Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jiná realita - 34. část

27.03.2010 (20:00) • Evelyn • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3189×

,,Bello,” zašeptal mi něžně do ucha. ,,Jsi to nejlepší, co mě v životě potkalo. Měl jsem v plánu vyznávat ti svou lásku celé hodiny, ale jen bych se opakoval. Miluji tě. Vím, že se vlastně známe jen jeden den a že jsem asi blázen, ale já se musím zeptat.

Bello, prokážeš mi tu čest a staneš se mou ženou?” pronesl rozechvělým hlasem a přede mnou se objevila sametová krabička s nádherným prstýnkem s diamantem.

V tu chvíli jsem byla ráda, že mě stále zezadu objímá a drží, protože se mi roztřásla kolena.

Nevěřícně jsem mrkala a přesvědčovala sama sebe, že opravdu nesním. Slyšela jsem zrychlený tlukot Edwardova srdce, vnímala jeho zadržený dech a cítila jeho napětí.

Nezdálo se mi to. Edward mě právě skutečně požádal o ruku! Celá jsem se chvěla a být člověkem, plakala bych štěstím a dojetím.

,,Ano,” zašeptala jsem a on si zhluboka oddychl. Blázínek, jak si mohl myslet, že bych ho odmítla?

Roztřesenou rukou vysvobodil prstýnek z krabičky a opatrně mi ho navlékl na levý prsteníček. Otočila jsem se na něj a podívala se mu do očí. Vyzařovala z nich láska a neskonalé štěstí. Ani jsem nevěděla jak, ale políbila jsem ho.

Vytáhla jsem se na špičky, omotala mu ruce kolem krku a spojila naše rty. Ty jeho byly tak krásně teplé a hebké. Zbožňovala jsem ho a byla dokonale šťastná. Na okamžik mi myslí probleskla vzpomínka na Renesmée, ale nedovolila jsem si ji rozvést. Ona zůstala v tom jiném světě, jiné realitě, tady jsme jen my dva a nikdy to už jinak nebude. Nesměla jsem se tím opět trápit, ne nyní.

,,Bells,” zašeptal a pohladil mě po tváři, když se trochu odtáhl kvůli nedostatku kyslíku.

Stulila jsem se v něho teplém náručí a zavřela oči. Foukal lehký vánek, hrála krásná hudba a já byla zasnoubená s milovaným mužem. Jen jsem z celé své duše, z celého srdce doufala, že z tohohle života už se neprobudím. Znovu už bych to nezvládla.

Netušila jsem, jak dlouho jsme tam na terase nad Londýnem stáli v objetí. Probralo mě, až když se Edward zatřásl zimou.

,,Proč jsi mi neřekl, že je ti zima?” zeptala jsem se a odtáhla se od něj. Přece jen, moje tělo bylo ledové a zahřát ho nemohlo.

,,Necítil jsem ji, až teď. Pojďme dovnitř,” usmál se na mě a nabídl mi rámě. Přijala jsem a vešli jsme do příjemně vyhřátého obýváku.

Edward mě posadil na gauč a na okamžik zmizel do kuchyně. Vrátil se s hrnkem horkého čaje. Donutila jsem ho zabalit se do deky a až pak jsem se přitulila.

,,Kdy by ses chtěla vdávat?” zeptal se náhle a namotával při tom mé vlasy na své prsty.

Měla jsem chuť odpovědět, že klidně hned. Netoužila jsem po bílých šatech, svatební kytici ani hostině. Jen jsem chtěla být oficiálně jeho ženou, před Bohem, zákonem i lidmi.

,,Já nikam nepospíchám, nechám datum na tobě,” přemohla jsem se k rozumu.

Edward se usmál a dál mě hladil po vlasech. Přemýšlel a já ho nerušila, vlastně jsem ani nedýchala.

,,Víš, rád bych si nejdřív vyřešil práci a takové ty praktické záležitosti. Mám dvouměsíční výpovědní lhůtu, byt je můj, takže o ten se starat nemusím. Taky bych se měl nějak rozloučit s rodinou a přáteli. Nechci zmizet beze slova. To mi nepřipadá správné,” přemýšlel na hlas a já ho znovu obdivovala.

Byl tak rozumný, dospělý a zodpovědný. Ač já byla nedočkavá, věděla jsem, že má pravdu. Tak, jak to plánoval, to bylo správné. Tak uvažoval muž, jehož jsem si neskonale vážila.

,,Hned zítra dám výpověď. Každý pochopí, že mi žena mého života řekla Ano a já s ní teď chci strávit hodně dlouhé líbánky na nějakém exotickém místě. Budou se asi divit, že je to tak náhlé, ale já s kolegy nikdy svůj soukromý život moc neprobíral,” pokračoval v plánech.

,,Co tvoje rodina?” odhodlala jsem se zeptat na palčivou otázku. Strašně moc jsem chtěla, aby všichni na svatbu přijeli a byli v tak důležitý den s námi, ale oni mě nesměli vidět. Poznali by, že nestárnu a nejsem úplně normální člověk.

,,Chápu, že se nemůžou svatby zúčastnit. Alice jistě půjde ráda za svědka tobě a já poprosím jednoho kamaráda ze studií. Budeme mít malou, komorní svatbu. Tedy, jestli ti to nevadí,” odpověděl.

Cítila jsem, že ho to mrzí. Přála jsem si nějak mu pomoci a absenci nejbližších bytostí na svatbě mu vynahradit, ale nenapadalo mě jak.

,,A nechceš se s nimi jet ještě rozloučit? Pak je už nebudeš moct vidět. Vím, že je to hrozné a těžké, ale pokud budeš upír, musíš se rodiny vzdát a kontakt s nimi omezit jen na telefonáty a maily. Samozřejmě pochopím, jestli své rozhodnutí ohledně přeměny  v závislosti na tomto faktu přehodnotíš,” domluvila jsem a musela sklopit pohled, aby neviděl, jak moc těžké pro mě je něco takového vyslovit a navrhnout.

Sama sebe jsem se zděsila. Opravdu jsem si velmi přála strávit s ním celou věčnost a představa, že by si svůj postoj a rozhodnutí rozmyslel, mě ničila. Moc dobře jsem věděla, že jsem sobec a nezasloužím si Edwardovu lásku, ale nemohla jsem si pomoct. Kdyby chtěl, nechala bych ho bez protestů odejít. Jeho štěstí bylo tím nejdůležitějším, ale já už bych  nedokázala dál existovat a snažit se žít. Můj “život” by jeho odchodem skončil.

,,Bello, před chvílí jsem tě požádal o ruku. To nedělám zrovna běžně. Miluji tě a nikoho a nic jiného než tebe nechci a chtít nikdy nebudu. S tím, že se budu muset rozloučit se svou rodinou a nynějším životem jsem počítal,” uklidnil mě a políbil.

Stále mě překvapovalo s jakým klidem a samozřejmostí se k upírství staví. Ve Volteře mě považovali za naprostou výjimku, unikát. A Edward je nyní úplně stejný. Vyrovnaný s touhou po krvi, s odříznutím od všech blízkých i s nekonečným časem po boku jediné ženy. Doufala jsem, že i jeho novorozenecké období bude probíhat podobně jako u mě.

Pak už v klidu a beze strachu jsme plánovali naši nejbližší budoucnost. Edward se nechal přemluvit k osobnímu rozloučení a rodinou a tedy výletu do Ameriky. Byla jsem ráda, že souhlasil. I když mě týden nechá samotnou. Ale co byl jeden jediný týden, sedm dní, oproti celé dlouhé věčnosti?

Domluvili jsme se, že se vezmeme tajně hned, jak se vrátí z USA, aby u toho mohla být alespoň Alice. Po svatbě počkáme ty dva měsíce a až uplynou, odletíme někam do Ruska, Mongolska nebo podobné země, kde se nachází jen velmi řídce obydlené oblasti, Slunce moc nesvítí, ale dá se sehnat konzervovaná krev. Oba jsme byli dost bohatí a jak už jsem sama poznala, za peníze se dá koupit skutečně snad všechno, včetně lidské krve.

Celý zbytek noci jsme si povídali o našich přáních, minulosti, tajných snech i obavách. Ani na chvilku jsme nemlčeli, stále jsme si měli o čem vyprávět a čemu se věnovat.

Až pozdě k ránu Edward usnul a já se tiše přesunula na terasu. Opřela jsem se o zábradlí a pozorovala pomalu se probouzející Londýn. Stejně jako vycházelo Slunce i mně se obzor budoucnosti vyjasňoval a zaléval světlem. Nemohla jsem uvěřit, že od našeho setkání v parku uplynuly jen dva dny. Dva dny, které absolutně všechno změnily a které mi daly naději na krásnou a s láskou prožitou věčnost.

,,Ukaž prstýnek,” ozval se za mnou nadšený Alicin hlas a vzápětí už stála přede mnou a zkoumala mou levou ruku.

,,Teda Bello, Edward má vážně vkus. Kdy bude svatba?” rozplývala sse Alice spokojeností.

V tu chvíli mi došlo, že ona všechno věděla a vážně jí ani trochu nevadilo, že si její bratr vezme za manželku upírku a sám se stane bájnou bytostí. Milovala jsem je oba.

Ve zkratce jsem Alici převyprávěla, na čem jsme se s Edwardem v noci domluvili. Alice neměla daleko k výskání a vyskakování, když jsem si požádala, aby mi šla za svědka. Okamžitě začala plánovat, kam se půjdeme podívat na šaty, kde by se svatba mohla odehrávat, jak bych měla být učesaná… Nebyla k zastavení a já jí byla vděčná.

Rozhodla se, že se mnou ten týden, kdy Edward pojede za rodinou, zůstane v Londýně a všechno spolu zařídíme. Zpátky do Ameriky se vrátí až po sňatku. Nedělala si ani ty nejmenší starosti ohledně dalších možných shledání se mnou a Edwardem. Nepřipouštěla si, že bratra na svatbě možná uvidí naposledy. Byla skálopevně přesvědčená, že když jsem touhu po lidské krvi zvládla taky rychle a bez problémů já, dokáže to i Edward. Dokonce prohlásila, že uvažuje o tom, učinit z nás kmotry jejího nenarozeného miminka. Zdáli jsme se jí pro ten úkol ideální, jelikož nám se nic vážného stát nemohlo a dítě bychom ubránili asi před celým světem, pokud by mu něco hrozilo. Téhle úvaze jsem se musela smát. Každý jiný by svého potomka držel v uctivé vzdálenosti od upírů, zatímco Alice by nám ho bez obav svěřila do péče.

Společně jsme připravili snídani a já se ani moc neušklíbla. Vlastně horší obličeje dělala Alice. Vysvětlila mi, že je nyní poněkud citlivější na některé vůně a pachy, takže to, co jí ještě nedávno lákavě vonělo, ji odpuzuje a naopak.

Stále se hladila po bříšku a zasněně se usmívala. Proti své vůli jsem ucítila osten žárlivosti a závisti. Vlastní dítě! To bylo něco, po čem jsem z hloubi duše toužila a co jsem bohužel nikdy mít nemohla. Nechtěla jsem ledajaké dítě, přála jsem si svou Renesmée. Dcerku, kterou jsem kdysi dávno měla a která zůstala navěky uvězněná v té jiné realitě.

Rychle jsem myšlenku na ni zaplašila. Zakázala jsem si na ni vzpomínat, protože to bylo příliš bolestivé. Měla bych být dokonale šťastná, jelikož muž mého života, mé existence, byl se mnou a nevadilo mu, že mu nikdy nedám dítě. Vždy budeme jen my dva, ale i vztah bez dětí může být krásný. Milujeme se a vážíme si toho druhého. A to je důvod ke štěstí.

,,Jsi v pořádku?” probral mě Alicin docela vyděšený hlas.

Zmateně jsem se na ni podívala a pak můj pohled sklouzl na kuchyňskou linku, jejíž deska nesla jasné stopy mého silného stisku. Vůbec jsem si neuvědomila, že jsem se o ni zapřela.

,,Ano, jsem. Jen jsem se trošku zamyslela,” usmála jsem se a pak stočila řeč zpátky ke svatbě, čímž jsem Alici nedala prostor pro další otázky.

Edward se vzbudil kolem desáté. Společně jsme se nasnídal. Tedy oni dva jedli a já je pozorovala. Po snídani mě Edward políbil a odešel do práce domluvit se na výpovědi a zařídit vše potřebné.

Alice rozhodla, že my dvě si zatím uděláme odpočinkový dámský den. Manikůra, pedikůra, masky na vlasy i pleť, i když to jsem rozhodně nepotřebovala, a sledování romantických komedií. Alice se střídavě vesele smála a zoufale plakala. Změny jejích nálad mě fascinovaly a nenechávaly vyjít z úžasu.

Po poledni se vrátil spokojený Edward. V práci mu vyšli vstříc a mohl si výpovědní období zkrátit na jediný měsíc. Zastával dost prestižní místo, takže se jeho zaměstnavatelé nemuseli bát, že zůstane neobsazeno. Všichni mu pogratulovali k zasnoubení a jeho náhlým rozhodnutím se do hloubky nezabývali.

,,Sehnal jsem letenku do Seattlu již na dnešní večer, takže letím už za pár hodin. Vůbec se mi nechce tě ani na minutu opouštět, ale měla jsi pravdu. Rozloučit se s rodinou osobně je správné a oni si to zaslouží,” objasnil mi s úsměvem a já na něj byla opět hrdá.

Také jsem nechtěla, aby odjížděl, navíc tak brzo, ale na druhou stranu - čím dříve odjede, tím dříve se vrátí. S Alicí jsme mu pomohly zabalit a Edward spěšně odjel na letiště. Nemohla jsem ho odvést. Svítilo sluníčko a ač jsem měla tmavá skla na autě, nechtěli jsme riskovat.

Alice mě zabavovala celý zbytek večera a nedávala mi prostor pro vlastní myšlenky a úvahy. Když ale usnula a já osaměla, padl na mě smutek a stesk. Edward byl pryč pouhých pár hodin a už mi scházel. V tu chvíli jsem si byla naprosto jistá správností svého rozhodnutí ohledně jeho přeměny. My dva k sobě prostě patřili a když nám nebylo dáno být spolu jako lidé, museli jsme se spokojit s upíří existencí. Co se mi na této variantě velmi líbilo, byl fakt, že na rozdíl od lidského života, ten náš nemusí nikdy skončit.

33 • 35

Autor: Evelyn (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jiná realita - 34. část: