Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jen se nadechnout - 27. kapitola

03.09.2014 (21:30) • MyLS • FanFiction na pokračování • komentováno 16× • zobrazeno 3308×

Zhluboka jsem se nadechla, nasadila falešný americký úsměv, ještě jednou si zopakovala, že musím zůstat naprosto v klidu a hlavně nebrečet, jako poslední tři hodiny cesty sem, a konečně jsem prstem přitlačila prst na tlačítko zvonku, Angelina zvonku.

„Ano?“ ozvalo slabě mezi šuměním v reproduktoru.

„Tady Bella,“ odpověděla jsem krátce a v reproduktoru to luplo. Bella. Jak cize mi to jméno najednou zní. Takhle nahlas ho říkali jen Cullenovi a hlavně Edward. A do očí se mi znovu nahrnuly proradné slzy. Rychle jsem si je otřela hřbetem ruky, ale to už se Angela objevila ve dveřích.

„Ahoj, jsem tak ráda, že jsi tady!“ Skočila mi kolem krku a já jsem to málem neustála, ale objetí jsem jí opětovala.

„Já taky.“

„Edward s tebou nepřijel?“ zeptala se, když se odtáhla, stoupla si na špičky a nakukovala za mě, jestli tam on náhodou nestojí.

„Ne, on… Edward…“ Najednou jsem se zasekla a už jsem nemohla dál pokračovat. Zase jsem nad sebou ztratila kontrolu a nezvládla to. Jen jsem vrtěla hlavou, v očích měla slzy a jen tak tak jsem se snažila udržet vzlyk, který mi stejně mezi rty unikl. A tak jsem jí jen padla kolem krku a vzlykala a vzlykala.

„Ne… že to není pravda? Přece jste spolu byli tak šťastní,“ šeptala mi do vlasu a konejšivě hladila po zádech.

„Naštval se,“ vzlykla jsem jen

„Proč? Řekla jsi mu to? To by on neudělal.“

„Ne… nemohla jsem,“ popotáhla jsem. „Odstěhovala jsem se.“

„Bello, proč? Co se stalo? Řekni mi to,“ prosila mě. Jen jsem se od ní odtáhla, setřela si slzy z tváře a očí, abych na ni trochu viděla, a najednou mi to všechno docvaklo.

„Umřu, Ang. Brzo.“

***

„Ach, Bello, jak jsi mohla udělat takovou pitomost? Takhle ho podvést? Tak sprostě mu lhát… Nezlob se na mě, ale tohle si nezasloužil.“

„Já vím, ale najednou jsem dostala strach. Nevím z čeho, ale byl tam.“ Angele jsem nemohla říct, že to byl strach z toho, že by mě chtěl proměnit jen kvůli mé nemoci a pak, v budoucnu, si to třeba vyčítat, že to byla chyba.

„Stejně nechápu, jak ti to mohl tak lehce uvěřit.“

Já taky ne.

***

„Je to tak hnusné! Nespravedlivé!“ skuhrala Angela, když už v sobě měla sedmičku vína a já už dávno jela na druhou láhev. Věděla jsem, že alkoholem si nepomůžu, ale alespoň na chvíli otupím. A to stačilo.

„Víš, co je hnusné? Moje plíce. Moje podělané plíce,“ vzlykala jsem a rukávem si otřela slzy z tváře. Obraz přede mnou byl zamlžený a měla jsem problém se správným vyslovováním.

„Nemůžeš prostě jen tak umřít, chápeš? Jsi tak sobecká! Nechat mě tady.“

„Jsem hlavně naprostá kráva.“ Znovu jsem se napila rovnou z láhve.

„Pojď sem.“ Angela se ke mně natáhla z druhého konce gauče a převrhla tak svou sklenku, ale bylo nám to jedno. Teď jsme potřebovaly každá v té druhé oporu. Potřebovaly jsme se vyplakat a všechno vstřebat.

***

U Agely jsem nakonec zůstala přes celý týden, než se její spolubydlící vrátila, a pak už jsem musela pokračovat dál. Čekalo mě to nejtěžší. Říct všechno mámě. Tak moc jsem jí nechtěla ublížit, ale neměla jsem na vybranou. Alespoň se mohla připravit a smířit se s tím. Tak to je a nic jiného s tím udělat nemůže. Mou jedinou útěchou bylo, že měla Phila. Že nezůstane sama.

Neměla jsem už kam jinam jít, a tak jsem zůstala u mámy. Ale bylo to pro mě neskutečné peklo. Máma za mnou chodila jako ocásek, každou půlhodinu se mě ptala, jak mi je, a až přehnaně moc se o mě starala. A přesně tohle jsem já nechtěla. Ale ona si to nedala vymluvit. Nejhorší bylo, když si myslela, že ji neslyším, a plakala. V noci dokonce i křičela mé jméno ze spaní. V takové chvíli jsem v domě nemohla zůstat ani minutu, a tak jsem se pravidelně v noci plížila ven a až do východu slunce jsem se procházela po pláži. Jenže v tu dobu jsem zase měla až příliš prostoru přemýšlet nad minulostí a to mě ničilo.

Takhle už jsem nedokázala přežívat. Dělala jsem cokoliv, u čeho jsem měla záminku nezůstávat doma, a hlavně něco, u čeho bych neměla až takový čas přemýšlet. Takové aktivity se hledaly těžko. A tak jsem se dostala až k tomu, že jsem pár sousedům začala venčit psy a těch postupně přibývalo. Ale byla jsem vděčná, že uhlídat desetičlennou smečku psů splňovalo téměř na sto procent obě mé podmínky.

Začala jsem znovu fungovat podle máminých představ, tedy snažila jsem se, protože jsem ji nechtěla vidět ztrápenou kvůli mně. Ale uvnitř jsem stále byla troska. Stále zničená a zraněná. S vadou, kterou vám nikdo nevyreklamuje. Byla jsem ten vadný kus, o který nikdo nestojí. A moc dobře jsem si to uvědomovala.

„… nejsi pro mě dost dobrá…“ To byla jeho slova.

Ale za vše, co se stalo, jsem mohla já. To jsem si také plně uvědomovala. Pořád jsem si vyčítala to, že jsem si Edwarda pustila tak moc k tělu a tím mu v mžiku zasadila smrtící ránu. Ještě štěstí, že nemůže umřít. Vyčítala jsem si, že jsem do té firmy nastoupila, že jsem vůbec překročila její práh, a tak všem ublížila. Jsem ohavný člověk.

Miluju ho. Myslím, že jsem ho milovala už od prvního okamžiku, kdy jsem ho potkala. Teda spíš zahlédla, když zrovna vyhuboval Alice, protože do mě vrazila a zpozdila se. A vím, že ho budu milovat. A jestli je nějaký posmrtný život – a já doufám, že ne, protože bych se sebou nechtěla dál žít -, tak věřím, že ho budu milovat i tam. Jen budu sama, kdo bude milovat. To mě zraňovalo ještě víc.

***

A pak, o tři týdny později, po které jsem každý druhý den poctivě psala Alice e-mail o tom, jak mi je a jak se mám, i když se mi asi po čtyřech dnech začaly vracet s tím, že má přeplněnou schránku, ale já stále doufala, že si je vyzvedne, jsem se vracela z venčení celá promáčená, protože ty hafany napadlo, že za každou cenu musí chytit racka, foukal silný vítr a já jsem na druhý den dostala horečku. Můj stav se zhoršil a já jsem dva dny ležela v horečkách a div jsem se neudusila. A tak jsem usoudila, že bych měla jít k doktorovi. Jenže sama jsem se nezvedla ani z postele. Phil mě musel odnést za doprovodu pláče maminky do auta i do nemocnice.

Počínající zápal plic. Tak zněla diagnóza. Počínající smrt. Taková byla opravdová diagnóza.

Opět krátká kapča, ale řeknu vám, že to byl pro mě nadlidský výkon, něco sepsat. Taky to podle toho vypadá. 

Omlouvám se, že už něco nebylo dřív, ale dneska je to teprve čtvrtý den v prázdninách, co jsem doopravdy doma. 

Přemýšlím, že bych dala příště pohled Alice, nebo Edwarda, chtěli byste?

MyLS

Autor: MyLS (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jen se nadechnout - 27. kapitola: