Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kam nás osud zavede... 6. kapitola

04.11.2009 (17:30) • ZabZa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2252×

6.kapitola- Pozvání

Carlisle

Můj živo nabral jiný směr. Teď už to nebyla jenom nemocnice a děti. Teď to byla Esme, nemocnice a děti. Byl jsem rád za každičký den sní. Za každičkou strávenou minutu s ní. Ovšem na druhou stranu jsem si musel držet odstup a to mě štvalo a zároveň zraňovalo. Děsil jsem se dne, kdy náhodou příjde na něco, co u nás není normální. Děsil a zároveň se těšil a přemýšlel jak by reagovala. Jestli by křičela a utekla by ode mě. To bych opravdu nevydržel a nebo by se chovala úplně jinak. Každý den jsem takhle přemýšlel a nikdy se nedostal k odpovědi, jelikož její chování mě pořád překvapovalo.

Jako každý jiný den vyjeli děti do školy. Docela se to tu změnilo. Ovšem tak nějak k lepšímu. Emmett, jak jsem slyšel, našel svojí spřízněnou duši. Ovšem k člověku, takže jsme na to byli stejně. Edward pořád mizel do lesa, ovšem už nebýval takový bručoun. I on se změnil a jeho špatná nálada se každým dnem snižovala na minimum. A Alice s Jazzem byly pořád stejný zamilovaný pár.

,,Carlisle?“ ozvalo se ze zdola. Esme byla tu. Rychle jsem odložil papíry a seběhl schody dolů. Dneska jí to náramně slušelo. Měla na sobě užší tmavé rifle, černé triko a na hlavě klobouk daný do strany. Vypadala dokonale.

,,Esme,“ pokynul jsem a potřásl si s ní rukou. Zářivě se usmála.

,,Dneska nás čeká papírování. A taky jsem připravila nějaké návrhy, takže ty ti chci také ukázat,“ řekla. Pustil jsem její ruku a šel pomalu do jídelny. Za sebou jsem slyšel její tiché kroky. Sedl jsem si na první židly a ona naproti mně. Dala na stůl svůj kufřík a vytáhla papíry.

,,Jsou to nějaké smlouvy a tak. Stačí jenom podpis,“ řekla a ukázala na volné vytečkované místo. Podala mi pero a čekala. V rychlosti jsem očima přejel kousek textu a podepsal se. ,,A tady,“ ukázala na další papír.

Jakmile i toto bylo hotovo vytáhla z kufříku jiné papíry. Byly na nich nádherné ukázky domů. Ona však vytáhla jen dva. Ty dala přede mne. ,,Tyhle ty se mi nejvíce líbily, ovšem nemohla jsem se rozhodnout. Proto je to na tobě,“ řekla postrčila papíry blíže ke mně.

Byly na nich dva různé typy domů. Tedy dvě různé varianty restaurace domu. První byl zařízen v moderním stylu, ovšem s prvky z minulých let. Vypadala skvostně. Tak nadčasově. Ten druhý byl takový obyčejný, vypadala to, že na něm nic vlastního nebylo, ovšem já tam našel pár krásných maličkostí.

Přemítal jsem který by se nám všem líbil. V kterém bychom mohli žít co nejlépe. A proto nakonec vyhrál dům číslo jedna. ,,Tenhle,“ ukázala jsem na první list. Usmála se na mě.

,,Věděla jsem to,“ špitla a papíry si vzala zpět. Zavřela kufřík a koukla na mě. ,,Myslím, že dnes se už neuvidíme,“ řekla  a mě se zdálo, že v jejím hlase byl slyšet smutek, ovšem nemohl jsem si být jistý. ,,Zítra k vám přijdou dělníci, takže se budete muset trochu uskromnit. Nejlepší by bylo, kdyby jste se na těch pár dní někam odstěhovali. Práce by tak rychle utíkala,“ pokračovala a na tváři měla zamyšlený výraz.

,,Myslím, že to nebude problém,“ souhlasil jsem.

,,Dobrá tedy,“ přikývla. ,,Zítra okolo osmé mě tu čekej.“ Usmála se a vstala od stolu. Totéž jsem udělal i já. Potřásl jsem si sní a doprovodil jí až k dveřím.

Přepadl mě divný pocit. Pocit prázdnoty. Jakoby bych byl prázdná nádoba. Díval jsem se na její vzdalující záda s tím divným pocitem. Opravdu jsem nevěděl co se to se mnou děje. Zakroutil jsem hlavou a protřídil si myšlenky.

Sebral jsem poslední odvahu. ,,Esme?“ houkl jsem za ní. Rychle se otočila.

,,Ano?“ zeptala se.

,,Já jen….,“ zamyslel jsem se. ,,Nechtěla by jsi jít se mnou na ten Charitativní večírek? Koná se tento pátek, tak….,“ ztratil jsem hlas. Očima jsem propaloval zemi. Jsme to pitomec, jeden zabedněnej. Co si o mě teď může myslet?

,,Ráda,“ slyšel jsem její hlas a překvapeně vzhlédl. Usmívala se na mě. Musím přiznat, že v tu chvíli se mi náramně ulevilo.

,,D-Dobře,“ vykoktal jsem za sebe.

Naposledy se ohlédla a s úsměvem, kterým mě vždy dokázala odzbrojit nasedla do auta a odjela. Zůstal jsem zase sám. V naše rozpadlém domě.

Smutně jsem si povzdechl a zalezl zpátky dovnitř. Chtěl jsem jít dodělat ty papíry do nemocnice, když v tom mě zazvonil mobil. Vytáhl jsem ho z kapsy a hovor přijal.

Byl to jeden z mých kolegů. Právě přijali na sál jednoho pacienta a nevědí si s ním rady. Odložil jsem tedy papírování na neurčito a jel do práce.

Emmett

Byl to divný pocit, cítit něco k člověku. Táhlo mě to k ní čím dál tím víc. Přestal jsem se bránit a užíval si ten pocit, že už nejsem sám. Že mám někoho po kom toužím a někdy to vypadalo, že i ona po mě touží, ovšem to jsme vědět nemohl. Kdy by chtěl taky za přítele monstrum jako jsem já? Myslím si, že nikdo. Nikdo by nechtěl za přítele krvežíznivé stvoření. Nikdo a to mě mrzelo...

Přemýšlel jsme nad tím stále dokola a přemítal moje varianty. Nikdy jsem ovšem nedošel k rozhodnutí. Jednou jsem byl dokonce přesvědčen, že odejdu. Od své rodiny, alespoň na čas, ovšem to jsem hned zamítl, když jsem uviděl její oči. Tak krásné oči, které mě propalovali a dívali se až na dno mé duše. Byl to divný a zároveň příjemný pocit. Takový pocit naplněný...

Blížil se konec listopadu a ve Forks se schylovalo k plesu. No plesu, spíše ke charitativní akci pro nemocnici. Samozřejmě můj otec, Carlisle, byl veliký sponzor a proto jsme byly čestnými hosty. Čím blíž se ten večer blížil tím víc jsem byl napjatý. Slyšel jsem spoustu řečí dívek i kluků o tom koho pozvou.

Začalo mě to docela štvát a přitom jsem byl netrpělivý. Čekal jsem, že mě třeba Rose pozve, ovšem ona se k ničemu neměla. Proto jsem si každým dnem dodával odvahu já, a vždy jsem ji chtěl pozvat ovšem, když se na mě koukla ztratil jsem nit od svých myšlenek a ty se rozutekly do všech stran. Takže jsme se k ničemu nedostali.

Za těch pár dní co jsme tady, jsme se docela dost spřátelily. Věděl jsem o ní skoro všechno a ona o mě taky, teda v jistém slova smyslu. Ovšem i nadále přede mnou měla svá tajemství, stejně tak jako já.

Bylo pondělí, takže jsme tu oficiálně týden. A přesně za čtyři dny je ta akce. Dneska jí to musím říct. Dneska ji musím pozvat a když odmítne tak…..tak….tak prostě nevím. Ale budu doufat, že bude souhlasit.

Šel jsem zrovna ze španělštiny na dějepis, když do mě drbl malý prstík. Vůně, která sálala z místa vedle mě mi řekla, že se jedná o Rose.

,,Ahoj,“ pozdravila zvesela. ,,Co to s tebou dneska je?“ zeptala se. ,,Jsi nějaký zamlklý….“ Zakroutila hlavou. Otočil jsem se s odvahou, že ji pozvu, ovšem její oči mě odradily. Zase se mi dívala na dno mé duše. Obrátil jsem hlavu stranou a v duchu jsem si nadával.

Jsme pitomec a zabedněnec. Takhle mi uteče s jiným sakra. Seber se! Musím se sebrat! ,,,Nic, jen…,“ nadechl jsem se. ,,Jen o něčem přemýšlím,“ zakroutil jsem hlavou. ,,Nech to být ono to přejde,“ vyhrkl jsem a zašel do třídy, kde jsem měl hodinu. Ona pokračovala dál v cestě.

,,Jseš pitomec, víš to?“ ozval se vedle mě písklavý hlas. Koukl jsem se na Alici.

Protočil jsem oči a sedl si do lavice. Ona vedle mě. ,,To je moje věc. Nepleť se do toho.“ Odsekl jsem. Alice si povzdechla.

,,Budu muset, pokud nic neuděláš,“ měřila si mě skeptickým pohledem. ,,Sakra Emmette seber se!!“ Nařídila mi a otočila se k tabuli. ,,Ona tady nebude věčně,“ sykla a dál už se, se mnou nebavila. Měla pravdu. Ona tady nebude věčně na rozdíl ode mě.

Celou hodinu jsem strávil přemýšlením a dodáváním si odvahy. Když konečně zazvonilo vstal jsem a narychlo vyšel ze třídy. Snažil jsem se mezi ostatními zachytit její vůni, jelikož jsem nevěděl kde má právě hodinu. Nakonec se to povedlo. Stála pře budovou C a bavila se s Sophií. Její druhou nejlepší kamarádkou, jak mi kdysi řekla.

Doběhl jsem k ní lidským během a zastavil se u ní. Musel jsme dělat zadýchaného, aby se neřeklo, ovšem mě to potíže nedělalo.

,,Rose?“ vydechl jsem hladově. Překvapeně se ke mně otočila. ,,Mohla by jsi na minutku?“ zeptal jsem se a poškrábal se na hlavě.

Hlavně se nesmím nechat unést jejími oči, opakoval jsem si. Kývla hlavou a něco šeptla Sophii. Pak se od ní odpojila a šla na druhou stranu areálu. Tam se zastavil a otočila se. Rychle jsem ji následoval.

,,Co se děje?“ zeptala se a upřela na mě své oči. Ne, ne, ne! Opakoval jsem si.

Nasucho jsem polkl. ,,No já….ehm….myslel jsem si, že...,“ plácal jsem jedno slovo za druhým.

,,Emmette, tak co se děje?“ zeptala se celá nevrlá. Nasucho jsem polknul a podíval se stranou.

,,Nešla by jsi se mnou na tu charitativní akci?“ zeptal jsem se honem a modlil se pro kladnou odpověď, ikdyž někde tam vzadu byl malý rozumný hlásek, který se modlil za špatnou odpověď. Dívala se na mě zmateně. Pak se její výraz změnil na chápající a nakonec na radostný.

,,Ráda,“ přikývla. Náramně se mi ulevilo. Vydechl jsem a usmál se na ni.

,,Děkuji,“ řekl jsem. Opět se jí ve tvářil usadil zmatený pohled.

,,Za co?“ zeptala se.

,,Za to, že půjdeš. Se mnou,“ odpověděl jsem. ,,A teď pojď. Za chvilku bude zvonit,“ pobídl jsem ji a otáčel jsem se k odchodu.

,,Dobře,“ řekla roztřeseně a následovala mě. V tuhle chvíli jsem byl ten nejšťastnější upír an světě a bylo mi jedno jaké problémy z toho nastanou. Teď jsem byl jen já a ona.

Edward

Začal jsem ji mít rád a dokonce jsem se na ni stával závislí. Změnil jsem se. Začal jsem být veselejší a vstřícnější. Poznali to všichni i já a to jen kvůli ní. Belle. Mladé dívce, která má celý život ještě před sebou. Skoro každý den se setkáváme na louce a bavíme se o všem možném. Převážně o hudbě, jelikož vždy přinese, nějaký hudební nástroj.

Je jiná než ostatní. Taková velice neetická a přátelská. Je to prostě člověk, který si umí užívat života, tak jak má. Bere všechno a nebo nic. To mě fascinuje a ještě víc mě to k ní přitahuje. A fakt, že jí neslyším myšlenky mi k tomu pomáhá. Její reakce jsou většinou jiné než by se dali očekávat. Prostě unikát.

Začínal jsem se opět cítit jako člověk a to jen díky ní. Věděl jsem, že to není správné, už jen kvůli faktu, že ona je člověk. Ale ona byla něco víc. Přitahovala mě a to hodně. Nedalo se tomu odolat a já už po několika dnech zjistil, že nechci být jen její kamarád. Že chci být něco víc. Něco lepšího pro ni. Bolelo mě pomyšlení, že by se jí něco stalo. Cokoliv. Proto jsem ji hlídal. Ve dne i v noci. Díval jsem se jak spí a vždy jsem byl fascinován její krásou a půvabem. A byl jseš štěstím bez sebe, když jednou v noci šeptla mé jméno….byl jsem ten nejšťastnější upír na světě.

,,Ahoj,“ ozvalo se vedle mě a já už jen podle sladké vůně, která mě tak nehorázně dráždila, poznal Bellu. Zvedl jsem hlavu a usmál se. Mírně zčervenala.

,,Ahoj,“ odpověděl jsem a udělal ji místo vedle mě. Byl jsem překvapen tím, že dneska neměla kytaru, či něco podobného. ,,Dneska nebudeš hrát?“ zeptal jsem se s obavami. Zakroutila hlavou.

,,Dneska ne,“ hlesla a do očí se jí dostali slzy. Pomalu se kutáleli. Jedna za druhou.

,,Co se děje?“ zeptal jsem se starostlivě a objal ji kolem ramen. Otočila se na mě a koukala na mě uplakanýma očima. Pak je na chvilku zavřela a z pod víček vytekli další. Bezmyšlenkově se mi vrhla do náruče. Nevěděla, že si teď právě zahrává se svým životem. Snažil jsem se odolat a překonat ten pocit a vůni.

Podařilo se a já přivedl do chodu své ruce, které ji neohrabaně objali okolo ramen. Tiše vzlykla. ,,Tak co se stalo?“ zeptal jsem se měkce. Cítil jsem vlhko na své triku, ale nedával jsem na sobě nic znát.

,,Dneska je to přesně 9let,“ šeptla. Zprvu jsem nevěděl o čem to mluví, ale pak mi to došlo. ,,Byla jsem za ním,“ mluvila dál mrtvím hlasem. ,,Jenom já….máma a Rose zapomněli,“ řekla bezradně. ,,Už za ním nechodí. Dělají jakoby neexistoval. Nikdy.

Nemluví o něm. Nevzpomínají si jaké to bylo, když tu byl s námi. Já jo a to jsem byla ještě malá,“ šeptala. ,,Pamatuji si, jak se smál mím bouračkám. Výrazům a obličejům. Jak si se mnou hrál, když máma neměla čas. Já si to prostě pamatuji, když mi byli jenom čtyři. Jeho hluboký hlas plný lásky.

Jak mi četl pohádky na dobrou noc. Jak mě šimrali jeho vlasy, když si se mnou hrál. A jak se snažil vařit. Já si to pamatuji a to je špatně,“ hlas se jí zlomil. ,,Já bych chtěla taky zapomenout. Na ty krásný zážitky a žít dál. Jenomže nemůžu.

Máma říká, že jsem mu až moc podobná. Dělá, že jí to nevadí, ale já to vidím. V jejích očím. Někde to tam je. Ta bolest,“ další slzy. ,,Ona to potlačuje stejně tak jako Rose. A nebo si prostě nevzpomíná. Jenže já ano. Taky bych chtěla zapomenout….,“ hlesla.

,,Ach,“ vzdychl jsem pohladil ji po vlasech. ,,To bude dobré,“ utěšoval jsem ji. ,,To jednou přebolí,“ mluvil jsem dál.

,,Já vím,“ hlesla mrtvě. ,,Promiň,“ dodala a odtáhla se. Chtě nechtě jsem i ji já musel pustit. Otřela si uplakané oči a smutně se pousmála. ,,A taky za to triko,“ řekla a ukázala na moje teď už mokré triko. Jen jsem se pousmála.

,,To je dobrý,“ ujistil jsem ji. ,,Už si slyšela o tom charitativním večírku?“ zeptal jsem se ve snaze přejít na jiné téma. Přikývla.

,,Máma o tom pořád básní,“ řekla zasněně. ,,A taky pořád mluví o tvém tátovi,“ dodala a koukne se na mě.

,,Tak to jsme na to stejně,“ usměji se, ,,z táty se stal romantik. Brácha básní o tvé sestře,“ dodám. A já sním o tobě, řeknu v duchu a hned si za to začnu nadávat. Takhle to nesmí být! Jen se usměje.

,,Pozval tě už někdo?“ zeptá se a upírá na mě své krásné čokoládové oči. Jen se usměji.

,,U mě je to na denním pořádku,“ řeknu posměšně. ,,Ovšem mé obdivovatelky mají smůlu.“

,,Proč?“ zeptá se.

,,No,“ nadechnu se, ,,to je složitý,“ mávnu nad tím rukou. ,,A co ty? Musíš mít také spoustu nabídek,“ řeknu a někde tam v hloubi srdci mě zasáhne divný pocit. Zčervená.

,,No,“ vydechne a její vůně mě opět silně udeří do obličeje. Zadržím dech a snažím se zůstat vyrovnaný. Tohle to jednou nedopadne dobře….. ,,Simon z devítky mě pozval,“ řekne ještě s větším rumělcem.

Usměji se. ,,Tak to je dobře,“ řeknu sladce. Ve skutečnosti bych tomu dotyčnému vyškrábal oči a roztrhal ho na kousíčky. Na jeho místě bych někdy mohl být i já….

,,Budu muset jít,“ řekne po chvíli ticha. Otočí se na mě a mírně se pousměje. ,,Takže asi až na večírku,“ řekne a opět se začervená. V tuhle chvíli jsem si víc než kdykoliv dřív přál abych ji mohl číst myšlenky. ,,Ahoj,“ hlesla a zmizela v lese.

,,Ahoj,“ hlesnu za ní a ještě chvíli vdýchávám její květinovou vůni. Pak si povzdechnu a i já se vydávám volným krokem směrem domů.

Autor: ZabZa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kam nás osud zavede... 6. kapitola: