Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jiný náhled 8. kapitola

27.10.2010 (08:00) • Salazaret • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2369×

8. kapitola – Kakao a špagety

„Už toho mám dost! Končím!“ křičel jsem jako smyslu zbavený. Copak mě oni nechápou? Nechci tady být a nebudu tady! Ať se klidně Aro staví na hlavu! Sbalím si svých pár švestek a odpochoduji s hlavou pěkně vztyčenou.

„Nemůžeš jen tak odjet!“ zavrčela na mě moje sestřička.

„A ty mi v tom jako zabráníš? Nebaví mě to tady, jsem někdo jiný. Nechci už být loutka, chci konečně žít!“ řekl jsem už naprosto klidně a chytil ji za ramena. Podíval jsem se do jejích rudých očí.

„Nech je jít, bude to tak lepší,“ dodal jsem a políbil ji do vlasů. Ani nepromluvila, jen se dívala jak odcházím. A nic neudělala. Možná mě konečně pochopila...

Byla mi strašná zima, ale přesto jsem se usmívala. Tak se konečně rozhodl. Konečně udělal něco pro sebe. Byla jsem na něj hrdá.

Rozlepila jsem unavené oči a všimla si dvou přikrývek, které ležely přede mnou. Kdy to sem dali? Znovu jsem se zachvěla zimou, ale přesto jsem se neodvážila pohnout. Co když je to opravdu jen pitomý sen a někdo si se mnou nepěkně hraje?

Ale nestihla jsem se ani pořádně probrat a otevřely se dveře. Ještě víc jsem se natiskla na bílou zeď a zavřela oči.

„Ehm... Já...“ Slyšela jsem kouzelný dětský hlásek. Pomalu jsem otevřela oči. Stála přede mnou a něco mi podávala.

„Máma mi říkala, že sem nesmím. Ale nikdo doma není a Jake usnul jako špalek. A já se strašně nudila. Tak jsem ti přinesla horké kakao,“ usmála se na mě. Podívala jsem se jí do jejího rozzářeného obličeje. Byla opravdu dokonalé dítě.

Natáhla jsem pomalu ruku a vzala si od ní hrneček. Dívala se na mě jako na dárek pod vánočním stromečkem.

„Díky, Nessie...“ šeptla jsem a usrkla té lahodné tekutiny. Cítila jsem, jak mi tělem pulzuje úžasné teplo a ta chuť! Nic lepšího jsem poslední roky snad ani neměla.

„Proč jsi tady sama a zavřená?“ zeptala se mě a posadila se na prostournou poslel. Pořád mě sledovala.

Smutně jsem se usmála a znovu se raději napila, abych nemusela odpovídat. Proč tu vlastně jsem? Vzpoměla jsem si na to, jak jsem se sem dostala. Po tváři mi stekla osamělá slza.

„Nemáš hlad? Já strašný. Esmé mi tu nechala nějaké buchty, ale dala bych si radši špagety. Co ty na to?“ usmála se na mě. Znovu jsem se podívala do jejího rozzářeného obličeje. A řekla jsem si: Proč ne? Proč neprožít tenhle nádherný sen? Všechno má své důvody a i to, že jsem teď tady a můžu se potkat se svými hrdiny.

„Tak... tak dobře,“ špitla jsem a pomalu vstala. Hrneček s kakaem jsem pořád pevně svírala v ruce a nehodlala se ho jen tak vzdát.

„Kde... kde vlastně jsou všichni?“ zeptala jsem se, když mě vedla do kuchyně. Šla jsem zase pomalu, přece jenom jsem kdoví jak dlouho strávila v dost špatné pozici a svaly byly docela dost zkřehlé.

„No, táta a máma jeli s tetou Alice do města nakupovat. Alice totiž byla docela dost na prášky z toho, jak se nemohla dostat do svého pokoje. Neměl tě nikdo rušit a ona tam měla všechno své oblečení. Esmé a Carlisle jsou v práci a zařují pro všechny doklady a školu. Emmett a Rose jsou na lovu, no a Jake... Ten spí u televize,“ řekla a mírně se zamračila. Pak jsem si všimla jeho obrovské postavy, jak si spokojeně hoví na pohovce a zhluboka oddechuje. Musela jsem se tomu usmát. Od doby Belliné proměny jsem toho moc o nich nevěděla. Sem tam nějaké utržky, ale jinak nic. Všechnu svou energii jsem věnovala hlavně Alecovi. Byl na tom podobně jako já, taky byl někde, kde být nechtěl. Ale teď se to změnilo. On odešel.

„A nevadí, že jsem tady?“ zeptala jsem se a čekala na její odpověď. Znovu se rozzářila jako vánoční stromeček.

„Proč by to mělo vadit? Aspoň si budu moct s někým hrát. Všichni jsou tady tak dospělí!“ upozornila mě a začala lítat po kuchyni. Nejprve vyndala velký rendlík a do něj nalila vodu. Přidala sůl a během chviličky už se vařil na plotně. Chviličku na to měla nakrájené maso a to se smažilo i s cibulí na pánvičce vedle. Pak tam jen přidala nějakou omáčku, kterou vytáhla ze špajzu. Během té doby se začala vařit voda a ona tam pohotově hodila špagety. Ani jsem se nestihla pořádně vzpamatovat, co se okolo mě děje a už jsem seděla u stolu a před sebou jsem měla horu špaget s voňavou omáčkou.

„Páni, ani jsi nepotřebovala mou pomoc, jak koukám,“ usmála jsem se na ni.

„To nevadí, mám v tom praxi. Jake takhle odpadává docela často,“ zasmála se a dala se do jídla. Sledovala jsem ji a pak se podívala na jídlo před sebou. Měla jsem opravdový hlad. Mírně se mi klepala ruka, ale po prvním soustu jsem to opravdu neřešila. Hlad je hlad...

„Téda, Nessie. Z tebe bude nejmladší kuchařka v celé Anglii,“ uznala jsem její mistrovské dílo.

„Děkuji za pochvalu, ale my nejsme v Anglii,“ usmála se a odstrčila od sebe prázdný talíř.

„Ne-nejsme?“ Čemu se mám ještě divit? Jsem jiná a navíc mimo rodnou zem v domě plném upírů, poloupírů a přerostlích domácích mazlíčků. Přece je znám natolik dobře, že jsem si na to mohla zvyknout. Říkalo se, že upíři neexistují, ale opak je pravdou. Říkalo se, že jsem blázen, ale já mluvila jen pravdu a to, co jsem viděla.

„Jsme na Aljašce, museli jsme se zase odstěhovat, když tě unesli z nemocnice. Bylo by to až moc nápadné,“ říkala a už už mě tahala od stolu.

„Kam jdeme?“ zeptala jsem s panikou.

„Chci ti něco ukázat,“ zase ten její šibalský usměv. Ale nepustila mě a táhla zpět do schodů. Šla tak hlasitě, že se divím, že se Jacob nevzbudí.

„Mám se bát?“

„Ne... Proč taky?“ Vtáhla mě do útulného pokojíku. Bylo to jako v ráji pro princezny. Vše sladěno do růžové, plyšáci kam se podíváš a obrovská postel ve tvaru hradu. Naprosto úžasné. Já si kdysi o tomhle mohla nechat jen zdát.

„Páni, tohle je sen,“ unikl mi tichý povzdech.

„Ve snu jsi žila už dlouho, tohle je realita, tedy aspoň to jsem slyšela říkat mámu.“ Vyskočila na postel a vytáhla z podpolštáře nějaký papír. Úhledně ho uhladila a podala mi ho.

Byl to krásný obrázek její rodiny, byli tam všichni. Vypadalo to jako přesná kopie toho, co jsem nakreslila já. Dokonce jsem tam byla i já. Do očí se mi nahrnuly slzy.

„Proč pláčeš, nelíbí se?“ zeptala se poplašeně a její zářivý obličej pohasl.

„Ne... Prá-vě naopak. Je to krásné...“ vzlykla jsem.

„Je pro tebe, když tě přivezli, byla jsi tak bledá a pořád jsi mluvila ze spaní. Dívala jsem se na tvé obrazy a tenhle byl naprosto perfektní... Chtěla... chtěla jsem ti udělat radost.“ Podívala se na mě těma hnědýma očima. Usmála jsem se.

„Dě-děkuji, Nessi-ie,“ špitla jsem. Okamžitě stála u mě a objímala mě. Bylo to tak vřelé objetí. Něco podobného můžu já zažít jen ve snu. A tenhle se mi začíná líbit.

„Nechceš mi něco nakreslit? Umíš to lépe,“ zeptala se a její tvářičky lehce zrůžověly.

„Já? Ale...“

„No tak, nenechávej se přemlouvat! Jsi úžasná!“ začala kolem mě poskakovat a podávala mi nejrůznější věci. Od štětců po arch papírů. Taky jsem cítila, jak červenám, ale co bych neudělala pro její malou dušičku?

„Tak dobře a co chceš nakreslit?“ Sedla jsem si na měkký koberec a jeden papír jsem si podložila obrovskou knihou.

„Tak třeba Jacoba? Nebo mámu?“ Rozpustile se usmála a posadila vedle mě. Tak jsem tedy vzala do ruky tužku a začala jsem. Malovala jsem z paměti a nemohla jsem si nevšimnout jejích povzdechů.

Asi po hodině jsem jí podala jeden obrázek, byla na něm ona a Jake. Podala jsem jí ho a ihned se pokojíkem rozezněl její smích.

„To je tak dokonalé!“ vypískla a vrhla se mi kolem krku. „Jake je fakt nádherný!“ Taky jsem se rozesmála. To hřejivé teplo, které jsem cítila, se rozlilo do mého celého těla. Byla jsem šťastná. Konečně jeden můj obrázek vyvolal takovou radost. Chtělo se mi z toho brečet.

„Jestli chceš, můžeš si vzít nějaké, co mám v tom dalším pokoji. Stejně nevím, co s nimi.“ Okamžitě vyskočila na nohy a tentokrát mě táhla do pokoje, kde jsem se předtím probudila. Pak mě nechala stát u dveří a ihned se přehrabovala mezi obrazy.

„Tenhle je boží!“ vykřikla a vytáhla obraz v životní velikosti. Byla na něm Bella a Edward na svatbě. Oba vypadali tak šťastní.

„Pověsím si ho do pokojíků, bude tam vypadat perfektně!“ Položila ho na postel a pokračovala v prohledávání.

„Taky tenhle je užasný, už jsem ho jednou viděla. I když Volturiovi moc nemusím, tenhle se mi opravdu líbí! Proč jsi mu namalovala zlaté oči?“ Zamračila se a se zadumaným výrazem se podívala na mě. Přešla jsem k ní a sedla si na kraj postele.

„Alec. Zrovna dneska se rozhodl pro jiný život. Odešel od Volturiů...“ šeptala jsem a vzala si obrázek do ruky. Přejela jsem po jeho obličeji. Tak dokonalém obličeji. Ta zlatá mu tak slušela, až se mi z toho tajil dech.

„Tohle je jeho sen, pokusila jsem se nakraslit jeho vnitřní přání a tužbu,“ usmála jsem se a podala ho zpět Nessie.

„Renesmé?“ ozvalo se najednou ode dveří, až jsem nadskočila.

„Mamí!“ Skočila Belle do náruče. „Suzan mi nakreslila obrázek a můžu si vzít i ten, kde jsi ty a táta a taky jsme vařily!“

„To jsem viděla, a měla bys to jít uklidit!“

„Ale...“

„Žádne ale!“

„Pomůžu ti, chceš?“ Nevím, proč jsem to řekla. Ale když už mám žít tenhle život, proč ne se vším všudy? Je to přece můj sen, nebo ne?

„Mami, může?“ optala se hned Nessie.

„Samozřejmě,“ usmála se Bella. Nemohla jsem si nevšimnout jejího uvolněného úsměvu, když jsem kolem ní procházela. Taky tu byli i ostatní a dívali se podobně. Byli šťastní a já s nimi...