Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jestli mě miluješ, proč umírám? - 3. kapitola

u auta11


Jestli mě miluješ, proč umírám? - 3. kapitolaPrvní konfrontace s Colem je tady - jak se to bude vyvíjet?

3. kapitola

Minulost je ošemetná věc. Někdy je vytesána do kamene. A jindy je vepsána v utlumených vzpomínkách. Ale pokud se příliš dlouho vměšujete do hlubokých, temných záležitostí… Kdo ví, jaké nestvůry probudíte?

 

Srdce mi splašeně uhánělo v hrudním koši a na malý okamžik mi přišlo, že je to jediný zvuk rozlehající se po přeplněné menze. Soustředila jsem se jenom na Coleův upřený pohled a zvažovala všechny možnosti. S každým jeho krokem, kdy mi byl blíž, mě napadl další způsob, jak se této konfrontaci vyhnout a zároveň i to, jakým chvatem bych ho mohla srazit k zemi. Byly to protichůdné myšlenky, ale nemohla jsem si pomoct. Na jednu stranu se mi chtělo utíkat a na tu druhou jsem měla hroznou chuť mu nakopat ten jeho nafoukaný sexy zadek a ukázat mu, kdo je pánem situace.

Všichni v jídelně nás pozorovali se zatajeným dechem. Věděli, kdo je Cole a neušlo jim, že já taky nejsem tak úplně člověk. Teď čekali na střet… a já taky. Alex dokonce ustoupila o krok dozadu, jako by se snad toho rozhovoru obávala.

„Konečně mám příležitost tě přivítat ve městě, Ness,“ pronesl, když se zastavil jenom krok přede mnou. Mluvil tichým, melodickým hlasem, bez jakéhokoliv náznaku nějakého citu. Ale to povýšenectví z toho jenom čišelo. „Asi bych se měl představit, že? Mé jméno je Cole Trent,“ natáhl ke mně ruku a čekal, že ji přijmu.

Na okamžik jsem zaváhala. Poté jsem k němu ruku ale natáhla a potřásla si s tou jeho. Měl pevný stisk.

„Já jsem Renesmé, ale to už očividně víš,“ odvětila jsem a snažila se ovládnout svůj hlas. Musím si zachovat ten silný a rozhodný postoj. Nesmí poznat, že jsem zmítána emocemi jako nějaký člověk.

„Správně, nedalo se to přeslechnout, když spousta lidí mluví o nové nesmrtelné a ještě k tomu moc pěkné dívce, která se před nedávnem nastěhovala do města,“ prohodil a konečně pustil mou ruku. Stáhla jsem ji, ale nepřestávala jsem na ní cítit ten jeho spalující dotek. Upřeně jsem ho sledovala a neušlo mi, jak se nadechl, aby mohl něco říct. V tu chvíli taky musel opět ucítit vůni mé rodiny a výraz na jeho tváři se na okamžik, sotva patrný lidskému oku, změnil na zhnusený. Na tu malou chvíli jsem viděla skutečného Colea Trenta.

„Zřejmě bych to měla brát jako kompliment,“ zamumlala jsem a naklonila hlavu lehce na stranu a snažila se na tváři vykouzlit úsměv. Za celý svůj dlouhý život jsem toho od lidských dívek odkoukala dost na to, abych pochopila, že tento postoj zaujímají, když se snaží s přítomným klukem flirtovat. Mně o to ale nešlo. Tohle divadlo jsem podstupovala jenom proto, že jsem v Coleovi chtěla vzbudit pocit, že mě nemůže ohrozit.

„Očividně ano, jelikož se lidé nepletli, avšak i osoba, tak okouzlující jako jsi ty, nemůže být ve všem perfektní, že ne?“

„Nemám nejmenší zdání, co tím chceš říct,“ zavrtěla jsem nechápavě hlavou a lehce se zamračila.

„Naopak, myslím, že přesně víš, co jsem tím chtěl říct,“ odvětil a připojil k tomu i úsměv, který by jistě obyčejnou dívku odzbrojil, ale u mě s ním nepochodil. Cítila jsem z toho všeho chlad a jasně jsem tušila, co přesně svými slovy myslel, jenže jsem chtěla, aby mi to řekl on sám. „Každopádně, teď už musím jít. Měj se pěkně, Ness, určitě se ještě někdy uvidíme… A pozdravuj rodinu,“ dodal po krátké odmlce a řekl to takovým způsobem, až se mi rozechvěla kolena.

„Tohle bylo divný,“ prohlásila Alex ve chvíli, kdy Cole zmizel za roh. „A co to říkal o tvé rodině? Proč ji máš pozdravovat?“

„Netuším,“ pokrčila jsem rameny a přitom jsem moc dobře věděla, co to mělo znamenat. V těch třech slovech byla jasná výhrůžka. Cítila jsem ji tam, a přestože nebyla vyřčena nahlas, Cole jistě nepatřil k lidem, co od prvotní myšlenky mají k činům daleko.

„Jak jsem říkala, je divný,“ zamumlala a už si sedala ke stolu, aby se mohla pustit do oběda.

„Asi bys to neměla říkat tak nahlas,“ upozornila jsem ji. „Není zase tak daleko, aby tě nemohl slyšet,“ dodala jsem na vysvětlení a všimla si, jak Alex na okamžik ztuhla, potom však mávla rukou, jako by to pro ni nic neznamenalo a nakonec se pustila do jídla.

 

 

Chemické laboratoře se nacházely ve třetím patře nově zrekonstruované a rozšířené části univerzity. Přesněji to bylo v budově naproti té, kam jsme docházeli na přednášky. Cestou z jídelny jsem nedokázala z velké části mysli vytěsnit Colea a naše skutečné první setkaní, takže jsem Alex vnímala jenom okrajově. Přesto jí to asi stačilo, zřejmě si ani nevšimla, že jsem myšlenkami na hony vzdálená od nějakých laboratorních pokusů, kterých se dneska máme zúčastnit.

V laboratorním patře to vypadalo skoro jako v nemocnici. Všude bylo čisto a ticho, až na těch pár studentů, brouzdajících po chodbách a tiše rozmlouvajících. Chodbou se nesla vůně citrónového prostředku na podlahy a můj citlivý nos zaznamenával slabé, avšak v mnoha případech dráždivé stopy chemikálií.

„Podle rozvrhu bychom měli mít ty laboratorní kurzy s doktorem Traxlerem, je to místní profesor a prý je na tenhle předmět nejlepší,“ informovala mě Alex, když jsme hledali číslo laboratoře, která se nakonec nacházela až na konci chodby.

Místnost, do které jsme vešly, byla vcelku prostorná, vybavená dvěma členitými stoly pro šest laboratorních skupin. Většina mých aktuálních spolužáků už tu byla – vlastně, chyběly jsme už jenom my dvě s Alex. Hned jsme se tedy přesunuly k posledním volným místům u vzdálenějšího stolu, kde postával nějaký kluk.

„Ehm… Máš tu volno?“ zeptala jsem se zdvořile, ale Alex už si odtahovala židli a sedala si.

„Jasně, nikoho jiného zřejmě už nečekáme,“ odvětil a zvědavě si mě prohlížel, dokud pohledem konečně nespočinul na Alex, která si zrovna pokládala tašku na stůl a začínala z ní vytahovat nějaký blok a tužku.

„Já jsem Alex a tohle Ness, vypadá to, že budeme v téhle hodině spolu tvořit menší tým,“ prohodila, když dokončila to malé vybalování a konečně věnovala tomu klukovi trochu pozornosti. „Počkej, tebe odněkud znám,“ zarazila se a začala přemýšlet.

„Asi tuším odkud, jsem Derek Orban,“ představil se nám a přestože mně jeho jméno nic neříkalo, Alex si ho zřejmě okamžitě zařadila.

„Jasně, brankář místního hokejového týmu. Já si říkala, že jsi mi nějak povědomý,“ přitakala a já z ní pohlédla zpět na Dereka a důkladně si ho prohlédla. Měl vysokou postavu a široká ramena, z vykasaných rukávů košile mu byly vidět vypracované svaly na rukách a vlastně tak nějak na něm bylo vidět, že se věnuje nějakému sportu. Každopádně vypadal přece jenom starší, delší černé vlasy mu spadaly na ramena, na tváři měl tak dvoudenní strniště a přátelské oči se nedokázaly odtrhnout od Alex.

„Takže tu máme co dělat s opravdovou sportovní hvězdou téhle školy?“ zajímala jsem se a upoutala tak na sebe trochu jeho pozornosti.

„Neřekl bych, že zrovna hvězdu, hra mě baví, a tak dělám všechno pro to, abych vyhrál,“ pokrčil rameny.

„Jasně, to docela chápu,“ usmála jsem se na něj a přikývla. „Každopádně, co hokejový hráč dělá v chemické laboratoři?“ začala jsem vyzvídat. Dneska jsem se nějak nedokázala přeladit na jinou tóninu, než na tu tázací. Potřebovala jsem poznat své okolí a Derek do něj teď taky bude patřit, takže bych měla poznat i jeho.

„Potřebuju splnit kredity kvůli státnicím a chemie zněla docela zajímavě,“ namítl a mrkl přitom na Alex.

„Znám jednodušší předměty za stejný počet kreditů, proč sis zvolil zrovna chemii? Měla jsem za to, že studuješ ekonomiku,“ přidala se do rozhovoru opět i Alex a mě udivilo, kolik toho o něm ví.

„To studuju a chemii jsem si zvolil protože… tu budu moc potkávat velmi milé tváře,“ vyhrkl kompliment zrovna ve chvíli, kdy se ve dveřích objevil profesor v bílém plášti a zamířil si to až k našemu stolu a potom kousek za něj k tomu svému. Rychle si prohlédl osazenstvo třídy.

„Dobrý den, mé jméno je doktor Traxler a tento semestr spolu budeme mít laboratoře ze spotřební chemie. Jak už víte jistě z přednášky, laboratoře budou mít velmi široký záběr témat sahajících od kuchyňské soli po návykové látky, a od pitné vody po jadernou energii. Teď si uděláme rychlou prezenci a můžeme se vrhnout do dnešních úkolů,“ zahájil hodinu a opět nahlédl do svých papírů, odkud začal postupně číst jména.

Zastavil se až u posledního. Vzhledl a podíval se na našeho laboratorního kolegu. „Pane Orbane, nečekal jsem, že vaše zanícenost pro spotřební chemii je tak velká, abyste se sem přihlásil, každopádně vás v této skupině vítám a doufám, že se tu budeme každé úterý a čtvrtek vídat,“ přivítal ho speciálně a do papírů si přidal čárku. Neušlo mi, jak ho upozornil na to, že hodina je každé úterý. Derek bude mít očividně docela problémy s docházkou.

„Nebojte se, pane Traxlere, vaše úvodní řeč mě utvrdila v tom, že tento předmět je pro mě ten pravý,“ ujišťoval ho Derek a přitom opět pohlédl s úsměvem na Alex, která se na něj rovněž zazubila. Očividně to nebude jenom probírané učivo, co ho bude na hodiny lákat. 

„Beru vás za slovo. Teď bychom ale mohli začít. Rovnou tedy přejdeme ke kuchyňské soli. Slečno Bartnová, co jste schopná mi o této látce říct?“ vyzval hned nato Alex a ta začala odříkávat jako naučenou básničku snad všechno, co zaznělo na včerejší přednášce. Když jsem ji tak poslouchala, uvažovala jsem, jestli nemá taky upíří paměť.

 

 

Zbytek dne byl až moc klidný. Po třech hodinách v laboratoři jsme s Alex a Derekem zamířili do knihovny, abychom si všichni půjčili nějaké knihy, co nám pan Morin doporučil. Byla jich pěkná hromada, a jestli měl někdo šanci je všechny přečíst a zároveň se je i naučit, tak jsem to v současné chvíli byla jenom já s mou dokonalou pamětí.

„Nechcete si zajít ještě na kafe?“ zeptala se nás Alex, když už jsme postávali s půjčenými knihami před budovou a já se chystala jít domů. Přestože mě bavilo sledovat to začínající jiskření mezi Derekem a Alex, které částečně vytěsnilo myšlenky na Colea, měla jsem pořád takový divný pocit v žaludku.

„Promiň, Alex, dneska to nepůjde, za půl hodiny mi začíná trénink, na který musím dorazit,“ omlouval se Derek a vypadal, že mu je skutečně líto, že ji odmítá.

„Aha… A co ty, Ness?“ obrátila se na mě.

„Taky ti musím dát košem. Musím domů, promiň,“ zamumlala jsem omluvu.

„Snad to není kvůli tomu kreténovi z jídelny, že ne? Ty jeho řeči byly divné. Ale svůj názor na Colea Trenta jsem ti už řekla. Neměla bys jeho řeči brát tak vážně. Snaží se ti dostat pod kůži jenom kvůli tomu, že jsi další nesmrtelná ve městě, třeba v tobě vidí jenom konkurenci,“ chlácholila mě.

„Mluvíte o tom Coleovi?“ zajímal se Derek a já přikývla a přešlápla z pravé na levou nohu. „V tom případě bys měla věřit Alex. S Colem a jemu podobnýma už nějaké zkušenosti mám. Pokud se mu tě v první týdnu nebo dvou nepodaří vystrašit, dá ti pokoj,“ ujišťoval mě.

„Tady ale nejde tak úplně jenom o mě jako spíš o mou rodinu. Je to ale komplikované,“ namítla jsem. Pořád jsem nenašla odvahu říct Alex o tom, že mou rodinu tvoří upíři, které nade všechno miluju. Byla sice posedlá nesmrtelností, ale nevěděla jsem, do jaké míry fandí tvorům přežívajícím výhradně na krvi.

„Jak myslíš, kdyby sis o tom chtěla promluvit, tak klidně můžeš. Uvidíme se tedy zítra na hodině.“ Rozhodla se v mé odpovědi dál nešťourat a já jí za to byla vděčná. Rozloučila jsem se tedy s ní i Derekem a zamířila si to na parkoviště, kde jsem ráno nechala auto. Z batohu jsem vyhrabala klíčky a jenom chvíli nato, už jsem vyjížděla ze školního pozemku a mířila si to na jih města.

 

 

Dny do konce týdne uběhly až překvapivě rychle. S Alex jsem chodila na přednášky, s Derekem se vídala na laboratořích a k velkému štěstí jsem se nikde nestřetla s Colem. Jednou nebo dvakrát jsem ho zahlédla z dálky, ale to bylo tak všechno.

Doma díky tomu nastal klid. Stále jsem se sice ohlížela přes rameno, ale jinak už se to dalo. Byl to už týden, co o mně a mojí rodině stoprocentně věděl a zatím nic nepodnikl. Samozřejmě jsem si nemohla úplně oddechnout, protože jsem netušila, jestli náhodou opět něco neplánuje, ale rozhodně jsem nehodlala nic nechat náhodě a dál se plně věnovala tréninkům s Jasperem.

„Emmette, co kdyby ses k nám dneska přidal?“ nabídla jsem mu, když jsem ho zase zahlédla sedět v obývacím pokoji, jak kouká na sport. „Mohla by to být zábava,“ pobízela jsem ho.

Byla sobota pozdě večer a na zítřek jsme si naplánovali konečně lov. Měli jsme vyrazit až k hranicím s Kanadou, kde jsme se rozhodli vyhnout jezerům a věnovat se, občas trochu nudné, rekreaci v národním parku Bronson. Už jsem se nemohla dočkat, ale ani tak jsem nehodlala přijít o další trénink.

„Pokud to Jasperovi nebude vadit, tak klidně,“ pokrčil rameny a zvedal se z pohovky, když se k nám připojila i máma.

„Nemyslím si, že Emmett je správná volba na nějaký trénink,“ namítla.

„Ale no tak, Bello, Ness si mě sama vyžádala a slibuju, že se budu krotit,“ dušoval se a já se musela usmát. Strýčkova síla byla vcelku pověstná, stejně jako to, jak ho máma, jakožto novorozená, přetlačila v páce.

„To tvoje krocení se znám,“ trvala na svém. „Navíc jsem jí ten trénink dovolila jenom za asistence Jaspera, který moc dobře ví, co dělá.“

„V tom případě mi přijde, že mě lehce diskriminuješ. Je mi jasné, že bych s Ness nemohl bojovat jako s rovnocenným soupeřem, případně někým, komu bych mohl zkrátit čekání na pravou smrt. Čeho se teda tak strašně bojíš?“ obořil se na mámu a já nestačila zírat. Takhle s ní snad nikdy nemluvil – aspoň tedy od doby, co jsem se narodila. Většinou spolu vycházeli všichni dobře, jenže ten můj trénink vyvolával v rodině jisté nepokoje, které jsem opět rozdmýchávala.

„Nevím,“ povzdechla si najednou máma. „Asi je to tím, že není nezničitelná,“ pokrčila rameny.

„Za těch sto let jsem to stačil, myslím, dost dobře pochopit. Vždy jsem s ní zacházel tak, jak si její křehká konstrukce zasloužila. Nikdy bych jí vědomě neublížil stejně jako nikdo z rodiny, ale to moc dobře víš.“

„Samozřejmě. Promiň, Emmette,“ omluvila se mu a lehce se i usmála. „Asi se na mě přenesla část té Nessiiny paranoie ze všech těch útoků a bojů. Nechci, aby se jí něco stalo a asi i proto jsem jí dovolila s Jasperem trénovat. Takže – pokud chce, aby ses na trénink přidal, a Jasper nebude mít nic proti, tak klidně běž,“ dala nám konečně svolení a já si možná až teď uvědomila, jak velký strach musí uvnitř sebe tutlat a schovávat, aby mi ukazovala vždy tu silnou stránku.

„Děkuju,“ odvětil Emmett a společně jsme se vydali ven, kde na nás už čekal Jasper.

„Netušila jsem, že má máma takový strach,“ zamumlala jsem, když jsme už byly z doslechu všech zvídavých uší v domě a pohlédla na oba své strýčky.

„Bojí se o tebe stejně jako všichni z rodiny. Současná doba nám moc nepřeje,“ namítl Jasper.

„Já vím. Už od mého narození se mě snažila chránit před vším zlým. Aro byl tehdy jenom špička ledovce, jak se nakonec ukázalo,“ souhlasila jsem, když jsem si vzpomněla na to, jak se o mně tehdejší vládci dozvěděli. Mysleli si, že jsem nesmrtelné dítě, jehož stvoření bylo podle našich zákonů zakázané.

„Kdo mohl vědět, co se pár let nato semele?“ nadhodil Emmett a myslel tím úplnou evoluci v upířím světě, kdy se rozrostl počet biologických potomků upírů. Nikoho z nás to po mém narození ani nenapadlo a přitom nejspíš mělo. Aro byl hotový fanatik, co se týkalo neobvyklých případů, a nesmrtelní mého formátu pro něj rozhodně velkou zajímavostí byli. Moc se mu to ale nevyplatilo a ať se v tuhle chvíli schovává v jakékoli díře, určitě toho velmi lituje. Vláda jeho a jeho bratrů po tom malém přešlapu už neměla dlouhého trvání a říše, kterou formovali několik dlouhých tisíciletí, se i přes všechny Chelsea vytvořené vazby zhroutila jako pomyslný domeček z karet.

„Nikdo nemohl předpokládat, že se tohle stane,“ namítla jsem, ale rozhodně jsem Ara a jeho činy neobhajovala. Kvůli němu žila současná většina upířího světa ve věčném strachu. Obávaní predátoři, opletení milionem pověr, se stali ze dne na den lovnou zvěří. Mnoho klanů tak utrpělo četné ztráty, pokud nebyli zničeni úplně a já jsem vlastně mohla jenom děkovat tomu nahoře, že má rodina zatím měla tolik štěstí, že o nikoho nepřišla.

„Teď víš, že nejenom ty se bojíš o nás, ale i my o tebe. Avšak jsme tu opět kvůli tréninku, ne?“

„Jistě, tentokrát můžeš sledovat, co jsem se naučila, jako nezúčastněný pozorovatel,“ zašklebila jsem se na Jaspera a postavila se naproti Emmettovi v dostatečné vzdálenosti, aby mě hned první ranou neskolil a já vlastně měla i šanci postřehnout, že nějaký výpad provedl.

 

 

Z Bemidji jsme odjížděli hned poté, co jsme se s Jasperem a Emmettem vrátili domů. Byla jsem celá špinavá a chtělo se mi spát, takže mi máma dala do tátova Volva deku, abych ho celé nezašpinila, a celou skoro tříhodinovou cestu jsem v klidu prospala.

Probudili mě až u hranic národního parku, kde jsme nechali auta a vydali se mezi stromy. Nebyla jsem si jistá, jestli se tu nachází nějaká chráněná zvířata, která bychom měli vyškrtnout ze svého jídelníčku, nebo je to tu chráněné jenom kvůli své flóře. Každopádně nikdo se o ničem nezmínil, takže nebude vadit, ať už se zakousnu do krku nějakému smradlavému býložravci nebo nějaké mnohem lákavější šelmě.

„Sejdeme se tu za pět hodin, souhlasíte?“ navrhl Carlisle a všichni jsme to shledali za rozumnou dobu na lov. Nemohlo se to sice rovnat našemu víkendovému ,kempování´, ale i pět hodin bylo víc než dost.

Vyrazila jsem tedy severozápadním směrem, odkud jsem už větřila svou dnešní snídani. Nikdy jsem nelovila s členy rodiny. O mém stravování jsme si promluvili ve chvíli, kdy se můj růst ustálil a víceméně i zastavil a tehdy jsem se rozhodla, že uchovám odkaz celé své rodiny, která by vlastně bez vegetariánství nejspíš ani neexistovala. Výletů do divočiny jsem se tedy účastnila s nimi, ale lovila jsem sama. Většina z nás vlastně raději lovila o samotě. Upíři měli problémy s tím, když při lovu zaznamenali někoho dalšího – někoho, kdo by usiloval o jejich kořist. Mnohdy se z toho strhla nepěkná rvačka a toho jsme se chtěli vyvarovat. Lovící upír byl ten nejnebezpečnější ze všech.

Nořila jsem se tedy hloub a hloub do chráněné krajinné oblasti a soustředila se na zvuky tlukoucích srdcí kolem sebe. Nevyvolávala jsem ve zvířatech takový pud sebezáchovy jako zbytek mé rodiny, ale i tak jsem vnímala, jak se snaží dostat se mi z cesty. Pořád jsem byla lovec, před kterým se musejí schovat. 

Lesní půda byla vlhká a vzduchem se neslo specifické aroma lesa po dešti. Nic se té vůni nemohlo ani zdaleka tolik podobat. Přesto každý les voněl trochu jinak, přestože základní složkou vůně bylo ve všech případech benzenové jádro. Šest uhlíků a na nich navázaných šest vodíků – kdo by řekl, že je to tak jednoduché? Tohle mě na chemii zajímalo asi nejvíc. Jak z něčeho jednoduchého může vzniknout něco tak uklidňujícího jako osobitá vůně lesa.

Odrazila jsem se ke skoku a chvíli jenom tak letěla vzduchem, než jsem potom dopadla na všechny čtyři na zem a nestrhla s sebou i takového středně velkého medvěda. Srst měl černou a jemnou, avšak jeho chování k útočníkovi už takové nebylo. I přes mé sevření se mi snažil ubránit a tak tedy halenka od Alice dostala opět zabrat, a to takovým způsobem, že si ji na sebe už znovu nevezmu.

Naštěstí jsem ale nebyla jako Emmett, který si s jídlem vcelku rád hraje, takže jsem černého chlupáče moc netrápila a jen co jsem si našla příhodnou cestu k jeho krční tepně, zakousla jsem se. Tenhle stát byl medvědy doslova přeplněn, takže pokud se má rodina trochu postará o jejich redukci, určitě to nikomu vadit nebude.

Sála jsem tu blahodárnou tekutinu a užívala si té chvíle, kdy mi stékala hrdlem. Nic se tomuhle pocitu vyrovnat nemohlo. Žádný lidský nápoj nemohl tuhle žízeň nikdy uhasit. Když jsem nad tím navíc přemýšlela, tak nám všem krev zajišťovala věčný život, byla jeho podmínkou. Možná že to Alžběta Báthory věděla, jenom netušila, co je podmínkou toho všeho. Netušila, že se musí vzdát života, aby dostala nový, který trvá věčně.

Silné medvědí srdce polevovalo ve své snaze udržet zvíře při životě. Jeho zvuk slábl s každou další kapkou, která plnila mé útroby. Věděla jsem, že nemusím medvěda zabít, můj jed nebyl tak silný, abych ho musela zabít případně se pokusit ho proměnit, Emmett by jistě uvítal věčnou hračku, přesto to byla hloupost. Jenom ta představa byla směšná. Mohla jsem se jenom napít a nechat ho žít, najít si dalšího a udělat to samé, aniž bych některého z nich připravila o život, ale dnes jsem na to neměla chuť, takže jsem jenom poslouchala tišící se srdce, dokud nezmlklo úplně.

 

 

Zbytek času, který jsem měla určený k lovu, jsem se jenom tak poflakovala lesem. Pobíhala jsem v něm volná jako pták a užívala si toho klidu. Byl to balzám na pocuchané nervy, které jsem kvůli Coleovi měla. Znervózňoval mě a vyvolával nepříjemné mravenčení po celém těle. Obávala jsem se toho, co by mohl udělat někomu z mé rodiny. Zvlášť proto, že ho sice všichni znali, ale nikdo o něm skutečně nic nevěděl – tedy nic podstatného.

Vyšplhala jsem se do korun nejbližšího stromu a začala se rozhlížet po okolí. Byla jsem dost daleko od místa, kde jsme nechali auto, ale vůbec mi to nevadilo. Neměla jsem ani tu nejmenší pochybnost o tom, že bych se mohla ztratit. Navíc tady nahoře jsem si připadala ještě víc volná než dole na zemi. Vítr si pohrával s mými vlasy a cuchal mi je do nepěkného chumlu. Nad hlavou jsem viděla létat ptáky a v dálce i turisty kempující na vyhrazených místech.

Na malý okamžik jsem tu zatoužila navěky zůstat a nepohnout se ani o milimetr. Věděla jsem však, že to není možné a jednou, respektive za pár hodin, se budu muset vrátit k mému životu v pěkném Minnesotském městečku s milými lidmi a jedním nevraživým poloupírem, kterého nemůžu ani vystát.

 

 

Návrat do reality byl však překvapivější, než kdokoliv z rodiny předpokládal. Jen co jsem vysedla před domem z auta, jsem poznala, že je něco špatně.

„Cítíte to taky?“ zajímala se máma zbytku rodiny, kteří rovněž větřili neznámý pach, který mě znepokojoval. Netušila jsem, komu může patřit, ale byla jsem si víc než jistá, že to není Coleův pach. Ten jeho bych prostě poznala. Jenže – něco v tom, co jsem cítila, mi bylo povědomé.

„Znáte někdo ten pach? Ness?“ obrátil se ke mně táta.

„Nevím, něco mi to připomíná, ale zrovna nemůžu přijít na to, co,“ pokrčila jsem rameny a ostatní se rozešli zkontrolovat, jestli se náhodou naše nečekaná návštěva ještě nezdržuje v domě nebo jeho okolí. Vešla jsem za mámou a Esmé do domu, kde se však to aroma nenacházelo.

„Procházel jenom kolem,“ oddechla si Esmé.

„Nějaký zvědavec? Nomád?“ navrhovala máma, ale mně na tom pořád něco nesedělo.

„Po posledních událostech se v tomhle státě asi moc upírů zdržovat nebude, pokud mají na vybranou,“ namítla jsem a poukázala tak na nedávný úrok na další upíry, kteří to nepřežili. Nemohla jsem však říct bohužel, neznala jsem je a netušila jsem, jestli si to náhodou nezasloužili. Ale na druhou stranu – nikdo přece nemůže soudit upíra pro to, co ve skutečnosti je.

„Nemyslím si, že všichni upíři sledují televizi anebo zprávy,“ odmítla mou teorii máma.

„Bello, možná má Ness pravdu,“ postavila se na mou stranu Esmé, „každý, kdo si chce zachránit svůj život, si dává moc dobrý pozor na to, co se v jeho okolí děje. Možná to bude jenom někdo, kdo tu žil ještě před námi nějak schovaný a teď jeho zájem vzbudil velký klan.“

„I to je možné,“ připustila máma. „Naštěstí měl ten dotyčný aspoň tolik slušnosti, že se pohyboval jenom venku a nevnikl i do domu,“ zamumlala.

„Není tady nic, co by nešlo spravit,“ usmála se na ni Esmé.

„To sice ne, ale pořád je to náš domov a nikdo nám ho nebude ničit nebo znesvěcovat,“ odvětila máma a já jenom přikývla. Hmotné statky pro nás sice nic neznamenaly, nebyl pro nás problém koupit si další dům, klidně i mnohem větší, ale tady šlo pouze o ten princip a to, že je to prostě náš domov.

 

 

Celou noc jsem potom přemýšlela nad tím, kdo mohl být ten neznámý. Lámala jsem si hlavu s tou vůní a vzpomínala, kde jsem ji mohla cítit. Byla tak povědomá. Vůně dálek, sluníčka a dusného a zemitého prachu zetlelé půdy deštného pralesa. To bylo přesně to, co už jsem někde cítila. Na zbylou část esence jsem se už tak nesoustředila, v tuhle chvíli nebyla podstatná, protože jsem ji nepoznávala.

Jenže ani po dlouhé noci přemítání jsem na to nepřišla. Do školy jsem jela ponořena v myšlenkách. Aroma toho cizince odvedlo mé podvědomí daleko od Colea a toho, jaký z něho mívám pocit. Táta společně s Jasperem a Emmettem se včera snažili ten pach sledovat, ale on se zčistajasna kus od domu ztratil a nikde ho už nemohli objevit.

U školy na mě potom čekala Alex a už mi nedala možnost nad tím cizincem u našeho domu dál přemýšlet. Plně jsem se musela soustředit na to, co se mi chystala říct. Vyprávěla mi o Derekovi. O víkendu se s ním náhodou viděla v kavárně a už teď se nemohla dočkat zítřejší hodiny laboratoří, aby se s ním mohla znovu setkat.

S její diagnózou jsem neměla nejmenší problém. Lítala v tom až po uši a to by poznal i laik bez doktora v domě.

V úterý mi to při hodině jenom potvrdila. Pohledy, které na Dereka vrhala, měly do kamarádských hodně daleko. Flirtovala s ním, přestože se to snažila zastírat veselou přátelskou formou a Derek se u toho velmi dobře bavil. Jiskry v jeho očích jsem postřehla už na první hodině.

Středa mi potom velmi připomínala pondělí. Alex celý den nemluvila o nikom jiném než o Derekovi a o tom, jak moc je pan brankář úžasný a dokonalý. Po chvíli mi to znělo jako donekonečna přehrávaná gramofonová deska. Po určité chvíli jsem vždy přepnula na jinou úroveň a dál se zabývala vzpomínáním, ta vůně jako by mě neustále pronásledovala. Pomalu jako by naplňovala celé mé okolí… Začínala jsem být paranoidní a Alex jsem se na názor zeptat nemohla, jelikož by nebyla schopna to aroma svým slabým lidským čichem zaznamenat.

Jediné, co ale smysl nepostrádalo, byly každovečerní tréninky s Jasperem, které jsme však s ubíhajícími dny po lovu neustále zkracovali. Pokaždé to tak bylo. Bez krve jsem vydržela mnohem déle než zbytek mé rodiny, ale její přítomnost na mě měla stejný účinek jako na ně. Byla jsem díky ní silnější, ale s velkou fyzickou námahou jsem se rychleji unavovala, spotřebovávala krev, kterou jsem si násilím vzala, a má síla tedy postupně slábla. Nebylo to sice patrné ze dne na den, ale já i Jasper jsme to vnímali. Přestože to na mých očích nebylo vidět, mohl přesně odhadnout, kdy jsem potřebovala na lov. Ale teď to nebylo. V tuhle chvíli jsem potřebovala někoho pořádně praštit, abych si vybila zlost z toho, že jsem stále nepřišla na to, čí vůni mi to připomíná.

 

 

V umění války, pokud znáte nepřítele a znáte i sebe sama, nemusíte se bát nadcházejících bitev. Ale pokud znáte jen sebe a nepřítele nikoliv, pak za každým vítězstvím přijde také porážka.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Jestli mě miluješ, proč umírám? - 3. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!