Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jestli mě miluješ, proč umírám? - 1. kapitola

Jestli mě miluješ, proč umírám? - 1. kapitolaPříběh se odehrává necelých sto let po konci Rozbřesku. Z Renesmé je už dospělá žena, ale svět se od doby, kdy se narodila, radikálně změnil.

Mohl za to upíří vládce a jeho posedlost vším neobvyklým. Za tuto posedlost musel upíří svět zaplatit daň nejvyšší. Byl odhalen lidem, vláda Volturiových padla a Arovy „experimenty“ si postavily hlavu tak, že se rozhodly všechny své stvořitele zničit.

Od té doby se stal svět pro nejobávanější predátory nebezpečný, neustále se musejí ohlížet přes rameno a doufat, že nenarazí na „nevydařený experiment“.

Prolog

Oheň pohlcoval všechno, co mohl proměnit v prach. Nábytek, závěsy, stropy… těla. Nepříjemný nasládlý zápach se spolu s dýmem šířil celým domem, který se pomalu měnil v ubohé torzo bývalého domova. Křik už ustal a jenom v očích plných nenávisti se odrážela zlatavá záře hořícího domu.

Bylo velmi uspokojující konečně se pomstít. Říká se, že pomsta chutná nejlépe za studena. Ale někdy může být teplá jako miska polévky nebo pálivá jako hořící dům.

„Dnes jsi pochopil, že ani nejmocnější predátor na Zemi není nezničitelný. Od téhle chvíle už nám nikdo neublíží.“ Slova jednoho z pachatelů se nesla tmavou nocí k uším druhého, který se stejným zaujetím sledoval všepohlcující oheň. Jeho oči však nebyly naplněny nenávistí. Plály vášní a kochaly se tou nádherou, když se na domu propadl strop a následně se zhroutila i střecha.

Když vám bylo vše, co milujete, ukradeno, někdy vám kromě pomsty nic jiného nezbývá.

„Nám ne, ale oni by se měli bát,“ odvětil ledovým hlasem a otočil se k domu zády. Pomalu potom zamířil k lesu a přemýšlel nad dalšími kroky, které bude třeba podniknout.

 

 

1. kapitola

Moc. Je získávána přirozeně, lidé po ní touží. Války běsní a vítězové jsou korunováni… Ale pravá moc se nedá ztratit nebo vyhrát. Pravá síla pochází zevnitř.

„Jsi v nejlepší formě,“ chválil mě Jasper, když jsem se zase vyhnula jednomu z jeho manévrů a podařilo se mi ho dostat na záda. Klečela jsem nad ním a vlasy mi v nezkrotných vlnách spadaly kolem tváře.

„Musím být,“ odvětila jsem a trochu povolila svoje sevření. „Slunce za chvíli vyjde,“ zamumlala jsem, když jsem si uvědomila, jak se náš trénink protáhl.

„Druhé kolo?“ zajímal se, ale já zavrtěla hlavou a zvedla se. Natáhla jsem k němu ruku, ale Jazz vstal bez mé pomoci. Nikdy nepotřeboval pomoct, alespoň co jsem si ho pamatovala. Míval problémy s lidskou krví, ale dokázal se ovládnout. Díky svému úsilí dál bojovat s vůní lidské krve a jeho neustálé snaze naučit mě všechno, co uměl, jsem ho měla z celé rodiny asi nejraději.

„Měli bychom se vrátit k rodině. Máma s tátou si už budou jistě dělat starosti,“ podotkla jsem a oprášila si z mikiny špínu, která na ní ulpěla během tréninku. Tahle doba byla sama o sobě dost zlá a já se bez šance sama sebe ochránit neobešla. Jakkoliv se to ostatním nemuselo líbit.

„Já vím. Edward s Bellou boje nesnáší… Stejně jako zbytek celé rodiny. Ale ty máš právo na to, naučit se chránit, pokud bychom jednou nebyli blízko, abychom to udělali za tebe,“ podporoval mé rozhodnutí. Chápal, proč to všechno podstupuju. Proč se snažím naučit bojovat. Nemohla jsem dopustit, abych se stala nejslabším článkem rodiny, pokud by k nějaké bitvě došlo, přestože – asi bych jako jediná měla právo na přežití.

„Tohle je tak zatraceně nefér,“ soptila jsem a zaplétala si neposlušné vlasy zpět do copu, který se během toho tréninku uvolnil.

„Válka a boje nejsou nikdy fér,“ podotkl Jasper a já jenom přikývla. O tomhle věděl své a nemělo cenu, abych se s ním dohadovala.

 

 

„Konečně jste tady,“ vydechla máma, když jsme se s Jasperem vynořili z lesa a došli až k domu. „Měla jsem o vás takový strach, dneska jste ten trénink trochu protáhli a…“

„Klid, mami, to je v pořádku.“ Došla jsem k ní a konejšivě ji objala. „S Jasperem jsem v pořádku,“ zamumlala jsem k ní. To já jsem byla ta, která by se měla o rodinu bát. Od doby, co jsem se narodila, se hodně věcí změnilo a tohle byla jedna z nich. Já se začala bát o přežití své rodiny, ačkoliv je strach o mě neopouštěl.

„Bello, jenom klid. Ness je v dobré kondici a i beze mě by se dokázala kdekomu ubránit,“ vychvaloval mě Jasper a máma po něm trochu nevraživě pohlédla. „Tím jsem ale nechtěl říct, že by ji někdo napadnout měl.“ Smířlivě jsem se na něj usmála, jakkoliv byl strýček v boji zkušený a obratný, s rodinou si to nikdy rozházet nechtěl.

„Měli bychom jít dovnitř. Alice říkala, že dneska bude svítit slunce, takže bychom se neměli ukazovat moc venku, abychom na sebe nepřilákali nechtěnou pozornost,“ poznamenala máma a s rukou kolem mých ramen mě vedla do domu.

„Půjdu si dát sprchu, mám dojem, jako bych to listí měla úplně všude.“ A nebylo to jenom tím listím, že jsem se chtěla vytratit z dohledu všech upírů. Trénink s někým silnějším než jsem já byl pro mě velmi vyčerpávající. Jasper mě sice považoval za dobrou studentku, ale neviděl, jak to všechno na mě působí. Boj s upírem byl nad moje síly. Vnímala jsem, jak si stále dává pozor, aby mi moc neublížil. Kdyby zapojil všechnu svou sílu, neměla bych proti němu nejmenší šanci a nejspíš by ze mě zbyl jenom mastný flek.

Vyšla jsem tedy do patra a zamířila si to do svého pokoje. Na to, že jsme v Bemidji bydleli teprve krátce, měla jsem ho velmi útulně zařízený. Bylo to místo, kde jsem se mohla schovat před všemi starostmi a kam za mnou okolní svět nemohl. Jediné místo, kromě náruče mých rodičů, kde jsem se cítila v bezpečí.

Odhrnula jsem tmavě fialové závěsy a pustila do pokoje trochu toho ranního světla a následně i vzduchu, když jsem otevřela okno. Byla půlka podzimu a venku bylo příjemné babí léto. Město venku zářilo všemi barvami a jako by se ho netýkaly problémy okolního světa. Jako by je ignorovalo a nevpouštělo do svého prostoru. Byl tu klid a já doufala, že se tu na nějakou dobu přece jenom usadíme. Minnesotu bych si nakonec mohla i oblíbit, stejně jako Forks – místo, kde jsem se před sto lety narodila.

Se zasněným výrazem, že bych jednou tohle město mohla také nazývat domovem, jsem se obrátila zpět do pokoje. Na posteli jsem měla připravené oblečení, které mi tam musela položit Alice. Nikdy nevynechala jedinou příležitost mě obléknout, ale mně stačil jediný pohled na džíny a top a už jsem se přehrabovala ve skříni, dokud jsem v té úplně poslední polici neobjevila své staré, prošoupané tepláky a vytahané tričko. Byl víkend, byla jsem doma a mohla jsem si nosit, co jsem chtěla. Neplánovala jsem procházku po módním molu.

V koupelně jsem si rozpletla vlasy, které stejně vypovídaly o tom, co jsem ještě před chvíli dělala, a kritickým okem jsem se měřila v zrcadle. V umělém světle koupelny jsem měla vlasy spíš jak máma, jenom občas se tam objevil náznak zrzavého tónu, který jsem zdědila po tátovi – ten byl vidět spíš na přímém slunci. Oči jsem měla po mámě, nebyla to možná jejich přesná kopie, ale táta pořád tvrdil, že se do mámy zamiloval právě díky těm očím. Jeho slova ve mně vždy vyvolávala takové spokojené mravenčení po celém těle. Ta jejich láska, láska všech párů v mé rodině, byla opravdu… Něco. Nedokázala jsem to popsat, ale doufala jsem, že jednou se něčeho takového taky dožiju.

Jenže – kdo by chtěl v dnešní době chodit s holkou, co žije s upíry? Na to, že jsou to nejobávanější predátoři na Zemi, se tady už nehrálo. Se všemi těmi svými dokonalými dary, svou silou a bůh ví čím ještě byli na hodnotovém žebříčku dnešního světa ještě míň než lidé. Vlastně by se dalo říct, že jsem žila s lůzou. Ale ta lůza byla moje rodina a já se jí nehodlala za nic na světě vzdát. Ani pokud by mě to mělo stát život. Na to jsem všechny členy mé rodiny moc milovala.

S povzdechem jsem ze sebe shodila všechno to špinavé oblečení a vlezla do sprchy, kde jsem na sebe nechala dopadat teplý proud a snažila se uvolnit ztuhlé a rozbolavělé svaly. Na paži se mi pomalu vybarvovala pěkná modřina, kterou jsem si dneska způsobila jedním nešikovným manévrem. Počítala jsem však, že do večera stejně nikdo nic nepozná a pokud se mi ji podaří před mámou celý den skrývat, nebude mít nic proti tomu, abych mohla jít zítra opět s Jasperem trénovat.

Namočila jsem si vlasy a vymývala z nich všechny nečistoty, které v nich ulpěly. Jakkoliv jsem na ně během tréninku nadávala, byly mou ozdobou. Dávaly vyniknout očím a jediné, co mi na nich kdy trochu vadilo, bylo to, že když se bronzově zaleskly, vynikly mi pihy. Ty jsem fakt neměla ráda, přestože jsem někde snad četla nebo slyšela, že kluci daleko víc letí na zrzavé holky. Moc jsem tomu nevěřila.

 

 

Ležela jsem na posteli, oblečená v triku s dlouhým rukávem, abych kryla modřinu a snažila se soustředit na knihu před sebou, ale myšlenky mi neustále utíkaly jinam. V jednu chvíli jsem se přistihla, že jsem se zaposlouchala do tátovy hry na klavír. Nehrál skladbu žádného určitého slavného autora. Opět to bylo něco, co vzniklo v jeho hlavě a on to jenom reprodukoval přes černobílou klaviaturu na zakázku vyráběného klavíru Petrof.

Na nic konkrétního jsem ale nemyslela, jenom jsem byla nesoustředěná. Po dlouhé době si rodiče vybojovali to, že bych se měla vrátit na školu a zkusit opět prožít to bezstarostné období dospívání, které mladí lidé tolik milují. A musím říct, že i já jsem svou první vysokou milovala. Původně jsem si jenom střední v Seattlu zpestřovala různými vysokoškolskými kurzy, až jsem nakonec po maturitě konečně přešla na North Seattle Community College. Moje volba byla tehdy jasná – biologie.

A teď jsem se toho držela dál, jenom jsem si hlavní obor změnila na chemii. Pořád to ale byly přírodní vědy a vysokou jsem tentokrát studovala už popáté.

Bakterie, které biochemický děj podmiňují, jsou v těchto vodách přítomny. Jen při analýze některých průmyslových odpadních vod…

Opět jsem se snažila vrátit pozornost k chemii přírodních pitných vod, ale nedařilo se mi to. Jen co moje mysl přestala vnímat tátovu hru na klavír, obrátila svou pozornost na projíždějící auta jedoucích kolem jezera pojmenovaného podle města – Bemidji.

„Zlato, můžu dál?“ Zaklepala na dveře máma a já se opět myšlenkami vrátila do svého pokoje.

„Jasně, je otevřeno.“ Zaklapla jsem knihu. Nemělo cenu snažit se na ni soustředit, když mi myšlenky bloudily všemi různými směry, jenom chemií a technologií pitné vody se zabývat nehodlaly.

Máma nejprve dovnitř nakoukla a až potom, co jsem se na ni usmála, vešla dovnitř. Sama moc dobře věděla, jak je soukromí ošemetná věc, když jste v domě plném upírů s dokonalým sluchem, kteří tak o vás ví úplně všechno. A aby toho nebylo málo, mnoho ze členů mé rodiny bylo nějakým způsobem nadaných – táta mi doslova četl myšlenky, odpověď na jakoukoliv otázku jsem od něj získala dřív, než jsem ji stačila vyslovit. Teta Alice pak viděla jakékoliv mé rozhodnutí a to, co s ním bude souviset. A Jasper měl mé nálady přečtené, jako kdyby se díval do otevřené knihy. Občas to bylo trochu nepříjemné, ale nemohla jsem s tím nic dělat, takoví už prostě všichni byli a já je vlastně takové měla ráda.

„Připravuješ se do školy?“ zeptala se a poukázala tak na knihu vedle mě.

„Tak trochu. Je to nová kniha o chemické úpravě pitné vody a byla na seznamu doporučené literatury ke studiu.“ Před týdnem jsem si procházela nový rozvrh. Neměla jsem toho zapsaného moc, celkem to bylo jenom pět předmětů, z čehož hlavní zastoupení měla chemie a laboratoře. „Jenže škola určitě není důvodem tvé návštěvy, že?“ Hádala jsem, ale zároveň jsem si tím byla víc než jistá.

„Máš mě přečtenou,“ přikývla a sedla si na postel vedle mě.

„Za těch sto let pod jednou střechou to je docela podivné,“ poznamenala jsem trochu sarkasticky a protočila přitom oči. Máma se jenom usmála a nijak to nekomentovala. O tomhle věděla své.

„Mluvila jsem s Carlislem. Zrovna se vrátil z nemocnice, kde měl domluvenou schůzku s ředitelem kvůli práci. Naštěstí se ukázalo, že tohle město, nebo alespoň onen ředitel nemocnice, netrpí podobnými předsudky vůči upírům jako zbylé Spojené Státy. Každopádně jsem se od něj dozvěděla, že ve městě žijí i dva další nesmrtelní, jako jsi ty.“ Přešla postupně k důvodu své návštěvy.

Při jejích slovech jsem se trochu zarazila a úsměv na rtech mi zmrzl. Stejní jako já – to by mohl být problém. Hlavně kvůli mé rodině, jakkoliv se všichni její členové distancovali od skutečného upířího života zahrnujícího lidskou krev. My přežívali na té zvířecí, proto se nám tak dobře dařilo zapadnout mezi lidi.

„Co dalšího o nich víte?“ vyzvídala jsem. Potřebovala jsem znát detaily o jejich životě, kdybych na ně náhodou narazila. Nechtěla jsem zažít nějaké náhodné překvapení.

„Moc toho není. Jsou to bratři. Jeden pracuje a druhý s tebou bude chodit do školy, neznám ale jeho zaměření.“

„Fajn. Aspoň nebudu překvapená, pokud ho potkám, ale tohle není zrovna to, co mě zajímá,“ namítla jsem a jenom významně povytáhla obočí. Máma přesně věděla, jakou informaci od ní vyžaduju.

„Jak jsem řekla, nic moc o nich nevíme. Jenom snad to, že se společně vypořádali s otcem. A jelikož se ve městě žádný upír dlouho nezdržoval, nikdo netuší, jak na tom jsou s jejich vyhlazováním,“ zamumlala a upřeně si mě měřila.

Ztěžka jsem si povzdechla. Zrovna tohle bylo to nejpodstatnější, co jsem potřebovala vědět. Na jednu stranu bylo fajn, že jsem už o těch dvou věděla, ale… Začínat nový život ve městě, kde nad vámi celou dobu visí pomyslný Damoklův meč s hrozbou brzké smrti. Prostě a jednoduše se mi to nelíbilo.

„Myslíš, že je bezpečné tady zůstávat, pokud o nich nic nevíme?“ zjišťovala jsem se.

„Budu k tobě upřímná, drahoušku. Tohle opravdu netuším, ale na malou chvíli chceme opět normální život. Ty si to zasloužíš. Takže proč to nezkusit?“ pokrčila rameny a já zavrtěla hlavou.

„Nechci riskovat vaše životy, kdyby se z těch dvou náhodou vyklubali ti pošahaní blázni, co mají v hlavě jenom myšlenky na vyhlazení všech upírů.“ I přesto že jsem s Jasperem podstupovala tvrdý trénink, abych se připravila na jakýkoliv druh konfrontace, raději jsem se snažila boji úplně vyhnout.

„Nic riskovat nemusíš. Navíc – přestože se mi to protiví, nás je osm a oni jsou jenom dva.“ Povzbudivě se na mě usmála a potom se postavila. „Nedělej si kvůli tomu těžkou hlavu. Jenom jsem chtěla, abys byla připravená na všechno a ani jeden z bratrů pro tebe nebyl překvapením,“ prohodila a natáhla se ke mně, aby mi mohla vtisknout polibek do vlasů.

„Děkuju, mami,“ zamumlala jsem. „Mám tě ráda.“

„Já tebe taky, zlato… Až tady skončíš, můžeš se přidat k nám. Alice jela s Jasperem trochu omrknout město. Esmé je taky mimo dům, zařizuje si novou kancelář. Rose s Emmettem se opět vrtají v motoru auta… No, prostě klasická pohodová sobota, nemyslíš?“ Usmála se na mě už mezi dveřmi.

„Až to dočtu, tak přijdu,“ slíbila jsem a znovu se natáhla po knize. Z mysli mi ale nešli ti dva bratři a jejich případná hrozba pro mou rodinu. Možná bych toho, co studuje na univerzitě se mnou, mohla vyhledat hned první den a pěkně si to s ním vyříkat a aspoň si ujasnit, na čem já a moje rodina jsme. Rozhodně to bude lepší, než se neustále ohlížet přes rameno kvůli případnému útoku. Radikálnější z těch lovců upírů, jak se občas titulovali, byli velmi nápadití v tom, jak se původce svého života zbavit.

 

 

Podle zaregistrovaného rozvrhu mi škola začínala v devět. S dostatečným předstihem a nepříjemným šimráním v žaludku jsem vyrazila z domu tátovým Volvem. Na tohle auto nedal nikdy dopustit, a tak jsem mu i já svěřila svou důvěru, přestože při nějaké havárii bych zřejmě přežila já místo tohoto auta.

Vyjela jsem na Lake Ave a podél jezera mířila do centra a odtud dál po opravdu originálně pojmenované 1st Street na Severovýchodní část Státní Univerzity Bemidji. Nebyla tak stará jako mnohé její kolegyně v Evropě. S Harvardem se mohla srovnávat jenom stěží, ale mým požadavkům docela vyhovovala. Chemie, kterou jsem si vybrala jako hlavní obor, mě velmi uchvátila již jako malou. Všechny mé spolužáky odrazovaly nezapamatovatelné chemické vzorce a rovnice, ale pro mě, s mou dokonalou upíří pamětí, to byla docela hračka.

Přijížděla jsem k poměrně moderním budovám obloženým cihlami patřícím ke komplexu univerzity a na mysli mi vytanula vzpomínka z mé první hodiny tohoto předmětu. Profesorka nám vysvětlovala rozdíl mezi molekulami a atomy a poté po nás chtěla, abychom se naučili prvních deset prvků i s jejich latinskými názvy a značkami. Stačilo mi podívat se na to jednou a už jsem na konci hodiny mohla všechny oslnit svou dokonalou znalostí chemických prvků. Profesorka tehdy zůstala ohromeně stát a já se na ni jenom nevinně usmála. Považovala mě za nadané a talentované dítě… Kdyby jenom tehdy věděla.

Zaparkovala jsem před hlavní budovou na jednom z posledních volných míst určených k parkování studentů. Popadla jsem batoh líně se válející na sedadle spolujezdce a vystoupila jsem. Všude bylo cítit nadšení, ze všech stran se ke mně linuly lidské hlasy protkané tolika emocemi, až to nebylo možné popsat.

Zhluboka jsem se nadechla, abych uklidnila nervozitu v mém břiše, která však neměla vůbec nic společného s nástupem do školy, jelikož byla způsobena tím, koho jsem zde měla potkat. Zabouchla jsem dveře od auta, dálkovým ovládáním ho zamknula a zamířila si to do budovy. Pečlivě jsem přitom zkoumala své okolí a hledala něco, respektive někoho podezřelého.

Míjela jsem však zatím jenom obyčejné lidi. Pomalu mi to začínalo připomínat hledání jehly v kupce sena a přitom bych i u té jehly měla větší šanci. Ačkoliv – polovičního upíra si prostě mezi obyčejnými lidmi všimnout musím. Bude stejně nepřehlédnutelný jako by byl jeho otec. Bude vynikat nad ostatními ve všem, co udělá a dokonce i tehdy, pokud neudělá vůbec nic.

Před hlavními dveřmi jsem se na okamžik zastavila a obrátila se zpět k parkovišti. Rychle jsem ho prohlédla upířím zrakem a opět zaznamenala pouhé lidi. S povzdechem a počátečním zklamáním, že jsem na něj nenarazila ještě před budovou, abych si s ním mohla promluvit někde v klidu, jsem se obrátila zpět ke dveřím a vešla do budovy, ve které to hučelo jako ve včelím úlu. Každopádně i přesto všechno – páni.

Každá vysoká škola má své určité kouzlo, kterému všichni aspoň na malý okamžik propadnou. Mně se to stávala ve chvíli, kdy jsem se poprvé rozhlédla. Ocitla jsem se totiž v hale obložené tmavým dřevem a mozaikovou podlahou. Nad jedněmi dveřmi visel transparent s nápisem: Vítejte zpátky v BSU, což byla očividně zkratka zdejší školy – Bemidji State University. Široké dvouramenné schodiště nacházející se přímo naproti hlavnímu vstupu vedlo do patra, kde se nacházely jednotlivé učebny. Na velké nástěnce na protější zdi visel nespočet pozvánek na nejrůznější sportovní akce, divadelní představení nebo večery s poezií v místní kavárně.

Tady by se mi opravdu mohlo líbit.

„Ahoj,“ ozval se za mnou najednou nějaký hlas, a tak jsem se otočila k příchozí holce. „Já jsem Alexandra Bartonová, ale všichni mi říkají Alex, budeme spolu chodit na laborky.“ Usmála se na mě a já se trochu zamračila. Nechápala jsem, kde na tohle přišla a navíc jsem nesnášela lidi typu ahoj-nechceš-být-moje-nejlepší-kamarádka?

„Ehm, já jsem Renesmé, ale všichni mi říkají Ness,“ zamumlala jsem odpověď a blahosklonně se na ni usmála. Byla přibližně stejně vysoká jako já, takže se mi mohla pohodlně dívat do očí. Dlouhé hnědé vlasy jí splývaly po zádech a na hlavě měla nasazený klobouk, který jí dodával osobitou image. Vypadala dobře, na člověka tedy opravdu moc dobře, měla souměrný obličej a na první pohled se zdála být milá. Usměvavé, zářivě hnědé oči si mě však měřily a odhadovaly, jak asi jsem nebezpečná. Ani jsem se nijak nesnažila maskovat to, co jsem. Bylo to zbytečné. Stejně by to jednou prasklo a je lepší žít s čistým štítem hned od začátku.

„Ráda tě poznávám.“ Opět mi v úsměvu předvedla dokonalý bílý chrup.

„Já taky,“ odvětila jsem a nepřestávala monitorovat množství lidí v hlavní budově. Zároveň jsem však hledala únikovou cestu od téhle holky. Byla moc vlezlá a já potřebovala trochu klidu, abych se mohla koncentrovat na svůj cíl. „Myslím, že bych měla jít už na hodinu,“ namítla jsem a rukou ukázala ke schodům.

Už jsem se k nim i otáčela, když jsem pohledem zavadila o něho. Kráčel si po chodbě v obležení několika lidí. Zrovna se smál vtipu, který mu řekla blondýnka po jeho levici.

Takže tohle je ten můj aktuální nepřítel?

I na tu dálku jsem mohla usoudit, že nebude o moc vyšší, než jsem já. Vypadal… bezchybně, samozřejmě, jak jinak by měl někdo, kdo je napůl upír, vypadat? Hnědé vlasy měl delší a spadaly mu do obličeje. Oči měly takový zelenohnědý nádech, ale byly tvrdé, neodrážel se v nich ten smích, který měl přišpendlený na tváři, které dominovalo dvoudenní strniště.

Rychle jsem se snažila zhodnotit situaci a nějak zareagovat. Najednou jsem nevěděla, jestli by bylo lepší popadnout Jenny a vzít nohy na ramena nebo se před něj jenom tak postavit, představit se mu a čekat, jak se vlastně zachová.

Mé úvahy však náhle vzaly za své, když jsem na sobě ucítila jeho pohled. Otočila jsem tedy hlavu jeho směrem a srazila se tak s pohledem jeho očí. Byl tvrdý a úsměv na jeho tváři byl najednou křečovitý. Jasně ze mě musel cítit všechny ty upíry, jejich pach se mísil s tím mým jako nějaký parfém.

Teď se konečně dozvím, jaký ve skutečnosti je. Jeho vytrvalý pohled mě ujišťoval o tom, že on nebude lehký soupeř. Měřil si mě stejně jako já jeho před malým okamžikem. Vyhodnocoval situaci, která zde zrovna nastala.

„Ness, měly bychom jít. Přednáška je ve vedlejší budově a myslím, že na první hodinu nechceš přijít pozdě, nebo se mýlím?“ Popadla mě Alex za ruku a já tak odtrhla oči od mého protivníka, který konečně dostal nějakou tvář. Stále byl však beze jména. Byl to prostě – protivník, někdo, na koho si budu v nejbližší době muset dávat pozor a pokud možno se mu vyhýbat. Z jeho upřeného pohledu jsem měla nepříjemný pocit. A takový pocit opravdu nesnáším.

Potřebuju o něm znát víc, ale musím se od něj držet dál. Jak tohle dilema vyřeším?

„Jasně, jdeme.“ Usmála jsem se na ni. Poprvé od doby, co se mi představila, jsem jí věnovala upřímný a nikoli křečovitý nebo shovívavý úsměv. Lehce jsem však vykroutila svou paži z její ruky a s Jenny po boku jsem zamířila na hodinu.


Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Jestli mě miluješ, proč umírám? - 1. kapitola:

 1
17.01.2018 [12:44]

BreeTannerTak jsem se rozhodla přečíst si i něco dalšího od tebe, než ti zveřejní další kapitolky PT, protože mám tvůj styl moc ráda - nebo to tak zatím aspoň cítím. Emoticon Emoticon Akorát, já nechci působit jako nějaký zarytý fanoušek Jacoba, to zase ne, ale hned mě zarazilo, kde je? Emoticon Jasně, je to sto let, mohl už umřít (nějak ať hledám jak hledám, nemohu najít, kolika se vlkodlaci v TS dožívají), ale čekala jsem, že když Ness myslela na to, kdo by byl s holkou, co běhá s upíry, že nebyl ani zmíněný... Emoticon Emoticon Jinak to každopádně vypadá moc dobře a jdu číst dál. Malá spí, tak mám čas... Emoticon Emoticon

17.08.2015 [1:17]

Já nemám slov :) Krásný začátek určitě skvělé povídky :) Doufám, že další kapitolka se zde objeví brzy :) Protože jsem šíleně zvědavá :) Emoticon Emoticon Emoticon

16.08.2015 [21:06]

Johnna Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

16.08.2015 [17:20]

SamejzeeaJe to skvelé Emoticon

1. azi
16.08.2015 [13:00]

aziUž se těším na další !!! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!