Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jmenuje se Katherine Pierce - 3. kapitola

29.06.2013 (12:15) • Athenodora • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1550×

Potloukávala jsem se městem. Po setkání s Bellou jsem byla celá rozrušená. Dělám vůbec dobře, že jsem tak prohnaná? Ne, v žádném případě. Já jsem taková, jaká jsem, nikdo mě nezmění! Město se začalo schovávat do domů a obchodů. K zemi se snášelo několik kapek deště, které sílily.

Přede mnou proběhlo několik malých dětí s paní. Jedno děcko do mě hrubě vrazilo. Zavrčela jsem.

„Omlouvám se, slečno,“ řekla mi matka těch dětí. Ještě tak, aby to myslela vážně, ale počkat, já jsem Katherine. A nikdo se ke mně nebude chovat takto! Upíří rychlostí jsem se k ní připlížila a chytila ji pod krkem. Největší rychlostí jsem se s ní přemístila do temné uličky. Ona začala ječet, než jsem jí zakryla pusu svou rukou. Když se mi zdála být o něco klidnější, pustila jsem ji.

„Co chcete!“ vyjekla na mě a z očí jí tekl proud slz.

„Nevíte, že slušnost je na prvním místě?“ Usmála jsem se zlomyslně.

„Cože?“ zamumlala nechápavě. Zakoulela jsem očima a krátce se zasmála.

„No to snad ne! Chci slyšet omluvu a hezky od srdce.“ Nejspíš netušila, co od ní požaduju, ale musím uznat, baví mě to. Nejdříve si hraju s jídlem, až pak ho teprve sním. Klepla jsem nedočkavě rukou. Ona se rychle začala omlouvat, ale omlouvala se jen, protože je v nebezpečí.

„To nebylo do srdíčka.“ Zamračila jsem se lítostně a vytasila upíří tesáky. Její pohled ustál na mých špičácích. Přirazila jsme ji ke zdi a zakousla se jí do tepny. Krev byla docela dobrá, ale mám raději A. Pustila jsem ji a zlomila jí vaz. Neměla jsme zrovna chuť ji vysát celou. Její tělo se zhroutilo k zemi. Otřela jsem si ústa od krve a usmála se mírně.

„Děkuji,“ řekla jsem.  Jenom škoda, že mě už neslyšela. Ale pokud existuje nebe, tak možná jo. Věděla jsem jen jedno, že já mám od nebe daleko. Já jsem odepsaná peklu. Otřela jsem si o její bundu ruce a vypařila se.

Ocitla jsem se v hustém lese. Slyšela jsem blízko veverku na stromě a pumu, ale ucítila jsem ještě něco. Člověk? Vůně se podobala člověku, ale chybělo jediné a to krev. Krev kolující v žilách. Možná bych to měla okouknout, nebo jít jednoduše dál. Strašně jsem se nudila, tak jsem se vydala směrem nalevo k prapodivné věci.

Vynořila jsem se ze křovin jako duch. Byl to člověk. Náhle ve mně hrklo. Věděla jsem jasně, že tohle člověk není, ale je to upír. U nohou mu ležela sametová puma s rozdrásaným hrdlem. Upír se na mě otočil. Měl zase ty zlaté oči, ale byl o něco krásnější. Měl nádherné bronzové vlasy. Jeho kůže byla ještě bledší než ostatních upírů, co jsem viděla.

Líbil se mi.

Tenhle upír byl naprostý bůh vlasů. Přála jsem si být původním upírem, abych ho mohla svést. To by bylo mnohem lehčí než ho obíhat takovou dobu. Díval se na mě udiveným pohledem. U pusy měl malý pramínek krve.

„Kdo jsi?“ zeptal se chladně.

Zamrkala jsem a rychle odpověděla. „Katherine Pierce!“

Nic mi neodpověděl. Jenom zakýval hlavou.

„Zabloudila jsem tak trochu,“ zalhala jsem mu. Lhaní to je moje specialita. On si otřel o rukáv modré košile krev z úst a přišel ke mně o krok blíž.

„Aha.“ Byl jako socha z ledu. Počkat, upíři jsou socha ledu.

„Neboj, jsem to, co jsi ty," ujistila jsem ho, aby neměl obavy, že na něj půjdu s kolíkem a česnekem v ruce. Jeho obličej vypadal o něco klidněji. Ten tvrdý pohled drsňáka povolil a nasadil skvostný úsměv.

„Těší mě, Katherine. Já jsem Edward Cullen,“ ukázal mi svoje zuby. Byly rovné a třpytily se bíle. No to je fakt bezva. Další Cullen! Vzpomněla jsem si, co jsem udělala těm dvěma před ním. Teď si to nesmím pokazit. Edward je tak úžasný, jako byl Stefan. Než mi ho vyfoukla ta čůza Elena!

„Už jsem se setkala s doktorem Cullenem a Bellou. Musím se omluvit, byla jsem rozrušená. Zaútočil na mě vlkodlak, nebo co to bylo. A já na ně trochu vyjela. Mám takovou vadu. Je mi to líto, musím se jim omluvit, až je uvidím.“ Edward mi to všechno dokonale uvěřil.

„Pojď se mnou Katherine, zavedu tě k nám domů,“ nabídl mi. Já jsem se mile usmála a šla za ním.

„A nebyl to vlkodlak, ale proměňovač. Tihle vlkodlaci se mohou změnit kdykoli chtějí.“ Tak to by se líbilo Klausovi. Měnit se bezbolestně ve vlkodlaka. A já si myslela, že ten kluk byl hybrid.

„Já myslela, že je hybrid. Takové stvoření znám.“ Edward se na mě udiveně podíval.

„Opravdu?“ zeptal se fascinovaně. Zakývala jsem hlavou. Edward mi řekl, že teď poběžíme. Uvidíme, kdo bude rychlejší. Když jsme běželi, tak byl Edward o kousek napřed. Byl opravdu rychlý. Co je tohle za druh upíra? Nevěděla jsem, jestli mám jásat, nebo smutnit, ale takový upír? Za celých mých 500 let jsem nepoznala takového to upíra.

Doběhli jsme před ohromný dům. Byl jako ze skla. Okna byla ohromná od stropu, až k zemi. Venku byla malá zahrádka s keříky, co dolaďovala atmosféru domu. Nahoře jsem slyšela šplouchat vodu a cítila chlór. Výborně, mají i bazén. Tohle by mohlo být zajímavé a navíc tohle je luxusní barák v tomhle zapadákově.  

Edward šel dva kroky přede mnou. Vyšel malé schody, které nás dělily od domu. Bez problému vešel do domu, ale já vrazila zase do té neviditelné clony.

„Ehm… Edwarde? Upíři jako já nemůžou do domu, do kterého nás nikdo nepozval."

Edward vyvalil oči. „To je rafinované,“ uznal. Mně by to ale nepřišlo až tak moc rafinované.

„Jo jasný, tak pustíš mě dovnitř?“

„Jak?“ zeptal se tupě. Možná je neodolatelný, ale dutý jak ořech.

„Jednoduše mě pozvi!“ zvýšila jsem nedočkavě hlas. To se za ním náhle objevil doktor.

„Doktore,“ vydechla jsem. On se na mě rozčíleně podíval. Edwarda zašoupl dozadu a on vyšel před dům.

„Co ty tady chceš?“ zavrčel skoro. Já polkla. Teď musím hlavně zachovat chladnou hlavu. Hlavně klid.

„Omluvit se vám,“ řekla jsem zlomeným hlasem, který působil přirozeně. Naklonil hlavu na stranu a nechápavě se mě zeptal: „Omluvit, ale proč? Napadla jsi mě i Bellu. Proč bych si měl tvou omluvu vzít?“

„Protože ji myslím vážně. Vím, byla jsem hnusná a sobecká. Moc se omlouvám. Předtím mě napadl vlkodlak, nebo co to bylo, a díky němu jsem byla tak vyděšená.“

„Jako vyděšená jsi rozhodně nevypadala!“ zvýšil hlas.

„Prosím! Já se vám strašně omlouvám, prosím!“ žadonila jsem. Podařilo se mi z očí vydolovat několik kapek slz, které mi pomohly. Doktor uvolnil obočí a sklonil hlavu.

„Nemám už ani rodinu, zabili je,“ hlesla jsem unaveně. „Nemám nikoho,“ dodala jsem pro tu pravou harmonii.

Edward se hluboce mračil.

„Katherine, pojď dál, tvá omluva je přijata.“ Řekl mi doktor. Srdce mi roztálo. Překročila jsem práh domu. Uvnitř to bylo ještě krásnější. Podlaha byla bílá a nablýskaná. Neměli tam moc věcí, ale rozhodně to byl luxus. Edward šel nahoru a doktor Cullen se mnou zůstal.

„Říkej mi Carlisle, představím tě rodině.“ Usmál se. Oplatila jsem mu úsměv. Jenže ten můj úsměv byl falešný jako zuby mého strýce, co už nežije. S Carlislem jsme šli nahoru. Tam bylo tolik upírů. Devítičlenná rodina. Carlisle zůstal se mnou. Vepředu stála Bella a vrhala po mně vražedný pohled a vedle ní stál Edward a objímal ji. To ne! On s ní chodí! Tak tohle bude zajímavé. Vzadu stála malá, vyzáblá černovláska se sexy oblečením. U ní stál blonďatý fešák a ještě hlouběji byl svalnatý upír s černýma očima a zlatovláska po boku s ním. Pak jsem uviděla tu malou holku. To malé upíře. Jmenovala se Renesmé.

„Katherine, moje manželka Esmé.“ Ukázal na upírku s karamelovými vlasy, co se vynořila z chumlu.

„Ahoj Katherine, těší mě.“ Usmála se. Ta je ale proklatě milá.

„Támhle je Alice a Jasper a támhle Rosalie s Emmettem.“ Mávla jsem jim rukou, abych se jim zalíbila. Teď se budu tvářit a chovat jako moje totálně nudná dvojnice Elena. Tedy rovnat vlasy si nebudu.

„Katherine!“ zasyčela Bella.

„Omlouvám se ti, Bello, nebyla jsem ve své kůži,“ řekla jsem. Ona mi neodpověděla, ale zezadu vyšla ta černovláska Alice.

„Neboj, budou z nás jistě dobré kamarádky.“

„Jo.“ Kývnula jsem a usmála se na ni. Tohle není úsměv Katherine, ale Eleny! Jak já ji nenávidím.

„Mami, tati, bude tu s námi Katherine,“ vypískla Renesmé a rozběhla se k Edwardovi a Belle. Pak jsem si povšimla zlatého prstenu na Bellině prstu. Zásnubní prsten a totéž měl i Edward. Můj bože! Oni jsou...

„Manželé!“ vydechla jsem udiveně.

Snad se vám kapitolka líbila. Chci se vás zeptat, jestli mám pokračovat a kdybych mohla, tak se chci ještě zeptat... Má Katherine zůstat u Cullenových? Nebo si zařídí vlastní dům ve Forks?

Autor: Athenodora, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jmenuje se Katherine Pierce - 3. kapitola: