Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jsi to opravdu ty? - 3. kapitola

06.06.2011 (07:00) • NathalkaSimova • FanFiction na pokračování • komentováno 20× • zobrazeno 2346×

Právě jsem si balila věci, které si vezmu s sebou do Kanady na školu… Už jsou tomu dva týdny, co jsem osiřela. Zjistila jsem, že jsem po rodičích zdědila veškeré jejich peníze a majetek. Ale ani to nepomohlo k tomu, abych byla aspoň o trošku šťastnější.

Jediná věc, která mě jakž takž držela nad vodou byla škola – už dneska večer jsem odlétala na vysokou školu v Kanadě. Letěla jsem studovat biologii a medicínu, abych se v budoucnu mohla stát lékařkou.

Ještě jednou jsem si všechno kontrolovala. Pas mám, občanku taky, všechny důležité doklady taky… Snad tu nic nezapomenu. Vzala jsem si do tašky oblečení, nahoru dala fotku mámy, táty a mé sestry, která zemřela s manželem při autonehodě, když mi byly čtyři roky.

Rozhodla jsem se, že tenhle dům prodám. Odnesu si osobní věci a odstěhuji se do Kanady, tady by mě to kvůli vzpomínkám příliš děsilo…

Naposledy jsem se zadívala na místo, ve kterém jsem strávila svůj život. Sbohem, domove, bude se mi stýskat…
Zabouchla jsem a zamkla dveře. Pak jsem nasedla do taxíku, který na mě před domem čekal.

„Kam to bude, paninko?“ zeptal se zvědavě řidič. Doufala jsem, že to není nějakej úchyl.

„Na letiště, prosím,“ řekla jsem mu. Jízda byla dlouhá, což bylo pěkně na nic. I letu jsem se bála. Ne tak letu, jako spíš toho času, který budu mít na přemýšlení…

Poslední dobou jsem musela něco dělat, abych svou mysl zaneprázdnila. Chvilkami se mi to podařilo a já za to byla vděčná…

„Tak a jsme tady,“ řekl řidič a vyrušil mě z přemýšlení.

„Bude to třicet dolarů.“ Přikývla jsem a dala mu je.

„Nashle!“ zavolal, když jsem odcházela. Ale já si ho nevšímala. Má pozornost se soustřeďovala na velké tabule, které hlásily, kam který let letí…

Ahá! rozsvítilo se mi. Let z Phoenixu do Quebecu, číslo 186, odlétá za půl hodiny. Bezva, to se stihnu odbavit. Spěchala jsem se svými kufry k odbavení a doufala, že všechno půjde bez problémů.

Fajn, to bychom měli, řekla jsem si, když se mé věci vezly po pásu k letadlu. A teď znovu najít Gate 4. Jelikož je můj orientační smysl poměrně dobrý, našla jsem to rychle. Ale… do odletu zbývalo pět minut.

„Sakra!“ zaklela jsem a co nejrychleji spěchala k letuškám. Ukázala jsem jim letenku a proběhla dlouhým tunelem. Jelikož jsem ještě nikdy letadlem neletěla, nevěděla jsem, co mám od toho čekat, takže jsem byla celá nesvá.

Měla jsem místo u okna, což bylo skvělé. Bylo by to ale ještě lepší, kdyby vedle mě seděl někdo normálnější. Seděla jsem totiž vedle nějakého staršího chlápka ve smokingu a kufříkem na klíně. Tipovala jsem mu tak čtyřicet let. Co kdyby to byl někdo nebezpečný? zděsila jsem se.

Těsně po mém příchodu letadlo začalo stoupat. Zaléhaly mi uši, ale nevadilo mi to. Veškerá má pozornost se totiž soustřeďovala na zmenšující se krajinu pode mnou. Sbohem. Sbohem, můj domove, sbohem všechny vzpomínky. Začínám nový život, odteď jsem úplně jiná! řekla jsem si a snažila se zbytečně nevzpomínat, abych se netrápila. Radši jsem přemýšlela o Kanadě. O škole…

Jaké to tam asi bude? přemítala jsem v duchu. Najdu si tam nějaké přátele? Nikdy jsem totiž moc přátel neměla, a proto jsem doufala v opak. Byla by to příjemná změna… A co studium? Bude taky skvělé? Určitě… Někde tady jsem usnula.

„Haló, slečno! Probuďte se, už jsme tady!“ budila mě letuška, už na první pohled nesympatická. Blondýna s modrými stíny a červenou rtěnkou. Jak se může takhle malovat? proběhlo mi hlavou.

„Jo, díky,“ zamumlala jsem, „už jdu.“ Rychle jsem si překontrolovala kapsy a batoh, jestli mi ten chlápek nic nevzal… Dobrý, tak jsem si o něm jen vyvodila mylné závěry. To se stane.

Zvedla jsem se z místa a celá rozespalá se dopotácela k východu.

„Nashle,“ zamumlala jsem usmívajícím se letuškám a zívla. To bych nebyla já, kdybych na schodech nezakopla a nespadla…

Řítila jsem se velkou rychlostí dolů a očekávala tvrdý náraz. Mířila jsem na toho divného chlapa.

„Ááá!“ křičela jsem a ten muž se vyděšeně otočil. Místo aby uskočil na stranu nastavil ruce, že mě chytí. Moc jsem tomu nevěřila, ale nemohla jsem ovlivnit let pádu, a tak jsem s hlasitým Buch! přistála v náruči toho muže.

„Jste v pořádku?“ zeptal se mě starostlivě. Překvapilo mě, že se mi nesměje jako ty letušky nahoře na schodech. „Nestalo se vám nic?“

„Ne, asi ne,“ řekla jsem. S tím musím přestat, odteď se budu snažit chodit jako normální člověk.

„Díky moc. Kdyby nebylo vás… asi bych měla něco zlomenýho. A vy? Vy jste v pohodě?“ optala jsem se zase já jeho. Usmál se.

„Jsem John. John Firewick, těší mě,“ představil se mi mile.

„Já jsem Isobela Dwyerová,“ řekla jsem a začervenala se. Došlo mi, že na něm pořád ležím, tak jsem se zvedla a pomohla Johnovi na nohy.

„Díky,“ řekl John.„Tak co vás sem přivádí? Proč jste sem přijela?“ zeptal se mě mile. Nevěděla jsem, co říct, a tak jsem vykoktala: „Ehm… já sem přijela studovat.“ Vím, že nevypadal na nějakého úchyla, ale i přesto mi to bylo nepříjemné. Co je mu do toho?

„Moc se omlouvám, ale budu už muset jít, víte? Potřebuji být ve škole brzy, abych si stihla ještě domluvit něco ohledně ubytování na koleji. Těšilo mě,“ rozloučila jsem se s ním a pospíchala si vzít kufry.

„A díky za chycení!“ zavolala jsem za ním. Přísahala bych, že jsem slyšela jeho tiché zasmání…

Autor: NathalkaSimova (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jsi to opravdu ty? - 3. kapitola: