Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jestli mě miluješ, proč umírám? - 9. kapitola

30.06.2016 (07:00) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1482×

9. kapitola

Jak Hamlet řekl Ophelii: „Pánbůh vám dal jeden obličej, a vy si děláte druhý.“ Bitvu mezi těmito dvěma stránkami identity, kdo jsme a kdo předstíráme, že jsme, nelze vyhrát.

Cestou domů bylo v autě docela dusno. Pohledem do zpětného zrcátka jsem se každou chvílí mohla ujistit o tom, že pocit, jak mi někdo vypaluje díru do zad, není pouze vymyšlený.

„Nemusím ti připomínat, že se o tvou přítomnost nikdo neprosil, že?“ ujišťovala jsem se, když jsem se blížila k příjezdové cestě našeho domu. Ještě jsme byli dostatečně daleko, takže jsem neslyšela, co se doma děje, ale oni o nás už museli vědět.

„Hmm,“ zamručel Cole a vysloužil si tak od Liama nesouhlasní zavrtění hlavou. Chvíli na to jsme už byli u domu a já se nijak nezdržovala s Liamem ani jeho povedeným bratrem. Už tu několikrát byli a já jsem neměla nejmenší chuť k tomu, je tu provázet a všechno jim tu ukazovat. Navíc jsme toho před sebou měli vcelku dost k řešení a na nějaké odklady očividně nebyl čas.

„Ness, proboha, co měl znamenat ten telefonát?“ čekal na mě před domem táta a pochybovačně si měřil skupinku za mými zády. Jistě sledoval jejich myšlenky, ale já věděla, že ještě jedny navíc zvládne, a tak jsem mu ukázala, co se stalo na tam hokejovém zápase a poukázala i na zprávu o dalším mrtvém upírovi, která byla nedávno v televizi.

„Musíme to říct i ostatním,“ upozornila jsem ho, když mi otevíral dveře.

„Samozřejmě. Liame, rád vidím, že jsi v pořádku,“ obrátil se k mému doprovodu a Liam mu pozdrav oplatil. „Cole,“ oslovil ho táta zdvořile a stále držel dveře do domu otevřené. Nechával mladšímu z bratrů prostor ke vstupu, ale Cole na okamžik zaváhal. Copak je ta jeho nenávist k upírům tak silná, že si nemůže pomoct a jednou se chovat naprosto normálně?

„Jsem tady jenom proto, že sem šel Liam – do domu plného upírů bych ho nikdy nenechal jít samotného,“ upozornil tátu a až potom konečně vešel. Opět to byla jedna z věcí, kterou si mohl odpustit, ale on to prostě říct musel.

„My mu ublížit nechceme,“ zavrčela jsem zpět do chodby. Potom jsem se rozhodla Colea po zbytek odpoledne ignorovat a soustředit se pouze na jeho bratra. Pobídla jsem tedy Liama, aby mě následoval do obývacího pokoje, kde se teď nacházela celá rodina. Nevědět, že jsou to vegetariáni, a být k tomu člověkem, asi bych se moc příjemně necítila – vždyť jich tu teď bylo jedenáct!

Po očku jsem zkontrolovala reakci Colea. Moje ignorace jeho maličkosti mi moc dlouho nevydržela. Ale ten pohled na něj za to opravdu stál. Jenom jsem se tedy ušklíbla tomu, jak se jeho sebejisté chování pomalu vytrácí a sama jsem zamířila přímo do středu toho upířího klanu. Máma s Rose seděly na pohovce, táta si hned stoupl za ni a pohladil mámu po ramenech. Jak nepatrný dotek může vypovídat o tak velké lásce? Sama jsem se usadila na zem, kde jsem obvykle sedávala při společných rodinných večerech, máma nebo Rose mi přitom vždy česaly vlasy a vyprávěly příběhy z minulosti – ať už pravdivé nebo jenom obyčejné pohádky.

„Renesmé zmínila, že znáte ty poloupíry, co stojí za pravou smrtí upírů z Minneapolis,“ začal tohle vcelku nepříjemné téma nakonec táta.

„Ano, známe. A právě proto taky víme, že se vcelku brzy objeví v blízkosti Bemidji,“ souhlasil s ním Liam.

„Je milé, že jste nás o tom přišli informovat,“ usmál se na Liama Carlisle.

„Já to v plánu neměl,“ odsekl okamžitě Cole, aby ještě víc podpořil svůj výraz, který jasně všem v místnosti napovídal, že on tady je nedobrovolně.

„Jak už jsem řekla na parkovišti před stadionem, nikdo se neprosil o tvou přítomnost, na tomhle setkání,“ upozornila jsem ho, „takže, pokud se nehodláš chovat alespoň trochu korektně, tak tě s radosti vyprovodím.“

„Tss, taková malá holka a myslí si, že by na mě stačila?“ uchechtl se.

„Divil by ses,“ usmála jsem se na něj přeslazeně.

„A pokud by náhodou nestačila, má tady celou rodinu, která jí bude vždy krýt záda a které se ani trochu nelíbí, jak s ní mluvíš,“ upozornil ho ostře Emmett, který doposud zůstával v rohu obývacího pokoje, kde postával opřený o nezapálený krb. Ve chvíli, kdy promluvil, mu Cole konečně začal věnovat pozornost. Všimla jsem si, jak rychlým pohledem prozkoumal strýčkovo tělo, které vypadalo opravdu majestátně a u nepřátel okamžitě budilo strach.

„Cole, prosím, pokud jim nevěříš a chceš tu zůstat, tak mlč a nech mluvit mě,“ zamračil se na bratra Liam. Docela by mě zajímalo, jak často musí svého výbušného bratra krotit. Zatím to totiž vypadalo na práci na plný úvazek. „Zpět k tomu, proč jsme tedy tady.“

„Jen spusť, všichni napjatě posloucháme,“ pobídl ho Carlisle.

„Ti poloupíři se narodili stejně jako my z Arových pokusů na lidských ženách. Ale to jste si jistě už vydedukovali sami,“ začal Liam ze široka.

„Ano, to jsme pochopili. O tom, co Aro před dlouhou dobou podnikal jsme vcelku dobře informováni, stejně tak jako celý svět,“ souhlasil s ním táta. Jenže už zapomněl dodat, že do toho všeho jsme zainteresováni trochu víc, než by se nám kdy líbilo. Nějak jsem totiž nevěděla, jestli Cole a Liamem tuší, kdo vlastně jsme.

„Pak jistě víte, co většinu z nich vede k tomu zabíjení. Je to naše nenávist k otcům, kterou jsme všichni pocítili ve chvíli, kdy jsme si uvědomili, co našemu narození předcházelo. Láska dítěte k matce nezná hranice, a přestože nikdo z nás vlastně svou matku pořádně nezná, nemohli jsme dopustit, aby její smrt zůstala nepotrestána. Někteří z nás se spokojili se zabitím vlastního otce – obvykle se spojilo i několik potomků jednoho upíra, Aro si v tomhle nebral žádné servítky. Ale některým to nestačilo a rozhodli se svět zbavit upírů jednou a provždy, aby se už nadále nemohlo opakovat to, co se stalo s jejich matkami.“

Liam mluvil potichu a pohled přitom upíral do naleštěných parket. V jeho hlase byla znát bolest, kterou prožíval. Zajímalo by mě, jestli někdy pocítil nenávist i sám k sobě a ne jenom k otci, který konec konců udělal jenom to, co mu bylo nařízeno? Sama jsem se mnohokrát budila z noční múry, kde jsem jako novorozenec zabila svou mámu, kterou táta prostě nestihl včas zachránit. Byl to hrozný sen, který jsem začala mívat od té doby, kdy jsem se dozvěděla o Arových pokusech a o tom, jak se mu nakonec jeho experimenty vzepřely. Ani rozhovor s Nahuelem, který byl prvním poloupírem, kterého jsem kdy potkala, ve mně nedokázal vyvolat takové hrozné myšlenky, přestože jsem věděla, že jeho matka při porodu zemřela. On rovněž nenáviděl svého otce, ale na rozdíl od voltérských novorozených, měl on svou tetu, která se o něj starala od chvíle, kdy ji jako kojenec proměnil.

„Předpokládám tedy správně, že ti, kteří sem míří z Minneapolis, patří do té druhé skupiny?“ ujišťoval se Carlisle, přestože jsme všichni správnou odpověď dávno znali.

„Správně. Celá jejich skupinka čítá asi osm členů, pokud se za tu dobu, co jsme je opustili, nerozrostli. Vede je Steve a Kate a myslím si, že ani jeden z nich by nepochopil vztah, který máte s Renesmé.“

„Je to naše dcera, co je na tom k nepochopení?“ vložila se do rozhovoru máma.

„V první řadě si musíte uvědomit, že nikdo z nás neměl takovou rodinu jako Renesmé. Nepoznali jsme matku a ani trochu lásky. První rok s námi různě experimentovali, aby zjistili, čeho jsme schopni, ale to bylo všechno – ani jednou jsme se nedočkali laskavého pohlazení nebo vlídného slova. Renesmé to všechno podle všeho měla a stále má.“

„Liame, nebuď tak formální, pro přátele jsem Ness,“ usmála jsem se na něj a Liam mi zdráhavě úsměv oplatil.

„Ness – to mi zní nějak povědomě… Nebyla to ta bájná příšera z jezera Loch Ness?“ zašklebil se Cole.

„Možná, ale tobě to může být jedno. Takhle mě smí oslovovat pouze mí přátelé nebo rodina a ty, jak sám moc dobře víš, nejsi ani jedno. Pro tebe jsem tedy i nadále Renesmé, pokud se rozhodneš na mě ještě někdy promluvit,“ odkázala jsem ho do patřičných mezí.

„Proč bych se taky měl bavit s jezerní příšerou,“ odsekl mi opět Cole.

„Ten kluk si asi neuvědomuje, kde se nachází,“ podivoval se Emmett a opět se ujal role mého ochránce. Sám přitom byl první, kdo tuhle zdrobnělinu mého jména poprvé použil a která mi nakonec zůstala. Mé jméno se mi samozřejmě líbilo tak jak bylo, byla v něm totiž památka na mou druhou babičku, která už odpočívá v pokoji někde na Floridě.

„Děkuju, Renes-Ness, je to od tebe milé,“ snažil se zmírnit napjatou situaci Liam.

Po kolikáté už dneska?

„Mám jednu celkem podstatnou otázku. Má Steve, Kate nebo kdokoliv další z jejich skupiny nějaký dar, který by je mohl jakýmkoliv způsobem uvést do výhody, kdyby náhodou došlo k boji?“ vrátil se táta zpět k původnímu bodu této schůzky.

„Steve má dar. Jeho dar je jistá modifikace daru, který měl jeho otec.“

„Tak to bude chtít potom hodně dobrý plán,“ poznamenal táta, když si v Liamově hlavě přečetl, kdo je otcem Steva. „Demetri byl nejlepším stopařem, kterého kdy ve Volteře měli a pokud Steve zdědil jeho dar, tak je to špatné – tedy pokud se s námi setká.“

„Liam Demetriho nezmiňoval, jak o něm víš?“ podivil se podezíravě Cole a zamračeně si mého otce prohlížel.

„Myslela jsem, že jsi v celém upířím světě známý, ale jak vidět, mladé generaci nic neříkáš,“ zasmála se Tanya – poprvé od chvíle, kdy sem přijeli. Bylo to překvapení pro celou rodinu, ale tak nějak v dobrém. Mohli jsme doufat, že se dostane přes tu tragedii, která ji a její rodinu potkala – alespoň tedy částečně, úplně dobré to nebude vlastně nikdy.

„To je pravda, Edwarde. Aro byl tebou a Bellou tak fascinovaný a teď ten váš dramatický příběh už pomalu všichni zapomněli. No, není to škoda?“ Vážnost téhle situace už dávno vzala za své první narážkou na tátovu popularitu a teď, když si přisadil i Emmett, bylo jasné, že se k původnímu tématu asi nedostaneme. Přesto jsem se musela pokusit přesměrovat rozhovor zpět do původních kolejí.

„Strýčku, to že se o něčem stále nemluví, neznamená, že je to zapomenuto,“ upozornila jsem ho taktně. „Teď zpět k Steveovi. Má kromě něj ještě někdo nějaký dar?“

„Počkej, mě by celkem zajímalo to, co tady ta bloncka nadhodila. Podle všeho bychom měli tvého otce znát. Proč tedy o něm nic nevíme?“ zarazil mou snahu Cole dalším dotazem.

„Nevím, Aro se asi nestačil zmínit, co já vím?“ pokrčila jsem rameny. Ten italský upír byl moje poslední starost. To, že se postaral o zničení světa upírů, takového jaký jsem ho jako malá znala, to už je jeho problém. Teď už byl vlastně stejně mrtvý. „Jo, a jenom tak mimochodem – táta čte myšlenky, proto se dozvěděl o Demetrim,“ uvedla jsem na správnou míru.

„Alice, ty jsi asi nic neviděla, že?“ obrátila se máma na mou druhou tetu, která seděla na křesle, a na opěrce vedle ní byl usazený Jasper, který ji neustále držel za ruku.

„Bohužel, žádná vize. Posledních pár desetiletí je to vcelku na nic,“ pousmála se smutně.

„Nedá se nic dělat, budeme se muset spolehnout na dostatečné informace od Liama a Colea,“ prohodil Carlisle.

„Zadržte – ty máš taky nějaký dar? Tohle se mi přestává líbit,“ zamumlal Cole a vypadalo to, jako by pohledem hledal nejbližší únikovou cestu. Očividně nešlo všechno podle jeho představ, jelikož zjistil, že nepřátelé, proti kterým stojí, jsou daleko mocnější, než si zprvu myslel.

„Ono nás je tu s darem trochu víc,“ podotkla Alice.

„Dobře, fajn, tak teď zvedněte ruku vy všichni, co máte nějaký dar,“ pobídl nás Cole. My všichni jsme si vyměnili takový ten pochybovačný výraz, ve kterém se odráželo i překvapení, že nás doopravdy nezná. Jako by snad celý svůj život žil v nějaké jeskyni. Nakonec jsme mu ale všichni vyhověli a nahoru se zvedlo šest rukou včetně té mé. V tu chvíli byl pohled na Colea vskutku k popukání. Tohle očividně nečekal.

„Překvapený?“ zasmála jsem se. Coleovi došla slova a jenom si němě prohlížel naše zvednuté ruce, dokud se nezastavil u mě.

„Ne, že bych z toho chtěl dělat frašku, ale asi by ses měl dát do sepisování upíří historie, Carlisle, jelikož tohle je ostudná neznalost. Za Arovy vlády tohle překvapení nijak nehrozilo. Tehdy měli Italové všechny upíry pěkně zmapované a ty, co neměli – těch moc nebylo, pokud vůbec nějací existovali,“ prohodil do nastalého ticha Emmett.

„Máš pravdu. Aro měl v tomhle pořádek, to se mu muselo nechat,“ souhlasila Tanya. „Kdyby se před pár desetiletími nezbláznil do naší Ness, tak by ten pořádek mohl být pořád.“

„Ness?“

„Neboj, nebyla to žádná epická láska. Spíš jeho posedlost. Viděli jsme se jenom jednou, ale od té doby na mě nemohl zapomenout,“ uchechtla jsem se a spustila ruku.

„Proto jste taky vlastně vznikli vy, to taky nevíš? Aro byl tak posedlý Renesmé, že chtěl někoho, kdo bude stejný, jako byla ona,“ pokračovala Tanya v odkrývání minulosti, když si uvědomila, jak má slova musela vyznít. Pohledy obou bratrů naznačovaly totiž tu stejnou otázku – Aro se zamiloval do té holky před námi?

„Tanyo, zadrž,“ položil upírce ruku na rameno Carlisle. „Myslím, že je to na oba příliš mnoho informací najednou a zřejmě v trochu špatném pořadí. Nejjednodušší bude, když se představíme, přestože naše jména oba už dobře znáte.“

A tak začalo rozsáhlé představování. S každým dalším členem rodiny, který se dostal ke slovu, se výraz našich hostů měnil. Liam vypadal fascinovaně a Cole se mračil čím dál tím víc. Jediný, kdo nemusel nic vysvětlovat, jsem byla já – můj osobní příběh byl zahrnut do příběhu mých rodičů, do dokonalého příběhu lásky a velké bolesti, který jsem kdy slyšela. Vždy jsem se musela usmívat nad tátovou proměnou, kdy od prvního okamžiku chtěl mámu zabít a ona se tím trápila, ale nakonec zjistili, že bez sebe nemohou žít.

„Páni,“ pronesl Liam, když Carlisle dovyprávěl část našeho příběhu, který se odehrával na velké horské louce kousek od Forks. „O něčem podobném jsem neměl nejmenší tušení.“

„To všechno je nesmysl,“ zabručel Cole. „Jak by se mohla lidská holka zamilovat do upíra tak, že by při každé příležitosti dobrovolně riskovala život?“

„Asi nevíš, co znamená pojem pravá láska,“ odsekla jsem.

„To možná ne, ale zato moc dobře znám pojem pravá smrt,“ namítl okamžitě.

„Cole, můžeš toho pro jednou nechat? Tahle rodina se nám svěřila se svým životním příběhem, a ať už tomu věříš nebo ne, tak je to velmi fascinující. Jsem rád, že jste se o něj s námi podělili. Teď alespoň trochu chápu to, co Ara přimělo k jeho zrůdným činům. Jeho fascinace vším neobvyklým byla všem velmi dobře známá a Renesmé byla pravdu velmi neobvyklé dítě.“

„Ano, to vskutku je, nikdo nepředpokládal, že je něco podobného možné,“ souhlasil s ním Carlisle.

„Teď ale zpět k věci. Je potřeba toho opravdu hodně probrat,“ upozornil táta na fakt, že jsme se od skutečného problému, který jsme zde chtěli vyřešit, docela odchýlili.

„Liame, mohl bys nám vysvětlit, jak moc se liší Stevův dar od daru jeho otce? Docela by nám to pomohlo,“ požádal vstřícnějšího z bratrů Jasper, který vždy uvažoval velmi prakticky, a rozhodně nebylo na škodu, že už si několika válkami prošel. Ačkoliv to na jeho duši mělo značně drtivý dopad.

„Než jsme se všichni vzbouřili proti tomu, co nám ve Volteře prováděli, Steve hodně trénoval s Demetrim. Ten se ho snažil naučit všechno, co uměl sám, ale po nějaké době zjistil, že Stevův dar nefunguje úplně stejně jako jeho. Demetri – pokud je mi známo – mohl stopovat ostatní upíry nebo i lidi na základě jejich osobní esence jejich mysli. Steve se nemusí na rozdíl od svého otce naladit na mysl své kořisti, stačí mu pouze její pach – a ten může být jakkoliv starý, dokonce nemusí být v okolí ani jasně patrný. V tomhle ohledu mi přijde jeho čich daleko lepší, než čich ostatních upírů. Je to něco jako srovnávat čich člověka a psa,“ snažil se nám to Liam vysvětlit.

„Takže by nepomohlo, ani kdybychom se teď rozhodli odstěhovat?“ zajímala se Esmé a já se napřímila. Nechtěla jsem se stěhovat! Už jsme se museli vzdát hodně věcí, ale tohoto nového domova jsem se vzdát nechtěla. Ano, Cole byl velmi nesnesitelný a dokázal mi snad při každém našem setkání zvednout hladinu žluči, ale jinak jsem mi v Bemidji neskutečně líbilo. Byli tu skutečně milí lidé, kteří nás velmi ochotně přijali, což bylo na lidi nezvyklé. Je pravda, že v každém městě, jsme lidem vysvětlili, že má rodina, kterou tvoří tak početná skupina upírů, je úplně jiná, než obvyklí upíři, ale ne vždy to lidé pochopili, nebo vůbec chtěli pochopit.

 „Bohužel, ani to by nepomohlo. Sotva by se Steve objevil v Bemidji a zjistil, že tu před nedávnem žila početná skupina upírů, vydal by se po vaší stopě a my bychom ho nejspíš nebyli schopni zastavit,“ přitakal Liam.

„Pokud bychom se ovšem snažili je zastavit,“ zaslechla jsem, jak Cole opět zamumlal ta nenávistná slova. A pokud jsem to zaslechla já jakoby šeptem, bylo mi jasné, že jeho slova neunikla nikomu v místnosti.

„Liame, mohl bys vyprovodit svého bratra z domu? Pokud to totiž neuděláš ty, tak se toho zhostím já sama a nebude to vůbec příjemné,“ upozornila jsem ho a všimla si, jak se Coleovi mihl na tváři takový ten pobaveně cynický úsměv. Nevěřil, že bych se mu byla schopna postavit v boji a ještě ke všemu snad i vyhrát.

No, možná to byla pravda, myslím to s tím vítězstvím, ale určitě by z toho boje nevyšel lehce. Byla jsem schopna způsobit mu hodně bolesti – o to se Jasper postaral svým výcvikem, který mi už několik let pravidelně poskytoval. Což mi připomnělo, že by bylo vhodné se opět procvičit. Pokud je nebezpečí skutečně tak blízko, jak se zdá, nebylo by na škodu, se trochu protáhnout a připravit se i na horší variantu, než na pouhé slovní vysvětlení celé této situace. Poloupíři jsou v tomhle velmi nevyzpytatelní a výbušní. Ono by totiž na nějaké slovní přesvědčování vůbec nemuselo dojít.

„Cole?“ obrátil se Liam na svého bratra a významným pohledem ho požádal, aby opustil místnost.

Cole si nenávistným pohledem ještě jednou přeměřil celou místnost plnou upírů, kterým nechává svého bratra napospas a nakonec se otočil a odešel. Neopomněl však za sebou teatrálně zabouchnout dveře. Jako malé dítě, zavrtěla jsem hlavou. Chudák Liam s ním musel mít neskonale svatou trpělivost.

„Dobrá, teď můžeme pokračovat v seriózním rozhovoru,“ ujal se slova opět otec. „Kdo další má ve Stevově skupině nějaký další dar, kterého bychom se měli nějak obávat?“

„To nejsem schopen říct, už delší dobu s nimi necestujeme, proto si nejsem úplně jistý, jak moc se ta skupina změnila od chvíle, kdy jsme odešli,“ odvětil trochu nešťastně Liam. Očividně mu bylo líto, že nám není schopen nějak pomoci.

„Co se dá dělat, i tak děkujeme za informaci,“ usmál se na něj Carlisle.

„Počkat – možná, nejsem si tím úplně jistý, ale mám dojem, že Stevova družka by mohla mít nějaký dar. Byla s námi pouze krátce, ale připadalo mi, že Steve je jí fascinován mnohem více než jen jako ženou. Občas se taky stalo něco nevysvětlitelného, když jsme společně s ní bojovali…,“ rozpovídal se Liam.

Pohlédla jsem na otce a všimla si, jak upřeně pozoruje Liama a očividně mu tak prochází myšlenky. Snažil se vypátrat nějakou známku toho, co za dar by Stevova přítelkyně mohla mít.

„Opravdu zvláštní,“ přerušil po chvíli Liama, který se snažil popsat to, co se dělo při bojích. 

„Nedělo se to vždy, jenom občas. Většinou si s ní Steve vyměnil záhadný pohled, a když přikývla, objevil se Stevovi na obličeji nefalšovaný radostný úsměv. Potom se začaly dít ty divné věci,“ dodával Liam.

„Edwarde, tušíš, co za dar by mohla mít?“ obrátil se na tátu i Carlisle.

„Ještě nikdy jsem se s podobnou situací nesetkal. Podle toho, co popsal Liam, existují chvíle, kdy není schopna svůj dar použít. To by vysvětlovalo to, že se podobné situace neděly na všech vašich lovech upírů. Ale s podobnou manipulací jsem se ještě nesetkal. Ti upíři, u kterých odkývala použití svého daru jí byli vydání naprosto na milost. A přesto, že jsem se již setkal s Jane a tou její brutalitou v minulosti, s tímhle se to nedá srovnat. Náhodou nevíš, kdo byl jejím stvořitelem, že?“ zajímal se táta a já byla čím dál nervóznější. Stevova družka byla asi velmi nebezpečná, ačkoliv ještě nijak nedefinovali zdroj nebo typ její moci.

„Bohužel… Jednou jsem ale zaslechl, jak se baví o nějakých upírech, co ovládali živly, je možné, aby to mělo něco společného?“

„Nedokážu si představit, jak by to s tím mohlo být společné. Jednoho vládce živlů jsme znali, patřil do egyptské smečky, ale k Arovi by se nikdy nepřidal. Hlavně ne za tímto účelem. Navíc – dokázal by si to představit ještě možná u lidí, jako tu nejvyšší formu užívání vody, lidské tělo jí obsahuje vcelku dost. Ale aby něco podobného šlo praktikovat u upírů? To mi nejde do hlavy,“ uvažoval Carlisle nahlas a nutil tak k dalším úvahám i ostatní.

„Upíři sice neobsahují vodu, ale v jisté dny během jejich existence mají tělo naplněno krví a ta je do jisté míry stále tekutinou… Je to hloupost, ale…“ Ani jsem nedokončila myšlenku, která mi v hlavě vznikala, když jsem na sobě ucítila pohledy všech v místnosti. Samotnou mě dost vyděsilo jenom to, co má slova naznačovala, protože pokud by to byla pravda, byla by asi nejmocnějším poloupírem, co bych kdy poznala. A to, co by nasyceným upírům byla schopna provést… Brr, ani na to nechci pomyslet.

„Ness by mohla mít pravdu, jakkoliv je to podivné, mohlo by to být reálné,“ přitakal najednou Jasper. „Za těch několik válek, kterých jsem se jako upír účastnil, jsem poznal mnoho různých talentů. A pokud se chystáte vyrazit proti nepříteli, který je snad ve všech ohledech silnější než vy, je potřeba mít výhodu v něčem jiném. A pokud by Stevova družka dokázala ovládat něčí tělo prostřednictvím krve… Dost upírů, hlavně těch, co nedokážou kontrolovat svůj apetit, by bylo pěkně nahraných.“

„Takže se tu všichni shodneme na tom, že Stevova družka dokáže ovládat těla pomocí krve?“ zašeptala jsem a po krátké úvaze nakonec všichni přikývli. V tu chvíli mi po zádech přejel mráz.

Bylo to horší, než jsem se obávala. Na lovu jsme sice byli už před nějakou tou dobou a rodina to zvládala, ale… jak dlouho to tak může trvat? Pokud jsme se všichni shodli na správném daru, bude to velmi nebezpečné.

Divné ale bylo jenom to, že nikdo na světě o podobném daru nemluvil. Vždyť upíří svět byl pomalu horší jak nějaká parta puberťaček. Drby se jím šířily napříč. Pro Ara to bylo výhodou – nikdy se nestalo nic, o čem by se v sekundě nedozvěděl. Jenže Cole s Liamem byli jasnými důkazy, že když svět přebrali do rukou upíří potomci, ti ´pokrevní´, nastal v tom informačním kanále jakýsi šum. Vždyť tihle dva bratři nevěděli vůbec nic o slavné rodině Cullenů, a dokonce ani o čtvrtém nejmenovaném králi Volterry – Carlisleovi! Proto asi nebylo divu, že jsme ještě neslyšeli o tak mocné poloupírce. Myslím, že v dnešním světě je asi nejobávanější osobou, asi tak jako byla Jane za vlády Volturiů. Ačkoliv pokud by se ty dvě někdy setkaly, což už nehrozí, asi by vyhrála Stevova družka.

Ještě chvíli jsem se takhle toulala ve vlastních myšlenkách – dokonce jsem si v hlavě představila krásnou, ale na první pohled šíleně vyhlížející Stevovu družku, která stojí v boji proti Jane. Chtě-nechtě jsem jí přiřadila spíše dívčí vzhled a najednou jsem tu měla vcelku zajímavý zápas. Ten neunikl ani mému otci a ve chvíli, kdy jsem si uvědomila absurditu mých myšlenek a začala se koncentrovat na situaci v obývacím pokoji, zjistila jsem, že mu na tváři pohrává lehký úsměv, který s probíhající konverzací neměl nic společného.

„… Cole nám se specifikací toho daru nepomůže, pochybuji, že o něm ví něco víc,“ prohodil Liam ještě na stranu svého bratra. Asi byl v pokoji ještě někdo, kdo váhal uvěřit v tak velkou moc té poloupírky.

„I kdyby to věděl, pochybuji, že by nám chtěl nějak pomoct,“ namítl Emmett a v tu chvíli bych přísahala, že si přečetl moje myšlenky. Ano, taky jsem neměla z Colea pocit, že by chtěl nějak pomáhat rodině upírů. A ještě k tomu rodině holky, která ho před celou jeho partou zostudila.

„S Colem jsme o tom mluvili, nebude stát proti vám. Ani jeden z nás po vás nepůjde. Všichni chceme žít v klidu a myslím, že to půjde i uskutečnit, pokud se budeme všichni snažit,“ ujišťoval Emmetta.

„Jen aby,“ zamumlala si teta Tanya pod nos a přešla po pokoji. Zastavila se až u velkého okna, které směřovalo do lesa za domem.

„Omlouvám se za svou podezíravou rodinu, Liame,“ ujal se slova opět Carlisle. „Musíš ale pochopit, že tohle pro nás nejsou zrovna nejlepší časy. Hlavně potom, co se stalo v Denali,“ dodal trochu tlumeným hlasem, přestože ho jasně a čistě slyšeli úplně všichni. O tom vypovídaly i Tanyiina svěšená ramena, na které jsme měli všichni dokonalý výhled, jak tak k nám stála zády.

„Není potřeba se omlouvat. Teď se s vámi ale už rozloučím. Cole nebyl nadšený, že tu zůstávám sám, takže nebudu pokoušet jeho temperamentní náturu. Je vcelku pozdě a navíc si myslím, že už vám s ničím nepomůžu. Co jsem věděl, jsem vám řekl. Pro příště budeme ve spojení, a pokud se stane něco nového, dáme vám s Colem vědět,“ dodával už pomalu mezi dveřmi. To měl opravdu starost, aby jeho impulzivní bratr nenapadl sám dům plný upírů? Ani on nemohl věřit podobnému nesmyslu. Přestože je Cole pěkný blbec, podobně hloupý útok by nikdy nenaplánoval – a ještě aby ho i realizoval. Byla to pěkná blbost.

„Děkujeme za pomoc,“ rozloučil se s Liamem Carlisle a šal za ním zavřít dveře jako správný hostitel.

„Tak, když už je pryč, pojďme naplánovat nějakou strategii, až se tady ta partička nepodařených děcek objeví,“ rozhodl Emmett jen, co byl Liam z doslechu.

„Co by si tak chtěl asi dělat? Všechny je poslat na pravou smrt jenom proto, že se mstí svým stvořitelům, kteří k nim byli hned od narození krutí?“ Carlisle se vrátil do obývacího pokoje a jenom nešťastně hroutil hlavou nad Emmettovým nápadem.

„Za to, co se jim stalo, se už pomstili svým otcům a zbytku Volterry. My jim nic neudělali, jenže to jim nezabrání v tom, na nás nezaútočit,“ trval si na svém Emmett.

„Emmett má pravdu,“ přitakal Jasper. „Ono bude jednodušší, pokud se připravíme na možnost, že by k nějakému boji mohlo dojít, než tu jenom tak sedět a doufat, že Cole s Liamem budou mít na své přátele dostatečný vliv, abychom se tomu boji vyhnuli.“

Uvnitř každého z nás existuje kapacita pro dobro i zlo. Ale skutečnou mocí disponují ti, kteří jsou schopni smazat tuto morální dělicí čáru. 

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jestli mě miluješ, proč umírám? - 9. kapitola: