Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Každá lež jednou skončí - 1. kapitola

07.03.2010 (15:30) • Anamor8 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3474×

Prolog:
Nikdo:
Existoval upír, který odmítal živit se lidskou krví a místo toho požíval zvířecí. Naučil se ovládat svůj chtíč a stal se doktorem. Jmenoval se Carlisle Cullen. Stal se z něj skvělý a uznávaný doktor, ale díky svému upírství a věčnému mládí se musel často stěhovat. Dlouho proplouval tímto světem sám, dokud jednoho dne nenarazil na ženu, která se chtěla zabít. Zabránil jí v tom a začal si s ní povídat. Jmenovala se Esme a nedávno jí zemřelo dítě. Proto chtěla ukončit i svůj život. Snažil se jí pomoc, nechtěl, aby se jí něco stalo, měl ji rád.

Jenže měl tajemství, na které Esme musela dříve nebo později přijít. A ten den přišel dříve, než-li později. Bál se, co se stane. Nechtěl ji ještě tak brzo opustit. Nemohl. Ale její reakce jej zaskočila. Nevadilo jí to, nebála se ho. Byla zamilovaná. Zůstali spolu a denně se vídali.

Jejich láska byla natolik velká, že se jednoho dne vzali. Nějakou dobu na to Esme zjistila, že je těhotná. Byla šťastná, konečně se nemusela trápit vzpomínkami na své první dítě. Ale Carlisle byl jiného názoru. Miloval ji a bál se, aby jí to dítě neublížilo. Snažil se ji přesvědčit o potratu, ale to Esme nechtěla. Nechtěla přijít o další dítě.
A tak se 13. září roku 1908 narodila malinká Isabella Cullenová. Porod byl dlouhý a těžký, a Esme jej málem nezvládla. Carlislovi nezbývalo nic jiného, než ji přeměnit.

Isabella byla výjimečná. Byla napůl upír a napůl člověk, byla první svého druhu. Vypadala jako člověk a dokonce jí bilo srdce. Byla i stejně nešikovná. Naopak byla silná a rychlá jako upír a potřebovala krev.

Rostla rychle a na dítě byla velmi chytrá. Carlisle se obával, aby se o ní nedozvěděl Aro Volturri – král všech upírů, dalo-li se to tak říci –, ale Esme se těšila ze svého dítěte a milujícího manžela.

Uběhlo deset let a Bella už vypadala jako obyčejná sedmnáctiletá dívka. Měla dlouhé kaštanové vlasy, čokoládové oči a světlou kůži. Její krása a chytrost se staly většími a stejně tak i její nešikovnost.
Její růst se snad už zastavil, ale přesto se museli odstěhovat. Tentokrát však snad na delší dobu.

Psal se rok 1918 a Cullenovi se stěhují do Chicaga. Propukla zde epidemie španělské chřipky a Carlisle chtěl pomáhat. V nemocnici si bral co nejvíce služeb a Bella mu po krátkém přemlouvání pomáhala. Nemuseli se bát o vlastní zdraví, jejich upíří já je chránilo.

Bella pomáhala, jak jen mohla. Pečovala o nemocné a v nemocnici trávila stejné množství času jako její otec. Trápilo jí, že těm lidem nemůže více pomáhat. Vadilo jí to hlavně u dětí, o které se starala. Byla citově založena a udělala velkou chybu. Zamilovala si jednu holčičku, které však nedávali velké naděje. O dva dny později zemřela… Bellu to neuvěřitelně zasáhlo.

Ten samý den do nemocnice přivezli další nakažené, mezi nimi i rodinu Masenů. Otci nedávali šance ani do druhého dne, a navečer také zemřel. Matka a syn však bojovali dál. Matka na tom byla o něco lépe než její syn a starala se o něj. Ale neuvěřitelně ji to vysilovalo a nemoc se zhoršovala.

1. kapitola – Pomoc
Právě jsme byli s rodiči v Chicagu. Pomáhala jsem s tátou v nemocnici, akorát vypukla epidemie španělské chřipky. Já i táta jsme měli výhodu, že se nenakazíme. Přeci jen jsme upíří. I když já jsem jen poloviční, pořád jsem alespoň trochu. Ale před týdnem mě tato nemoc dostal do kolenou a to díky oběti, kterou si vybrala. Nemohla jsem tomu uvěřit a od toho dne jsem do nemocnice nevkročila.

No, já vlastně ani nevyšla z pokoje. Celou dobu jsem seděla v okně a dívala se ven do neznámá. Neměla jsem na nic sílu ani myšlenky. Moje energie byla v Lilly. Přivezli ji v den, kdy jsme poprvé nastoupili do nemocnice, a já ji dostala na starost. I přes nemoc byla velmi bystrá. Na to, že byla dítě, měla o věcech přehled, pořád se usmívala a já s ní trávila čas velice ráda. I přesto, že mě Carlisle varoval, abych s pacienty nenavazovala žádný vztah, nešlo to. Lilly jsem si zamilovala hned.    

Když se blížil její konec, nejsmutnější na tom bylo to, že se bála o rodiče. Nechtěla, aby byli smutní. Ona se smrti nebála. Byla odvážná, to se jí muselo uznat. Na to, že jí bylo sedm let, byla odvážná. Chvíli jsem přemýšlela o její záchraně tím, že bychom ji přeměnili, ale nešlo to, byla moc malá a k tomuhle nesmrtelnému životu jsem ji nechtěla odsoudit. Nezbylo mi tedy nic jiného, než se dívat na to, jak umírá. Jak může být život tak nespravedlivý a nechat zemřít dítě jako byla Lilly.

Konečně jsem začal vnímat a viděla jsem, jak se rozednívá. Nevím, co se to se mnou stalo, ale najednou jsem pocítila hroznou potřebu jít do nemocnice. Nechápala jsem to, protože jsem odtamtud před pěti dny utekla s brekem sem do pokoje. A teď mám potřebu se tam vracet. Nevyznala jsem se v sobě. Najednou jsem netušila, co to se mnou je.
Nechala jsem se ovládnou tím pocitem a vstala konečně od okna. Vysprchovala jsem se a oblékla do čistého oblečení pro sestry. Vlasy jsem si stáhla do culíku a vydala se dolů do kuchyně, kde byla máma.
U dveří jsem se zastavila, protože jsem zaslechla rozhovor Carlisleho a Esme.
„Jak bylo včera?“ zeptala se Carlisleho.

„Víš jak jsem ti říkal o té rodině, co přivezli před týdnem? I přesto, že ten syn má mnohem menší naději, matka kazí svoje šance, aby to přežila, stará se o něj.“ I když jsou její snahy marné, pomyslela jsem si skepticky. No, já po minulém týdnu nemám žádnou naději. Věřila jsem, že to Lilly přežije. A koukněte, jak to skončilo.
Zhluboka jsem se nadechla a vešla do kuchyně, kde byli rodiče. Oba se na mě překvapeně podívali, ale já dělala, jako že se nic nestalo, sedla si za stůl a pustila se do snídaně. Po jídle jsem vedla s tátou takovou malou diskuzi o tom, že pojedu do nemocnice. Nechtěl mě tam vzít, ale já si prosadila svou. Nemohla jsem to už vydržet doma v tom pokoji, a potřebovala jsem pomáhat, asi nějaký obranný reflex.

Jen co jsem vešli do nemocnice, z táty se stal doktor Cullen a hned dával pokyny, co mám udělat.  Poslal mě rozdat snídani a pomoct těm, co se sami nenajedí. Se mnou na pokoj šly ještě tři sestřičky. Bylo to spočítané, abychom krmily ty, co nemohli jíst sami. Krmila jsem nějakou dívku a když jsem se podívala po pokoji, viděla jsem tu ženu, o které mluvil Carlisle, a jejího syna, jak ho krmí. Zhrozila jsem se nad tím a přemýšlela, proč jí nikdo nepomůže a ona se o něj musí postarat sama, když je také nemocná.

„Carmen, proč ho nekrmí sestra?“ zeptala jsem se jí hned, protože mi to nedávalo smysl. Sestry jsou tady od toho, aby lidem pomáhaly, ne se dívaly, jak o sebe sami pečují a jen se tím zabíjeli. 

„Ona ho začala sama krmit, tak není potřeba.“ Vykulila jsem oči. To nemyslela vážně, že ne? Tohle nebylo možné. Protože má svého syna ráda, tak ji nechají, aby se zabila tím, že se bude zbytečně vyčerpávat.

„Ale tak se zbytečně namáhá místo toho, aby se léčila.“ Na to jen pokrčila rameny. To mě naštvalo. Potlačila jsem v sobě zavrčení a silně stiskla čelist. Vyběhla jsem na chodbu a předala svojí dívku jiné sestře.
Vrátila jsem se na pokoj a zamířila rovnou k nim. Nenechám ji, aby se kvůli hlouposti a lenosti sester připravila o život, když může bojovat.

„Já to udělám sama, vy se najezte,“ promluvila jsem na tu ženu. Bylo na ní vidět, jak je unavená a její krásné hnědo bronzové vlasy byly rozcuchané a vypadaly nezdravě. Překvapeně se na mě podívala a s vděkem v očích přikývla. Pomohla jsem jí se vrátit na své lůžko a poté jsem se opatrně posadila na postel toho chlapce.
Rychle jsem si ho prohlédla a nestačila se divit. Na to, že byl člověk a umíral, byl krásný. Moc se mi líbily jeho hnědo bronzové vlasy, které měl po matce.

V tuhle chvíli jsem byla vážně ráda za svou upíří sílu. On už neměl sílu na to se hýbat. Posadila jsem ho, aby se mu to lépe polykalo.

Opatrně jsem ho začala krmit. Bylo vidět, že nemá sílu, jelikož ani neotevřel oči. Myslela jsem, že jsem se poučila s Lilly, ale ne. Starala jsem se o něj tři minuty a už jsem si k němu vytvořila cit. Jsem nepoučitelná.
Když dojedl, chtěla jsem se zvednou, ale on mě chytil za ruku. V tu chvíli mnou projel jakoby proud, nedokázala jsem to přesně popsat. Překvapeně jsem se na něj podívala, oči měl stále zavřené.

„To je Edwardův první samostatný pohyb od doby, co tu jsme,“ informovala mě jeho matka. Edward, krásné jméno. Pořád jsem se dívala na jeho ruku, která držela tu mou, že by to bylo znamení.

Vzala jsem si Edwardovu ruku do svých a začala jsem mu ji hladit, bylo to automatické.
Pustil mě a já mu pomohla si lehnout. Pořádně jsem ho přikryla peřinou, a když jsem chtěla zase odejít, opět mě chytil.

Naklonila jsem se k němu a do ucha mu šeptala, aby to slyšel jenom on.
„Neboj, vrátím se za chvíli.“ Vykouzlil menší usměv. Musela jsem se také usmát. Pohladila jsem ho po ruce a poté ji opatrně položila na postel.

Odnesla jsem nádobí do kuchyně a poté se vydala hledat Carlisleho. No, řeknu vám, že to není vůbec jednoduché ho hledat. Až se mi to konečně povedlo. Mám pocit, že jsem prošla celou nemocnici dvakrát.
„Tati, prosím, že se můžu starat jen o tu rodinu,“ spojila jsem ruce do prosíku a pokusila jsem se i o psí oči. Podíval se na mě a povzdechl si.

„Belli, to nejde. Nedávno ti zemřela Lilly a ty už by ses zase o někoho starala. To ti to nestačilo?“ zaútočil na slabé místo, ale myslel to dobře. Nechtěl, abych se trápila, ale já se o něj musela starat. To on mě sem táhnul a já se dobrovolně nechala.

„Tatí, prosím. Chci jenom pomoct té ženě. Když se budu starat o jejího syna, bude mít ona větší šanci. No tak, stejně jsem tu navíc. Slibuju, že se nic nestane.“ I když jsem ten slib už dávno porušila, asi ve chvíli, kdy mě Edward chytil za ruku.

„Dobře, ale dávej si pozor, aby sis k nim nevypěstovala vztah,“ opět mě varoval. Usmála jsem se jako sluníčko a dala mu pusu na tvář.

„Díky, jsi ten nej táta,“ a už jsem běžela pryč.

Autor: Anamor8 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Každá lež jednou skončí - 1. kapitola: