Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Každá lež jednou skončí - 9. kapitola

27.03.2010 (13:00) • Anamor8 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3157×

9. kapitola – Poslouchej mě, Edwarde!

Neběželi jsme ani moc daleko a já ho skoro doběhla. Asi si myslel, že to vzdám. Měla jsem ho už na dohled. To mě popohnalo a já ještě víc přidala. Nemohla jsem ho nechat odejít bez toho, abych mu řekla konečně pravdu. Dlužila jsem mu ji už dlouho a dobře jsem si to uvědomovala.

„Edwarde!“ křikla jsem po něm, ale nic, spíš ještě zrychlil.

„Edwarde, počkej!“ křičela jsem stále.

„Prosím zastav, Edwarde!“ zakřičela jsem už hystericky. Nemělo to cenu, nereagoval. Věděla jsem, kam běžel a já se to rozhodla vzít zkratkou. Rychle jsem se rozeběhla jiným směre. Dobře bylo, že nemohl slyšet moje myšlenky. Rychle jsem se s plánem v hlavě řítila za svou kořistí.

Dostala jsem se na rozcestí kudy musí Edward projít, neváhala jsem a rychle vyskočila na strom. Sedla jsem si na větev a koukala se na cestičku pode mnou. Čekala jsem, až se objeví. Byla jsem schopná udělat vše jen proto, aby neodešel bez vysvětlení. Bylo to pro mě důležité, i kdyby mi nemohl ani poté odpustit, mus el vědět, jak to vše bylo. Musel vědět, že ho potřebuju ve svém životě. Cítila jsem slzy v očích, jenom z pomyšlení, že odejde, mi bylo na nic. Nemohla jsem to dopustit bez boje, a můj boj je donutit ho, aby poslouchal.

Když jsem ho uviděla, jak běží přesně po cestě, po které jsem ho čekala, počkala jsem si, když proběhnul pode mnou. Nečekala jsem na nic a skočila mu na záda. Nečekal to a tak jsem ho srazila k zemi. Přetočila jsem ho k sobě čelem, chytla jsem mu ruce, dala je nad hlavu a nohy přilícovala k zemi svými. Dívala jsem se mu do očí.

„Poslouchej mě na chvíli, Edwarde, prosím,“ zaprosila jsem.

„A zase mi budeš lhát? Budeš mě udržovat při tom, že Bella je už v tuhle dobu stará a má děti? Na to ti kašlu,“ prsknul mi do obličeje.

„Ne, chci ti říct už konečně pravdu. Jen mě poslouchej, prosím. Potom mi budeš moct nadávat, odejít, co budeš chtít. Jen mě chvíli pozorně poslouchej, prosím,“ žadonila jsem stále. Dívala jsem se mu do očí a viděla, jak se sám se sebou pere. Čekala jsem, co mi dopoví a cítila se, jako když sedím na trní, a přitom jsem seděla na Edwardově břiše.
I kdyby nepřikývnul, bylo by mi to jedno.

Prostě bych ho nepustila a začala mu vše vyprávět. Prostě mu to řeknu, ani kdyby to nechtěl slyšet. Dívala jsem se mu do očí a on mě, když konečně přikývnul. Usmála jsem se na něj, ale odmítal ho pustit. Neměla jsem jistotu, že neuteče. Jen jsem si líp přesedla na jeho břiše a pustila jeho nohy, ale stále jsem držela jeho ruce a nakláněla se k němu.

„Všechno, co ti teď řeknu, je pravda. Klidně se zeptej Carlisleho, ten lhát nebude, nebo alespoň jeho myšlenky ne,“ zašeptala jsem a on opět přikývl.

„Dobře tedy, jsem dcera Carlisleho a Esme, a narodila jsem se 13. září 1908. Jsem napůl upír napůl člověk. Rostla jsem rychle, možná až moc. V šesti letech se mi zastavil růst, vypadala jsem už na sedmnáct a přitom mi bylo šest. Byla jsem chytrá díky upíří paměti.

V roce 1918, když mi bylo deset, se Carlisle rozhodl odstěhovat se Chicaga, kde vypukla španělská chřipka. Chtěla jsem pomáhat a tak jsem tátu přemluvila, abych dělala sestřičku. Nejdřív jsem pomáhala nemocným dětem, kde byla Lilly. Byla strašně chytré a veselé dítě i přesto, že umírala. Já… hodně jsem si ji oblíbila a pustila si ji k tělu. Jenže doktoři jí už nemohli pomoci a ona umřela. Sesypala jsem se a nevnímala okolí.

V ten den začal táta mluvit o rodině, co přivezli. Otec zemřel ještě toho dne, ale matka se synem bojují. Mluvil o té matce, která se stará o syna, i když je sama nemocná. Nějak jsem to moc nevnímala, ale poté se jednoho dne stalo něco, co jsem do dnes nepochopila. Já nevím, jak to popsat, prostě jsem najednou pocítila strašnou potřebu jít do nemocnice, něco mě tam táhlo. A já se nechala.“ Šeptala jsem a díval se mu stále do očí a on mě.

„První věc, kterou jsem dostala na práci, byla snídaně, pomáhat lidem s jídlem. A tak jsem se do toho pustila. Ale když jsem na prvním pokoji, do kterého jsem vešla, uviděla tu ženu, jak se pokouší zachránit svého syna tím, že do něj cpe jídlo, dostalo mě to, nikdo jí nepomohl. A tak jsem neváhal a šla za ní. Donutila jsem ji lehnout si na své lůžko a jíst, a já začala krmit jejího syna.“ Před očima jsem viděla Edwarda jako tehdy a pocítila jsem slzy v očích.

„Neměl sílu ani udržet otevřené oči. Když jsem ho dokrmila a chystala se odejít, chytil mě za ruku. Tehdy jsem to brala jako znamení, to on byl důvod, proč jsme se vrátila do nemocnice. Rozhodla jsem se tedy starat se jen o něj a jeho matku. Pustil mě až když jsem mu slíbila, že se vrátím. Usmál se na mě.“ Slzy přetekly a mně to bylo jedno. Edward mě pečlivě pozoroval.

„Přemluvila jsem tátu a starala se o něj i o matku. Myslela jsem si, že mě smrt Lilly poučila, ale nebyla to pravda. Já si k nim oběma vybudoval vztah. Byla jsem jen s nimi a jen s nimi si i povídala. I s tím klukem. Neměl sílu, aby odpovídal, ale já chtěla, aby věděl, že jsem tam s ním. Myslela jsem na ně ve dne i v noci. Byla jsem jak posedlá. Jednou jsem se od nich nechtěla vzdálit a zůstala i přes noc. I když mě našel táta a vynadal mi, abych je nechala. Ale já nemohla. A v tu noc se stalo ještě něco. Asi si to už nepamatuješ ale v tu noc jsi se mnou poprvé mluvil a otevřel jsi oči. I když jsi nic neviděl, já ano. Tehdy jsem viděla tvoje krásné zelené oči, cos měl po matce.“ Slzy mi pod návalem vzpomínek tekly proudem.

„Byla jsem tak ráda, že se tvůj stav zlepšuje. Nikdo nevěřil, že tak dlouho přežiješ. Jenže se začala zhoršovat Elizabeth. Jednoho dne, když jsem jí pomáhala, mě žádala - Postarej se o něj, udělej vše, co je v tvých silách, co dokážeš jen ty. Když jsem jí slíbila, že ano, podle mě to vzdala a šla za tvým otcem. Když se ještě víc zhoršila, věděla jsem, co se děje. Lehla jsem si k tobě a čekala na to nejhorší. Potom naposledy udeřilo její srdce. Nezvládla jsem to, bolelo to, a o hodně víc, než jsem čekala. Brečela jsem a nemohla přestat. Bála jsem se, že to vzdáš i ty. Nemohla jsem ztratit i tebe, to bych už nezvládla.

Pak mě napadlo, co když nemyslela, co dokážu já, ale upíři. To byla jediná šance, jak tě udržet při životě. A když jsi začal ztěžka dýchat, nevydržela jsem jen být u tebe a nemoci ti pomoct. Přemluvila jsem tátu, aby tě kousnul a odnesl. A pak, když to udělal, mi došlo, co jsem způsobila. Rozhodla jsem o tvém životě bez tebe, byla jsem jako kat. Nedala jsem ti šanci, bylo to moje rozhodnutí. Moje sobeckost tě mít u sebe.

Byla jsem u tebe celou dobu přeměny, až jsem u jejího konce usnula a probrala se až po týdnu. Esme mi vyměnila jméno na Sam kvůli stěhování. Možná věděla, že budu chtít lhát. Když ses mě v tom lese ptal na Bellu, prala jsem se sama se sebou, ale vyhrál můj strach, že mě budeš nenávidět. Kvůli mně jsi přece upír, a tak jsem lhala. Nechtěla jsem, ale nešlo to, nechtěla jsem o tebe přijít. Jenže jsem se ti pak nedokázala podívat do očí. Já chtěla, aby to bylo jako v nemocnici, moct se s tebou držet za ruku a ne bát se, že mě budeš nenávidět.

Po čase jsem začala být protivná, protože jsi mě naštval. Naštval jsi mě tím, že jsi mě nepoznal. Tolik jsem si přála říct ti pravdu, ale nešlo to, a já se nenáviděla. Omluvám se, ale já nemohla jinak. Esme mluvila teď pravdu, já se obrnila a bála se pustit si tě ještě blíž k tělu, než jsi byl, a pak jsi odešel. Nenáviděla jsem tě za to, trpěli moji rodiče, ale i já. Protože i přes své snahy jsem tě ztratila.

Edwarde, pochop mě. Proto jsem i teď taková, nechci tě pouštět do svého života víc, než jsi. Nechci zase někoho ztratit. Stačí, že každý večer brečím kvůli Elizabeth, nechci zápasit s bolestí a smutkem ještě víc, než musím. Nechtěla jsem a nechci tě ztratit. Omlouvám se ti za tu lež a za to, že jsi kvůli mně upír. Pochopím, když mě budeš nenávidět a proklínat do konce věčnosti.“ Pustila jsem ho a rychle se zvedla. Otočila jsem se a byla připravená jít domu.

Autor: Anamor8 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Každá lež jednou skončí - 9. kapitola: