Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jsi to opravdu ty? - 10. kapitola

22.11.2011 (07:00) • NathalkaSimova • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1398×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Bella

Vystoupila jsem z Volva a po boku Edwarda šla do školy. Jasper s Alicí se zdrželi, jelikož si ještě zaběhli před vyučováním zalovit. A proto jsem měla celou cestu autem s Edwardem jen pro sebe.

Nad tou dívkou jsem se snažila nepřemýšlet, budu se jí zabývat, až ji uvidím. Do té doby… budu myslet na něco příjemného. A tak jsem celou cestu do školy myslela na Nesii a Jakea. Hezky jim to spolu vychází.

Byla jsem tak moc ráda, že jí Jacob ochraňuje, že se navzájem milují. Edward mi jednou říkal (poté, co jejich vztah překousl), že jeho láska ke mně je jen z poloviny tak silná, jako ta jejich.

A tenhle rok je to poprvé, co žijeme odděleně. Nejen my s Edwardem a Ness, ale všichni Cullenovi a Haleovi se rozešli svými směry. Ačkoliv už by nás bylo v domě moc, stejně mi to přišlo zvláštní. Být odloučená od dcery a od zbytku své rodiny. Carlisle, Esmé, Rosalie a Emmett momentálně bydlí v Evropě a Ness s Jakem v Ottawě, takže jsem tu jen s Edwardem a Alicí s Jasperem.

Ale nestěžuji si, na druhou stranu jsem po těch šestnácti letech dostala příležitost prohloubit s Jasperem sourozenecký vztah, za co jsem vděčná.

„Bell, jdeme?“ zeptal se mě Edward před školou a otevíral mi dveře dovnitř.

„Co? Jo, jasně,“ zasmála jsem se a snažila se nevšímat si těch okolních pohledů. Ach, Bože, kdy už to přestane?! povzdychla jsem si v duchu a prošla dovnitř. Má mysl se opět začala soustředit na tu dívku. Protože jestli něco ví, bude to znamenat další stěhování, a to já nechci. Líbí se mi tu, proto doufám, že nebude dělat potíže.

Ve škole mě čekala neskutečně dlouhá doba trpění v podobě neúnavného jiskření mezi mnou a Edwardem, občas mě to dohánělo k šílenství. Nejprve pitomá psychologie, během níž jsem si nezapsala do paměti vůbec nic, pak následovala zoologie a hodinovka tělocviku, který mi teď už připadal v pohodě, když jsem se stala upírkou. Ale zase na druhou stranu jsem nemohla být s Edwardem.

Vždycky po tělocviku jsem ráda za své tělesné potřeby a (ne)potřeby, díky Bohu za to, že se nepotím a nezadýchávám. Většinou doufám, že by se ta příšerná Stanleyová mohla někdy změnit, ale v tělocvičně vždy zjistím, že to se asi nikdy nestane. Docela ironie, že má stejný příjmení jako Jessica, ale když jsem to zjistila, požádala jsem Jaspera, jestli by ji trochu ‚neproklepnul‘. A řekl mi, že nejsou příbuzné. Uf!

Následovala další hodina neúnavného jiskření. Když jsem to tak porovnala, zjistila jsem, že ve třeťáku je to dost nudný. A to jsem tu teprve druhý den! Nevím, co to se mnou bylo, ale z ničeho nic se na mě Edward podíval. „Jsi v pořádku, lásko?“ zašeptal a stisknul mi ruku. Kývla jsem hlavou, avšak to tak pravda nebyla – pořád jsem musela myslet na tu dívku.

„Tak přestaň, prosím tě, ničit tu lavici,“ sdělil mi jemně a z jeho tónu jsem vycítila náznak pobavení. Podívala jsem se dolů a ihned jsem sebou cukla. Nehty se mi zarývaly do dřeva, lavice začínala praskat. Vytrhla jsem je pryč a omluvně se usmála na Edwarda. „Hups, promiň,“ řekla jsem provinile a on mi úsměv oplatil.

Zazvonilo na hodinu a my jsme se vydali na oběd, předstírat, že něco jíme. Byli jsme tam mezi prvními, Alice s Jasperem už tam na nás čekali, s tácy plnými jídla. Zamířili jsme k nim, moje oči mezitím pročesávaly ‚složení‘ jídelny, hledala jsem tu zvláštní holku.

„Bello, neřeš ji,“ řekla mi Alice se smíchem. „Děláš z toho moc velkou vědu. Prostě jen nějaká holka, u který jste dospěli k ukvapenejm závěrům… Dáš si?“ zeptala se mě mile a nabídla mi nějakou sladkou minerálku. Asi chtěla převést řeč jinam. Rozhodla jsem se, že jí udělám radost a nebudu se zabývat ničím jiným.

„Ne, ale díky, Alice,“ odpověděla jsem s falešným úsměvem a cukrátkovým hlasem. Zasmála se. „Jak chceš,“ řekla. V tom sebou Edward trhnul.

„Mám takový dojem, že právě vešla do jídelny,“ řekl. „Slyším, že něco hledá, ale nevím co. Nebo někoho. Pravděpodobně tebe. Ale proč to nemůžu zaslechnout?“ řekl zmateně. „Vždyť dokážu slyšet myšlenky na nás od všech ostatních, tak proč ne od ní?“

„Co dělá?“ zeptala jsem se, protože jsem se nechtěla podívat, bála jsem se… vlastně nevím čeho. Že by se mi zadívala do očí a přes celou jídelnu by najednou začala křičet „Upííír!“? To asi ne. Ale než jsem se na ní rozhodla podívat, Edward mě informoval.

„Nic. Jde k tomu stejnému stolu jako včera. Kouká se na mě, ale zdá se, že nad něčím přemýšlí. Jenže nad čím?“

„Panikaří,“ řekl Jasper. „Pravděpodobně něco ví, my musíme zjistit, co je vlastně zač.“ Takže to byla pravda? Pak jsem zaslechla hlas holky, co seděla vedle ní.

„Jsou zvláštní, že, Is?“ řekla té blondýně. „Také jsem na ně včera zírala,“ přiznala se. „Ale už jsem si o nich něco zjistila. Ten blonďák, co má vlasy jako lev, se jmenuje Jasper Hale,“ sdělila jí a Jasper se uchechtnul.
„Tak díky,“ řekl pobaveně.

„Vedle něj, ta malá holka, se jmenuje Alice. A ti dva naproti nim mají stejné příjmení jako Alice, jsou to Edward a Isabella Cullenovi,“ pokračovala. Podívala jsem se jí do očí, jelikož jsem chtěla vidět její reakci. Naše pohledy se na kratičký okamžik střetly, a pak se skácela v bezvědomí k zemi..

Pak byla vteřinka ticha. Z ničeho nic několik lidí vstalo a zpanikařeně se na tu holku začalo dívat. Někteří zase přiběhli k ní a zvedali jí ze země.

„Potřebuje vzduch!“ křičel jeden kluk, co byl nejblíže a odháněl zvědavce pryč od ní. Pak jí zvedl jeden malý tmavovlasý kluk, co s ní seděl u stolu, do náruče a odešel s ní, nejspíš na ošetřovnu. Začala jsem se zvedat.

„Musím jít za ní, musím zjistit, co ví,“ řekla jsem ostatním. Edward se na mě starostlivě díval.

„Nevím, jestli je to dobrý nápad, lásko. Možná bychom měli-“ začal, ale já ho utnula pohledem.

„No tak, Edwarde, je to jen holka. Co se tak může asi stát?“ řekla jsem mu a na odpověď nečekala. Netrvalo ani vteřinu a už mi stál po boku. Procházeli jsme chodbou k ošetřovně, před dveřmi jsem se zastavila. „Edwarde, nechoď tam se mnou,“ sykla jsem podrážděně. „Musíme zjistit, co ví. Sama to zvládnu líp než ty a sám to moc dobře víš,“ řekla jsem nasupeně, jelikož už mě nebavilo, jak se nabízel, že všechno udělá za mě.

Podíval se na mě trpitelským pohledem, pak ale kývnul a nechal mě jít dál samotnou. Vešla jsem dovnitř a ocitla se s ní sama. Ve vedlejší místnosti jsem slyšela, jak se ten kluk baví se zdravotní sestrou. Po chvilce debaty o jejím zdravotním stavu kluk odešel pryč a sestra si podle všeho zalezla do pracovny a začala číst nějaký časopis nebo noviny.

Dívka spala. Vypadala tak nevinně, bylo nemožné, že by měla tušení něco o mém světě, o nás. Spala, proto jsem si sedla na židli k ní a čekala, až se vzbudí…

Autor: NathalkaSimova (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jsi to opravdu ty? - 10. kapitola: