nezaškaredil, o nic se nepokoušel, jen mi naslouchal. „A jak jste se…“ Výmluvně pokrčil koutky.

Chápavě jsem kývla. „Jsi zvědavý, proč riskovali celou hru na lidi a pro lidi kvůli ubohému člověku, viď?“

Překvapeně zamrkal a pak se omluvně usmál. Ještě něco zašeptal, ale bylo to příliš potichu, abych to slyšela. Myslím, že to bylo něco jako: „nejsi ubohá“, ale tomu se mi nechtělo věřit. A tak jsem mu řekla, že tyhle odpovědi si bude muset sehnat sám, protože ani já sama nevím, co na mě viděli. O Charliem jsem mu nic neřekla, i když jsem si byla jistá, že na tohle je zvědavý asi nejvíc – jak došlo k adopci. Jenže to bych musela i vysvětlovat, co se tátovi stalo, musela bych říct i to s mamkou… a upřímně, přestože se teď choval hezky, neměla jsem nejmenší chuť se mu s něčím takovým svěřovat.

Ozvalo se drnčivé zvonění oznamující, že hodina konečně začíná, a tak třída trochu utichla. Doufala jsem, že to znamená i konec naší debaty. Přiznávám, povídání s ním bylo hezké, ale nikdo nemohl vědět, kdy se zase vrátí k té své hře, jejíž pravidla jsem zatím neznala.

Profesor naběhl do třídy s tím, že nám dnes pustí dokument, a tak vložil videokazetu do přehrávače, přejel zrakem po třídě, přivítal mě – v duchu jsem mu děkovala, že mě nenutí se představit – a zmáčknul play. Ten film mi byl povědomý… O pár minut později jsem zjistila, že nám ho pouštěl už profesor Banner ve Forks, pár dní před naším odjezdem. Nechala jsem tedy oči přilepené na obrazovce, ale mysl mi zabloudila někam naprosto jinam. Konkrétně asi tak deset centimetrů nalevo od místa, kde jsem seděla.

A náhle se přede mnou objevil papír, na kterém byla jedna věta popsaná tím nádherným krasopisem, kterým jsem viděla nápis Esmeiny oblíbené. Překvapeně jsem se podívala na Edwarda, ale ten se díval dopředu. Zkontrolovala jsem ještě učitele, jestli si ničeho náhodou nevšimnul, ale ten byl plně zabraný do nějakých papírů, co měl před sebou.

Vzdychla jsem a sklonila se k psaníčku.

Proč jsi nikomu neřekla o tom ránu? stálo tam.

Zmateně jsem nakrčila obočí a odepsala: Vždyť jsi mi to přece řekl.

Odpověď přišla rychle. Myslela jsem, že mě neposlechneš. Taky jsem čekal, že se s tím pochlubíš spolužákům.

Zdvihla jsem obočí. To má o mně takové mínění? Nikoho tady neznám. A stejně bych to neudělala.

Edward se na list papíru chvíli díval, a pak zbrkle odepsal. Proč ne? Většina lidí by to udělala.

Možná nejsem většina. Nejsem tahle holka. Navíc, kdybych se pochlubila škole, zjistili by to i oni a to jsi přece nechtěl. Nechápala jsem, oč mu jde. Musel přece čekat, že ho poslechnu, i když důvod, který mi k tomu udal on, bych klidně ignorovala.

Myslel jsem, že to řekneš i jim.

Ale oni by potom byli smutní a to nechci.

Docela nesobecké.

Na to jsem nic neodepsala, protože co jsem měla říct? Díky? To těžko. Ale napsala jsem něco jiného: Když tedy nechceš, aby o tobě měli špatné mínění, proč jsi to udělal?

Chtěl jsem.

Zavrtěla jsem nad ním hlavou a papírek zmuchlala. Už jsem nestála o žádné diskuze. Jak moc jsem ale chtěla dodat otázku, proč dělá něco, z čeho není šťastný ani on sám...

Jakmile skončila hodina a začaly vrzat židle, učitel ještě dodal, že máme udělat společný projekt ve dvojicích, jak sedíme. Jelikož jsme dělali člověka, měli jsme za úkol si vybrat cokoliv týkající se toho. A já mohla jen tajně doufat, že Edward nebude chtít dělat nic o pohlavním styku…

„Ostatní už jsou v jídelně?“ zeptala jsem se ho, když jsme se o pár minut později drali přeplněnou chodbou k právě zmíněné místnosti. Byla jsem nesvá, protože na mě bylo upřeno více párů očí.

Přikývl. „Všichni.“

Bylo mi jasné, že s námi nebude sedět. Pravděpodobně si sedne k Char nebo Chloe… Ušklíbla jsem se. Ale když jsme s jídlem na tácech odcházeli od výdejního okénka, namířil si to právě ke stolu, kde ostatní seděli. Byla jsem překvapená, ale snažila jsem se nedat nic znát. Když jsme přicházeli, Alice s Rose si vyměnily významný pohled a Jasper přimhouřil oči. A já byla naprosto mimo.

„Jak to, že dnes nesedíš… s někým jiným?“ zeptala se Alice, ale nebyl to útočný tón, spíš podezřívavý.

Edward pokrčil rameny. „Chtěl bych sedět se svou rodinou.“ Jak jsem se tak na něj dívala, očima při té větě mimoděk střelil do mého obličeje a hned zase zpátky. Co to tady zkouší?

Sklopila jsem pohled k jídlu a pokusila se zaměstnat mou mysli něčím jiným, a tak jsem do sebe házela zeleninu na nějaký podivný mexický způsob a snažila se přemítat, jak je to jídlo odporné, a jak se těším, až mi něco uvaří Esme. Přemýšlela jsem o hloupostech, ale alespoň jsem na chvíli nemyslela na Edwarda.

„Tak co jsi vůbec dělal celá ta léta?“ ozvala se náhle Rosalie a já se po ní po očku podívala. Vypadala skutečně zvědavě, chtěla vědět, čím zabíjel čas, ale její výraz prozrazoval i jisté známky napětí – a nebylo těžké uhádnout, oč jde. „Kromě tvé… Ehm, nové záliby.“

Ušklíbla jsem se. Nikdo nevěděl, jak zformulovat Edwardovu nynější zábavu. Před chvílí Alice, teď Rose. Byla jsem si jistá, že i ostatním to dělá problémy.

„To samé jako s vámi,“ přiznal a já si periferním viděním všimla, jak Alice nakrčila obočí, a hned jsem si domyslela, že řeší záhadu toho, že Edwarda neviděla ve svých vizích, i když podle něj dělal to samé – ale měla pravdu, když tenkrát říkala, že ho nevidí možná proto, že už je od nich na míle vzdálený duševně; sice to nebyla úplná pravda, ale člověk nikdy neví…

„Když jsem vás opustil, chvíli jsem se jen tak toulal,“ pokračoval. „Šel jsem do Denali, ale hned první večer jsem si uvědomil, jak špatná volba to byla, protože Tanya se rozhodla, že do toho půjde naplno. Pak jsem se přemisťoval dál, myslím, že jsem ani moc nevnímal, kam vlastně jdu. Potkal jsem pár přátel… a po pár letech začal znovu chodit do školy. Chvíli jsem učil na vysoké, pak na střední a jinak funguju coby student.“

Nikomu nemohlo ujít, jak rychle přešel tu část o přátelích, a já si říkala, jestli náhodou tady není ta trhlina.

„A vy? Kde jste všude byli?“ zeptal se a všem se podíval do tváře. Teprve, když zakotvil na mém obličeji, jsem si uvědomila, že mám loket na stole, podepřenou bradu a zírám na něj. Rychle jsem se vrátila do normální polohy, ale moje tváře byly rozpálené do ruda. Vstala jsem a šla odnést tác, doufajíc, že se rychle rozmluví a nebude žádné ticho, kdy by se na mě mohl podívat.

Když jsem se vrátila, rozhovor byl – k mému potěšení – v plném proudu.

„Kate? A co je zač?“ ptal se zrovna Edward, zatímco jsem si sedala na židli vedle něj. Založila jsem si ruce na prsou a mlčky poslouchala, o čem si povídají.

Zjistila jsem, že řeč je o jakési Kate, která patří k té Tanye a Denaliovým na Aljašce, o kterých mluvil před chvílí. Tahle Kate se zamilovala do nomádského upíra Garretta, který se kvůli ní dal na „vegetariánskou stravu“. A tak mi nepřímo prozradili, že se přestěhovali právě z Aljašky do Forks. Tudíž hovor se pak nasměroval do městečka, kde jsme ještě před nedávnem všichni bydleli.

„A tam jsme poznali Bellu,“ zakončil vyprávění Jasper, jak se v průběhu hovoru střídali. „Napřed to vypadalo, že budeme muset podepsat nějakou smlouvu, že se ji nechystáme zabít nebo tak, ale nakonec – „

„Cože?“ vyhrkl zmateně Edward.

„To byl vtip,“ osvětila jsem mu. „Moc jsem jim totiž nevěřila – pět nových lidí na naší škole, kteří se přestěhovali do nejdeštivějšího městečka ve státech, straní se od lidí a najdou si jeden jediný střed zájmu a zrovna tu nejméně zajímavou, introvertní a nejméně oblíbenou holku na škole.“ Našpulila jsem rty a zavrtěla hlavou. „Ne. Nechápala jsem to.“

Alice, Rose, Jasper i Emmett se tiše zasmáli a Edward se lehce pousmál. Náhle otočil hlavou a někam se zadíval, načež se obrátil zpět a vzdychl. Podívala jsem se směrem, jakým se díval, a spatřila trojici dívek, které se na něj vyčkávavě koukaly.

„Asi půjdu,“ oznámil nám a pomalu vstal. „Uvidíme se po vyučování. Sbalím si nějaké své věci a dám si je do svého starého pokoje. Jsem rád, že mi dovolíte s vámi znovu bydlet.“ Děkovně se usmál a pak se jeho oči zastavily na mých. Byla v nich taková zvláštní potřeba, snad touha. Ale než jsem mohla rozpoznat dřív, otočil se a vydal se k té skupince holek.

Smutně jsem se za ním dívala. Proč jen tu nemohl zůstat?! Chápu, že se svého koníčku jen tak nevzdá, a nečekala jsem, že by snad po tom ranním polibku náhle zapomněl na všechny ostatní – už vůbec ne, když jsem se líbala téměř poprvé – ale mohl si alespoň uvědomit, že mám nějakou úctu a nechat si to na později, až bych u toho nebyla. Takhle to bolelo víc. Vědět, že jsem ráno byla jen zpestření, protože chtěl, a teď se objevily ty lepší, tak už jsem zase vzduch.

Ucítila jsem dotyk na ruce a vzhlédla jsem od Edwarda, který právě odcházel z jídelny ve společnosti těch tří krasavic. Alice se na mě lítostivě usmála a já zamrkala, abych potlačila slzy.

Zhluboka jsem se nadechla. „Tak bychom si dneska mohli zahrát člověče, co říkáte? Nebo klidně upíre, nezlob se.“ Pokusila jsem se změnit téma. A očividně to fungovalo, protože Emmett hned najel na známou vlnu. Vnímala jsem je jen tak okrajově, protože jsem měla před očima stále Edwarda, jak vychází z místnosti s jeho obvyklou společností. Stále jsem si uvědomovala ten ranní polibek a vzpomínala na ty hezké pocity, co ve mně vyvolal. Jenže jsem také věděla, že už mu nesmím znovu podlehnout. Je teď jiný, a dokud nezjistím, proč se tak chová, musím si držet odstup, protože nikdo neví, čeho je schopný. Ano, zastávala jsem názor, že by neudělal nic proti ničí vůli, který navrhla Rose, ale stále jsem viděla ten jeho odhodlaný pohled z včerejšího rána, kdy mě natlačil na dveře auta, absolutně nevnímajíc to, že se mi to vůbec nezamlouvá.

Nešťastně jsem přivřela víčka a snažila se poslouchat Emmetta a Jaspera, jak horují nad různými hrami, které bychom si mohli někdy zahrát.

Autor: BellaSet (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Každá sukně dobrá - 15. kapitola: