Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Každá lež jednou skončí - 4. kapitola

14.03.2010 (20:30) • Anamor8 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2512×

4. kapitola – Co bude dál?

Přeměna se chýlila ke konci a Carlisle mě vyhodil, jelikož jsem spala ve stoje. Esme mi pomohla do postele a slíbila, že kdyby něco, vzbudí mě.

Když jsem se probudila, šla jsem do obýváku, kde byli všichni, úplně. Podívala jsem se nevěřícně na Edwarda, ten se zářivě usmíval a jeho oči už byly trochu zlaté. Počkat, zlaté? Nemá je mít celé rudé jako novorozený? Vykulila jsem na něj oči.

„Jak dlouho jsem spala?“ vylítlo hned ze mě, Esme se usmála.

„Skoro týden.“ Vytřeštila jsem oči.

„Co? Ale já předtím spala. Jak to, že jsem byla tak dlouho mimo?“ Skoro jsem vyšilovala. Carlisle se začal smát.
„Vždy jsi spala jen na půl, potřebovala sis odpočinout. A teď už můžeme jet,“ prohlásil a já zase vykulila oči. Co mi tu zase uniká?

„Kam?“ Já mám tedy ráno. No, ono vlastně bylo odpoledne.

„Na Aljašku?“ zkusil to, ale věděl, že nemá šanci. Nikdy! Ne, nechci za tou šílenou Tanyou. Nejde s ní žít v jednom domě a nebo chodit po ulici. Ne, zažila jsem to jednou v životě a víckrát už nechci, ne. Hledala jsem nápad, jak se z toho můžu vyvlíknout. Dívala jsem se po pokoji, až jsem se zarazila na Edwardovi a došlo mi to.

„Zapomeň, k Tanye nejedu, mysli taky na Edwarda,“ odpověděla jsem nakonec a doufala, že to zabere. Prosím, ať mám víc štěstí než rozumu.

„Proč na mě?“ poprvé promluvil. Usmála jsem se na něj jak pako.

„Protože Tanya je otravná krásná upírka a hledá svého pana Dokonalého, kterého vidí v každé hezké tvářičce. A pokud mě zrak neklame, ty do této kategorie patříš. Ale jestli chceš?“ Vytřeštil oči a záporně kýval hlavou jako smyslů zbavený, tomu jsem se zasmála zase já. Bylo jasné, že mám vyhráno. V mysli jsem skákala radostí z této výhry. Tak mám alespoň na několik let pokoj.

Pocítila jsem známé pálení v krku. Signál toho, že bych měla jít na lov. No, přeci jen týden je týden. Stejně je neuvěřitelné, že jsem tak dlouho spala.

„Dohodněte se a já si skočím na lov,“ oznámila jsem a poté vyběhla ven. Chtěla jsem být na chvíli sama i se svými myšlenkami.

Po chvíli jsem si ale všimla svého pronásledovatele a tak jsem vyskočila na strom a čekala. Když byl pod ním, skočila jsem mu na záda. Sice mi může ublížit, ale já to riskla.
Chytla jsem se ho jako klíště.

„Co potřebuješ?“ zeptala jsem se ho do ucha a čekala. Bylo zvláštní mít ho zase takhle blízko. Pocítila jsem divný pocit, ale vnímala jsem ho jen okrajově.

„Slez ze mě,“ poprosil a já seskočila a sedla si na kámen, otočil se ke mně čelem a koukal na mě. Podívala jsem se mu do očí. Bylo vidět, že váhá, rozhodla jsem se ho popostrčit.

„Co pro tebe můžu udělat?“

„Když jsem se ptal na nemocnici, řekli mi, že mi to můžeš říct jen ty. A tak se ptám, kde je Bella?“ On mě nepoznal. Určitě mu řekli, že jsem Sam. Cítila jsem smutek a možná i bolest z toho, že mě nepoznal. Kdo by řekl, že bude taková prkotina tolik bolet, a že na tom bude záležet, a ke všemu mně. Ale ano, chtěla jsem, aby mě poznal, ale sám. Smutně jsem si povzdechla a dívala se do země.

A teď babo raď, co mám dělat? Říct pravdu? Ale já nevím, co k němu cítím a co on ke mně. Co když mě bude nenávidět, protože díky mě je upír. Co mám dělat? Nechci, aby mě nenáviděl a vyhýbal se mi. Proč je život tak složitý, proč to odnesu vždy já? Nakonec jsem se tedy rozhodla. Začneme na novo.

Nikdy jsem moc dobře neuměla lhát, ale teď jsem doufala, že umím alespoň trochu.

„Carlisle z tebe udělal upíra, protože to chtěla Bella. Nechtěla, abys umřel, navíc to slíbila i tvojí matce,“ odpověděla jsem a aby mi věřil, podívala jsem se mu do očí.

„Kde je?“ Super, co teď? Moje mozkové závity pracovaly na plné obrátky a rychle vymýšlely, co mu říct, aby tomu uvěřil.

„Pryč, předala nám tě se slovy ´Zachraňte ho´. Poté odešla a řekla, ať ji nehledáme ani my, ani ty.“ Měla jsem chuť si za to nakopat zadek, ale co jsem měla dělat? Musím Bellu navždy smazat ze svého i jeho života, musíme začít na novo, bude to tak lepší, doufám.

Edward vypadal smutně a jen přikývl. Měla jsem na sebe vztek, ale nevezmu to zpátky. Pravdu mu neřeknu, alespoň zatím ne. Vydali jsme se společně na lov.

Celou dobu mi to, co jsem mu řekla, vrtalo hlavou a mrzelo mě to. Jak můžu takhle lhát? Ale moje přesvědčení, že je to dobrá věc, se nezměnilo. Musela jsem to udělat, i když toho lituju.

Ulovila jsem jednu srnku a pak se dívala na Edwarda, který ulovil dvě. Je novorozený, má větší apetit.
Když jsme se vrátili domů, naše osobní věci byly zabalené a čekalo se na nový začátek, opět… Ale nevypadalo to, že by to někomu vadilo. Všichni vypadali spokojeně a šťastně, tak proč já taky nebyla a jen to předstírala? Necítila jsem se dobře, pořád mě užíral pocit viny a to, že jsem lhala.

Nenávidím lhaní a teď se na mě koukněte, lžu, až se mi práší od pusy.
Už byla tma tak jsme mohli odjet nepozorovaně. Nevěděla jsem kam, ale bylo mi to jedno. Pořád jsem přemýšlela nad Elizabeth. Osobou, kterou jsem měla za tak krátký čas ráda jako svou mámu. Při vzpomínce na ni mi začaly téct samovolně slzy.

„Sam, jsi v pořádku?“ zeptal se starostlivě Edward, který seděl vedle mě.

„To je dobrý, jen se mi bude stýskat. Měla jsem to tu ráda, stejně jako spoustu lidí,“ špitla jsem. Další lež, i když jen poloviční.

Ponořila jsem se do svých myšlenek týkajících se Elizabeth. Mohla vědět, co jsem zač? Jak věděla, že ho dokážu zachránit? Honilo se mi to vše hlavou, neznala jsem na nic z toho odpověď a to mě štvalo. Nemám ráda záhady. Podívala jsem se na Edwarda, který seděl vedle mě a koukal se ven.

Byla to její dokonalá a snad ještě krásnější kopie, i teď byl celá ona, i když byl bledší a měl jiné oči. Ty mě mrzely, jelikož ty jeho zelené byly neodolatelné. Zavřela jsem oči a viděla jeho původní barvu. Tu krásně zelenou, ve které jsem se pohledem topila a bylo mi to jedno. Dál jsem přemýšlela. Nad budoucností, nad tím, co se stalo, co to pro mě znamená. Jak to vše Edward zvládne? Zatím se drží, ale na jak dlouho? Zjistí někdy, kdo ve skutečnosti jsem? Jak to bude mezi námi vypadat? Obnoví se někdy to pouto, co jsme měli spolu v nemocnici, i když nevím, co to bylo? Přála jsem si, aby to mezi námi bylo jako v nemocnici, hodně jsem si to přála. Co bude dál? To je otázka, na kterou neumím odpovědět a proto mě to trápí, hodně trápí.

Autor: Anamor8 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Každá lež jednou skončí - 4. kapitola: