Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kapky věčnosti - 11. kapitola

22.04.2012 (09:30) • Barbarela • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1281×

Moc si vážím trpělivosti korektorky Myf. Bez ní bych byla v koncích. Vážně děkuji!

Edwardův výraz se zachmuřil. No jo. Mě neoblafne.

„Hmmm, tak třeba... oblíbený předmět.“ Jeho otázky se zdály čím dál tím více podezřelé. Ptal se na ty nejběžnější věci a tyto ošemetné fráze používala většina lidí na celém světě. Trochu to vypadalo, jako by mne chtěl doopravdy poznat. Nevadilo mi to, dokonce mě to hřálo u srdce. Už je to dlouho, co jsem si jen tak obyčejně povídala, a to, že je to s upírem a ve snu, vůbec neubíralo tomu kouzlu a příjemnému pocitu.

„Biologie, historie,“ odpověděla jsem okamžitě.

Začínalo mi to připomínat nějakou soutěž z televize. Snažila jsem se rychlostí blesku odpovědět na kladené otázky a nepřeřeknout se. U mě tedy spíše neprořeknou, ale koho to písmenkování baví, že? Tím zase nechci říct, že mi to bylo nepříjemné. Spíše naopak. Cítila jsem se… prostě fajn. Spokojená a uvolněná.

Všimla jsem si, že Edward ze mě nespustil oči. Zkoumal každou mou reakci, úsměv nebo prostě cokoliv. Cítila jsem, jak se mi při tom pohledu potí ruce v klíně. Byla jsem tam jako pod rentgenem. Každý můj pohyb byl pod přísným dozorem skenován a následně zpracováván.

„Tak a co kluci? Uloupil si už někdo tvé srdce? Nebo jsi ho dokonce někomu zlomila ty?“

Ehm. Ehm. Tohle byla zapeklitá otázka. Nějak mi nešlo do hlavy, proč se ptá zrovna na tohle. Je pravda, že v tomto ohledu jsem byla naprostý nováček. Po tom, co rodiče zemřeli, jsem nějak nemyslela na kluky, a když se to alespoň trošilinku zlepšilo, už jsem dospěla a uvědomovala jsem si, co by mohlo nastat po mém prozrazení a jaké by to mělo následky. Nějaké randění bylo až někdy na posledním místě v mém žebříčku hodnot.

„No...“ začala jsem ze sebe soukat a tváře mi dozajista malinko zčervenaly. Edward mě pořád zkoumavě prohlížel. „Nikdo takový nebyl, pokud vím.“ Byla jsem na sebe pyšná, jak jsem z toho vybruslila. Doufám jen, že to nevzal… nějak jinak. Jako v jiném smyslu. Těžko bych mu to vymlouvala vzhledem k tomu, že já zatím se žádným klukem nechodila. S holkou teda taky ne, ale…

„Vážně?“ Trošku vykuleně na mě hleděl a já si říkala, co na tom nechápe. On o svůj život bojovat nemusel, tak ať se nediví.

Zvláštní, jak mě při pomyšlení na jeho přítelkyně nebo dokonce milenky bodlo u srdce. Malinko se mi sevřel žaludek a já byla… naštvaná? Jako kdyby… Ne, to je blbost. Milionkrát jsem četla o žárlivosti a podobných nesmyslech, tak to na sobě snad poznám. To bych taky musela být zamilovaná, cítit chvění při každém jeho doteku a to snad… A dopr... ehm… kvančic. To je zlé, hodně zlé.

„Bello?“ Edward na mě naléhavě mluvil. Prudce jsem zatřepala hlavou. Takovéhle myšlenky už u tebe v hlavě nechci vidět, ty ropucho, vyhrožovala jsem si a zvedla jsem hlavu. Jako strašpytel jsem uhnula očima, které se samy od sebe (přísahám, nemám na tom žádný podíl) chtěly nechat chytit do jeho karamelově zlatých studánek, které na mě starostlivě hleděly.

„Promiň, jen jsem se zamyslela,“ snažila jsem se nějak zamluvit můj myšlenkový kolaps. Copak nemůžu mít ani ve snu pokoj od… no prostě od všeho?

„Já vím a na co jsi přišla?“ šibalsky na mě mrkl. Ten starostlivý podtón v jeho kukadlech však nezmizel.

Že tě nejspíš miluju a žárlím na tvé přítelkyně!!! A aby toho nebylo málo, poznala jsem tě ve snu, kde jen tak náhodou sedíš na mé posteli a zpovídáš mě. Měla jsem chuť na něj začít křičet. No vážně. Nevím, co mě to popadlo, ale najednou mě ten jeho šibalský kukuč dopaloval. Jo, byla jsem naštvaná na sebe, na to, že se prostě neumím ani normálně zamilovat. Že potkám kluka (upíra!!!) ve snu a vložím mu do rukou mé tajemství a myslím si, jak je věrohodný. Prý přece není tak špatný. Hmmm, to určitě. Vlastně všechno, co jsem ve Forks udělala, bylo špatně. Vůbec jsem sem neměla jezdit a už vůbec ne se zamilovávat do nereálné osoby à la krvežíznivec.

Edward si všiml mé „změny nálady“, jestli se dá mému nepříčetnému výrazu a hlasitému funění tak říkat. Upřímně, bylo mi to jedno. Jestli se tady posedí na zadek z mého obličeje, tak klidně. Už je to fuk.

 „Bells, co se děje?“ Jeho hlas mě pohladil na duši.

Néé, dost!!!

Jeho oči zase nabraly ten bedlivý a mírně starostlivý tón a já měla ještě větší chuť nakopnout ho. V duchu jsem zuřila.

„Ale nic,“ spíše jsem zavrčela, než řekla. On si to sice nezasloužil, na této posteli seděl jen kvůli mé bujné fantazii, ale momentálně mi to bylo jedno. Právě jsem zjistila, že jsem se poprvé zamilovala (tedy, jestli nepočítám jednoho hrozně roztomilého kluka ve školce) a on je to upír!!!

„Bell, ty jsi naštvaná?“

„Ne, nejsem. Takhle vypadá naprosto vyrovnaný člověk!“ odsekla jsem rázně.

„Udělal jsem něco?“ Je takovýhle starostlivý i doopravdy, nebo mám moc bujnou představivost?

„Ne.“

Otočila jsem se k němu zády, přikryla se peřinou až k bradě a snažila se usnout. Probudit. Usnout… No prostě se vypařit z tohohle praštěného snu, kde se poloupírky zamilovávají do upírů.

Olalá, ono se to doopravdy povedlo.

Crrrrrrrrrr. Jo, vždyť už vstávám. Crrrrrrrrr. No jo, pořád.

Neohrabaně jsem máchla po budíku, který jsem si už naštěstí zprovoznila, ale stále jsem na něj každé ráno házela vražedné pohledy.

Tohle ti jen tak neodpustím, podrazáku.

Unaveně jsem se protáhla, až zapraskaly kosti, a rozhlédla se po pokoji.

Byl perfektně uklizený – snad jako vždy, jen na zemi se válela cestovní taška.

Ach ne. Lyžák.

Už jsem se nezabývala žádným opatrným vstáváním, kdy jsem si to vždy v půlce rozmyslela a zase zalezla do teplých peřin, a radši vykopala ten svůj rozespalej zadek a namířila si to do koupelny. U umyvadla jsem váhala. Podívat se. Nepodívat…

Nakonec jsem neodolala pokušení spatřit pohled pro bohy a přes spaním rozcuchané vlasy nahlédla do té věci na zdi.

Překvapivě to nebylo tak špatné, kdybych neházela zlostné pohledy na můj odraz a nebýt to já, bála bych se. To noční eskarpé mě… no prostě naštvalo.

Nejsem normální! Nejsem normální! stále jsem si opakovala, ale že by to pomohlo? To ani náhodou. Ten rozechvělý pocit při každé myšlence na něj prostě nezmizel.

Copak jsem se nezbláznila? Vznáším se při jeho přítomnosti ve snu!!!

Ranní záležitosti jsem zvládla v rekordním čase. I oblečení nebylo problém a já tak už v půl osmé stepovala přede dveřmi a hypnotizovala ručičku nástěnných hodin. Myšlenky mi trochu ujížděly někam, kam neměly, ale jinak jsem se cítila šťastně. Nevím, kdy naposledy tomu tak bylo.

No jo, Bello, jsi zamilovaná, našeptávalo mi mé druhé, rozumně myslící já, které se nebálo upřímného jednání a mně tím nehorázně lezlo na nervy.

Nejsem a basta. Je to jen poblouznění z jeho upíří krásy, které přejde hned, jak se mě v reálu pokusí zabít.

Tak dost. Už žádné čekání. Rozčilovalo mě to. To stání na místě, přešlapování a zkoumání svých poblázněných pocitů.

Popadla jsem klíče a bundu, kterou jsem si oblékla, a klíče strčila do kapsy. Boty jsem si také rychle nasadila a tkaničky tak nějak nevkusně zamotala, aby to vypadalo, že jsou zavázané a já o ně nezakopla.

Vyšla jsem před dům a štrádovala jsem si to k autu. Štěrk mi křupal pod botami a jemný déšť studil na tvářích. Přesto jsem se tak strašně moc těšila. Svíral se mi žaludek a já si přála popohnat čas. Abych… už lyžovala??? Ne. Abych ho viděla.

Auto bylo vymrzlé. Volantu jsem se chopila se značnou nechutí. Nadávala jsem si, že jsem si nevzala rukavice. Motor naskočil lehce a auto se rozhučelo. Do šedého rána jsem vyjela s tou nejlepší náladou. Nemyslela jsem na nic. Jen… No jo no. Už přestávám.

U školy jsem byla na čas, možná ještě o nějakou tu minutku dřív, ale asi se všichni nemohli dočkat jako já. Protože ty salvy lidí mačkající se u autobusu rozhodně nevypadaly, že by si ještě pochrupávaly doma v peřinkách.

Jak já tohle nesnáším!!! Ty zástupy nedočkavých studentů tak těsně u sebe, že bych potřebovala minimálně tchoře, abych je od sebe odehnala. Úplně jsem se tam viděla. S báglem narvaným oblečením přes rameno, podlouhlou tašku s lyžemi a lyžařskými botami, jak se prodírám tou záplavou rukou a nohou. Tu do někoho šťouchnu, tady zas šlápnu na nohu.

Chvíli jsem jen tak nečině hleděla přes sebe, ale dala se do mě zima. Radši jsem tedy vylezla a štrádovala si to ke kufru s mými taškami. Snažila jsem se je všechny popadnout najednou, ale vypadala jsem jako vánoční stromeček. Korunu tomu nasadil okamžik, kdy nějaký debil zatroubil na klakson, já se lekla a všechny tašky upustila. Samozřejmě mi ta nejtěžší spadla na nohu.

Nakonec to však dopadlo docela přijatelně, vzhledem k okolnostem. Když jsem si zase napasovala tašky do náruče a zamkla auto, stačil první krok a lidé začali ustupovat. Nedivila jsem se jim. I jako poloviční upír jsem v lidech vzbuzovala jejich pud sebezáchovy a s krásou, jakožto hodnou poloupírky, jsem na tom také nebyla špatně. Tedy alespoň doufám.

Nakonec jsem tedy nezpůsobila žádnou nehodu jako rozdrcená chodidla nebo vypíchlé oko, a tak jsem ještě odevzdala potvrzení o bezinfekčnosti, které mimochodem nebylo pravé, a nastoupila do té staré rachotiny, protože jak by se dalo předpokládat, škola neměla peníze na lepší autobus než tuto hromadu plechu.

Jako svoje místo na dalších x hodin jsem si vybrala dvojsedačku někde uprostřed. Jako všechny sedačky tady byla i tato dosti ošuntělá a prosezená. Rozhodně se nedala nazvat pohodlnou nebo nedej bože designovou.

Sedla jsem si k oknu a svoje věci, bundou nevyjímaje, hodila na sedačku vedle. Tím jsem dala jasně najevo, že nechci žádnou společnost, ať člověčí nebo upíří. Lidé to většinou respektovali, ale teď si nejsem jistá tou upíří částí studentů.

Z boční kapsy svého batohu jsem vytáhla sluchátka a mobil. Vždy jsem v autobuse radši poslouchala něco s bubny, které by přehlušily randál motoru i vřískot studentů. Dnes jsem však měla náladu na něco jiného. V seznamu jsem našla Debussyho a zmáčkla play. Pohodlně jsem se zabořila do nepohodlné sedačky a nechala zmizet okolní hluk a myšlenky poslala na dovolenou. Tiše jsem odpočívala.

Ta protivná sladká vůně se autobusem rozšířila rychlostí blesku. Zvedla jsem hlavu, kterou jsem mezitím opřela o sklo, a spatřila… žádné překvápko. Tu bandu upírů s Edwardem v čele. S prvním pohledem na něj mě zase přepadla vlna vzteku a přitom se mi sevřelo srdce. Jeho obličej byl stejně krásný jako v tom prapodivném snu, ne-li ještě hezčí. Očima chvíli pátral po vnitřku autobusu, a když jeho oči spatřily ty mé, kouzelně se usmál.

Rozbušilo se mi srdce a zadrhl dech. Jeho obličej strnul a zkroutil do smutné masky. Měla jsem takovou chuť zvednout mu koutky a nahodit tak jeho nádherný úsměv.

Reagoval tak na můj dech? Nebo tlukot srdce? Nevím.

Jsem divná, konstatovala jsem v duchu a znovu se ponořila do zvuků ze sluchátek. Měla jsem tendenci zvednout hlavu a podívat se na něj, ale neudělala jsme to. Stačilo by pár sekund… Ne!!!

Něco se mi dotklo ramene. Rychle jsem si strhla sluchátka a podívala se do tváře svému vyrušovateli.

Nééé!!! To nemůže být pravda.

Jóóó!!!

„Isabell, nikde jinde není místo. Mohl bych si sednout vedle tebe?“ Měl tak krásný hlas a jak vyslovil mé jméno… Nepřítomně jsem koukla před sebe.

„Promiň, já vím, že je ti to nepříjemné, ale vážně to jinak nejde.“ Jen instinktivně jsem se rozhlédla kolem sebe, přesto jsem však viděla jen na sedadlo vedle mě, které bylo už obsazené.

Ta skutečnost, že by si vedle mne měl sednout upír, najednou nebyla tak zlá. Možná to bylo tím, že umístit svůj ctěný zadek neměl jen normální upír, ale on. Ten, o kterém se mi zdají sny, a já ho… Sakra, už mlč.

Kývla jsem. Sama jsem nechápala, kdo tu zatracenou hlavu ovládá, ale ona doopravdy kývla na znamení souhlasu. Vždyť sedět vedle krvežíznivce by pro mě před týdnem bylo nemyslitelné!!!

Sebrala jsem si věci na sedadle a přemýšlela, kam je uložit. Za mě to vyřešil Edward.

„Ukaž, já ti to dám nahoru.“ Natáhl ke mně ruce a přátelsky se usmál.

Nevěřícně jsem se na něj podívala, ale věci mu podala. Až když byly v jeho rukách mě napadlo: On mi je chce ukrást!!!

Autor: Barbarela, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kapky věčnosti - 11. kapitola: