Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jsem tu! 1. kapitola

28.05.2011 (21:00) • skodovavera • FanFiction na pokračování • komentováno 15× • zobrazeno 3571×

Pořád doufám, že dostanu rozum, ale marně. Už je to hodina, co jsem se rozhodl vrátit se k ní. Doufám i v to, že je šťastná, že jí nic nechybí, protože kdyby ano, tak už nikdy neodejdu. Tohle mi dělá největší starosti. Měl jsem už docela hlad a tak jsem skolil srnu. Pil jsem krev s nehoráznou chutí. Připomnělo mi to, že jsem predátor, a tak jsem skolil další a další…

Sedm? Já jsem snědl sedm srnek? Musel jsem se nad tím podivit. Tolik jsem toho naráz v celém svém nesmrtelném životě neulovil. Zahrabal jsem je a poté si šel umýt ruce do blízkého potůčku. Vím, je to zbytečné, když nejspíš za hodinu dostanu hlad zase. Bylo to tím, že jsem dlouho nejedl… Připadal jsem si, jako někdo, kdo abstinuje s čokoládou a pak toho sní víc než za rok.

Jak rád bych byl člověk. Jak bych byl rád, kdybych ji mohl vídat každý den. Mike, Ben a ani Erik si neuvědomují, jaké mají štěstí. Vždyť si ho ani nezaslouží! Při pomyšlení na Mikea jsem zavrčel. Jo, žárlím - a jsem za to rád, protože to dokazuje, že mám nárok milovat, cítit něco kromě neustálých výčitek.

Schoulil jsem se do klubíčka a přemýšlel, jestli přece jen není lepší nechat ji být, dodržet svůj slib… Možná pro ni je to lepší ale já to tak necítím. Znovu a znovu se mi objevoval její obličej, když jsem jí to říkal. Blázínek. Proč jen musí všemu věřit? Kolikrát jsem jí řekl, že ji miluji a kolikrát to, že ke mně nepatří?

To, že ji miluji, musela slyšet nejméně tisíckrát, a to, že ji nechci… jen jednou. Začal jsem vzlykat s dlaněmi na obličeji. Jen jedna jediná lež a ona tomu dokáže uvěřit. Vždyť přece musí vědět, jak mi na ní záleží. Musí přece vědět, že ona je právě ten důvod, proč existuji! Je smyslem mého života, a kdyby se jí něco stalo, tak půjdu hned za ní…

Kéž bych věděl, jestli se jí po mně stýská, jestli má chlapce, jestli je šťastná, naštvaná… Na tyhle otázky znala odpověď jen jedna osoba. Alice. Musel jsem vědět, že je v pořádku, a tak jsem zvedl mobil a už vytáčel číslo mé sestry Alice. Hned po jednom zazvonění se ozvala.

„Ano Edwarde?“ řekla s očekáváním.

„Ty víš, že se chci podívat na Bellu, tak mi jen řekni, jak jí je?“

„Promiň, ale to ti neřeknu, protože by sis to mohl rozmyslet. Řeknu ti jen, že je zdravá a živá. Moc dobře vím, že chceš slyšet co dělá a tak, ale to si budeš muset zjistit sám!“ řekla a se zvonivým smíchem mi to položila.

Ta malá čertice! Zkusil jsem znovu vytočit její číslo, ale ona mi jen zavěsila. Svůj vztek jsem si ulevil na větším smrku (hodně velkém), a ten se s praskotem složil k zemi. Jediná úleva byla, že je v pořádku, že se jí nic nestalo. Znovu jsem se musel podivit nad tím, že mě neprokoukla, když jsem jí říkal, ať dá na sebe pozor kvůli Charliemu…

Píchlo mě u srdce, protože jsem si uvědomil, jak to vyznělo. Jak to vyznělo pro ni… Tím jsem jí vlastně říkal, že mi na ní vůbec nezáleží. A ona mi to spolkla i s navijákem… Vždyť si musela pamatovat na Jamese! Proč bych ji jinak chránil? Ze soucitu? To určitě ne!

Zařval jsem z bolesti a běžel, seč mi síly stačily. Chtěl jsem být co nejdříve u ní… Chtěl jsem zjistit, co ke mně cítí… Začal mi vibrovat mobil, ale já se jen podíval, kdo to je a potom s ním mrštil o strom. Alice. Nevím, co mi chtěla říct, a je mi to jedno.

Určitě by to byly poznámky typu: „Konečně jsi dostal rozum!“, „Tak se mi líbíš!“ a podobné.

Uběhlo tak patnáct minut od mého ‚znovuzrození‘, když mě něco srazilo k zemi. Neexistovala jiná možnost než další upír. Nikdo jiný by mě totiž nedokázal překvapit. Přikrčil jsem se do bojového postoje a ohlédl se po útočníkovi. Nikoho jsem neviděl a tak jsem zavrčel.

Najednou mi něco slétlo na záda a já se pod vahou těžkého těla svalil na zem. Když už se odhodlám jít za ní, tak mě někdo zničí čistě ze zábavy. Proč jen mám takovou smůlu? Mysl jakoby si ten někdo chránil… Mrkl jsem doprava a uviděl pár zlatých vlasů. Úplně stejných jako má…

„Proč na mě vrčíš? Vždyť jsem ti nic neudělala!“

„Tanyo! Můžeš mi říct jeden jediný důvod, proč na mě sedíš a proč jsi tady? Jak jsi mě vůbec dokázala najít?“

„Moc otázek a jedna odpověď.“

„Alice,“ řekli jsme současně.

„Vidím, že chápeš. Vzala jsem to zkratkou a tak jsem tady. Teď k věci. Edwarde, proč se k ní chceš vrátit? Myslela jsem, že když ses s ní rozešel tak -“

„Já se s ní nerozešel!“

„Ne? Tak proč nejsi s ní?“

„Poslyš to je vedlejší. Pustíš mě za ní nebo ne?“

„Vážně nechceš jít se mnou?“ řekla mrzutě a svůdně (pro jiného muže, mně to spíš připadalo odporné).

„Ne! Už mě konečně pusť!“ Se zakňučením se odvalila jako obrovský balvan a ještě než jsem jí zmizel z dohledu, tak zvolala:

„Budeš toho litovat!“

To sotva. Divil jsem se, že ji ještě neomrzelo pořád ně uhánět. Vždyť ke mně ani necítila lásku! Věděl jsem, co ke mně cítí a láska to rozhodně nebyla. Jen živočišný pud (slušně převzato). Proč to Alice musí vždycky všem vyžvanit? Vždyť jí muselo dojít, že to Tanya tak nenechá…

Když jsem dorazil domů do Forks, tak už svítilo odpolední slunce. Zvláštní počasí na Forks. Ale jak krásně to znělo - domů. Než jsem si stačil uvědomit, nad čím přemýšlím, tak už jsem v mysli slyšel ukolébavku složenou pro ni. Zastavil jsem se, abych pochytil, ve které části města jsem. Měl jsem jít domů? Ne, tam to bylo prázdné.

Téměř automaticky jsem se otočil směrem, který mě měl zavést k tomu místu. Jakmile jsem dorazil k orientačnímu bodu, zjistil jsem, že tu před pár minutami někdo byl. Nebyl to jen tak někdo. Byla to Bella. Neuvěřitelné, jak těžko jsem její jméno vyslovoval. Co tady dělala tak pozdě? To mi bylo záhadou.

Miloval jsem ji, ale i tak to pro mě bylo těžké. Znovu jsem se nadechl a zjistil, že odolávat její vůni už pro mě není tak obtížné. Měla pořád stejnou esenci, ale… já to dokázal zvládnout. Samozřejmě, předtím jsem to zvládl taky, ale po tak dlouhém odvyknutí jsem ani nečekal, že to půjde tak snadno.

Lidskou chůzí jsem se vydal do lesa a vzpomínal, jaké to bylo, když jsem ji poprvé vedl na to místo. Na naši louku. Odteď to bude naše louka, protože jsem tam byl s ní…

Ano, vím, je to hodně uspěchané, ale tahle povídka není o tom, abych tady celé dny popisovala to utrpení… Je to jen trochu jinak pozměněný konec Nového měsíce. Mimochodem, povídku mám napsanou, takže záleží jen na tom, kolik komentářů u povídky najdu.

Prolog x Kapitola 2.

Shrnutí

Autor: skodovavera (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jsem tu! 1. kapitola: