Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Každá lež jednou skončí - 5. kapitola

17.03.2010 (20:00) • Anamor8 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2589×

5. kapitola – První zádrhel, a ne poslední

Přestěhovali jsme se na sever Kanady. Dál od města kvůli Edwardovi. Esme našla takovou krásnou chatku hluboko v lesích a nechala ji předělat. Nakonec z toho udělal velký palác, ale zachovala tu atmosféru chaty. Nevadilo mi, že jsme dále od lidí v lese, jelikož jsem se ráda toulala.

A to jsem poslední dobou dělala často. Potřebovala jsem čas, být jen sama se sebou, což v domě moc nešlo, pořád tam někdo byl a hlavně tam byl můj největší problém – Edward. Pořád mě jeho přeměna trápila a pořád jsem si to vyčítala.

Edward se s tím, co je, smířil, ale mě to dělalo problém. On měl mít normální život, rodinu, milující manželku a kupu dětí, které by byly krásné jako on.

Tahle budoucnost byla pro Edwarda. I když jsem si ji taky přála, mě souzená nebyla. Já nejsem člověk a on kvůli mně taky ne.

Přemýšlela jsem o tom, proč jsem to udělala. Nechápala jsem své zkratové myšlení. Ale udělala bych to znovu, abych ho zachránila. Bella zůstala v Chicagu společně s Edwardovým lidstvím a Elizabeth. V tuhle chvíli je tu jen Sam, lhářka, která nemá s Bellou nic společného. To jsem teď byla já.

Čas plynul a já stále utíkala před Edwardem do lesa. A když jsem byla doma, tak jsem se mu vyhýbala. Nedokázala jsem s ním být v jedné místnosti sama, nemohla jsem snést jeho společnost, i když jsem po ní tak toužila.

Nevyznala jsme se sama v sobě a ani rodiče se teď ve mně nevyznali. Neznali mě, protože já už nebyla Bella. Moc jsem s ním nemluvila. Esme i Carlisle si ho oblíbili, pomalu se mi zdálo, že ho mají raději než mě. Ani bych se nedivila. Vždyť já jsem lhářka, nedokážu na sebe převzít zodpovědnost a postavit se problému čelem.

Seděli jsme všichni po dlouhé době v obýváku a Edward hrál na klavír. Musím uznat, že hrál dobře, ráda jsem ho poslouchala. Často jsem ho tajně poslouchala, když hrál, taky jsem se na něj ráda při hraní dívala. Hrál božsky, sice smutně, ale skvěle. Většinou jsem seděla ukrytá na vrcholu schodiště. Vždy jsem alespoň na chvíli díky tomu na vše zapomněla a moje mysl nebyla zatěžována, jako když jsem byla sama v lese.

Vše bylo v pořádku do doby, než začal Edward skoro křičet. Vyděšeně jsem se na něj dívala.

„Přestaňte křičet, dost.“ Vyskočila jsem a byla u něj. Klečel na zemi a držel se za hlavu, a prosil, ať jsou ticho. Ale nikdo nemluvil.

„Edwarde, nikdo nemluví,“ řekla jsem a klekla si k němu. Neuvěřitelně jsem se o něj bála, ale nevěděla jsem, jak mu pomoct.

„Mluví, a nahlas,“ nesouhlasil. Dostala jsem ještě větší strach. Je možné, aby se upír zbláznil? V tuhle chvíli jsem si to myslela.

„Co kdo říká?“ ptala jsem se ho.

Edward začal mluvit o věcech, o kterých se nemluvilo. Nevěřícně jsem se na něj dívala. Než vyskočil Carlisle z křesla.

„Čte myšlenky,“ oznámil a já se na něj dívala jako na blázna. Přikázal nám, abychom na nic nemysleli. Když se tak stalo Edward, si oddechl a usmál se na nás.

„Musí si na to jenom zvyknout a bude to v pořádku. Do té doby přemýšlejte potichu a jen o věcech, o kterých smí vědět.“ Při tom se díval na mě. Jasně, nikdy se to nesmí dozvědět.

Po půl hodině se Edward zarazil a koukal se na mě.

„Neslyším tvoje myšlenky.“ Všichni se na mě otočili, ale já pořád přemýšlím.

„Ale já pořád myslím. Máš to rozbitý,“ ohradila jsem se.

„Ne, nemám, slyším Carlisleho i Esme, ale tebe ne. Je něco s tebou.“ Tím mě vytočil.

„Proč má být vždy něco v nepořádku se mnou? Ty tady čteš myšlenky,“ vykřikla jsem, ani pořádně nevím, proč, a vyběhla ven do lesa.

V poslední době jsem hodně podrážděná, ani netuším proč. Jo, protože mě nepoznal, nepoznal, že já jsem Bella. Ano, to bylo ono. Byla jsem na něj naštvaná za to, že mě nepoznal. Opřela jsem se o strom v lese a začala brečet. Za vše mohlo jen to, že neví, že já jsem Bella. Chtěla jsem, aby si vzpomněl, kdo jsem, aby to mezi námi bylo jako v nemocnici, i když nevím, co to přesně bylo, ale já si to přála. Potřebovala jsem to, moci se ho zase dotknou, v klidu s ním mluvit. Toužila jsem dívat se, jak se usmívá a je šťastný, a ne se pořád schovávat v lese.

Byla jsem nakonec ráda, že jsem divná a nemůže mi číst myšlenky. No co, alespoň můžu mít tajnosti. Začala jsem se mu vyhýbat ještě víc a už s ním nepromluvila ani slovo.

Už uplynul nějaký ten čas a Edward se skvěle ovládal, proto se rozhodlo, že bude další stěhování. Carlisle byl zase doktor jak jinak, Esme dělala interiér domu a my s Edwardem si hráli na sourozence Esme. Vše bylo v relativním klidu a pořádku, když v tom jednoho dne Carlisle přinesl Rosalie Hale. Dceru místního skoro boháče. Je známá, teď se měla vdávat za syna ředitele banky. Měla mít rodinu.

Místo toho se z ní stává to co z nás. Edward s tím nesouhlasil, ale já jo. Carlisle ji našel skoro mrtvou na zemi a měl se rozhodnout. Bylo to něco jako u mě a Edwarda. On to ještě nemohl pochopit, jelikož se nemusel rozhodnout, aby někomu zachránil život, nemusel se dívat, jak někdo, koho má rád umírá, a to, aby ten člověk žil, závisí jen na jeho rozhodnutí.

Rosalie byla krásná a taky nepřehlédnutelná, proto jsme se pár dní po její přeměně museli přestěhovat.
Ještě předtím ale zabila ty, co jí to udělaly. Ale udržela se a nevysála je, jen zabila. S tímhle nikdo ani já nesouhlasil, ale co, když je nevysála, je to jedno. Nakonec se mi svěřila, že jí to udělal její snoubenec a jeho přátelé. Bylo mi jí vážně líto, ona si tak přála mít děti a milujícího manžela. A jediné, co jsme jí mohli nabídnout my, je rodina.

Přestěhovali jsme se zase jinam. Už nás bylo zase víc. Rose jsem si vážně oblíbila, nebyla taková, jak vypadala. U ní vážně fungovalo přísloví ´Zdání klame´. Byla naprosto skvělá. Po chvíli si všimla mojí a Edwardovi rivality a nepřátelství. Nechápala to, ani když jsme jí řekla, jak to bylo, podle upravené verze. Já bych to taky tak nechápala, kdybych neznala pravdu, která bolí, ale nesmí vyjít na povrch. Vše klapalo skvěle, jak mělo. Tedy až se jednoho dne stalo něco, co nikdo nečekal, hlavně já ne. Vůbec jsem to nechápala a mrzelo mě to, hodně, protože to byla i moje vina.

Edward se vzbouřil proti zvířecí krvi. Prý že chce žít jako normální upír. Brzdíme ho od jeho přirozenosti, nikdo to nechápal. A hlavně já. Proč tak najednou?

Ale největší ránu mi zasadil Edward při jeho odchodu. Odešel a se všemi se rozloučil. Se všemi krom mě, a to mě zamrzelo nejvíc. Ano, sice jsme moc nekomunikovali, ale přesto se se mnou mohl rozloučit. Ne, já mu nestála ani za blbé ´Ahoj´. Tím mě naštval, ale ještě víc tím, co řekl Carlislemu. A taky tím, že si neuvědomil, jak ho mají on i Esme rádi. Bylo to od něj hnusné a já je musela utěšovat. Tím si ze mě udělal nepřítele navždy. Zlomil mě a moje rodiče taky. To nebylo fér.

Autor: Anamor8 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Každá lež jednou skončí - 5. kapitola: