Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jestli mě miluješ, proč umírám? - 28. kapitola

27.10.2016 (20:15) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1477×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

28. kapitola

Clarence Darrow, jeden z největších právníků jednou řekl, že nic jako spravedlnost neexistuje, ať už u soudu nebo mimo něj. Možná proto, že spravedlnost je jen mylná představa, ve které nakonec rozhoduje verdikt 12 lidí. Jsou to lidé s vlastními zkušenostmi, předsudky a názory na to, co je správné a co špatné. A proto, když systém selže, musíme vzít spravedlnost do vlastních rukou.

Nemám nejmenší zdání, jak se mi podařilo dostat se domů. Matně jsem si uvědomovala, že jsem jela autem a někdo mě celou dobu držel kolem ramen. Dotyčnému jsem taky promáčela košili svými slzami, kterým jsem nedokázala poručit. Stále jsem slyšela v uších ozvěnu Alicina křiku a následně viděla její prázdný pohled, kdy se zřejmě rozhodla pro vlastní smrt. Vše to proběhlo moc rychle na to, aby ji mohl někdo zarazit.

Po ničem jsem v životě netoužila víc, než po tom, abych byla schopná ochránit svou rodinu, pokud někdy k něčemu podobnému dojde. A ono se to nakonec nepovedlo. Přišla jsem o dva její členy. Neměla jsem nejmenší představu, jak tohle zvládnu. O Jaspera jsme přišli vlastně kvůli mně – to já chtěla trénovat a proto se ocitl sám v lese, kde ho ti novorození unesli. To kvůli mně…

Další slzy už nešly zadržet. Rozeštkala jsem se tak, že jsem se málem nedokázala ani nadechnout. A ani něčí ruka na mých zádech, která mě chlácholivě hladila, mi nedokázala ulevit.

Tohle se vůbec nemělo stát! Vždyť my chtěli jenom pomoct, kde je potom všechna spravedlnost, když jsme to my, kdo prohráli?

„Zlatíčko, to bude v pořádku,“ zašeptala mi máma do ucha, ale i její hlas zněl zlomeně. S Alicí měly zvláštní vztah. Tolik se lišil od toho, který se vytvořil po mém narození mezi ní a Rose. S Alice se měly rády od začátku – možná za to mohl fakt, že se ji snažila dát s tátou vždy dohromady, netuším, ale byly vždy kamarádky. Kam až mi paměť v máminých příbězích sahá.

„A-ale o-o-oni jsou m-mrt-tví!“ štkala jsem dál a slova se mi drala přes rozklepané rty.

„Já vím,“ zašeptala.

„A-A-Alice to udělala s-schválně, p-přímo přede mn-mnou,“ dodala jsem a snažila se ty vzlyky udusit, abych se s mámou mohla normálně bavit.

„Je mi líto, že jsi to musela vidět takhle z blízka, ale věř mi, pro Alici to tak bylo nejlepší. Život bez Jaspera by pro ni byl jenom moc velkým utrpením. Všem nám budou oba scházet, ale možná…,“ máma se zhluboka nadechla, „možná je lepší, že se Alice pro ten krok rozhodla,“ dodala vzápětí a já se od ní odtáhla a jenom na ni nevěřícně hleděla. Jak tohle vůbec mohla říct nahlas? – blesklo mi hlavou a myslím, že i můj pohled musel stejnou otázku tlumočit.

„Ness, Bella to nemyslela špatně. Co tím vším chtěla říct, bylo to, že pro každého z nás je velmi obtížné žít bez toho druhého,“ začala mámu obhajovat i táta.

„To nemůžete oba myslet vážně! Schvalujete Alicinu sebevraždu?!“ vyjekla jsem.

„Nic neschvalujeme, pouze to chápeme,“ odvětil mi pevným hlasem táta, ale zdálo se mi, jako bych tam cítila tu špetičku smutku. Jenže ten mi byl teď ukradený. Oni jsou rádi, že se Alice nechala zabít!

To byla poslední slova, která jsem s mými rodiči prohodila, než jsem se v autě naplno ponořila do svých vlastních chmurných myšlenek, v jejichž obklopení jsem se nakonec dostala domů. Tam jsem se potom zavřela do svého pokoje, zamkla za sebou dveře, a padla na postel.

Potřebovala jsem být sama, abych vstřebala všechno, co se za posledních pár hodin událo – a že toho nebylo málo.

Po chvíli jsem se zvedla z postele a došla k mé sbírce starých filmů. Bez jediného zaváhání jsem jeden vzala a vložila do počítače. Film byl jenom o něco mladší než já – dělily nás tři roky od doby, co spatřil světlo kino sálů. A z všech, co byly za poslední léta vytvořeny, my zřejmě nejvíc připomínal Alici.

Báječný svět shopaholiků.

S filmem hrajícím z mého laptopu jsem se vrátila do postele a užívala si výkon Isly Fisher jakožto Rebeccy Bloomwoodové. S každým kouskem, který si herečka pořídila do svého šatníku, mi po tvářích teklo víc a víc slz. Nechtěla jsem si přiznat, že Alici už nikdy neuvidím. Věděla jsem, že to budu muset udělat, a nejspíš se s tím i smířit, ale nechtěla jsem to udělat. Nemohla jsem to přijmout jako fakt, stejně jako to udělali mí rodiče. To prostě nejde!

Znáte to, když se na vás někdo usměje a vás zalije uvnitř krásné teplo? Tak tohle mám, když vidím obchod.

Při těch slovech jsem se znovu rozbrečela. Tolik mi to připomínalo Alici před jakýmkoliv obchodním domem. A kdyby dneska neudělala to, co udělala, skoro bych si mohla myslet, že její láska k obchodům je opravdu větší, než k tomu muži. Čekala na něj dlouho. Rovných dvacet-osm let. Vídala ho ve svých vizích, dokud se jejich cesty nezkřížili v Detroitu v roce 1948.  Společně prožili víc než sto-padesát let. A teď tu nebyl ani jeden z nich. 

Někdy nad ránem se mi únavou a vším tím pláčem podařilo usnout. Film se mi za tu dobu přehrál asi třikrát a pokaždé mě rozbrečel, přestože jsem ho znala nazpaměť. Byla jsem zoufalá z té bezmoci, která mě obestírala. Potřebovala jsem, aby mě někdo objal, ale zatím jsem mohla jenom já pevně v náručí sevřít Vlka.

„Neplakej,“ ozval se vedle mě Coleův hlas a já otevřela oči a pustila živého vlka, kterého jsem nyní objímala. Ten jenom zavrtěl hlavou, aby si vyspravil zmačkaný kožich, ale nikam ode mě neodběhl. Seděla jsem na zemi vedle dohasínajícího ohniště a kus přede mnou byla dřevěná chata správců parku.

„Nejde to,“ namítla jsem a otřela si další slzy, které mi stékaly po tvářích.

Cole došel až ke mně. Dřepnul si vedle mě a hned na to mě objímal a hladil po vlasech. Úlevně jsem vydechla a přitiskla se k němu ještě víc. Tak těsně, až jsem překonala stabilitu, která ho držela na nohách, že jsme se převrátili do sněhu a oba se začali smát.

„Takhle je to mnohem lepší,“ prohodil Cole a odtáhl mi pár pramínků vlasů z obličeje, na který se mi díky všemu tomu pláči nalepily.

„Tohle jsem potřebovala,“ zašeptala jsem k němu vděčně a převalila se z něj na zem, ale stále ho objímala. Hlavu jsem si položila na jeho hruď a hleděla do ohně, který mi sice stále připomínal, že to byl on, kdo mi vzal strýce a tetu, ale teď v něčím objetí, se to snášelo trochu lépe.

„Jsem rád, že ti můžu pomoct… Udělal bych to hned tehdy, ale neměl jsem příležitost. Spolu se Stevem a pár členy tvé rodiny jsme dávali do pořádku tu spoušť kolem,“ omlouval se mi a já se usmála. Chtěl se o mě postarat.

„Pohádala jsem se s našimi,“ zamumlala jsem jenom tak mimochodem. „Obhajovali Alicin čin.“

„Při hodině o Upírech a jejich věčných láskách jsem nedával moc pozor, takže nejsem moc informovaný o tom, jak to mezi sebou mají, ale řekl bych, že je to asi mazec, vzhledem k tomu, jak vypadal Marcus, když se před něj postavila halda kříženců a on se nám bez odporu vzdal.“

„Didyme…,“ zašeptala jsem. „Věděl jsi, že to byla Arova sestra a on ji chladnokrevně zabil, jenom aby dosáhl svého a Marcus tak zůstal po jeho boku?“ zajímala jsem se. To, že má Cole trochu mezery v naší historii jsem věděla už dávno, takže teď byla otázka – jak moc hluboké ty mezery jsou.

„Ne. O členech královské rodiny jsme toho moc nevěděli. Dokonce ani to, že Aro s Caiem drží své družky ve sklepení pod darem další upírky. To jsme zjistili až těsně před začátkem té vzpoury,“ rozpovídal se. „Tehdy vlastně vznikl plán, jak na vládce,“ dodal vzápětí.

„Přes jejich partnerky.“

„Správně. Celá staletí je strážili v té kobce, jenom aby je udržely na živu. Corin padla jak první a potom stačilo jenom počkat, aby si Sulpicie a Anthenodora uvědomily, co se stalo,“ vyprávěl dál. O jejich postupu v počátcích bojů jsem něco věděla. Zprávy se díky množství upírů, kteří uprchli, šířily velmi rychle.

„Nemluv o tom, co se dělo pak. Pamatuju si to,“ namítla jsem. Nepotřebovala jsem slyšet o dalších a dalších mrtvých upírech. A hlavně ne těch, kteří v tom všem byli nevinně. Zrovna Sulpicie a Anthenodora rozhodně nemohly za to, kam svět díky Arovi dospěl.

„Jak myslíš, ale k tomuto tématu jsme došli jenom díky tvé hádce s rodiči. Když si vzpomenu na Marcuse a jeho bolest. Pro něj byla pravá smrt skutečným vysvobozením. Nemyslíš si tedy, že Alice prostě nesnesla pomyšlení na život bez Jaspera?“

Cole mi položil vcelku zásadní otázku, kterou se má mysl zabírala už několik hodin. Ano, tušila jsem, že to všechno bylo tak, jak říkal. Dokonce jsem musela polevit ze své naštvanosti na mé rodiče, jelikož i oni měli pravdu. Ale já si to nechtěla přiznat. Potřebovala jsem dát Alicinu smrt někomu za vinu a nepřijmout skutečnost, že to byla ve skutečnosti sebevražda, jelikož se tomu novorozenému vůbec nebránila.

„Tohle je další téma, které dneska nehodlám rozebírat… A to vůbec s nikým,“ odvětila jsem rozhodně.

„Příšerko,“ oslovil mě tou svou dětinskou přezdívkou a snažil se posadit. Díky tomu, že jsem mu hlavou spočívala na hrudi, jsem si musela sednout taky. Cole se natočil, aby mi hleděl do očí. „Ztráta blízké osoby velmi bolí, sám o tom něco vím, ale pořád ti dost blízkých osob zůstalo a můžeš se na ně obrátit. Sdílená bolest ze ztráty bude menší.“

Až teď jsem si všimla, že oči zarudlé a trochu napuchlé od pláče nemám jenom já. Přes tu všechnu sobeckost, která mi překryla mysl jsem si, až v tuhle chvíli uvědomila, že Cole taky o něho přišel.

„Kdo z vaší skupiny zemřel?“ Nezaregistrovala jsem to – mohl to být kdokoliv kromě Bridget. Matně jsem si pamatovala, že ji jsem viděla bojovat po Coleově boku ve chvíli, kdy jsem krev ucítila.

„Peter,“ odvětil mi těžkým hlasem.

„To je mi líto. Tajně jsem doufala, že se dneska všichni sejdeme u nás doma… ale nějak se to všechno pokazilo,“ zavrtěla jsem hlavou.

„Zoya byla dobrý stratég. Očekávala náš příchod. Dokonce ji ani nepřekvapilo, že jsme se spojili. Jasperova smrt všechno dokazovala. Zaslechla jsi přece ta její slova, ne? Říkala je Alici těsně před tím, než ji tvá teta zabila. Pokud zemřu, zemře i on. Myslím, že to slyšeli všichni.“

Ano, ta slova jsem si pamatovala až moc dobře. Zaslechla jsem je během boje s tím velkým upírem, kterého mi pomohl Cole porazit. Všechno to bylo ale moc pozdě na to, aby se s okolními událostmi dalo ještě něco dělat.

„Co bys chtěla dělat?“

„Teď už asi jenom spát. Zítra se pro mě stav doma,“ požádala jsem ho, a přestože jsem chtěla počkat na jeho odpověď, rozplynul se mi sen mezi prsty a pohltila mě černočerná tma bezesného spánku. K tváři se mi opět tiskly umělé chlupy mého Vlka.

Ráno mě probudil hlad. Už to byla nějaká chvíle od doby, co jsem jedla naposledy. Nejdřív jsem se ale rozhodla pro sprchu. Včera jsem to nějak přešla, ale teď jsem to musela napravit – měl se za mnou přece jenom stavit Cole a nemohla jsem ho přivítat v oblečení, které jsem měla včera v Duluthu.

Rychlým pohledem do zrcadla jsem poznala, že by ani menší lov nebyl špatný nápad. Mohla bych to navrhnout Coleovi – blesklo mi hlavou. Ideální nápad na dnešní den. Rychle jsem tedy zalezla pod proud vody, abych ze sebe smyla všechno, co by mi mohlo včerejší večer připomínat. Potřebovala jsem z vlastních vlasů vymýt ten nasládlý pach kouře, který ulpěl i na mém oblečení.

„Jak je ti, zlatíčko?“ přivítala mě poté v kuchyni Esmé a rovnou mi podávala šálek s kouřící kávou.

Vděčně jsem ho přijala a jenom nejistě se usmála. Nevěděla jsem, jak bych na tohle měla odpovědět.

„Pro všechny z nás je to těžké. Nemusíš se bát o tom mluvit,“ informovala mě a skoro tak tlumočila i Coleovo slova ze snu. I on mi tam tvrdil, že bych se měla rodině otevřít.

„Možná později,“ odvětila jsem nekonkrétně a upila z hrnku. Kafe bylo asi to jediné, co Esmé zvládla. Ostatní jídla jsem si musela připravovat sama, přestože se babička opravdu snažila. Cestou z kuchyně, kde jsem se usadila na barovou židličku, mě jenom pohladila po zádech a bez jediného slova odešla.

Budu vůbec někdy schopná mluvit s rodinou o tom, jak moc mě Alicina a Jasperova smrt trápí?

Nebyl jsem si tím ani za mák jistá. Věděla jsem, že všichni prožívají obdobnou situaci jako já, ale každý měl jiný postup, jak se s touto ztrátou vyrovnat. Nikdo z rodiny ale nemohl říct, že by Alici nebo Jaspera znal celý život, jako tomu bylo u mě. Všichni měli nějaký život před touto dvojicí. Já ale nikoliv.

Z pochmurných myšlenek mě vytrhl až domovní zvonek. Očekávala jsem, že Cole půjde za mnou dovnitř, ale to jsem se trochu přepočítala. Navzdory včerejšímu partnerství s mou rodinou, si dneska opět zachovával odměřený postoj. Změní se to?

Seskočila jsem ze židličky a šla ke dveřím, kde postával a snažil se vyhnout pohledu mého táty. Docela ráda bych si teď poslechla jeho myšlenky. Co se mu honí hlavou, když si ho otec jeho přítelkyně, upír, měří od hlavy k patě? Budu se na to muset táty zeptat – tohle mě opravdu zajímalo.

„Ahoj,“ pozdravila jsem ho a natáhla se, abych ho mohla políbit jenom na tvář. Můj čin mu dodal trochu odvahy a zvedl pohled jak ke mně, tak k tátovi. „Jenom si vezmu bundu a můžeme vyrazit,“ informovala jsem ho a opět se ztratila v útrobách domu, kde jsem ve svém pokoji popadla první čistou bundu a vyrazila zpět ke vchodovým dveřím, kde se situace změnila jenom natolik, že Cole postával u dveří sám. Tátu to muselo přestat bavit. „Nemusíš na mě čekat venku, mohl ji jít dovnitř.“

„Bylo to zbytečné. Připravená jsi byla ani ne za minutu,“ namítl a jenom tak pohodil rameny.

„Stalo se od včerejška něco?“ zeptala jsem se podezíravě, když jsem za sebou zavírala dveře.

„Nic s čím by sis měla dělat starosti… Teď mi raději řekni, kam máme namířeno,“ pobídl mě a já se víc zaměřila na toho kluka přede mnou. Vypadal unaveně a smutně. Za poslední tři dny přišel o tři nejbližší přátele, které ve svém životě měl. Muselo mu být stejně hrozně, jako mě.  Navíc se mu pod očima jasně rýsovaly tmavé kruhy, které upozorňovaly na hlad.

„Říkala jsem si, že bychom si mohli udělat výlet a trochu si společně zalovit, pokud bys souhlasil,“ navrhla jsem a snažila se tvářit nadšeně. Šlo to jenom tak napůl. Na lov jsem se ale opravdu těšila.

„Dobře,“ souhlasil bez jakýchkoliv okolků. „Budeme se ale muset držet v okolí Bemidji. Zničili jsme pouze Zoynu skupinu, ale po státech se jich pohybuje ještě alespoň pět podobných,“ dodal vzápětí a mě zamrazilo.

„Řeší to někdo?“ zeptala jsem se.

„Steve s Bridget ráno odjeli, aby to zjistili. Hodlají s potlačením té vzpoury pomoct, jak jen to půjde,“ informoval mě.

„Chtěl jsi jet s nimi?“ pokračovala jsem s vyzvídáním, ale nebyla jsem si jistá, jestli na tuhle konkrétní otázku vlastně chci znát odpověď. Bolelo by to moc, kdyby řekl, že chtěl odjet?

„Steve mi to nabídl, ale jak vidíš, jsem tady. Každopádně mám informace o tom, kde se zrovna nachází, kdybych si to všechno rozmyslel,“ odvětil a já si nebyla jistá, jestli z té odpovědi mám mít radost, nebo se znepokojovat tím jeho – kdyby.

Společně jsme si to potom zamířili na jihozápad do národního parku Mississippi Headwaters. Celá cesta tam probíhala v tíživém tichu. I přesto jsem se snažila si běh užít. Cole se mnou držel tempo, takže jsem tentokrát nemohla obdivovat jeho dokonalé pozadí, ale nechtělo se mi ho žádat o to, aby trochu přidal. Jistě by mu brzy došlo, proč bych ho o to žádala.

„Něco vtipného, Příšerko?“ zeptal se, když jsem se nad svou myšlenkou ušklíbla.

„Jenom taková zbloudilá myšlenka,“ odbyla jsem ho mávnutím ruky, ale nemohla jsem se jí zbavit. Samotnou mě překvapilo, jak rychle se moje myšlenky přeorientovaly ze smutku až k chtíči. A možná mě to mělo vyděsit, ale představa překvapeného Cole by možná stála za to. Odvedla by mé myšlenky někam jinam.

„Ať už byla zbloudilá nebo nikoliv, očividně tě pobavila. Řekneš mi, co to bylo?“ vyzvídal.

„Co kdybych ti to raději ukázala?“ zeptala jsem se nevinně a vůbec nečekala na jeho odpověď. Zkřížila jsem Coleovi cestu a to ho donutilo zastavit. Můj čin ho překvapil, ale to ještě nic nebylo oproti tomu, co jsem se chystala udělat.

Zářivě jsem se na něj usmála a než stačil jakkoliv zareagovat, přitiskla jsem se k němu celou délkou těla, ruce mu omotala kolem krku a přisála se mu na rty. Cole naštěstí nepatřil k těm lidem, co pomalu chápou – hlavně v této situaci ne – takže mi okamžitě polibek začal opětovat.

Cítila jsem, jak se mi při tom podlamují kolena. Mravenčení mi probíhalo celým tělem a i tak jsem měla pocit, že k němu nejsem dostatečně blízko. Těsně pod okrajem trička jsem ucítila jeho chladné prsty. Postupně se mým vlastním teplem zahřívaly a začínaly pátrat. Venku nebylo zrovna ideální počasí na podobné radovánky, ale ani to nás nedokázalo zastavit. Alespoň ne v tuhle chvíli.

„Chci tě,“ zašeptala jsem mezi polibky, kdy jsem se nutně potřebovala nadechnout.

Už to bylo nějaký ten pátek, kdy jsem to někomu řekla, ale nepřišlo mi to vůbec divné. V nejednom filmu nebo knize se hlavní hrdinové odpoutávali od svých problémů pomocí naprosto triviálních a živočišných činností jako byl sex. A já jsem potřebovala na něco nemyslet – nebo aspoň zaměstnat mysl něčím jiným než smrtí, která nás teď obklopovala.

Coleovy ruce se přesunuly na můj zadek a vyzvedl mě do vzduchu. Omotala jsem mu nohy kolem pasu a během chvíle si mě už opíral o nejbližší strom. Bouli v jeho kalhotách jsem jasně registrovala. Nešla přehlédnout, a proto jsem se trochu zavrtěla, abych otestovala, jestli na mě zareaguje ještě víc.

„Nemyslel jsem si, že jsi až takhle divoká,“ zašeptal, když se chvíli věnoval mému krku, který jsme stejně jako upíři považovali za velmi smyslný. Stále nám v prohlubni u klíční kosti tepal pulz a rozháněl tak do okolí naši vůni.

„Ještě toho o mě hodně nevíš,“ zamumlala jsem a podařilo se mi ruce dostat mezi nás a rozepnout mu kalhoty. Na druhou stranu, takhle moje stránka pro mě byla taky novinkou. Většinou jsem se držela trochu víc zpátky. Divoký sex v lese jsem zatím s žádným z mých předchozích partnerů nezažilo. A rozhodně si nemyslím, že by to mělo co dělat s faktem, že to byli obyčejní lidé. I ti jsou schopni podobných aktivit.

Z ničeho nic však Cole ve své předchozí činnosti polevil a začal to flákat. Žádné vášnivé polibky, které by mě strhávaly do víru vášně, se nekonaly.

„Slyšelas to?“ zeptal se, když jsem se ho snažila opět povzbudit a otřela se mu o klín. On mě však pustil a mě nohy sklouzly na zem. Tak tak, že jsem zůstala stát a rovnou si do sněhu nesedla. To by bylo docela ponižující, když už mě takhle odmítl.

„Co bych měla slyšet?“ zeptala jsem se nevrle, když jsem si upravovala bundu. Ještě pořád mi trochu hučelo v uších a tepalo v intimních partiích z nenaplněné touhy, takže nemohl očekávat nějaké soustředění.

„Někdo je v okolí,“ prohodil a tak jsem se zaposlouchala.

„Nic neslyším.“ Žádný tlukot srdce jsem nikde nezaznamenala. Pokud tu někdo skutečně byl, možná nás jenom zahlédl a potom se vytratil, aby nám dopřál trochu soukromí. To jsem taky Coleovi řekla, ale na mou poznámku reagoval zamyšleným výrazem.

„Nezapomínej, že když neslyšíme srdce, ještě to neznamená, že tu jsme sami,“ upozornil mě trochu příkře a mé tělesné funkce se rázem srovnaly. Okamžitě mi totiž došlo, co tím myslí. Zaměřila jsem se tedy na okolí daleko soustředěněji.

„Myslíš, že…“ Větu jsem nedořekla.

„Nemuseli jsme se postarat o všechny. Jednoho jsme přece našli v Duluthu na lovu. Některý z dalších novorozených taky nemusel být v táboře, když jsme ho čistili,“ nadhodil variantu.

„Nejspíš bychom se měli vrátit,“ navrhla jsem. Tušila jsem, že se to Coleovi nebude líbit – jeho bojovnou povahu jsem už měla tu čest poznat – ale snad sám pochopí, jak je tahle situace vážná. Pokud se po okolí pohybuje další novorozený, nemuselo by to dopadnout dobře. Oba jsme byli zesláblí a nutně jsme se potřebovali nasytit, ale bylo rozumné, abychom teď pokračovali v lovu?

„Trochu se tady porozhlédneme. Třeba zmizel. Nemůžeme se vrátit domů s tím, že jsme možná viděli dalšího novorozeného,“ odvětil mi kysele a odhodlaně se pustil mezi stromy po trase, kudy jsme měli prve namířeno, než jsem náš lov trochu pozměnila.

Následovala jsem ho s trochu širším záběrem. Procházela jsem mezi stromy a soustředila se na zvuky kolem, abych zaznamenala cokoliv, co by se mi jenom trochu nezdálo. Nohy se mi bořily do sněhu a všude kolem se rozléhaly zvuky normálního lesa. Díky zimě jich moc nebylo. Většina živočichů spala svým zimním spánkem a pouze několik ptáků a pár větších savců prozkoumávalo okolí.

Po dalších asi patnácti krocích a mírném vánku, který ke mně ze severozápadu dovál zápach krve, jsem se zastavila. Znovu jsem zavětřila. Krev nebyla lidská, nevoněla tou nasládlou dokonalostí, kterou je tak pověstná. Což je samozřejmě dáno stravou – jak jinak, že? Lidé se stravují odlišně a i jejich krev tedy musí být jiná, než krev zvířat. Ve školách se to moc neučí, to až v praxi se člověk dovídá více informací o rozpoznávání krve. U nás, kříženců a upírů, je to mnohem jednodušší. Nepotřebujeme žádné studium, abychom po čichu poznali, o jakou krevní skupinu se jedná nebo jestli to náhodou před námi není kaluž zvířecí krve z nějakých jatek. Lidská krev obsahuje docela dost cukru, což způsobuje nasládlou chuť lidského masa. To díky poměrně pevným buněčným stěnám při vaření zvětšuje objem (buňky svaloviny nepraskají), takže výživné a chuťové látky se nevyvaří do vody, ale zůstanou v mase.

Ale dost od katalogizace krve, potřebovala jsem se soustředit. Neslyšela jsem zvuky žádného dravce, který by měl na svědomí roztrhání nějakého menšího živočicha, takže měl Cole pravdu.

Zamračila jsem se. Tohle se mi vůbec nelíbilo. Rozhlédla jsem se kolem sebe a pátrala po Coleovi. Tlukot jeho srdce byl vzdálený a byl to vlastně jediný zvuk, který vydával a pomohl mi ho lokalizovat. Dokázal se pohybovat tišeji než kočka.

Obratně jsem vyskočila na strom a rychle vyšplhala až ke špici, abych měla výhled na to, co se děje pode mnou. Les byl naneštěstí dostatečně hustý, takže se mi pátrání po upírovi docela ztížilo. Naději jsem si ale dělat mohla, hlavně kvůli tomu, že se očividně nakrmil ze zvířete, takže byl už docela zoufalý a jeho síla by tedy nemusela být tak úplně stoprocentní.

Po dvaceti sekundách pozorovaní okolí z mé nové rozhledny, jsem zaznamenala rychlý pohyb mezi stromy. Větve, těžké od napadaného sněhu, byly v nenápadném mizení docela na obtíž. Rychle jsem se ohlédla, jestli i Colea nepřilákala vůně krve, ale ten se ztrácel opačným směrem. Tak za stopování bych mu A-čko rozhodně nedala – pomyslela jsem si a zaujala na poslední větvi trochu stabilnější polohu. Potřebovala jsem se dobře odrazit. Nemělo cenu seskakovat na zemi a prodírat se mezi stromy, když jsem to mohla vzít vrchem.

I přes fakt, že se hned odhalím (ačkoliv se dalo počítat s tím, že o nás upír už dávno ví) jsem se rozhodla kontaktovat Colea. Rychlým hvizdem jsem upoutala jeho pozornost ještě před tím, než jsem se dala do pronásledování toho upíra. Najednou se mi totiž nechtělo utíkat opačným směrem, jak jsem to měla v plánu prve. Teď jsem zatoužila po tom, někomu pěkně zakroutit krkem. A upír se k tomu dokonale hodil.

Periferním viděním jsem zaznamenala, jak Cole změnil směr své cesty, ale to už jsem byla daleko před ním. Upír samozřejmě na nic nečekal a rovněž se rozběhl – byl by velmi hloupý, kdyby zůstal na místě.

Dva skoky po stromech a musela jsem se zhoupnout na zem. Tenhle styl cestování byl přece jenom přirozenější, do opice mám vskutku ještě daleko, abych se jenom přechytávala z jedné větve na druhou. Naštěstí jsem však díky dokonalým smyslům a pachové stopě upíra nepotřebovala vizuální kontakt, abych ho mohla snadno sledovat. Bylo až děsivé, jak dokonalými lovci můžeme být.

Nebyla jsem nijak rychlá vzhledem k dlouhému hladovění, ale upír na tom byl dost podobně. O tom, kde se zrovna nachází Cole, jsem neměla pořádnou představu, ale určitě je někde poblíž. Možná se pokusí upíra nějak zablokovat, ale to by musel přidat a předběhnout ho – a to bylo dost nepravděpodobné. Takže když se mi ho toho dotyčného konečně doběhla, kousek před koncem parku viditelně zpomalil, neotálela jsem a zaútočila i bez informace, jestli mi někdo kryje záda.

Není divné, že jsem ještě před týdnem přesně tohle chovní Coleovi vyčítala?

Využila jsem toho, že jsme v lese a opět se chytla nejbližší větve, abych se vyhoupla do vzduchu. Při tom pohybu jsem se prohnula v zádech a zároveň vymrštila nohu. Bokem nohy jsem ho trefila do brady a díky větvi jsem to provedla nebývalou silou. Padl jako balvan.

Bohužel to nevydrželo dlouho. Ve chvíli, kdy jsem pružně dopadla na zem, už stál na nohou, z hrudi se mu dralo zvířecí vrčení a nenávistně na mě mhouřil rudé oči.  Chvíli jsme kolem sebe kroužili jako zápasníci v ringu, dokud se upír neodhodlal k útoku.

Jak mě jednou Jasper instruovat, při souboji – stejně jako i při tanci – jde především o rytmus. Když nenajdete správný rytmus, nemůžete trefit kroky. Ten, kdo říká, že neumí tancovat, ve skutečnosti není schopen synchronizovat pohyb těla s rytmem hudby, takže je v háji. Při boji určuje rytmus váš soupeř, spíš než nějak skladba… Další věc, kterou mají boj a tanec společnou, je, že jakmile najdete rytmus, je krajně nemožné ho ignorovat.

Útočila jsem a vyhýbala se ranám, jak nejlépe jsem to po prodělaném výcviku a nedostatku cizí krve v mém oběhovém systému dokázala. Stále se mi však na mysl vtírala myšlenka, že netuším, kde je Cole. Doběhl mě pocit, že mi nikdo nekryje záda a v tomhle lehce nevyrovnaném boji jsem sama… A tenhle upír se na rozdíl od Jaspera nezastaví, když mi půjde o život.

Jenom ta myšlenka mě rozptýlila natolik, že se upírovi podařilo srazit mě na zem a já jenom sykla bolestí. Nejspíš se mu v tu chvíli podařilo zlomit mi pár žeber.

„Kde máš posily?“ zeptal se posměšně, když jsem se vyškrábala na nohy. Držela jsem se za bok, ale už jsem pomalu chytala dech.

„To bych taky ráda věděla,“ procedila jsem skrz zuby a snažila se ignorovat tu tupou bolest. Upír byl v tuhle chvíli až nečekaně galantní a lehkovážný, že mi dal čas na to, se trochu vzpamatovat. Každopádně jsem potlačila další bolestné syknutí a rozběhla se proti němu.

Nečekaný pocit, že se nemůžu nadechnout mi, však zabránil v dokončení útoku a tak se upírovi podařilo dostat mě na kolena podruhé během několika desítek sekund.

Cole, kde, sakra, trčíš? – chtělo se mi křičet, když se mi konečně vrátil dech. Nechápala jsem, co ta náhlá slabost znamenala, ještě nikdy se mi něco podobného nestalo a trochu mě to vyděsilo. Že by ta zlomená žebra udělala větší paseku, než jsem očekávala?

Tentokrát mi upír moc času na vzpamatování nedal a dal se znovu do boje. Překulila jsem se na záda a prudkým švihnutím, které nebylo k poraněným žebrům – které se nehojily – zrovna pohodlné, jsem se vyzvedla na nohy a tím prudkým pohybem odrazila další upírův výpad na mou maličkost. Jeho krátké zaváhání, mě přimělo útočit tak rychle, jak jsem toho jenom byla schopná, ale pocit, že se nemůžu nadechnout, se vracel.

Upírovi se podařilo chytit mě za ruku a trhnutím mi ji stočil za záda a jednoduchým pohybem mi ji vykloubil.

Zařvala jsem – bolelo to opravdu nehorázně. Navíc s rukou stočenou za zády a upírem, který ji tam přidržuje, se bojuje opravdu špatně.

Se zatnutými zuby, očekávala jsem ještě větší bolest než jenom vykloubené rameno, jsem se odrazila ze země a hodlala se nějakým skvěle gymnasticky provedeným švihem protočit, abych si navrátila rameno zpět do původní pozice a osvobodila se od upírova sevření.

Měla jsem pravdu, bolelo to jak sto čertů, ale stejně jsem si moc nepomohla. Rameno na svém místě bylo, ale upíra jsem nesetřásla. Trochu jsem ho svým náhlým výpadem překvapila, ale to už se stihla obrátit a narazil mě prudce na jeden ze stromů. Cítila jsem, jak se mi pahýl jedné ulomené větve zaryl do těla a do sněhu tak dopadlo několik kapek krve. Upír to se zájmem pozoroval několik sekund.

„Mmm… pěkně voníš,“ zavrčel teď daleko jinak, než při boji. Znělo to spíš, jako by se mě chystal dát ke svačině. Nemožné!

Odstrčila jsem se od stromu, pravou rukou jsem si přidržovala bok, který krvácel víc, než by se mi líbilo, a chystala se nějak bránit. Na to, abych vyprovokovala další sérii útoku, jsem neměla sílu. Malátnost se ke mně vracela spolu s nedostatkem vzduchu v plicích. Co se to, sakra, děje?

„Doprdele, Cole, ať už vězíš kdekoliv, dostaň tu svou prdel okamžitě sem!“ zařvala jsem z posledních sil.

Upíra mé slova pobavila. „Vypadá to, že jsi v tom zůstala sama, krasotinko,“ zazubil se a chystal se k dalšímu útoku. Vypadalo to, že se začíná skutečně bavit, když jsem měla co dělat, abych se udržela na nohou. Rychle jsem zvažovala, jestli tyhle projevy slabosti nemůžou mít něco společného s nedostatkem krve, ale to mi nedávalo smysl. Vždyť upíří jed funguje vždy a za jakýchkoliv okolností. Dokáže vyléčit i člověka, kterému v těle nezbývá ani čtyřicet procent krve. Dokud dotyčnému pumpuje srdce, jed dokáže napravit všechno. A to moje bilo velmi splašeně.

Pocit, že jsem v tom skutečně sama, se dostavil v okamžiku, kdy se mnou upír opět hodil přes prostor, který mu stromy dovolovaly, a já na jeden narazila. O síle nárazu si můžete udělat představu jenom tak, že jsem málem ten strom povalila.

Ruce mi začínaly prochládat, jak jsem se musela neustále zvedat ze sněhu. Navíc jsem je měla pokryté drobnými oděrkami, které jako jediné na mém těle se hojily normálně. Pravou dlaň ale pokrývala vrstva rozmazané krve smíchané se sněhem, jak jsem se snažila přidržet ránu na boku a dát ji tak šanci na uzdravení. Každý další pohyb však mou snahu bojkotoval.

Kromě mých pokusů o sebeobranu jsem mohla jenom zběžně přemýšlet o fyziologii člověka a snažit se to trochu víc aplikovat na křížence. Byla to naprostá blbost, ale potřebovala jsem přijít na to, čeho se moje tělo dožaduje, aby se mohlo rychle uzdravit. Další ztráta krve by nebyla vůbec vhodná. Nakonec budu první kříženec, který umře na vykrvácení a ne na utrženou hlavu nebo vyrvání srdce z hrudního koše!

Pak mě napadlo, že by se konečně mohl někdo začít zabývat biologií kříženců trochu víc dopodrobna. Zjistit, jak v našem těle pracuje jed, který nás z části utváří, ale nenaplňuje kompletně jako upíry. Těm jed v těle při přeměně spálí úplně všechno a učiní z nich jenom nádobu na krev. Já mám však plně funkční orgány, takže by to chtělo trochu víc vysvětlení. Proč se Carlisle nepustil za těch x-let do pořádného studia?

S dalším zápasem o nadechnutí jsem však mezi stromy zahlédla Colea. No konečně! – blesklo mi hlavou a zhroutila jsem se na zem.

Pozorovala jsem, jak rovnou zaútočil na upíra, kterého v tu chvíli přešel smích. Cole byl, na rozdíl ode mě, při síle a byl tedy i plnohodnotným protivníkem. Sledovala jsem jejich boj ve sněhu, který byl pokryt mou krví. Až v tu chvíli jsem si uvědomila, kolik že jsem jí ztratila.

Hlavou mi pak začaly vířit myšlenky ohledně mých zranění. Zlomená žebra a bolestivý hrudník, špatná funkce plic – všechno nasvědčovalo tomu, že se žebrům podařilo jednu z nich propíchnout. Jen, co jsem si to uvědomila, rozkašlala jsem se a do sněhu dopadlo několik dalších kapek krve. Dobře, diagnóza o propíchnuté plíci se potvrdila.

Nepřestávající krvácení, a to opravdu masivní, nabízelo možnost, že jsem si poranila slinivku, která je u lidí zásobárnou krve. U mě to muselo fungovat podobně. Navíc jsem si z hodin biologie pamatovala, že zrovna ve slinivce se vytváří protilátky. Je tedy možné, že protilátky jsou v mém případě jed? Tím krvácením bych o jeho zásobu mohla přijít a proto se neuzdravovat. Samotné mi ta podivná diagnóza nedávala moc smysl, ale byla jsem z toho všeho natolik ochromená, že zřejmě i můj mozek vypovídal službu.

Ležela jsem na zemi a hleděla na nebe, které bylo až překvapivě bez jediného mráčku. Těžce se mi dýchalo, cítila jsem, jak se vzduch zadrhuje v polovině cesty do mých plic a začínala mě díky tomu pohlcovat panika. Nepotřebovala jsem kyslík k životu tak nutně jako každý člověk, ale i já jsem dávno pochopila, že i na něm záleží, pokud mám přežít.

Z dálky ke mně doléhal hluk boje. Cole bojoval s upírem a držel ho tak dál ode mě.

„Ách…,“ zasténala jsem, když mi hrudí proběhla nesnesitelná bolest. Rychlé upíří uzdravování mi bylo tentokrát k ničemu. Na tváři jsem měla několik zaschlých krvavých šmouh, které se smíchaly se vzlyky a rozpuštěným sněhem … Ani oblečení jsem na tom neměla lépe, ale to bylo to poslední, co mě zajímalo.

„Nessí!“ zaslechla jsem povědomý hlas, jak vykřikl mé jméno. Cítila jsem, jak se ke mně rychle blíží něčí kroky a než jsem se nadála, skláněl se nade mnou Cole. Jen co doběhl, padl vedle mě na kolena. Tvář měl špinavou, vlasy rozcuchané a v očích mu zářila divokost, přes kterou si prodíral cestu strach.

„Co se, proboha, stalo?“ Pohladil mě po tváři a odhrnul pramen vlasů. Pokusil se mě nadzvednout, aby zjistil rozsah mých zranění, ale já jenom dál zasténala. I přesto jsem se pokusila o další nádech, abych mu mohla odpovědět.

„Cole…,“ zachrčela jsem jeho jméno a zoufale se snažila popadnout další dech. Cítila jsem, jak se mi plíce plní tekutinou, která vytěsňovala drahocenný kyslík.

„Kontaktoval jsem tvou rodinu, když jsem zjistil, že ses pustila za tím upírem místo toho, aby ses vydala domů o tom informovat. Edward je tady,“ šeptal a mě konečně docházelo, že zvuk boje se pořád ozývá, přestože je Cole tady se mnou a hladí mě po vlasech.

A pak ten zvuk přešel a do nosu se mi během okamžiku navalil štiplavý nasládlý kouř. Pro mé poraněné plíce to nebylo zrovna nejideálnější. Než jsem stačila nějak vybojovat trochu víc vzduchu pro své plíce a mohla tak něco namítnout, zmizela mi Coleova tvář a nade mnou se skláněl starostlivý obličej mého otce. Vypadal zamračeně. Ústa měl stažené do přísné linky a na čele měl hlubokou rýhu od zamyšlení.

„Ness, tohle se mi vůbec nelíbí,“ prohlásil, když zběžně prohlédl má zranění. No jo, několikanásobně vystudovaná zdravotnická škola. Byl doktor s tolika tituly, že by se to nevešlo ani na jedny dveře vedoucí do nějaké pomyslné pracovny.

„Neuzdravuješ se,“ dodal vzápětí a jeho očima se mihlo něco, co jsem nedokázala pojmenovat. A ani jsem se o to nesnažila. Měla jsem co dělat, abych se udržela při vědomí. Znovu jsem se rozkašlala a cítila, jak mi při tom na tváři zůstalo několik kapek krve.

„Nechápu, co se děje. Vždy se uzdravujeme rychle. Nikdy jsem ještě nikoho z nás neviděl umřít na nějaké následky z boje, pokud se nejednalo o utrženou hlavu.“ Coleův hlas prosycovala panika, ale jeho obličej jsem nikde neviděla.

„Její tělo je zraněno způsobem, se kterým si množství jedu v jejím těle neporadí,“ namítl táta.

„A to ji tady necháte jenom tak zemřít? Nepokusíte se ji zachránit? Carlisle by si nevěděl rady?“ Cole nepřestával mluvit. Slova se z něj jenom sypala a já ho stále neviděla. Chtěla jsem ještě jednou pohlédnout do těch jeho hnědozelených očí, které jsem si během těch pár týdnů zamilovala. Po tom, co táta konstatoval, že se neuzdravuju, mi bylo jasné, že umírám. A nebylo to zrovna nic moc příjemného.

„Mohu zvýšit množství jedu v jejím těle, ale…,“ další slova jsem už nevnímala. Víčka, která mi neustále zabraňovala ve výhledu na otce, se třepala v rytmu mého spěšně uhánějícího srdce.

„… pokud jí to pomůže…“

Za svůj život jsem pochopila, že existují tři způsoby, jak může člověk zmizet. Tím prvním je zemřít. Druhým je lhát. A posledním je znovu se zrodit.

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jestli mě miluješ, proč umírám? - 28. kapitola: