Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jestli mě miluješ, proč umírám? - 2. kapitola

25.08.2015 (21:15) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2374×

2. kapitola

Uvnitř každého z nás existuje kapacita pro dobro i zlo. Ale skutečnou mocí disponují ti, kteří jsou schopni smazat tuto morální dělicí čáru.

„Co tady děláš?“ vyhrkla jsem na Emmetta v okamžiku, kdy jsem vyšla z budovy školy a spatřila ho na parkovišti hned vedle mého auta.

„Popravdě?“ zajímal se a já přikývla. Emmett se odloupl od kapoty Volva, na které spočíval, a odměnil mě šibalským úsměvem. „Přišel jsem zkontrolovat, jestli jsi pořád mezi živýma. Slyšel jsem, že jeden z té dvojice bratrů chodí s tebou do školy.“

„Jasně, to mě mohlo napadnout. Nemůžeš se dočkat, až po mně budeš dědit, co?“ ušklíbla jsem se. Odemkla jsem auto a batoh s knihami jsem hodila na zadní sedadlo. Na místě spolujezdce si bude hovět teď někdo jiný.

„To je jasná věc. Přestavbu tvého pokoje už mám naplánovanou dobrých sto let. Bude z něj útulná herna.“ Přistoupil na mou hru a obešel auto. „Každopádně, abys věděla, že na tebe myslím i jinak – tak jaký byl první den ve škole, neteřinko?“

„Předpokládám, že ne tak zajímavý, jako jsou ty tvé,“ namítla jsem, když jsem si vybavila všechny historky z doby, kdy ještě chodil pravidelně do školy. Lidi omámení upíří krásou a Emmettovy věčné vtípky.

„Samozřejmě, na mé první dny ve škole nikdo nemá. Ale asi bychom měli jet domů, Bella má o tebe docela starost,“ poznamenal a nasedl do auta. Jenom malou chvíli nato jsem ho následovala. Na mámu a tu její, občas až přehnanou starostlivost, jsem málem zapomněla.

Nastartovala jsem a chystala se vyjet z parkoviště, když jsem se rozhodla mu to říct. „Potkala jsem jednoho z těch bratrů,“ zamumlala jsem a rychle na něj pohlédla. Emmett se pohodlně opíral do opěrky sedadla a nedal na sobě ani v nejmenším znát, jestli to s ním nějak hnulo.

„A stále žiješ, to je dobré znamení,“ poznamenal.

„Nemluvila jsem s ním. Viděla jsem ho jenom na chodbě mezi několika sty studenty,“ upřesnila jsem.

„V tom případě ještě vyhráno nemáme.“

„Potřebuju si s ním promluvit, ale vím, že se to mámě ani tátovi nebude líbit.“ Nechápala jsem, proč mu tohle všechno říkám, když tak může vlastně ohrozit mé plány, ale tak nějak jsem cítila potřebu to někomu říct a Jasper tu zrovna nebyl.

„Tohle tvé rozhodnutí mě vůbec nepřekvapuje a víš proč? Jsi jako tvoje matka, když byla ještě člověk. Do každého nebezpečí se hnala přímo po hlavě a nikdo ji nedokázal zastavit. Jenom tak si přišla na návštěvu do upířího domu, zachraňovala tvého otce ve Volteře, která je dneska už jenom takovou pohádkou pro děti, postavila se šílené upírce, jenom aby ho zachránila podruhé… Ačkoliv byla ještě člověk, byla upnutější než kdejaký upír, co znám. No, a ty jsi po ní.“

Svou odpověď pojal trochu obšírněji, než jsem čekala, ale nic mi nezakazoval, což mě trochu překvapilo a na druhou stranu i velmi potěšilo. „Jenom mi slib, pokud tenhle tvůj plán zůstane jenom mezi námi, že nebudeš dělat hlouposti a dáš mi o tom dopředu vědět, abych ti mohl krýt záda,“ dodal a upřeně na mě pohlížel. Výraz měl vážný a všechny stopy humoru, které měl na tváři ještě tam venku, byly teď pryč.

Tenhle svět strýčka Emmetta změnil. Jako dítě jsem s ním zažívala nejveselejší chvilky, jaké si pamatuju. Ale to všechno se změnilo ve chvíli, kdy si všichni členové mé rodiny uvědomili, že se něco hrozného pokazilo a i oni se musí teď bát o své přežití.

„Slibuju, že ti to řeknu.“

„Dobrá, teď už jeď, nebo nám Bella půjde ještě naproti,“ pobídl mě a nepatrně se i usmál. Já přikývla a zařadila jsem, abych mohla vyjet z parkoviště. Ve chvíli, kdy jsem odbočovala na hlavní cestu, jsem si všimla dotyčného, kolem kterého se tenhle rozhovor točil. Upřeně mě pozoroval a já mu pohled opět oplácela. Doufala jsem, že se v tom pohledu objeví něco, co mi dá naději uvěřit tomu, že v tomhle městě budeme v bezpečí…

Ale nic takového jsem tam neobjevila. Byla tam jenom možná zvědavost, kterou okamžitě vystřídala nenávist a jistá vášeň, která se v nich zaleskla, když pohlédl na Emmetta. Tušila jsem, co to znamená a vůbec se mi to nelíbilo. V tuhle chvíli si totiž zřejmě můj drahý neznámý vybral svou kořist a jenom potvrdil mé obavy.

„Předpokládám správně, že nás čekají problémy?“ Zajímal se Emmett, když pohlédl směrem, kam jsem se dívala i já a spatřil toho kluka.

„Řekla bych, že ano. Jeho pohled naznačuje jediné – patří k lovcům,“ zamumlala jsem a vyjela ze školního pozemku.

Srdce se mi svíralo hrozným strachem z toho, co se teď stane. Nebýt Emmetta vedle mě, který mi neustále připomínal, že pedál od plynu se nemusí dotýkat podlahy po celou dobu mé jízdy domů, asi bych už tohle auto obtočila kolem nejbližšího stromu. Natolik jsem byla rozhozená z toho, co jsem viděla v pohledu toho kluka.

„Měla by ses uklidnit, nebo doma vyvoláš hotové šílenství,“ poznamenal Emmett, když nám domů zbývala necelá půl míle.

Stáhla jsem trochu nohu z plynu a tachometr pomalu klesl na přípustnou rychlost. „Měla bych všem říct, co vím,“ namítla jsem. Bylo potřeba učinit patřičná opatření. Nejlépe odtud hned odjet, dokud je rodina ještě celá.

„Popravdě nevíš vůbec nic. Jenom se domníváš, že ti ten pohled na něj dal všechny odpovědi, co potřebuješ,“ namítl Emmett a já šokovaně zastavila auto.

„To nemyslíš vážně! Vždyť jsi viděl jeho výraz. Byl plný nenávisti a odhodlání – odhodlání tě zabít a zabít rovněž každého upíra v tomhle okrese, který se tu jenom objeví. Což – pokud ti to nedošlo – znamená celou mou rodinu.“

Začínala jsem vyšilovat. Cítila jsem, jak mě ovládá panika a chladné uvažování zatemňovala svou silou. Žaludek jsem měla stažený v křeči a špatně se mi dýchalo jenom při představě, že bych přišla byť jenom o jednoho člena rodiny. A ať už mě Jasper připravoval na konfrontaci s nepřítelem jakkoliv tvrdě, těmhle pocitům zabránit nedokázal. Strach mě najednou začal ochromovat a já se cítila hrozně slabá.

„Měli bychom se vyměnit. Domů to dořídím a ty se pokusíš uklidnit. Vypadáš, jako bys viděla ducha a to Bellu nepřesvědčí o tom, žes měla pohodový první den na nové škole.“ Trval si na svém Emmett a já na něj pohlédla, jako bych ho vůbec nepoznávala. Vždy se snažil chránit rodinu, takže teď jeho chování postrádalo naprostou logiku.

Volněji jsem se mohla nadechnout až večer, kdy jsme s Jasperem vyrazili opět kousek za město, abych mohla trochu trénovat své bojové schopnosti. Opět mě to nutilo začít se plně soustředit na jasný cíl, kterým se na pár dlouhých okamžiků stal Jasper.

Trénoval mě v boji nablízko. Díky tomu jsem ovládala snad všechny druhy bojových umění, které se postupně vyvíjely po dlouhá staletí ve všech možných kulturách na zemi. Jakkoliv jsem poté odcházela lehce zraněná, tuhle část dne jsem milovala.

Postupně jsem střídala ruce ve své obraně a nezapomínala u toho dýchat přesně, jak mě Jasper naučil. Klidný dech byl základ a taky to bylo to první, co mě učil. Prvním bojovým uměním, kterým jsem se s ním zabývala, bylo Tchaj-ťi. Krok za krokem jsem se učila, jak se uvolnit, jak vnímat své tělo a jak správně dýchat. Poté se k těmto jednoduchým cvikům přidaly sestavy a pohyby, přetlačovala jsem se s Jasperem a nakonec jsme přešli i k jednoduchým zbraním.

Pokrčila jsem ruku v lokti a odrazila tak jeho další pokus mě udeřit. Postupně se mi ho podařilo opět paralyzovat tak, že by bylo snadné ho zabít, nebýt to upír. Mé síly na to nestačily.

„Pamatuješ si to dobře,“ pochválil mě a připravoval se k dalšímu útoku.

„Jediná věc, se kterou můžeš počítat… Nikdy nezapomínám,“ ujistila jsem ho a odrazila jeho další útok, když vykopl nohu. Do žádného ze svých útoků však nedával svou plnou sílu. Vnímala jsem to, jak se ovládá a pokouší se zabránit tomu, aby jeho upír vyhrál v tomhle zápase.

„Jaký to je pocit, když už víš, proti komu stojíš?“ zajímal se a připomněl mi tak mého nepřítele. Titulovala jsem ho tak jenom v duchu, ale věděla jsem, že brzy budu muset své podezření sdělit všem v rodině. Musí se dozvědět o tom, že by ten poloupír mohl být nebezpečný.

Vybavil se mi pohled do jeho očí, ve kterých se leskla nenávist. Z toho pohledu mě až mrazilo.

„Vím, jak vypadá, ale jinak o něm nic nevím,“ zamumlala jsem a Jasper došel blíž. „Trochu mě to děsí,“ přiznala jsem svůj strach. Nebyla jsem ani trochu nadšená z toho, že se dva nesmrtelní vyskytují ve stejném městě jako má rodina.

„Nebude těžké o nich něco zjistit. Lidé rádi mluví,“ ujistil mě a znovu zaútočil. Tentokrát jsem však jeho chvat odrazit nedokázala a během krátké chvíle jsem se válela na zemi.

„To doufám. Není nic horšího, než o svém nepříteli nic nevědět.“

„Dokonce ani jeho jméno, že?“ prohodil a já zaraženě přikývla. Netušila jsem, jestli někdo z rodiny zná jména těch dvou bratrů a doteď mi to vlastně bylo jedno, jenže – Jasper měl pravdu. Bylo to divné nazývat ho nepřítelem a přitom neznat ani jeho jméno.

„Zítra to ve škole zjistím,“ odvětila jsem a postavila se na nohy.

„Jak myslíš. Teď si dáme ještě jedno kolečko a potom se vrátíme domů. Musíš si trochu odpočinout a načerpat nové síly na zítřejší den,“ nadhodil a znovu zaútočil.

Před domem na náš návrat už čekala máma s tátou. Táta ji objímal kolem ramen a starostlivě na ni shlížel, dokud nás oba nespatřili vycházet z lesa. Jejich znepokojené výrazy mě trochu vyděsily a rychle jsem k nim doběhla.

„Stalo se někomu něco? Jste všichni v pořádku?“ ujišťovala jsem se hned a rozhlížela se po ostatních členech rodiny. Všechen strach, na který jsem v lese na okamžik zapomněla, se vrátil zpět v plné své tíživé podstatě.

„Všichni jsme v pořádku, zlato,“ odvětil mi táta. „Avšak na to samé jsme se chtěli zeptat my tebe. Emmett se zmínil o tom, že jsi potkala Colea,“ zajímal se a já se trochu zamračila. Na okamžik jsem nechápala, o kom to proboha mluví, když potom mi to došlo.

Můj nepřítel se jmenuje Cole.

„Zřejmě myslíš jednoho z těch bratrů, že?“ ujišťovala jsem se, že jsem ho pochopila správně a máma místo něj přikývla. „Viděla jsem ho jenom ráno před hodinou a potom když jsem odjížděla s Emmettem domů. Vůbec jsem s ním nemluvila,“ uklidňovala jsem je a oba si ve stejnou chvíli oddechli, přesto jsem viděla tátův lehce napjatý výraz.

Zvědavě jsem na něj pohlédla, ale on jenom zavrtěl hlavou. Asi se mi opět hrabal v myšlenkách. Možná jsem si vybavila pohled na Colea ve chvíli, kdy jsem odjížděla z parkoviště.

„Takže jsou všichni v pořádku?“ zeptala jsem se pro jistotu znovu.

„Ano. Všechno je v tom nejlepším pořádku. A až se Esmé vrátí z práce, tak ti to může jistě potvrdit.“

„Babička ještě není doma?“ podivovala jsem se. Pomalu se blížila půlnoc a to už bylo docela pozdě i na ni. U Carlislea by to nebylo nijak divné, ale u Esmé ano.

„Volala, že se trochu zdrží v kanceláři. Možná jenom zapomněla na čas,“ chlácholil mé táta, ale v mysli si musel přečíst mé obavy o babiččino bezpečí. „Ale pokud tě to uklidní, tak se po ní můžu jet podívat, pokud se do hodiny neobjeví,“ slíbil a já přikývla.

Potom už jsem proklouzla do domu, kde bylo kupodivu velké ticho a nakonec jsem zamířila po schodech do patra a zapadla do pokoje. Potřebovala jsem sprchu a únava z tréninku se na mně začínala rovněž podepisovat. Jenom kvůli tomu jsem potřebovala spát mnohem častěji než normálně. Jako malá jsem mohla probdít i několik dnů, ale teď jsem spávala snad obden. Tělo potřebovalo načerpat novou sílu.

Blížila se jedna ráno a já stále nespala, ačkoliv jsem byla hrozně unavená. Táta to před čtvrt hodinou vzdal a odjel pro Esmé, o kterou jsme si dělali starosti už všichni. Bylo zvláštní, co dokáže strach jedné osoby.

Při čekání na jejich návrat jsem se potřebovala něčím zaměstnat, abych nemyslela na nejhorší, a tak jsem se natáhla po dálkovém ovládání a zapnula si televizi. Zrovna tam běžel nějaký ten sit-com, který opakují stále dokola už posledních pět let. Znala jsem ho nazpaměť, ale i tak jsem se opět ponořila do příběhu… Tedy aspoň do chvíle, než byl přerušen nejnovějšími zprávami.

„Dům začal hořet kolem jedenácté hodiny večer a je na první pohled jasné, že se nejedná o nehodu. Hasičům se podařilo dostat plameny pod kontrolu, ale vyšetřujícím policistům je už nyní jasné, že tento případ bude mít co dělat s dalším útokem na vampýry, což v této oblasti není nijak ojedinělá věc. Více informací vám přineseme v běžném vysílacím čase. Pro TV Fox Andrew Schmertz.“

Sledovala jsem záběry za publicistou a byla jako na trní. Televize Fox byla místní z Minneapolis. Tohle se stalo jenom několik desítek mil od místa, kde teď bydlíme!

Rychle jsem se vyhrabala z postele a běžela po schodech do přízemí, kde se právě nacházel zbytek rodiny.

„Slyšeli jste ty zprávy?“ zajímala jsem se, přestože to byla hloupá otázka.

„Ano, slyšeli, zlato.“ Přišla ke mně máma a objala mě kolem ramen. „Ale nemusíš si dělat starosti. Stalo se to daleko. Navíc budeme všichni monitorovat situaci a kdybychom měli nějaké podezření, tak můžeme kdykoliv odjet.“ Hladila mě po vlasech a snažila se mě uklidnit.

„Měli bychom odjet hned. Takhle mohl skončit kdokoliv z vás,“ namítla jsem.

„Uklidni se, Ness. Kdybychom se měli stěhovat pokaždé, když se nějaký z frakce upířích mláďat rozhodne někoho z nás odstranit, tak bychom byli na cestě pořád.“ Vložila se do toho teta Rose.

„Já vím, jenom o vás všechny mám strach… Zvlášť kvůli těm dvěma bratrům, co žijí ve městě. Nic o nich nevíme. Můžou být stejně nebezpeční jako ti, co zapálili ten dům v Minneapolis,“ vysvětlovala jsem jim svůj důvod k odjezdu.

„Bydlíme tu už skoro týden a zatím se nic nestalo. Žádný útok z jejich strany se nekonal, takže to může znamenat i to, že se nechtějí do žádné šarvátky pouštět. Jsou dva a nás je sedm,“ trvala si na svém a já musela chtě nechtě souhlasit. Už měli dost času na to zaútočit. Přesto jsem ale nehodlala polevovat v ostražitosti.

„Edward už se vrací,“ prohodil najednou Jasper a já se zaposlouchala do zvuků před domem. Po cestě sem mířila dvě auta. Nejspíš to druhé řídila Esmé. Pod koly jim na příjezdové cestě zakřupal štěrk a přes okna se mihlo světlo.

Jenom malou chvíli nato už do domu vcházel táta a za ním v závěsu Esmé a hromadou výkresů v rukách.

V tu chvíli mi ze srdce spadl opravdu velký balvan. Vysmekla jsem se mámě z náruče a běžela Esmé obejmout. Nikdy jsem ji snad neviděla raději, než zrovna v tuhle chvíli.

„Renesmé?!“ vyhrkla překvapeně a upustila všechny věci na zem, aby mě mohla obejmout. Hladila mě po zádech a já se úlevou rozbrečela. „Co se tady stalo?“ zaslechla jsem její znepokojený hlas, ale nepřestávala jsem ji objímat.

„Ness trochu vyplašily místní zprávy. Došlo k dalšímu útoku na upíry,“ informoval ji Emmett.

„Ach,“ vydechla Esmé a já se k ní přitiskla ještě víc. „Trochu jsem se zdržela v práci a kdyby pro mě Edward nepřijel, asi bych tam zůstala i přes noc,“ spustila potom omluvně a trochu mě od sebe odtáhla, aby mi mohla pohlédnout do očí. Chladnou dlaní mi setřela slzy, které mi nepřestávaly smáčet obličej, a mile se na mě usmála. „Už se neboj, holčičko, nic se mi nestalo,“ šeptala potom ke mně.

„Já vím,“ štkala jsem dál, „jsem jenom ráda, že tě vidím a že jsi v pořádku,“ vysvětlovala jsem svoje slzy.

„Taky tě ráda vidím, ale teď už by sis měla jít odpočinout. Očividně jsi měla velmi stresující den,“ podotkla a já přikývla. Víc než stresující, řekla bych. Pokud to bude pokračovat takhle a my se co nejdříve neodstěhujeme, tak budu zralá pro nějaký ústav s psychicky labilními jedinci.

„Dobrá, už jdu,“ zamumlala jsem, rychle ji ještě jednou objala a vydala se zpět do pokoje, kde jsem se zachumlala pod peřinu a doufala, že se mi konečně podaří usnout. Kromě Carlislea, který měl službu v přeplněné nemocnici, jsme byli všichni doma a v bezpečí. Navíc jsem pochybovala, že v nemocnici by na něj kdokoliv zaútočil. Bylo by to velmi nezodpovědné, co se týká ostatních pacientů, takže byl nejspíš v bezpečí.

Do spánku mě však provázel pohled chladných hnědozelených očí plných nenávisti.

Ráno jsem se probudila odpočatá alespoň po té fyzické stránce. Psychická na tom byla daleko hůř. Stále mi nešel z hlavy ten útok na upíry v Minneapolisu a měla jsem takové neblahé tušení, že v tom bude mít prsty Cole se svým bratrem. Jenže jsem neměla žádný důkaz, že by to tihle dva mohli spáchat. A bez důkazů jsem to nemohla rodině jenom tak nadnést a doufat, že mi uvěří a pochopí, že můj strach o jejich bezpečí je oprávněný.

„Vyspala ses dobře?“ zajímala se máma, když jsem už oblečená a připravená do školy sešla do kuchyně a začala se přehrabovat v ledničce, kde jsem hledala něco k snědku. Jenom kvůli mně ji Esmé udržovala zásobenou, přestože jsem toho ani tak moc nesnědla. Pomalu by to chtělo ale popřemýšlet nad nějakým lovem, už dlouho jsme na žádném nebyli.

„Docela to šlo,“ odvětila jsem neurčitě a vytáhla z ní jogurt. Ze skřínky vedle jsem vydala krabici müsli a misku. „Co budete dneska všichni dělat?“ zeptala jsem se, když jsem si sedala na barovou stoličku a dávala se do jídla.

„Prozkoumáme situaci v Minneapolisu a pokusíme se zjistit něco o těch dvou bratrech.“

„Dobrá, ale… buďte všichni opatrní,“ požádala jsem ji a dál snídala. Škola mi začínala za necelou hodinu a já se potřebovala trochu porozhlédnout po fakultě a pokusit se svým způsobem něco zjistit o Coleovi. Možná budou mí noví spolužáci aspoň trochu užiteční. Nejspíš bych taky mohla o pomoc požádat i Alex, vypadala, že bude mít přehled o všem, co se kde šustne.

„To je samozřejmé. Přesto i ty si dávej pozor. Nejenom nám by v nejhorším případě šlo o život,“ nabádala na oplátku mě a já jenom přikývla.

„Budu se pohybovat v budově plné lidí, tam si nedovolí zaútočit.“ Usmála jsem se na ni, opláchla jsem misku od snídaně a vydala jsem se ven, kde na mě čekalo tátovo auto, které tu v noci nechal, když se vrátil z města. „Měj se pěkně a pozdravuj tátu,“ rozloučila jsem se s mámou a políbila ji na tvář. Pak už jsem nasedla do auta a vycouvala na hlavní cestu, odkud už jsem to do školy měla jenom deset minut jízdy, takže jsem na parkovišti před budovou byla dobrou půl hodinu před začátkem.

Vysedla jsem z auta, popadla batoh a zamířila si to do hlavní budovy, kde jsem hned spatřila Alex, jak si se zaujetím prohlíží nástěnku s aktuálně největší pozvánkou na přednášku o „Neléčené depresi a sebevraždách s Dr. Russem Leem“.

„Uvažuješ, že se na tu přednášku půjdeš podívat?“ zeptala jsem se, když jsem došla až k ní.

Když jsem na ni promluvila, tak trochu uskočila a její srdce se na moment zastavilo, než se rozběhlo svým přirozeným tempem. „Páni, vylekala jsi mě,“ odvětila s úsměvem. „Ani ne, jenom jsem se dívala, o čem to má být. Deprese a sebevraždy? To fakt není nic pro mě.“ Mávla nad tím rukou.

„Už jenom ten název způsobuje deprese,“ odvětila jsem, abych trochu odlehčila situaci a doufala jsem, že Alex pomine to mé včerejší ne-zrovna-přátelské chování.

„Nechápu, kdo by na něco podobného šel. Jako by nemohli dělat zajímavější dobrovolné přednášky,“ přitakala a společně jsme se vydaly chodbou do druhé budovy, kde jsme dneska začínali laboratořemi.

„Co by tě vlastně zajímalo? Myslím, jakému druhu přednášky bys dávala přednost?“ zajímala jsem se.

„Například Variabilita DNA, strukturální změny a tak,“ prohodila a docela mě tím překvapila. Nějak mi k ni to k ní nešlo. Jasně, studovala se mnou chemii, ale… DNA?

„Proč zrovna tohle?“ vyzvídala jsem dál a všimla si, jak Alex trochu zaváhala a přitom jí i zčervenaly tváře. Byla v rozpacích z toho, že ji zajímá DNA? Tahle holka bude fakt pěkný podivín. „Klidně mi to můžeš říct, já toho snesu docela dost,“ pobídla jsem ji, když se k tomu neměla a já byla zvědavá.

Chvíli mě tiše následovala do vedlejší budovy a zřejmě zvažovala, jestli mi to říct, nebo ne. „Fajn,“ vydechla, „je to tak trochu díky vám. Zajímá mě to křížení lidských a vampýřích genetických informací.“ Slova z ní najednou padala a mně v tu chvíli tak nějak blesklo hlavou, že tohle je ten důvod, proč mě včera oslovila. Ačkoliv se o mojí DNA moc nedozví. My nebyli ochotní se o naše dědičné informace dělit. Na co by to lidem asi bylo?

„O vampýrech toho moc nevíš, stejně jako celý svět. A asi by bylo nejlepší, aby to tak zůstalo.“ To, že lidé věděli o existenci vampýrů a jejich napůl lidských potomků, na tom nic neměnilo. Neznali celou naši historii, který byla skutečně velkolepá. V mnohém se podobala té lidské – boje o moc, lásku, území, z nenávisti… Tak bych mohla pokračovat donekonečna, ale i přesto se lišili. Vampýři nebyli lidmi a to je odlišovalo v jejich dalším chování.

„Tohle si nemyslím. Jako někdo, kdo je částečně nesmrtelný, jsi určitě nikdy nebyla nemocná, no, a lidi neustále sužují nějaké choroby, které by se díky vám mohlo podařit vyléčit,“ obhajovala svůj názor.

„Choroby, které lidé sami vytvořili,“ namítla jsem mrazivě a tak utnula její další přemlouvání. Můj názor v tomhle změnit nemohla. Navíc jsme se už blížili do auly, která se postupně plnila studenty dychtících po nových informacích.

Po přednášce jsme s Alex mířily do menzy přímo v kampusu. Neměla jsem zrovna hlad, ráno jsem snídala a mé tělo teď spíš potřebovalo čerstvou dávku krve. Každopádně jsem to před Alex mohla jenom těžko zmínit, přestože námi byla docela posedlá.

„Napadlo tě, myslím před mým příchodem, bavit se s tím klukem, co už tu studuje?“ dostávala jsem téma našeho rozhovoru konečně k něčemu, co mě zajímalo mnohem víc, než jenom obyčejné klevetění nebo rozebírání, jak by bylo fajn znát přesnou upíří DNA. Já ji znala, děda Carlisle ji otestoval, když jsem byla ještě hodně malá, ale to Alex vědět nemusela.

„Myslíš s Colem?“ ujišťovala se a zamyšleně si prohlížela dnešní nabídku jídel.

Přikývla jsem, ale nakonec jsem to musela odsouhlasit i nahlas, jelikož jsem byla mimo zorný úhel jejich očí a moc mě tedy v tomhle ohledu nevnímala. „Jo, přesně toho,“ zamumlala jsem neochotně a doufala, že nás nikdo neposlouchá.

„To víš, že jsem nad tím uvažovala… To kuře na zelenině nevypadá špatně,“ prohlásila, když se konečně rozhodla. „Dokonce jsem se ten plán rozhodla uskutečnit, ale Cole není zrovna moc přátelský, takže jsem měla smůlu,“ přiznala a já se lehce zamračila.

„Včera vypadal docela přátelsky – alespoň s tou skupinou lidí, co se kolem něj pohybovala,“ namítla jsem.

„Tak oni jsou jiná sorta lidí. Nevím, podle čeho si je vybíral, ale podle mě je Cole divný,“ zašeptala mým směrem. „Občas se chová, jako by mu patřil celý svět.“

„A proč se tak chová, zřejmě netušíš, že?“ vyptávala jsem se dál, přestože jsem už tak nějak podvědomě odpověď znala. Cole byl jistě tím, za koho jsem ho považovala.

„Říká se, že snad s Liamem, jeho bratrem, zabili svého otce,“ prozradila mi něco, co už jsem dávno věděla. Tedy – konečně jsem se dozvěděla jméno druhého z bratrů, což pro mě novinkou bylo.

„Ty toho jeho bratra znáš? Jaký je?“ Samotné mi přišlo divné, ji takhle zpovídat, ale nemohla jsem si pomoct. Pokud se mám Coleovi postavit tváří v tvář, musím o něm vědět mnohem víc než to, jak vypadá. Musím vědět, co od něj očekávat. Co očekávat od jeho rodiny.

„Neznám ho. Přestože by to byl určitě zážitek ho poznat osobně. Slyšela jsem, že je pravým opakem svého bratra. Kromě malé podoby na nich není nic, co by prozrazovalo, že jsou bratři. Dokonce ani jejich příjmení. Je to fakt divné, rodina by podle mě měla mít jméno stejné.“ Ukončila na okamžik svůj proslov, vzala si talíř s jídlem, zaplatila za něj a už se rozhlížela po nějakém volném místě.

„Jo, to by rodina nejspíš měla,“ zamumlala jsem zmatená tím, co jsem se dozvěděla. Proč mají odlišná příjmení?

„A jak to máš s rodinou ty? Slyšela jsem, že sama nežiješ. Máš nějaké sourozence nebo je to jenom parta náhodných známých?“ začala pro změnu vyzvídat ona na mně a já si uvědomila, že Alex zatím neví nic o tom, kdo je moje rodina a s kým že to žiju pod jednou střechou.

„Moje rodina…“ zaváhala jsem. Netušila jsem, jak bude reagovat. Na přítomnost upírů nereaguje nikdo dobře, o tom jsem věděla svoje už hodně dlouho.

Než jsem však stačila vymyslet nějakou bleskovou odpověď, zaslechla jsem, jak se jí na okamžik zadrhl dech a její srdce zrychlilo krok. Tohle nevěstilo nic dobrého, a tak jsem se podívala směrem, kterým se dívala i ona.

Jenom kratičký okamžik nato se mi pohled zaklesl do hnědozelených očí, ve kterých se lesklo pobavení a spokojenost. Přesto při pohledu na mě na okamžik ztvrdly. Na rtech mu pohrával posměšný úsměv a po pravé tváři se mu táhla už mizející jizva.

Když jsem o ni zavadila, došlo mi, co ten pohled a úsměv mají znamenat. Za ten útok na upíry kousek od Minneapolis mohl on! A teď se tu přede mnou jenom tak předváděl, aby mi dal jasně najevo, co si o upírech myslí. Co si myslí o mé rodině, kterou však nezná.

Cítila jsem, jak se mi tělem zase rozlévá panika a chuť rozběhnout se domů, abych svou rodinu varovala, ale věděla jsem, že bych mu tím udělala jenom radost. Můj útěk by pokládal za slabost a já jsem před ním chtěla vypadat silně. Zhluboka jsem se tedy nadechla, abych ovládla lehké chvění a na důkaz mé vnitřní síly a toho, že se nenechám jenom tak snadno vykolejit, jsem zvedla bradu a odhodlaně mu hleděla do očí.

„Počkejte tady, měl bych přivítat tu novou holku,“ promluvil najednou na svůj doprovod a v očích se mu nebezpečně zalesklo, když se odpojil od lidí a zamířil si to rovnou ke mně a Alex.

Tohle bude naše první skutečná konfrontace a já neměla jedinou příležitost, jak o tom informovat Emmetta, přestože jsem mu to ještě včera slibovala.

Moc může být hromaděna mocnými nebo ukradena nevinným. Moc poskytuje schopnost vybírat si, ale mívá sklony ke korupci. Využívání moci se nesmí brát na lehkou váhu, protože to má vždycky své následky.

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jestli mě miluješ, proč umírám? - 2. kapitola: