Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jen se nadechnout - 6. kapitola

30.08.2013 (18:45) • MyLS • FanFiction na pokračování • komentováno 16× • zobrazeno 2501×

Ve čtvrtek jsem se poprvé za pět let vykašlala na ranní běh, protože ze včerejška z práce mám ještě nadděláno a věřím, že dneska to bude podobné. Nemýlila jsem se.

Bylo to ještě stokrát horší, než včera. Opět jsem běhala, jak šéf pískal, a po pátém hrnku kávy, kterou si poručil, jsem to přestala počítat. Sem tam mě na chodbě zastavil Ryan, který si ukradl pár polibků, ale já jsem zase hned musela běžet. Bez inhalátoru jsem nedala ani krok a na oběd jsem si taky nestihla zajít. Začínalo mi být pěkně špatně a o kašli ani nemluvím.

Zrovna jsem z desátého patra běžela po schodech, protože nejel ani jeden výtah, nahoru za Esmé s nákresy ke schválení. Když mě viděla ve dveřích, usmála se, ale úsměv jí hned zmizel.

„Posaď se,“ skoro mi přikázala. S tichým díky jsem se neomaleně svalila do křesla a v návalech kašle hlasitě funěla a otírala si čelo.

„Bože, vypadáš hrozně, není ti na omdlení?“ strachovala se. S těmi slovy se zvedla od stolu a za chvíli se vrátila se sklenicí vody, kterou jsem s radostí přijala a hltavě ji vypila.

„Jen jsem dnes ještě vůbec nejedla a k tomu lehké astma,“ zalhala jsem.

„To Edward, že?“ Jen jsem pokrčila rameny. Nemělo cenu jí to vyvracet. „Dnes má obzvlášť špatnou náladu. Budu s ním muset promluvit,“ kroutila hlavou.

„Víš co, zavolám své dceři. Měly jsme spolu jít na oběd, ale já mám poradu, tak to nestihnu. Bude nadšená.“ Než jsem stačila jakkoliv odmítnout, držela mobil u ucha.

„Alice? Ano, promiň, můžeš přijít sem? Ano, omlouvám se, ale mám za sebe náhradu. Dobře, děkuji.“ Vyřídila hovor a usmála se. Mluvila tak rychle, že druhá strana ji nemohla stíhat odpovídat.

„Tak teď zajdu za Edwardem a vyřídím ti volno,“ zvedala se ze židle. Ale nikam chodit nemusela. My o vlku…

„Esmé, v neděli musím odletět do Ria a…“ zarazil se, když si mě všiml. Zamračil se na mě a já se přikrčila.

„Neměl tam jet Ryan?“ divila se Esmé a udělala pár kroků k němu. 

„To ano, ale rozhodl jsem se jet sám. Isabello, už jste byla na finančním s těmi…“

„Edwarde!“ okřikla ho jemně Esme. „Copak ji nevidíš? Potřebuje pauzu, nemůžeš ji honit, jak se ti zlíbí!“ vyčítala mu. Super, teď to vypadlo, jako bych si sem přišla stěžovat.

„Alice ji vezme na oběd.“ Oznámila mu Esmé.

„Fajn,“ otočil se na podpatku a odešel.

Sotva za sebou zavřel dveře, otevřely se znovu. Tentokrát se v nich objevila dívka, se kterou jsem se srazila při nakupování. Takže Alice…

„Jé, ahoj Bello! To je super!“ vypískla.

„Vy se znáte?“ tázala se Esmé a pohledem nechápavě přeskakovala z jedné na druhou.

„Ano, srazily jsme se nedávno při nákupech,“ vysvětlila jsem já.

„Takhle je to… Dobře tedy, tak už běžte.“

S Alice jsme se za smíchu usadily v protější restauraci a štěbetaly o všem možném. Do konce jsme rozebraly i jejího bratra a jeho nálady.

Alice mi hodně připomínala Ang. Určitě by si taky rozuměly. Jako jeden z mála lidí mi ihned padla do oka. A vůbec nebyla jako její bratr. Neustále se usmívala a byla velmi milá. Jistě z nás budou dobré kamarádky.

„Slyšela jsem, že s Edwardem jedete do Ria,“ prohodila jen tak mimochodem, když posouvala těstoviny z jedné strany talíře na druhou. Moc toho nesnědla.

„Jedeme?“ vypískla jsem a zakuckala se. To ji rozesmálo.

„No, ano, jako jeho asistentka jistě pojedeš s ním,“ přikyvovala.

„O ničem nevím. Do Ria jsem se vždy chtěla podívat,“ byla jsem nadšená, ale záhy mé nadšení opadlo. Jestli mě i tam bude tak peskovat… Alice si mého výrazu všimla.

„Neboj, užiješ si to, tím jsem si jistá,“ mrkla na mě a šibalsky se zasmála.

„Kéž by,“ zašeptala jsem.

Po obědě, kdy já jsem si dala i dezert a Alice snědla sotva čtvrtku svého jídla, jsme se rozloučily před firmou a já jsem výtahem vyjela nahoru.

„Isabello!“ zavolal šéf skrz skleněné dveře, když už jsem seděla za svým stolem a zapisovala částky, které jsem si vyzvedla na finančním do projektu.

Zvedla jsem se tedy, uhladila si halenku a šla za ním. Vypadal trochu míň naštvaně, než předtím. To mě malinko potěšilo.

„Jak jistě už víte, musím letět do Ria a vy jako má asistentka se mnou. Odlet bude v neděli v noci a vrátíme se ve středu. Do té doby prosím přichystejte všechny dokumenty ohledně kongresového centra v Riu. Musíme je vzít sebou,“ říkal vyrovnaným hlasem a já si mezi tím pečlivě zapisovala poznámky a přikyvovala.

„Letenku si musíte vyzvednout dole u Jenny. Na zítřek si vezměte volno, abyste se mohla připravit. A v sedm vás budu čekat u kasina,“ váhavě se na mne podíval. Takže tam musím jít i já.

„Dobře,“ pokývala jsem smířeně hlavou a chystala se odejít.

„A Isabello…“ Tázavě jsem se otočila. „Omlouvám se,“ vypadlo z něj a já myslela, že mi vypadnou oči z důlku. On se mi omluvil!

„V pořádku,“ šeptla jsem a odešla. Tak, ještě vyjet všechny podklady, a pro dnešek končím.

Když jsem všechny dokumenty dala do složky, oblékla jsem se a odcházela. Cestou jsem se ještě stavila za Ryanem oznámit mu, že mám zítra volno a že jedu se šéfem do Ria. Nebyl zrovna dvakrát nadšený, když se to dozvěděl. S příslibem, že si budeme volat, jsem se s ním rozloučila, dole jsem si vyzvedla letenku, kterou jsem přihodila k podkladům, a jela jsem domů.

Cestou jsem přemýšlela nad Edwardovým chováním. Edward. Tak jsem mu řekla poprvé. A znělo to… pěkně, tak přirozeně.

V jednu chvíli se chová jako největší blbec a rozkazuje a v tu druhou je dokonce moc příjemný a je jako beránek. Ale dneska jsem to přisuzovala tomu, že si s ním Esmé po mém odchodu na oběd promluvila. Kdo ví.

Před domem jsem sotva vypnula motor, v tašce se ozvalo bzučení.

Přiletím už zítra ráno, čekej mě. Ang.

Úžasné! Takže program na zítřek mám jistý a to volno se mi nakonec i hodí.

Doma jsem se převlékla do tepláků, svetříku, na nohy nazula válenky a s miskou popcornu jsem se usídlila před televizí. Nakonec jsem tam i usnula.

Když jsem se ráno probudila, rukou jsem nahmatala mobil, který hlásil 8:30 a jednu novou zprávu.

Právě jsem přistála. V 10 jsem u tebe. Pa, Ang.

Takže vstávám právě v čas. Na ranní běh jsem se popravdě i ráda vykašlala. V práci toho naběhám až až. Po snídani, kdy jsem spořádala dvě misky čokoládových lupínků s mlékem, jsem po celém domě trochu utřela prach a urovnala pár věcí.

Krátce po desáté se rozrazily hlavní dveře a v nich stála Angela.

„Tak jsem tady!“ zakřičela a rozpřáhla náruč, do které jsem jí s radostí vletěla. Objímaly jsme se dlouho a oběma nám dokonce ukápla slzička.

„Bože, tolik jsi mi chyběla,“ vydechla jsem, když jsem se od ní odtáhla. Celou jsem ji přejela pohledem od hlavy až k patě.

„Jsi opálená!“ řekla jsem udiveně.

„To víš, stačí na chvíli odjet z Forks,“ smála se a v obýváku se rozvalila na gauči, zatím co já jsem šla do kuchyně pro čaj a naši oblíbenou čokoládu.

„Jé! Ty jsi nezapomněla! Tohle mi vážně chybělo. Představ si, že jsem tam chodila po obchodech a ani v jednom ji neměli. Nekecám. Myslela jsem, že to nepřežiju.“ Vzala čokoládu, rozbalila ji a hned si jeden čtvereček strčila do úst. Blaženě se usmála. Já jsem se posadila do tureckého sedu k jejím nohám.

„Tak povídej, co bylo celé dva měsíce?“ vybídla jsem ji, když dožužlala čokoládu.

„Znáš to – hlína, písek, zase písek, sem tam nějaká ta mrtvola. Celkem nic nového, jen hromada práce a množství užitečných zkušeností,“ pokrčila rameny a nevinně se usmála.

„Ale spíš mě zajímáš ty! Povídej, co práce? Sexy šéf?“ Byla celá nedočkavá. Zasmála jsem se a naklonila se pro čaj.

„Šéf,“ řekla jsem a Angela zdvihla obočí a kroužila rukama v gestu, jakoby mne chtěla popohnat.

„Sexy šéf. Moc, moc, moc sexy šéf,“ smála jsem se a při tom se červenala. Angela nadšeně vypískla. „Mělo by to být snad i zakázané. Jenže má to i své mouchy. Stejně jak sexy je, tak stejně je i nepříjemný,“ zaskuhrala jsem.

„Ajaj,“ přidala se k mému skuhrání Ang.

„Jo, v jednu chvíli všechny peskuje, a pak je úplně v pohodě. Bohužel to horší převažuje,“ pokrčila jsem rameny.

„Ale někdo tu přece je. Počkej! Neječ a nech mě domluvit!“ zarazila jsem ji. „Jmenuje se Ryan. Je moc milý a rozumíme si.“

„Milý? Vážně?“ Ang po mě hodila pochybovačný pohled.

„Jo, milý a dobře, taky je moc sexy,“ pokrčila jsem rameny.

„Ale jen moc sexy,“ přitakala Ang.

„Jo.“

Ang ze mě ještě tahala informace o Ryanovi, ale když zjistila, že vlastně toho není moc k tahání, vzdala to a téma sexy jsme opustily.

Pak už jsme jen tlachaly o blbostech jako obvykle, všechny podrbaly a skvěle jsme se u toho nasmály. Mezitím jsme si spolu stihly i uvařit oběd.

Když jsem jen tak letmo zavadila o hodiny, zhrozila jsem se.

„Bože, musím se začít chystat!“ vykřikla jsem a prudce vstala.

„Někam jdeš?“ zírala na mě Ang.

„Jo, do kasina,“ mykla jsem rameny.

„V půl čtvrté?“

„No, začíná to až v sedm, ale je to v Seattlu. Jsme pozváni na otevření a já ani nevím, co bych si měla obléct a ani jestli něco vůbec na takovou akci mám,“ začínala jsem panikařit.

„My jsme pozváni?“

„Já a šéf.“

„Tvůj moc, moc, moc sexy šéf?“ smála se.

„Jo!“ pokrčila jsem rameny a mířila si to nahoru po schodech rozhodnutá vyházet i celý šatník, jen abych něco našla.

„Tak to tě musíme vyfiknout,“ zvolala Ang a vydala se za mnou.

Nakonec to dopadlo tak, že jsem si musela sednout na postel a čekat, zatím co se Angela hrabala v mém oblečení, už jsem si myslela, že to bude beznadějné, když vesele zvolala a vynořila se s ramínkem v ruce. Na kterém vysely lososové koktejlky bez ramínek s černou mašlí v pase.

„Ideální!“ pochválila se Angela zatím co já jsem jen zírala. Kde se to tam vzalo?

Angela mi ještě pomohla s líčením i vlasy. Ty nechala rozpuštěné, jen pár pramínků zepředu vzadu sepnula pinetkami. A ač jsem ty šaty, co našla, v životě neviděla, oblékla jsem si je.

Příprava zabrala něco málo přes hodinu a já jsem musela vyrazit. Angela mi ještě našla černý náhrdelník, psaníčko a taktéž černé lodičky na klínku.

Přesně 5 minut před sedmou jsem parkovala poblíž kasina a ten kousek došla pěšky, protože jsem se vážně nechtěla cpát mezi ty auta a davy lidí, ale hlavně jsem se chtěla vyhnout všudypřítomným fotografům. Snažila jsem se nenápadně proplížit dovnitř. Když se mi to podařilo, začala jsem pohledem hledat Edwarda. Edward – zase.

Nedařilo se mi to, a tak jsem jen tak bloumala mezi spoustou lidí a rozhlížela jsem se, jestli ho přeci jen někde nezahlédnu. Avšak, uviděla jsem úplně někoho jiného. Morisson. A mířil ke mně. Dělala jsem, že jsem si ho nevšimla, sklopila hlavu a otočila jsem se rozhodnuta rychle někam zmizet.

Jenže, co se nestalo, do někoho jsem vrazila a kdyby mě dotyčný nepřidržel okolo pasu, už bych seděla na zadku. Jakmile jsem ucítila dvě dlaně na svých bocích, projel mnou šok. Velmi příjemný elektrický šok. Vzhlédla jsem.

„Isabello,“ zachraptěl můj šéf. „V pořádku?“

„Ano, hledala jsem vás,“ přiznala jsem a soustředila se na jeho dlaně na mých bocích.

„Tak už jste mě našla. Sluší vám to.  Pojďte, musíme zmizet,“ šeptl mi do ucha a mě polila horkost. Bože, co to se mnou je?

Podíval se někde za mě. Když jsem se taky ohlédla, spatřila jsem Morissona, který byl blíž a blíž. Edward mi zatlačil do zad a já se rychle rozešla. Nakonec mě dostrkal až k baru, na druhou stranu kasina, kde už bylo o něco málo míň lidí a hlavně bezpečno.

„Co si dáte?“ ptal se a při tom mávl rukou na barmana.

„Jen džus,“ odpověděla jsem hlasitě, aby mě před hluk hlasů slyšel.

„Nepijete?“ vyletělo mu obočí.

„Ne. Navíc, jsem tady autem,“ odpověděla jsem. Barman přinesl mou objednávku a já se divila, že si Edward nic nedal. Asi taky řídí.

Chvíli jsme jen tak mlčky seděli a zírali na lidi, kteří se pomalu utišili a usídlili se u herních stolů a automatů.

„Chcete si něco zahrát?“ přerušil najednou ticho mezi námi.

„Nikdy jsem v kasinu nebyla, ani nic podobného nehrála,“ přiznala jsem a sklopila pohled.

„Vše je jednou poprvé,“ řekl a chytil mě za ruku. Zase mnou projel ten pocit a já po něm střelila pohledem. On se zasekl a díval se na naše spojené ruce. Najednou jakoby zatřepal hlavou a táhl mě k okýnku, ve kterém podal muži bankovku, a ten mu podal průhlednou krabičku s žetony. Edward ji popadl a dotáhnul mne ke stolu, kde se hrála ruleta. Tohle jsem znala z filmů.

Stručně mi vysvětlil co a jak, a v průběhu hry mi napovídal. Popravdě, moc mi to nešlo. Prohrála jsem vše. Tedy, kromě jednoho žetonu, který Edward vzal a vložil mi ho do dlaně.

„Pro štěstí,“ řekl a podíval se mi do očí. Já se opět topila.

„Ach, tady jste! Konečně jsem vás našel!“ Ozvalo se za námi a já jsem se neubránila úšklebku.

„Georgi,“ odpověděl Edward chladně.

„Jak se vám tady líbí? Isabello, rád vás opět vidím,“ uchopil mou ruku a zase ji oslintal. Stočila jsem pohled jinam a vyčkávala, až to skončí.

„Je to tady moc pěkné, jak jinak. Ale popravdě, máme namířeno na vzduch,“ vyrušil ho Edward z ocucávání mé ruky.

„Dobře tedy, ale nebojte, pak si vás najdu!“ slíbil a zmizel někde v davu lidí u baru. Hm, toho se opravdu nebojím.

Edward mě poté dostrkal až k výtahu, kde zmáčkl tlačítko, které nás mělo vyvést do nejvyššího patra.

Jako první napíšu, že jsem ráda, že se Vám můj Ryan líbil. A že si nemyslíte, že jsem perverzní. Ale na tohle se nekoukat? Kdo by to dokázal? Já teda ne. ;)

Dále děkuji za komentáře a Vaše názory v nich. 

Mé poděkování patří hlavně wodwar, která mi napsala její upřímný názor, za což moc děkuji a beru na vědomí. :) Abych řekla pravdu, nervózní Ryan je jen takové pozdvyžení, za chvíli se ho rychle zbavím a uvidím, co pěkného s ním provedu pak. Je to jen takové... pozdvyžení. Ale nechci moc prozradit.

A popravdě, ráda bych věděla ten zásadní problém, ale bojím se, že by mě to opravdu donutilo přepsat i těch X kapitol, co mám napsaných dopředu. :)

Takže, ještě jednou děkuji všem.

MyLS

Autor: MyLS (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jen se nadechnout - 6. kapitola: