Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Každá sukně dobrá - 1. kapitola

tw


Každá sukně dobrá - 1. kapitolaEdward odešel od Cullenových. Celá rodina z toho byla špatná, ale světlo do jejich existence jim přinesla plachá, osamělá dívka jménem Isabella, která se po několika týdnech stane členem rodiny a přijme příjmení Cullenová jako nově adoptovaná dcera Esme a Carlislea. Cullenovi se v plném nasazení stěhují do jiného města, kde je čeká překvapení v podobě jejich ztraceného syna a bratra… Jenže co když Edward už není ten okouzlující gentleman, co býval, ale chlípník, který se otočí za každou sukní? A co když ho vyprovokuje ještě víc to, že o něj mladičká a nevinná Isabella nejeví vůbec žádný zájem, plus fakt, že je pod ochranou jeho vlastní rodiny?

 

1. VIZE

Alice:

Nové město. Nová škola. Stejný děj.

Bylo to stále to samé, nic se neměnilo. Noví spolužáci na nás budou stále koukat s obdivem i respektem, sestřičky v nemocnici budou stále nahánět Carlislea, Esme bude dostávat stále nové zakázky… Před několika lety bych k tomu nahánění zařadila i Edwarda, ale ten byl teď bůhvíkde. Občas jsem měla nějaké vize, ale byly tak nepodstatné, že jsem akorát ostatním oznámila, že v pořádku, a oni věděli, že nemá cenu se dál vyptávat. Nic víc jsem totiž říct nemohla. Většinou to byly okamžiky z lovu, nebo když se šel jen proběhnout do lesa – vypadalo to, že jsem dostávala vize pouze činností, které jsme dělali společně, což jsem nechápala. Copak nechodil do školy a neodmítal dál otravné puberťačky? Všichni jsme věděli, proč odešel, on sám nám to řekl. Přesně jsem si pamatovala ten den, kdy se rozhodl…

 

Vlétla jsem do dveří a zoufale a nahněvaně se na něj obořila. „To přece nemůžeš! Patříš k nám, navždycky!“

Věnoval mi smutný pohled. „Alice,“ vzdychl.

Zaťala jsem čelist v hluboké bezmoci. „Žádná Alice! Víš, jak mi bylo, když jsem tu vizi dostala?! To nám nemůžeš udělat, to nemůžeš udělat ani sobě! Vzpamatuj se!“ Věděla jsem, že je to pro něj těžké, ale tohle prostě… to se nesmělo stát.

„Já už se ale rozhodl,“ oznámil mi a zmučeně vydechl, když se celá rodina seběhla do obýváku. Vyburcoval je můj rychlý odchod z lovu, který jsme podnikli všichni, kromě Edwarda.

„Co se tu děje?“ zeptala se zvědavě Esme a znepokojeně se dívala střídavě na mě a na Edwarda.

Edwardovi po tváři přelétl stín bolesti a on si přejel rukou po obličeji. „Odcházím.“

Pět hlasů současně vyhrklo: „Cože?“

„Už to tady nezvládám,“ vysvětloval, zatímco se Carlisle přemístil k Esme a zachytil ji pevně kolem pasu, protože vypadala, že každou chvílí padne k zemi zoufalstvím. „Nemáte tušení, jaké to je vidět vás, takhle zamilované a nemít… nikoho. Víte, jak to myslím, a proto mi přijde jako jediné řešení na pár let odejít. I pro mě je to těžké, ale já jinak nemůžu.“

„Edwarde, ne,“ zašeptala Esme velmi tiše.

„Je mi to líto, mám vás rád,“ řekl nám, pousmál se a v příští chvíli zmizel z domu. Esme se otočila čelem ke Carlisleovi, zabořila mu tvář do košile a hlasitě vzlykala. Jasper si šel sednout na pohovku a já se k němu po chvíli přidala, sedla jsem si k němu na klín a pevně ho objala. Rosalie s Emmettem stáli také v objetí a nikdo z nás nemluvil. Edward nám bude velmi chybět, ale hlavní bylo, že žije… někde. Horší by bylo, kdybychom ho ztratili navždy.

 

Zavtěla jsem lehce hlavou a seběhla ven, kde na mě všichni čekali. Nasedla jsem do auta a chtěla říct, že můžeme, ale zastavila jsem se uprostřed slova, protože v mé hlavě se objevila nová, nečekaná vize.

Mladá dívka jela svým červeným autem, které vypadalo, že se každou chvíli sesype, po silnici, když v tom najednou motor zhasnul a ona zůstala uprostřed prázdné silnice stát. Věděla jsem přesně, kde je to místo, kde zastavila, když jsme sem předevčírem přijížděli, jeli jsme kolem – bylo to na kraji města, kus od poslední domu, ale zároveň kus od dalších domů.

„Alice, co to bylo?“ zeptal se Jazz a chytil mě naléhavě za ruku.

„Já… nemám tušení,“ řekla jsem popravdě. „Nevím, proč, ale něco mi říká, že ta vize je důležitá.“ Proč jsem viděla naprosto neznámou dívku a proč mám pocit, že bych jí měla pomoc? Máme se přece lidem stranit. „Emmette, prosím tě, jeď silnicí, kterou jsme sem přijížděli, ne tou, která nás zavede přímo ke škole. Když tak to objedeme.“

Emmett na místě řidiče pokrčil rameny a podle mých pokynů se vydal tou cestou. Byla jsem zmatená a Jasper to vycítil, a tak mi kreslil na ruce palcem uklidňující kroužky. Naprosto jsem to nechápala. Normálně nemívám vize o cizích lidech, jen o těch známých. A když už o cizích, tak musí nějak souviset s námi… Jenže tu dívku nikdo z nás v životě neviděl, o tom jsem si byla jistá, takže to znamenalo jen to, že bude nějak důležitá pro naši budoucnost.

Emm na to řádně šlápnul, takže jsme za chvíli skutečně byli na tom místě. Ta dívka měla dlouhé, rovné a hnědé vlasy, které jí sahaly téměř k pasu, a byla nezvykle bledá. Něco v jejím obličeji ukazovalo jisté známky nejistoty a plachosti, ale to mohlo způsobovat to, že má rozbité auto. Emmett výrazně zpomaloval, a jelikož naše auto jelo opravdu tiše, vůbec si nás nevšimla. Přední kapotu auta měla otevřenou a zoufale do ní hleděla, mobil měla přiložený k uchu a nervózně poslouchala vyzváněcí tón.

„Bello, co je? Mám práci,“ ozval se z telefonu mužský hlas. Takže Bella…

Dívka sebou cukla, jemně si odkašlala a pak promluvila: „Tati, myslíš, že bys mohl pro mě sjet? Rozbilo se mi auto uprostřed cesty a já u sebe nemám žádné peníze na odtahovku ani opraváře, navíc tady nic nejezdí.“ Rozhlédla se po silnici a překvapeně rozšířila zorničky, když spatřila naše přibližující se vozidlo.

„Alice, co to má znamenat?“ zeptala se mě Rose zmateně.

„Já nevím, viděla jsem ji ve vizi – a tahle byla taková ta… naléhavější. Jako by mi chtěla ukázat, že pro nás bude ta dívka důležitá. Myslím, že bychom ji měli poslechnout.“

Rosalii se to nelíbilo, lidem nevěřila, ale to nikdo z nás, ačkoliv jsme se snažili zapadnout mezi ně.

Muž v telefonu si hlasitě odfrkl. „Ty mě neslyšíš, že mám práci? Musím přece nějak vydělávat, když ty toho nejsi schopná!“

Bella se kousla do rtu. „Ty víš, že za ten incident u Newtonů nemůžu. Já to opravdu neukradla.“ Z jejího hlasu, očí a rysů obličeje se zračila neuvěřitelná upřímnost, takže jsem dost nepobrala slova jejího otce.

„Bello, už toho mám dost! Stálo mě moc námahy to uhrát a oba dobře víme, že sis málem zničila celou pověst ve městě jenom kvůli pitomé krabičce cigaret.“

„Vždyť víš, že nekouřím,“ bránila se vehementně, ale nebylo jí to moc platné.

„Už se o tom nehodlám bavit,“ utnul ji její otec. „Zkrátka teď nemám čas, tak si nějak poraď, jsi přece dospělá.“ A zavěsil.

Nevěřícně jsem zakroutila hlavou a zamračila se, když jsem viděla, jak si Bella otřela slzu, která se jí kutálela po tváři. „Nevím, jak vy, ale já jdu za ní. Ona nás potřebuju a my asi budeme potřebovat i ji, jinak tu vizi nechápu.“

Emmett zastavil a já vylezla z auta. Bella se po mně vyděšeně otočila, přešla rychle dopředu, zavřela kapotu a vlezla do auta, předstírajíc, že mě nevidí. Bála se mě. To jsem vycítila i bez Jazze.

Zaklepala jsem na okénka jejího vozidla a počkala, až se na mě podívá. Zhluboka se nadechla, její srdce uhánělo světelnou rychlostí a zvedla ke mně zrak. Mile jsem se na ni usmála a ona překvapeně zamrkala, při čemž otevřela dveře a vylezla zase ven.

„Ahoj, nepotřebuješ pomoct?“ zeptala jsem se.

Polkla. „A-ahoj. No, já… já nevím. Asi ano. Auto mi přestalo jet.“ Plaše se kousla do rtu. Bylo mi jí líto – její otec ji zjevně neměl nijak v oblibě a dával jí to najevo, navíc byla nějak nezvykle nesmělá a nedůvěřivá, což mohlo znamenat jedině to, že se jí v minulosti něco přihodilo. Možná.

Otočila jsem se zpátky k rodině a zamávala na ně, při čemž jsem tiše zašeptala: „Rose“, aby věděli, koho volám.

Šlo to všechno hladce, Rosalie byla odborník, takže věděla okamžitě, oč se jedná, a za několik minut bylo auto v pořádku. Nebylo to nic, nač by bylo třeba nějakých nástrojů, a Rose se ani neumazala. Bella byla zprvu trochu v šoku – buď z toho, jak Rose vypadá, nebo z toho, že jí jde pomoct dívka. A pak neustále děkovala.

Rosalie si v lidském gestu oprášila ruce a usmála se na Bellu. „Hotovo.“

„Děkuju moc, vůbec nevím, co bych si bez vás počala,“ děkovala horoucně. „Kolik mě to bude stát? Teda, nejsem si jistá, kolik toho u sebe mám, ale určitě něco najdu…“ Otočila se, aby sáhla do auta pro kabelku, ale já ji zarazila.

„Přece bys za takovou maličkost neplatila,“ pověděla jsem jí tiše, jak jsem byla naprosto unesená z její povahy – akorát byla hrozně plachá, to mě dost zaráželo, bála se všeho kolem sebe. „Mimochodem, jsem Alice.“

„Bella,“ představila se a přijala mou napřaženou ruku. Postupně se seznámila i s Rosalií a Emmett s Jasperem také nezůstali pozadu, i když si Bellu prohlíželi nedůvěřivým pohledem, věděla jsem, že se za tím skrývá pouze nevyřešené tajemství, proč se objevila v mé vizi. Nikdo z nás nemohl popřít, že to bylo zkrátka nevinné, křehké stvoření, které se z nějakého důvodu bojí světa.

„Děkuju ještě jednou, ale teď už musím do školy,“ oznámila nám.

„To se tam pravděpodobně uvidíme,“ zahlásil Emmett a usmál se na ni tím svým rošťáckým úsměvem.

Bella se pokusila o úsměv, který doprovázel jisté známky zmatenosti.

„Přistěhovali jsme se sem nedávno, dnes nastupujeme poprvé,“ vysvětlil Jasper a já si s ním automaticky propletla prsty. Bella sjela pohledem níž na naše ruce a oči jí zjihly a pousmála se. Pak k nám zvedla zrak.

„Tak se tedy uvidíme a omlouvám se, že jdete kvůli mně pozdě,“ zamumlala a nastoupila do auta. Vypadalo to, jako by od nás chtěla rychle prchnout. Nastartovala, a ačkoliv se určitě snažila z náklaďáčku vymáčknout víc, pomalým tempem od nás odjížděla.

Nakrčila jsem obočí, naklonila hlavu na stranu a přemítala, co může mít sakra za spojitost s námi.

„Co to bylo?“ zašeptala Rose.

Zhluboka jsem se nadechla. „Myslíte, že může mít co do činění s Edwardem? Jinak si nedokáži představit, jak by s námi mohla být spojená.“

Všichni tři najednou zavrtěli hlavami.

„Pak tedy nevím,“ vzdychla jsem.

Nastoupili jsme do auta a mlčky jeli ke škole. Emmett ale kousek od parkoviště začal uvažovat nahlas.

„Co když vůbec není tak plachá, jak vypadala? Možná že i ten její otec ji odhadl správně. Třeba se nás bála jenom proto, že z nás cítila respekt a nebezpečí. A ten pohled, co věnovala Alici a Jazzovi, mohl svědčit o tom, že si třeba vzpomněla na svého kluka…“ Emmett to začal řešit jako v nějakém filmu o záhadách…

Jasper pomalým pohybem zakroutil hlavou ze strany na stranu. „Ne, Emmette, z ní strach sálal na kilometry daleko. A při pohledu na nás s Alicí se jí zmocnil smutek. Když na ni otec křičel, byla zoufalá a cítila bolest. Žádné hezké pocity v ní nebyly – kromě vděčnosti, přátelskosti a ochotě. A cítila bezmeznou nedůvěru a váhavost.“

„To bude tvrdý oříšek,“ zašeptala jsem.

„A předpokládám, že my se budeme snažit jí pomoci a skamarádit se, viď?“ opáčila Rose, ve tváři smířený výraz.

Přikývla jsem. „Samozřejmě.“

 

Bella:

„Omlouvám se, že jdu pozdě. Auto se –"

„Dobře, sedněte si, slečno Swanová, ať se to víckrát neopakuje,“ přerušil mou snahu o omluvu učitel a ukázal na mé místo v poslední lavici u okna.

S červenými tvářemi a sklopeným pohledem jsem se šla posadit, pozorně sledujíc mé kroky. Zakopnout před třídou, která na mě zírá, bylo to poslední, co bych si přála. Vyndala jsem si učebnice a tašku hodila na volnou židli vedle sebe. Chvíli jsem sledovala učitelův výklad na interaktivní tabuli, a když jsem zjistila, že je to pouze opakování pro ty, kteří stále nechápou, tak jsem odvrátila hlavu k oknu a dívala se ven.

V tu chvíli jsem si všimla auta, která stálo vedle toho mého. Byl to ten samý červený kabriolet, jehož majitelé mě dnes ráno zachránili. A ti z něj právě vylézali, v obličeji zamyšlené výrazy. Povzdechla jsem si; vypadali tak mile a ochotně. Ale věděla jsem z vlastní zkušenosti, že vzhled mate. Můžou se z nich vyklubat stejně povrchní, sobečtí a nedůvěryhodní lidé, kteří chodili po chodbách naší školy. A já nechtěla riskovat další zklamání. Jedno bohatě stačilo, od té doby už si lidi k tělu pouštět nebudu.

Když zazvonilo, chvíli jsem ještě seděla a přemýšlela. Z nějakého mně neznámého důvodu jsem cítila, že jim můžu věřit, že nejsou jako ostatní, ale jelikož jsem k tomu právě neměla žádné důvody, snažila jsem se ty pocity odehnat.

Zbytek dne jsem byla jako omráčená, nebyla jsem schopná vnímat nic kolem sebe a stále jsem se vracela k těm čtyřem bytostem, co mi tak ochotně přispěchali na pomoc. I kdybych o jejich přátelství začala stát, je vyloučeno, že by mezi sebe přijali oni mě. Naprosto.

A pak přišel čas oběda…


Takže máte za sebou první kapitolu a před sebou pár věcí, co bych vám ráda řekla. :-)
Vím, že kapitola nebyla zrovna nejdelší, věřte mi, jsem si toho plně vědoma. První asi čtyři kapitoly jsou celkem krátké, pak už se to rozjíždí. Dále bych se chtěla obhájit - určitě někomu bude vrtat hlavou, proč z Belly pořád dělám vyvrhela společnosti. Zkrátka a dobře, takhle vpasovávám sebe samou do povídek. Protože s Bellou to vždycky dobře dopadne a v našem světě není nic vzácnějšího než naděje. :) Snad mou povídkou hned nepohrdnete. Další důvod je ten, že všechnu svou tvorbu píši pro sebe. Každá sukně dobrá je dopsaná už asi měsíc nebo dva. Hodně jsem váhala, jestli ji tady začnu vydávat, protože je dost oddechová a mohla by někoho nudit, ale pak jsem si uvědomila, že by také někoho mohla bavit, a rozhodla jsem se ji začít vydávat. A musím se bránit; nejsem žádný sadista, abyste si nemysleli, když v jedné povídce je Bella šikanována spolužáky a tady vlastním otcem - jak jsem řekla, píšu to pro sebe, tady jde o princip. ;) 
Miluju Cullenovy, takže právě oni jsou hlavními postavami v této povídce stejně jako Bella a Edward, ale ten se objeví přibližně ve 13. kapitole. 

Děkuji předem za komentáře - ať kladné nebo záporné.


Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Každá sukně dobrá - 1. kapitola:

« Předchozí   1 2 3 4
2. Jana
23.07.2013 [17:14]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

1. Deny
23.07.2013 [17:09]

Ja som sa zaľúbila na prvý pohľad (na prvé čítanie, ale to je jedno Emoticon Emoticon Emoticon ), takže určite sa teším na pokračovanie... Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

« Předchozí   1 2 3 4

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!