Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jestli mě miluješ, proč umírám? - 10. kapitola

Padlý anděl


Jestli mě miluješ, proč umírám? - 10. kapitolaA máme tady Halloween!! Co víc k tomu dodat? Asi že se máte na co těšit. Cole zvolí jeden ryze typický kostým.

10. kapitola

 

Jednou někdo řekl, že jsou tři druhy nepřátel: nepřítel sám, nepřítelův přítel a přítelův nepřítel. Který tento nepřítel je ale horší – to je ta správná otázka.

 

Alex ani nikomu z party jsem neřekla, co se se mnou poslední dva dny děje. Nebyla jsem ve své kůži a stále jsem se ohlížela přes rameno, jestli tam nestojí někdo, kdo by mohl pro mou rodinu představovat nebezpečí. Nesnášela jsem fakt, že tetička Alice nevidí nám, polovičním upírům, do budoucnosti a nedokáže tedy říct, kdy se ti Coleovi přátele objeví. Všichni jsme se mohli spolehnout pouze na Liama a jeho slovo, že nás bude o všem, co se bude dít, informovat.

„Ness, opravdu mi nechceš říct, co se to s tebou děje? Pokud tě Cole nějak šikanuje, stačí mi jenom náznak,“ dotírala na mě Alex, když jsme odcházeli z laboratoří, kde jsme se opět soustředili na nějaké testy. Schválně říkám nějaké, protože moje soustředění bylo spíš automatické, než že bych tomu, co jsme skutečně dělali, věnovala velkou pozornost.

„S Colem starosti nemám,“ usmála jsem se na ni. To, jak mi nabízela svou ochranu, bylo skvělé, ačkoliv dosti bláznivé. Polovičnímu upírovi by se postavit nechtěla.

„Moc ti to nevěřím,“ namítla a podezíravě si mě měřila až do chvíle, než jsme došli ke skřínkám, které jsme zde měli k dispozici na ponechání plášťů a všech ostatních laboratorních pomůcek, které nemusely být pečlivě zamčeny v učebně.

„Já bych jí to taky nevěřil,“ ozval se za mnou Derekův hlas, jak nás dohnal. V učebně zůstal poslední, když ho profesorka donutila znovu umýt kádinky a zkumavky, které jsme dnes používali.

„Jak můžeš vědět, o čem jsme se bavili?“ namítla jsem. Stěží mohl slyšet ty poslední tři věty, které mezi mnou a Alex před okamžikem proběhly.

„Asi se mi zlepšuje sluch, nebo co já vím,“ pokrčil rameny a během chvíle ze sebe sundal bílý vědecký plášť a hodil ho zmuchlaný do skříňky. Profesorka z toho jistě nebude mít příští hodinu moc velkou radost, pomyslela jsem si a svůj plášť pověsila pečlivě na věšák a zavřela skřínku.

„Fajn, tak co mi, podle tebe, Alex nevěří?“ začala jsem si Dereka trochu dobírat. Jeho sebejistota by chtěla někdy trochu srazit hřebínek, ale jinak to byl skvělý kamarád.

„Řekl bych, že jste zrovna řešili něco ohledně té tvojí špatné nálady, kterou oplýváš od toho hokejového zápasu – který jsme mimochodem vyhráli,“ odvětil.

„O vaší výhře jsem dobře informována. Vždyť jsem neodešla ani tak moc dlouho před koncem – většinu zápasu jsem viděla a náležitě fandila. Jenže pak mi do toho něco vlezlo a musela jsem odejít,“ vyhnula jsem se trochu reakci na jeho správný odhad mého a Alexina rozhovoru.

„Trent s tím jeho bráchou ti do toho vlezli. Paulovi bylo líto, žes tam nebyla až do konce,“ pokračoval ve svém ukřivděném vyprávění. Netušila jsem, jak se dozvěděl, s kým jsem z toho zápasu odešla – možná si toho všimla Alex, jak jsem od ní odcházela – ale to už bylo vedlejší. Mrzelo mě, že jsem Paula zklamala. Doufala jsem, že bych se po zápase mohla dozvědět, jestli ta pusa, kterou jsem mu dala pro štěstí, pro něj znamenala i něco víc než jenom obyčejnou ´pusu pro štěstí´, ale takhle jsem měla smůlu. A za poslední dva dny jsem ho pouze jednou minula na chodbě, když pospíchal na trénink a nemělo tedy smysl ho ještě více zdržovat, abych se mu za svůj předčasný odchod omluvila.

„Už si dál nestěžuj, budou další zápasy a na některém určitě i Ness zůstane až do konce,“ vložila se do toho konečně i Alex a zabránila tak Derekovi v dalších výčitkách, které by jisté mé osobě ještě rád ušetřil. „Přidá se k nám na obědě i Paul?“

„Pokud bude mít čas, tak snad jo, snaží se teď nahnat nějaké kredity za dobrovolné práce, nějak si to v tom zmatku na konci loňského roku špatně spočítal,“ pokrčil rameny Derek, jako by to byla absolutně normální věc, která se Paulovi stává každý rok. Trochu jsem se ale bála, že se k naší skupince nepřidá z jiného důvodu.

„Omluvíte mě z dnešního oběda?“ omluvila jsem se Alex a Derekovi těsně před restaurací a zamířila si to na opačnou stranu kampusu, kde jsem hodlala najít trochu klidu. Ruch školy mě sice lehce vytrhával z toho, co se řeší zrovna doma, ale ani to nakonec nepomohlo. Došla jsem až k nejbližším stromům a nakonec si sedla do listí, které bylo pod jedním z nich naváté. Opřela jsem si hlavu o kmen a zavřela oči. Zhluboka jsem se nadechla a zaposlouchala se do okolních zvuků. Snažila jsem se tím jednoduchým počínáním uklidnit a odplavit trochu stresu. Stále jsem slyšela ruch od ostatních školních budov, ale nebyl nijak výrazný – moc lidí se venku nepohybovalo. Pomalu se blížil začátek listopadu a venku se počasí dost změnilo. Foukal studený vítr, barevné koruny stromů už byly ty tam a všechno to pestrobarevné listí se teď válelo po zemi a jenom sem tam na některém stromu jich pár zůstalo. Zanedlouho se dal očekávat sníh. Těšila jsem se až uvidím Bemidji zasněžené a následně i rozzářené všemi možnými vánočními světýlky.

Ale ještě předtím nás čekalo jiné zpestření života v tomto městě. Za dva dny jsme tu měli poslední říjen a s ním i Halloween. Asi jeden z nejoblíbenějších svátků mezi všemi Američany. Všechny ty masky, cukroví a samozřejmě nesmím zapomínat na alkohol mezi těmi staršími. Divila jsem se, že Alex už nevymýšlí nějaký parádní kostým. Nebo jsem to možná jenom přešla bez povšimnutí?

Snažila jsem se vzpomenout, jestli o něčem podobném Alex přece jenom nemluvila, když v tom jsem zaslechla, jak pod něčími kroky praská suché listí. Opět jsem se nadechla a nechala oči zavřené.

„Neruším?“ ozval se po chvíli přímo přede mnou hlas Paula.

Usmála jsem se a otevřela oči. „Vůbec ne,“ namítla jsem. „Jestli chceš, tak si přisedni,“ nabídla jsem mu místo u stromu.

„Dobře, ale jenom na chvíli, je tady docela zima,“ poznamenal a na důkaz svých slov si přitáhl bundu těsněji k tělu, ale nakonec si přece jenom přisedl. Určitě mu musela být pěkná zima, i když se snažil působit otužile. Proč mě to nenapadlo hned a nenabídla jsem mu, abychom si sedli na nějakou z laviček, které stály opodál?

„Chtěla bych se omluvit, že jsem nemohla zůstat až na konec zápasu,“ promluvila jsem po chvíli, kdy jsme tam seděli mlčky, každý obklopen vlastními myšlenkami.

„Nelam si s tím hlavu,“ mávl nad tím Paul rukou.

„Ale mě je to opravdu líto. Chtěla jsem zůstat, ale… Je toho teď moc a pořádně nevím, kde mi stojí hlava,“ přiznala jsem.

„Pokud se chceš vypovídat, jsem vcelku dobrý posluchač,“ nabídl se mi okamžitě.

„To je milé, někdy tvou nabídku využiju, ale dneska ne. Bylo by to na dlouho a ty bys tady mohl zmrznout,“ usmála jsem se na něj a během okamžiku jsem se postavila. Než Paul zaznamenal můj pohyb, mohla jsem ještě na malou chvíli zaznamenat to, jak sedí na zemi, na místě těsně vedle toho, kde jsem seděla sama, a tvář má natočenou tak, aby se na mě mohl dívat. „Nezajdeme někam na čaj?“ nabídla jsem mu, když se vzpamatoval z toho, že jsem tak najednou projevila svou klasickou rychlost, kterou jsem mezi lidmi dost často nechávala v ústraní.

„To zní jako dobrý nápad, skutečně je tu zima,“ přitakal a společně jsme se vraceli do méně odlehlé části kampusu, abychom si v kavárně mohli objednat teplý čaj.

 

 

V Paulově společnosti jsem strávila ještě několik hodin, než jsem se musela vrátit domů. Díky němu jsem ale na těch pár chvil zapomněla na své starosti. Opět se mi potvrdilo, že je to báječný společník, se kterým nemám problém probrat úplně všechno. Tedy až na Colea a tu jeho partu z minulosti, kteří zrovna teď obtěžují mou rodinu.

Zatím se tedy v Bemidji neobjevili, ale všichni jsme to čekali každým dnem, ba dokonce každou hodinou. Bylo to k nevydržení, tahle nevědomost. Strašně moc bych si přála, abych to Stevovi a jeho přátelům nebo společníkům nebo jak je vlastně nazvat, byla schopná vysvětlit a oni to byli ochotni přijmout a nechat nás poklidně žít. Doufala jsem v pomoc od Liama, který by se mohl mé rodiny zastat, jelikož nezastával tak šíleně radikální přístup, jako jeho bratr.

Cestou domů mě potom zastihl telefonát Alex, která doufala, že mě zastihne už v poněkud hovornější náladě, aby se mnou mohla probrat kostýmy na Halloween. S Derekem spolu chodili teprve chvíli, a tak nechtěla jít v žádném párovém kostýmu. Mezi její favority patřily kostýmy sexy upírky nebo pavoučí ženy. Bohužel s upírkou si nebyla moc jistá vzhledem ke všem těm problémům, které se kolem upírství motají, a tak se právě rozhodla, že můj názor ji v rozhodování o vhodném kostýmu pomůže.  

„A neboj, pro tebe mám nachystaný jeden speciální kostým,“ s těmi slovy se se mnou rozloučila, když jsem jí poradila kostým té pavoučí ženy. Podle popisu, který mi byla po telefonu schopna dát zněl super, takže jsem se těšila, až ji v něm za dva dny uvidím. A co vlastně já – Derekovi jistě vypadnou oči z důlků.

 

 

Další dva dny byl stále klid. Na to, jak je Minnesota blízko, to těm nezvaným hostům trvalo moc dlouho a já se trochu obávala, že to nevěstí nic dobrého. Jasně, připouštěla jsem si, že poslední dobou – možná dokonce i několik posledních desítek let – nemám skoro z ničeho dobrý pocit, ale nechtělo se mi na to moc myslet.

Právě jsem byla na cestě k Alex, abychom se připravili na ten halloweenský večírek, který se pořádal v tělocvičně. Když jsem si to tak uvědomovala, nikdy jsem u Alex doma nebyla. Zatímco já se svou rodinou žila na východním pobřeží jezera, Alexina rodina vlastnila pozemky na jižní straně u jezera Irving. Při prvním pohledu na jejich obrovský dům jsem si pomyslela, že by podobný mohl stačit i naší rodině – velikost by tomu jistě vyhovovala. Dům byl z venku světlý, místy obložený kamenem a náleželo k němu i malé soukromé molo, u kterého stála jachta a motorový člun.

„Konečně jsi dorazila,“ vyběhla z domu Alex, sotva jsem zaparkovala. „Doufám, že jsi moc nebloudila.“

„Neboj, váš dům nejde přehlédnout,“ namítla jsem, popadla ze sedadla spolujezdce kabelku a následovala Alex do domu. Ten byl i zevnitř laděn do světle krémové barvy a bylo vidět, že se buď paní Bartnová nebo nějaký soukromý designér pořádně vyřádili.

„Naši nejsou doma a brácha je někde s partou,“ prohodila, když jsme procházeli obrovským obývacím pokojem – skoro tak velký jako ten, co máme my. Říkám skoro, protože tenhle byl daleko větší než ten, co máme v domě my. A to tenhle využívají jenom čtyři členové rodiny, kteří skoro nebývají doma.

Prošli jsme ještě kolem několika dalších pokojů a po velké schodišti zamířili do patra, kde měla Alex pokoj. Ten byl na očekávání docela malý. Dost se podobal tomu mému. Zato šatna, která k němu náležela, mi připomínala tu Alicinu.

„Už jsem začala trochu bez tebe, ale budu potřebovat pomoc s úpravou vlasů,“ ukázala ke kosmetickému stolku, kde už měla nachystanou kulmu i žehličku na vlasy. Hned vedle nich ležela asi kopa líčidel. Já nikdy na moc velké líčení nebyla. Možná to bylo tím, že už od přírody jsem měla dokonalý obličej, který nepotřeboval nijak zkrášlovat, anebo to bylo proto, že jsem na to nikdy neměla náladu. Nechápala jsem ty spousty holek, které se líčily tak, že už nevypadaly ani jako ony samy. Naštěstí dnešek byl o něčem jiném.

„S tím nebude problém,“ odvětila jsem a zahlédla, jak mizí v té své obrovské šatně.

Za chvíle vyšla a nesla přehozené přes ruku dva vaky s oblečením. „Tady jsou naše kostýmy,“ povídá nadšeně a opatrně je pokládá na postel.

Nahlížím tedy do vaků. V prvním jsou černé úzké minišaty se stříbrným pavoukem, které k sobě mají přišitou tenkou šedo-průhlednou látku lemovanou bílou stužkou. Takže ty jsou podle všeho pro Alex. Položila jsem je tedy bokem a zaměřila se na druhý vak, který byl určen pro mě. Opatrně jsem ho rozepnula a zůstala zírat na černé šaty podobné těm, které nosily geishy, ale tyhle byly moc krátké pro klasické společnice. Měly červenou obrubu, a když jsem je obrátila, všimla jsem si vyšitého draka na jejich zádech.

„Ještě k těm šatům musíme vybrat vhodné boty, ale mám pár adeptů. Teď ale šup do práce, máme jenom pár hodin, než ta párty začne, a musíme být dokonalé,“ prohlásila nadšeně Alex. „Vlastně, u tebe bude snadné dosáhnout dokonalosti, u mě to chvíli potrvá,“ dodala, když na mě vrhla pohled přes zrcadlo.

Odložila jsem si na postel tedy svou tašku a vrátila se ke kosmetickému stolku, abych se pustila do úprav Alexiných vlasů, které měla čerstvě umyté a voněly po kokosu.

 

 

Přesně v osm večer se nám podařilo vypadat tak, jak si to Alex představovala. S kluky jsme domluvené nebyly, takže jsme se do kampusu školy musely dopravit samy. Venku už byla tma, kterou však prozařovaly pouliční lampy a taky všemožně vykrajované dýně se svíčkami uvnitř. Ulice byly naplněny malými dětmi chodícími po koledách a i těmi staršími, které ty koledy už moc nezajímaly.

U školy stála už spousta aut, takže jsme rozhodně nebyly mezi prvními. Před vstupem do tělocvičny se pohybovaly všemožné kostýmy od sexy policistek, přes nemravné sestřičky až po zombie hráče fotbalu a piráty.

„Páni, to bude paráda. Jsem zvědavá, za co to šel vlastně Derek. Nechtěl mi to prozradit, přestože jsem opravdu pořádně naléhala,“ smála se Alex, když se kolem sebe rozhlížela hned potom, co se mi podařilo zaparkovat a mohly jsme se tedy vydat do sálu, odkud už zněla hlasitá hudba a smích.

Hned u vstupu jsme každá dostaly plastový kelímek s pitím, abychom náhodou nezůstaly ani okamžik nasuchu.

S Alex jsme si začaly prodírat cestu na improvizovaný parket a po cestě odpovídaly na komplimenty mířené našim kostýmům. Kluky jsme zatím nikde neviděly, ale ani jedna jsme nepochybovaly o tom, že se tu co nevidět objeví. Zatím jsme se mohly bavit s ostatními a obdivovat výzdobu celé tělocvičny. Podél jedné stěny byly rozestavěny stoly s jídlem, na kterém byli položeni umělí pavouci a jiný hmyz. Na stěnách byly umělé pavučiny a cákance krve. A na každém dalším místě, které to jenom trochu umožňovalo, byly rozestavěny dýně se svíčkami. Lidé se pohybovali mezi tucty oranžových a černých balonků a báječně se bavili.

Už to bylo docela dlouho, co jsem na podobné akci byla. Posledních pár let jsme se na nějakých místech nikdy dlouho nezdrželi, takže Halloween a podobné svátky nebo akce nebyly zrovna něco, co bych běžně navštěvovala.

Navzdory Alexinu přesvědčení, že upíří kostým by nebylo zrovna to pravé, mi neuniklo, že pár jedinců je za ně oblečeno. Nejvíce vystihující kostým měl však někdo, koho jsem tu viděla jenom nerada. Kdybyste mohli hádat, kdo to je, uhádli byste to napoprvé. Ano, byl to Cole. Byl oblečen do jednoduchého černého obleku a kolem krku měl stejně černý plášť se sponou Volturi. V očích měl nasazené červené čočky, které pro něj musely být lehce nepříjemné. Pro tak dokonalý zrak, jaký jsme měli my a naši rodiče, případně stvořitelé, to byla překážka. Na druhou stranu pouze dočasná, jelikož se o ni jed brzo postaral.

Když si Cole všiml, že ho pozoruju, kupodivu se neodvrátil s nějakým úšklebkem, ale usmál se na mě a odhalil tak umělé nasazovací tesáky, které neměly nechat nikoho na pochybách, za koho se dneska převlékl.

„Ness, to je Derek!“ vykřikla Alex, popadla mě za paži a už mě táhla směrem, odkud jsme původně přišly. Rychle jsem se vzpamatovala, srovnala s ní krok a během chvíle jsme už před sebou měly dva další převleky – tentokrát ty, které nás zajímaly.

„Krásný dobrý večer, dámy,“ pozdravil nás Derek a hned taky po Alex obdivně sklouzl pohledem.

„Co je to proboha za kostým?“ podivovala se Alex, když si ho zvědavě prohlížela. Derek měl vlasy sčesané dozadu a v nich sprejem nastříkaný šedivý pruh. Jenom sekundu jsem musela uvažovat, koho mi to připomněl.

„To je přece Sweeney Todd,“ odvětila jsem místo Dereka. „Myslela jsem, že půjdeš za něco současnějšího než za postavu z filmu, který je tak devadesát let starý,“ poznamenala jsem,

„Náhodou, Sweeney Todd je klasika. Na Tima Burtona a jeho filmy nemá ani jeden ze současných režisérů,“ bránil svůj kostým, ale já si ho už moc nevšímala. Zpoza jeho stínu jsem totiž spatřila i druhou masku.

„Zdravím, pane…?“ Ať jsem se snažila sebevíc, jeho kostým jsem nedokázala zařadit k žádné klasické postavě z filmu ani knihy. Musel jít za někoho daleko originálnějšího.

„Nic komplikovaného v tom nehledej, jdu za pouhého rokového kytaristu,“ usmál se na mě.

„Za okouzlujícího rokového kytaristu,“ namítla jsem a očividně si u něj i šplhla. „Půjdeme tančit?“ navrhla jsem a Paul i ostatní hned souhlasili. Na okraji improvizovaného tanečního parketu bylo i stejně improvizované jeviště, na kterém teď hrála školní kapela, které samozřejmě nechyběly masky. Pokud jsem se nespletla, tak pianista měl na sobě kostým Bacha nebo Mozarta a ostatní byli přestrojeni podle toho, na který nástroj hráli a jaká postava v minulosti tím byla proslavena. Musela jsem uznat, že to bylo parádní téma.

 

 

Protančili jsme několik písniček, než jsme se rozhodli si dát menší pauzu. Kluci nám okamžitě zašli pro pití a my se odebraly bokem od tanečního parketu. V celém sále začínalo být dusno, ale na dobré náladě to nikomu neubralo ani deka. Jen co jsme se pustili s Alex do rozhovoru, byly jsme hned přerušeny. Na malý okamžik jsem zaznamenala cíp černého pláště a to už přede mnou stál samotný Cole.

„Smím prosit o tanec?“ obrátil se na mě a já jenom překvapeně vyvalila oči.

„Co prosím?“ podivila jsme se. Tak tohle jsem vážně nečekala. Tedy – k tomu, co jsem čekala, patřila opět nějaká další naše hádka nebo nepříjemné pohledy, které bychom na sebe neustále házeli, pokud bychom o sebe náhodou zavadili zrakem.

„Říkal jsem si, že by bylo fajn, udělat na jeden večer ústupek od našich rozepří,“ vysvětloval a já na něj nepřestávala zírat. Kdyby se v tu chvíli přede mě postavil skutečný mimozemšťan, nemohla bych být šokovaná víc, než jsem byla v tu chvíli. V Coleovi je špetka slušnosti? Kde se tam vlastně vzala? Co ho vede k tomu, aby mě žádal o tanec? Je to nějaký vtip? Co mi na tom parketě hodlá provést, pokud budu souhlasit?

Hlavou se mi honily tyto i další myšlenky a nedokázala jsem si Coleovo milé chování odůvodnit.

„Klidně běž, jeden tanec tě nezabije a klukům to nějak vysvětlím,“ mrkla na mě Alex. Copak se jí mozek obalil do pavučiny, že plácá takové nesmysly? Jako by si neuvědomovala, jaký vztah je mezi mnou a Colem.

„Doufám, že se nenecháš přemlouvat,“ ušklíbl se Cole.

„Fajn,“ odsekla jsem, „jeden tanec. A rozhodně to nic mezi námi nezmění, pokud se tedy odteď nehodláš chovat trochu normálně. Ideálně by sis mohl vzít za vzor svého bratra,“ nadhodila jsem cestou na parket.

„Víš, ono všechno záleží na definici slova normálně – každý ji máme jinou a já se podle té mé chovám naprosto normálně,“ odvětil a zářivě se na mě usmál, když spatřil ten mrazivý pohled, který jsem po něm hodila. „Navíc, bratra bych si jako vzor nikdy nevybral, je moc měkký, já mám v těle oheň,“ dodal po okamžiku ticha, a potom mě tak roztočil, až jsem na malou chvíli nevěděla, kde mi stojí hlava a se stabilitou mi musela pomoct Coleova náruč.

„Je ti jasné, že nás teď sleduje aspoň polovina školy, že?“ ujišťovala jsem se, když jsem se vymanila z jeho sevření. „Byla bych nerada, kdybych ti pokazila reputaci… Ikdyž, ona už pokažená je, nemám pravdu?“ rýpla jsem si. Nebyla jsem schopna s Colem mluvit normálně. Netušila jsem proč, ale jeho přítomnost nutila to mé špatné já vystrkovat růžky. A vlastně až do chvíle, než jsem Colea poznala, jsem neměla dojem, že bych nějaké špatné já měla.

„Ať si sledují, všichni jsou tak opilí, že si zítra nic nebudou pamatovat. A kdyby náhodou, tak si stěží vzpomenou, kdo byl v těchto kostýmech,“ ujistil mě a znovu si mě k sobě přitáhl. Snažila jsem se od něj odtáhnout, ale musela jsem uznat, že má vskutku sílu. Pod prsty jsem cítila jeho vypracované svaly, které na rozdíl od upírů musíme získat tvrdým tréninkem. Naše tělo je sice pro lidi skoro nezničitelné, ale z pohledu svalstva a bojového tréninku se prostě musíme stále učit. A Cole se učil opravdu dobře.

„Pusť mě,“ sykla jsem.

„Víš, že ti to dneska docela sluší?“ nereagoval na má předchozí slova a melodie písně se pomalu blížila ke konci. Tanec by měl skončit, tak proč mě nepouští? Navíc to stejně nebyl ten typ tance, kdy bych na něj měla být nalepená tělo na tělo… Ten typ tance začal hned po téhle písničce. A Cole mě stále nepouštěl. „Uvolni se trochu, tančíme, nebojujeme.“

„Náš tanec byl omezen jednou písní, tohle už je druhá,“ namítla jsem a přemýšlela, jak se z jeho sevření dostat. A – potom mě to napadlo. Starý a primitivní způsob, který byl však mnohokrát testován dámami na parketech. Když tedy ani po mých slovech Cole nepovolil sevření, rozhodla jsem se tanec ukončit jinak. A nebylo to jenom proto, že jsem se v tom podivném sevření cítila nesvá. Bylo to hlavně proto, že jsem při jedné otočce zaznamenala Paulův pohled a ten se mi vůbec nelíbil. Vypadal ublíženě a tak nějak rezignovaně. Jako by snad můj tanec s Colem měl něco společného s námi dvěma a naším snad i začínajícím vztahem.

Trochu jsem se v Coleově objetí uvolnila a hned jsem zaznamenala na jeho tváři spokojený úsměv. Ten však neměl vydržet moc dlouho. Než se nadál, dupla jsem mu vši silou na nohu a můj podpatek si vcelku šikovně poradil s jeho levou botou – měla jsem dojem, že projel naskrz!

V tu chvíli Cole povolil šokem sevření a já jsem mohla od toho vynuceného tance odejít. A odcházela jsem s vítězným úsměvem na tváři. Lidé, kteří nás sledovali tancovat se přede mnou rozestupovali, takže jsem za okamžik byla už u naší party a okamžitě jsem se obrátila na Alex.

„To, cos udělala, už víckrát neuděláš,“ upozornila jsem ji a doufala, že si to přebere tak, jak jsem doufala. Nehodlala jsem se s ní dohadovat o tom, že mě měla před Colem, a tím jeho nápadem s tancem, bránit. Cole byl až moc blízko na to, abych to Alex vyčítala. A nakonec bych se necítila jako vítěz já, ale on by si tak připadat mohl.

Potom jsem se obrátila na Paula: „Myslíš, že bychom mohli vyrazit někam jinam? Tady už mě to nějak přestalo bavit,“ požádala jsem ho.

Paul střelil ještě jedním pohledem ze mě na Colea, který byl někde za mými zády a dozajista mě probodával naštvaným pohledem za to, co jsem mu provedla. Nakonec podal kelímky s pitím Derekovi a nabídl mi rámě, za které jsem se okamžitě zavěsila, a společně jsme odcházeli z přeplněného sálu, kde se opět začínalo tančit. Doteď jsem si totiž neuvědomila, že kromě toho pozorování mé dvojice, kterou jsem tvořila s Colem, lidé přestali dokonce i tančit. Prostě jako sloupy stáli a hleděli.

 

 

Nasedli jsme s Paulem do mého auta a já vyjela z parkoviště. Ani jeden jsme neměli představu, kam bychom měli jet. Po městě byly otevřeny jistě všechny kluby, ale určitě byly do posledního plné.

„Myslíš, že bych mohla požádat rokového kytaristu o soukromý koncert?“ zeptala jsem se, když jsem si vzpomněla, že měl sebou i kytaru, přestože to mělo být jenom součástí kostýmu. Jednou mi přeci zmiňoval, že jeho otec byl kytarista a jeho naučil taky trochu hrát.

„Tak dobrý, abych koncertoval, rozhodně nejsem,“ bránil se skromně.

„Dokud tě neuslyším hrát, tak tomu neuvěřím,“ namítla jsem a Paul tedy rezignovaně, ale s malým úsměvem na tváři přikývl a já jsem tedy vyrazila na místo, které se pro tento soukromý koncert hodilo přímo dokonale. Byla jsem si jistá, že tam teď nebude nikdo další a vůbec jsem se nespletla. Od školy jsem jela po západním pobřeží jezera a během patnácti minut jsme byli na tom správném místě.

Dorazili jsme na malý kousek pláže, který byl od ostatního pobřeží oddělen stromy a málo kdo sem chodil. Z protějšího břehu k nám doléhal tichý smích a záře ze zapálených ohňů. Sami jsme se rozhodli si jeden menší taky založit – hlavně proto, aby Paul nezmrzl, mě to bylo vcelku jedno. Potom jsme se oba usadili na kousky kmenů, které sem byly navozeny místo laviček, a Paul se chytil kytary.

Jak jsem ale říkal v autě, nejsem moc dobrý,“ poznamenal, a potom se už nočním tichem rozezněly první kytarové tóny. Nebylo to pro mě nic známého, ale rozhodně se mi to líbilo. Paul chvíli jenom brnkal nějakou melodii, a nakonec ke kytarové melodii přibyl i jeho hlas.

Během okamžiku mi došlo, že z angličtiny přešel do italštiny, o které jsem ani nevěděla, že ji umí. Zpíval o dvou lidech ležících na koberci z jahod. Přisedla jsem si k němu blíž, vábená jeho hlasem i hrou na kytaru a položila si mu hlavu na rameno. S pohledem upřeným do praskajicího ohně, jsem si vychutnávala ten klid.

Kochala jsem se tou dokonalou chvílí, že mi pár sekund trvalo, než jsem si uvědomila, že kytara ztichla.

„Páni,“ vydechla jsem, „byla to opravdu krása, zbytečně se podceňuješ, když tvrdíš, že nejsi dobrý. Navíc jsem vůbec netušila, že umíš italsky,“ chválila jsem ho.

„Kromě italštiny ovládám ještě trochu francouzštinu. Jako malý jsem dost cestoval a to je skvělá příležitost naučit se pár jazyků. Ale nikdy se se svými jazykovými schopnosti nebudu moct vyrovnat třeba tobě,“ namítnul skromně. Tou vlastností se tolik lišil od některých lidí, které znám – a nejenom lidí. Na mysli mi chtě-nechtě vytanul Cole a ta jeho povýšenost a arogance, s jakou se všemi ve svém okolí komunikoval.

Z párty jsme odešli proto, abych se Coleovi a hlavně myšlenkám na něj pro dnešní večer vyhnula, ale teď jsem se k němu vracela a to se mi vůbec nelíbilo. Musela jsem něco udělat. Něco, po čem bych na něj přestal myslet úplně.

A tak jsem to něco udělala. Políbila jsem Paula. Důvod byl sice špatný, ale polibek, ten byl správný, tím jsem si byla víc než jistá.

 

 

Na tom malém kousku pláže jsme seděli ještě dlouho po půlnoci. Ohně na protější straně stále zářili, ale ten náš už pomalu vyhasínal. Seděli jsme s Paulem těsně vedle sebe, navzájem se objímali a tiše si šeptali. Jako bychom oba měli pocit, že hlasitým rozhovorem narušíme ten kouzelný okamžik mezi námi dvěma.

Nakonec však vyrušení přišlo samo a my se o něj nemuseli ani zapříčinit. Paul ho nezaznamenal hned, ale vycítil ho z mého postoje. Noční vánek k nám dohnal ten neznámý pach, který byl ale zároveň trochu povědomý. Ta povědomost byla v té nasládlosti. Byl to částečně upíří pach… Což znamenalo jediné. Steve se svou partou dorazili. A rozhodně nebyli daleko od místa, kde jsem zrovna teď s Paulem seděla.

 

 

Kdo žije pro boj s nepřítelem, má zájem na tom, aby tento nepřítel zůstal na živu. Co se ale stane, pokud jeden z nepřátel nakonec skoná?


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Jestli mě miluješ, proč umírám? - 10. kapitola:

 1
24.01.2018 [21:04]

BreeTannerParádní. Jako bys to potřebovala číst pořád znovu a znovu. Emoticon Emoticon Emoticon

29.06.2016 [14:40]

CvrcekMusím říct, že jsem nikdy nevyhledávala fan tvorbu na jiné téma, než je Edward & Bella, ať už se jednalo o fanfiction na Stmívání, Harryho Pottera nebo třeba Upíří deníky, ale tohle je nejspíš nejlepší, jakou jsem kdy četla (a že jsem jich jako admin přelouskala dost). Emoticon
Takže za mě: Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!