Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kapky věčnosti 10. kapitola

01.04.2012 (07:30) • Barbarela • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1350×

„Swanová,“ hlásila jsem poslušně a čekala odezvu.

„Ahoj.“ Ten hlas jsem nepoznávala, ale někoho mi připomínal. Hrubý, hluboký.

„Kdo je tam?“

„Ten, který tě dostane.“ Pomstychtivost v jeho hlase byla více než zjevná. Naskočila mi husí kůže. Docela živě jsem si ho dokázala vybavit. Na něj až tak dobře zapomenout nejde. Vlkodlak úchylem. Docela nebezpečná kombinace, které se nedokážu ubránit.

„Co chceš?“ odsekla jsem. Najednou jsem měla odvahy na rozdávání. Přece jenom, přes telefon mi nemůže nic udělat.

„Čekej na lyžáku, užijem si to.“ Hrozivě se zasmál. Trochu jsem se rozklepala. Rychle jsem položila telefon a rozdýchávala jeho slova. Najednou jsem se na ten lyžák nějak extrémně netěšila. Ale jak o mně mohl vědět? Vždyť ani neznal moje jméno! Musí mít nějaké jeho tajné zdroje.

Doufám, že nebude bydlet ve stejném hotelu. Nechtěla jsem s ním být v jednom státě, natož v hotelu. Vůbec jsem si nebyla jistá, čeho všeho je schopen. Dokázal by mi ublížit? Nebo dokonce zabít? Cullenovi byli najednou moje záchrana. Byla jsem ráda, že tam jedou a… můžou mě chránit. I když pochybuji, že to budou dělat. Ale ten vlkodlak jim rozhodně nebude příjemný. Jestli to dobře chápu, jsou nepřátelé a navzájem si smrdí. Přece jenom, oni se živí zvířecí krví a pokud vím, tak nikomu neubližují. Ale tento povedený vlkouš… No, nevím, nevím. Nadržený, silný, chlupatý. To není dobré. Hlavně pokud jde o mě. Nemohla jsem si vybrat lepší místo. Co mě může potkat horšího než vlkouš a upíři na jednom místě. Snad už jen v jednom domě.

Bylo ještě brzo a já nebyla unavená. Jestli máme být v devět u autobusu, mohla jsem jít spát klidně ve čtyři ráno. Proto mě čekala velmi dlouhá doba, která nebyla zaplněna, a já se bála, na co zas ten můj mozeček bude chtít myslet.

Ale na druhou stranu, chtěla jsem usnout. Byla tu možnost snu, reality-nereality, která se ve skutečnosti neděje, ale mně je v ní tak dobře. Už jenom z principu to není možné, tolik štěstí vlastně nemůžu mít, nezasloužím si ho.

Počkat… Já nazvala toho upíra štěstím?! Už to mám v hlavě celé pomíchané. Chtělo se mi někam utéct, pryč od všech vlkodlaků, upírů i další nadpřirozenosti. Ba jejda, já jsem nadpřirozená a tomu neuteču. Jaká škoda. Být tu věčně. Taková lákavá věc, každý člověk by po ní toužil. Věčně mladý, věčně krásný. Mnoho lidí se o to snaží všemožnými způsoby a já to mám od narození. Ale za jakou cenu?

Zase to obviňování, dotěrné myšlenky způsobující stahování žaludku a nepříjemný pach v puse. Je to tak zbytečné! Rodiče to nevrátí a mě nevymaže ze světa. Kéž bych tak neexistovala. Všechno by bylo jiné. Máma i táta by byli šťastní a spolu. Možná by teď byli na nějaké cestě po Evropě, užívali si a nic by jim nechybělo. Žádnou dceru by nepostrádali, měli by sebe a svoji lásku. Lásku, kterou já nepoznám. Nemohu. Nezasloužím si to.

Vůbec jsem si neuvědomila, že jsem se během mého rozjímání přesunula do pokoje a nepřítomně hladila postel v místech, kde vždycky seděl on. Bílé prostěradlo. Bílá Edwardova pleť. Zlaté záclony, zlaté Edwardovy oči.

„Ne.“ Už ne, to je k zbláznění. Může se poloupír zbláznit? A… může se zamilovat do upíra… ve snu?

Bylo to tak zmatené. Myšlenky dělaly bordel, srdce dělalo bordel. Nic neposlouchalo. Všichni si dělali, co chtěli, a co já??? Zavřela jsem oči a viděla Edwarda. Všude byl on a já si začínala uvědomovat, že toto je hodně zlé. Ne-li přímo hrozné.

Musím si sehnat psychologa. Ne, zpovědnici. Jo, to je ono. Anebo deník, budu tam psát vše. Moje pocity, strachy a… touhy. Ale to taky ne, ztratím ho, zašantroším. Najdou ho Volturiovi a já budu mít po ptákách. Tedy po životě. Však by stačil obyčejný smrtelník a Volturiovi by se to nějak dozvěděli. A co teprve ta banda proti nim. Vrahové!!!

Sama jsem se pozastavila nad mým přemýšlením. Už dost.

Zvedla jsem se z postele, kam jsem se nevědomky přemístila, a šla do koupelny. Nepozastavila jsem se nad svým vzhledem v zrcadle a rovnou se vysvlékla a vstoupila do sprchového koutu.

A já bláhová si myslela, že to pomůže. Kapičky vody dopadaly na mou obnaženou kůži, měly uvolňovat, ale ono nic. Byla jsem napnutá jako tětiva před vystřelením. Pořád, ale pořád jsem na něj myslela a…

Otočila jsem se ke kohoutku a pustila studenou vodu. To něco mokrého se vážně změnilo na něco hodně studeného, až jsem vykvikla. Po početnějším šoku ale moje svalstvo přece jenom uvolnilo své pevné držení a začalo spíše tuhnout zimou. Rozdrkotaly se mi zuby a já musela vylézt.

Zabalila jsem se do ručníku a ještě s mokrými chodidly doťapkala k posteli. Hedvábné bavlněné tričko a trochu otrhané kalhoty, které bych za nic na světě nevyměnila, mi konečně dodaly alespoň trochu pocit uvolněnosti.

Hodiny stále ukazovaly něco po dvanácté, ale já si stejně zalezla do postele. Ani mě nepřekvapilo, že jsem v tu ránu usnula.

Za svou dlouhou existenci jsem pár věcí zjistila. Nikdy, ale nikdy se nesnažte porozumět životu. Osud si s vámi hraje. Baví ho to a vy to musíte snášet. Všechno má ale taky nějaký řád. Trest si zasloužíš, odměnu taky. Jen pár vyvolených se má dobře. Jen pár hodných lidí má zázemí, lásku a rodinu. Já mezi nimi nejsem. Bohužel je to dobře. Nezasloužím si nic z toho, protože jsem vinna. To je můj trest. Ve dne… v noci.

Bolest, zoufalství, beznaděj… Tolik emocí, tolik utrpení. Zase ten sen, zase chodba s bolestnými výkřiky, zase smrt mé maminky. Nikdy to nekončí. Nebo to ani nezačalo?

„Bell, už je to dobré.“ Nedokázala jsem vnímat jeho naléhavý šepot ani ledovou ruku, kterou držel mou vedle hlavy. Jeho prosící a smutný pohled na mě hleděl jakoby z dálky. Netušila jsem, kde jsem, s kým jsem.

Až ledový dotyk na tváři zaostřil můj pohled. Tak mužská a přitom neuvěřitelně jemná. Držel mou tvář a šeptal slova, která měla uklidnit bouřící se srdce. Nešlo to. Pořád jsem to viděla, slyšela. Před očima tmavou chodbu, v uších bolestné výkřiky.

Pořád mě hladil po líci. Jeho slova konečně nabyla významu a mé srdce klidnilo svůj tep. Dýchala jsem klidně, snažila jsem se… nemyslet. Na nic.

On společně se mnou poslouchal můj dech i bušení srdce. Hleděl mi do očí tak neuvěřitelně blízko. Jeho obličej jsem mohla vidět do všech detailů. Rovný nos, výrazné lícní kosti, plné rty. Mě však zajímaly jeho oči. Tak uklidňující, hluboké, bez pastí a nástrah. Mohla jsem vidět jeho duši. Čistou duši.

Už jsem to nevydržela. Vyprostila jsem se z jeho sevření a v rychlosti vběhla do koupelny. Jako předtím jsem si opláchla obličej a párkrát se zhluboka nadechla.

Vrátila jsem se. On pořád seděl na posteli a hleděl směrem ke mně. Až teď jsem si uvědomila, že mi jeho dotyk, jeho blízkost vůbec nebyla nepříjemná. Ba naopak. Spíše odháněl strach a mě uklidňoval. Jeho… upírství… mi najednou vůbec nevadilo a já si na to dokonce ani nevzpomněla.

Přisedla jsem si na postel. Nohy jsem složila do tureckého sedu a ruce vložila do klína. Hlavu jsem měla sklopenou, trochu jsem se styděla. Nevěděla jsem proč. Ale to už mě ani trochu nepozastavilo. S ním v mé přítomnosti se děly divy a já měla spoustu takových proč.

„Povíš mi, co se ti zdálo?“ zeptal se. Odvážila jsem se vzhlédnout. Jeho oči okamžitě lapily ty mé a já zažívala pocit déjà vu. Na to se mě už jednou ptal.

Neodpověděla jsem, jen jsem záporně zakroutila hlavou. Jeho oči mě zas donutily sklopit hlavu. Byl smutný.

„Včera mi, jak si vzpomínám, zbylo pár otázek.“ Najednou se jeho tvář projasnila a oči zasvítily jiskřičkami šibalství. Možná se mě snažil rozptýlit. Rozhodně se mu to dařilo.

„Hmm, to jo. Máš jich ještě osm,“ řekla jsem a snažila se o neutrální tón, přestože jsem se klepala strachy, na co se dnes zeptá. Nebo spíš čím se mu zas prořeknu. Jeho otázky minule sice vůbec nenarážely na to, co jsem, ale stejně jsem prozradila něco, co jsem nechtěla.

„Tak na co bych se zeptal…“ Zvedl ukazováček k bradě a dělal, že přemýšlí. Udělala se mu mezi obočím roztomilá vráska, která jen dolaďovala roztomile nakrčené obočí.

Ach, já jsem nemožná. Rozplývám se tu nad krásou upíra! Snažila jsem se trochu probrat a nezírat na něj, jako na… ehm… boha?

„Jakou hudbu máš nejraději? Rock, metal, nebo dokonce lidovou?“ Zvědavě povytáhl obočí a já se rozesmála.

„Ne, to opravdu ne. Ani rock, ani lidová hudba nepatří mezi mé oblíbené. Spíš taneční – pop a tak. Občas si ale pustím třeba i vážnou.“ Mluvila jsem pravdu. Uklidňovaly mě klavírní skladby nebo koncerty v doprovodu třeba kytary.

Já na žádný nástroj nehrála. Nějak mě to nenapadlo, ale kdybych si měla vybrat, nejspíš bych si vybrala klavír. Obdivovala jsem ty, kteří na to uměli hrát. Byl to nádherný vznešený nástroj s krásným zvukem.

„Vážnou? Co třeba?“ Byl vážně zvědavý a vůbec se nezmiňoval o mé minulosti. Byl to první člověk, respektive upír, se kterým jsem si povídala o mých zájmech. Bylo to krásné.

„Hmm, z těch novějších není špatný Lee Ru-ma, ale nejradši mám Debussyho. Má nádherné klavírní skladby.“

„Debussyho? Ten je taky můj oblíbený. Od něj jsem hrál už všechny skladby a každá mě moc okouzlila. Nikdy by mě nenapadlo, že bys ho mohla poslouchat. Přece jenom, v této době už není typické poslouchat vážnou hudbu,“ řekl a mně zaplesalo srdíčko. On poslouchá to samé, co já. Bylo krásné naleznout s někým stejnou zálibu. Mně se to ještě nestalo. Nikdy jsem se s lidmi nebavila a upírům jsem se vyhýbala. Bylo to tak lepší. Sice jsem vždy byla ta divná, která se s nikým nebaví, ale alespoň nikdo neměl podezření a nezanechala jsem po sobě moc stop.

„No, víš, já miluji klavír. Nikdy jsem na něj nehrála, ale mám ráda jeho zvuk. A taky jsem z trochu jiné doby a tam se to poslouchalo docela často. Nebyla jsem kdovíjaká výjimka.“

Došlo mi to až po několika vteřinách. Chytla jsem se za pusu, i když jsem věděla, že tím ta slova do pusy znovu nevrátím.

Jsem nemožná. Nemožná!!! Povídám si o hudbě a prozradím svou nesmrtelnost. Jsem já normální? Už vím, proč je lepší se s nikým nebavit. Jsem moc upovídaná.

Po očku jsem se na něj podívala, byl trošku udivený, ale jinak nic. Žádná zlost, strach. Trochu jsem si oddychla.

„Kdy ses narodila?“ zeptal se opatrně po minutě ticha. Malinko jsem se zarazila.

Všiml si toho.

Vlastně, proč bych mu to neřekla? Už stejně ví, že jsem nesmrtelná, tak co tím můžu zkazit?

„Třetího října roku 1955.“ Sklopila jsem hlavu.

Když jsem uslyšela tlumený smích, překvapivě jsem se na něj podívala.

Vesele se culil.

„Stejně jsem starší.“ Uličnicky mrkl a já se taky rozesmála.

„Řekneš mi, kdy ses narodil ty?“ otázala jsem se opatrně. Když už jsem se prokecla, tak ať z toho taky něco mám. Vzal to dobře, věřím mu a doufám, že on věří mně. Aspoň ve snu.

„Narodil jsem se roku 1901, ale přeměněn jsem byl až o sedmnáct let později. Teda v roce 1918, když jsem umíral na španělskou chřipku. Carlisle to nechtěl udělat, je doktor. Pouze se staral o nemocné. Ale když ho má matka požádala o mou záchranu, přeměnil mě. Mám takový pocit, že tušila, co Carlisle byl. Myslím upír. Stejně ho o to požádala. Nejdříve jsem to nenáviděl, ale později… Nevím, možná bych to pro mého syna nebo dceru udělal také.“

Se zájmem jsem ho poslouchal. Měl těžkou minulost a ještě mi určitě něco tají. Stejně jsem mu začínala věřit čím dál tím víc. Možná se mi to vymstí, ale já tak moc toužila po jeho blízkosti. Po něm, po rozhovorech s ním. Tak moc se mi líbil ten pocit bezpečí v jeho náruči, jeho hlas. Možná mě zabije, zradí nebo co já vím, ale umřu šťastná. Po dlouhé době jsem se odhodlala někomu věřit. To, že je to upír, jen prokazuje, jak špatně na tom jsem.

„Fíha, to je docela dost,“ pronesla jsem obdivně a trochu ohromeně. Edward se jen usmál.

„Tak, ještě mám sedm otázek.“

„Cože?!“ Že by upír neuměl počítat? „Už jich máš pouze pět. Ta otázka o narození se taky počítá a to o té vážné hudbě taky.“

Edwardův výraz se zachmuřil. No jo. Mě neoblafne.

Autor: Barbarela, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kapky věčnosti 10. kapitola: